V České republice moc přírodních extrémů nenajdete. To ale neznamená, že jsou nám cizí! Své o tom mohou vyprávět účastníci expedice na stálou českou základnu v polárních Špicberkách.
Byly dvě hodiny ráno, když jsem vystupoval v Longyearbyenu z letadla. Půlnoční slunce jasně zářilo na obloze a odráželo se od ledovců na opačné straně Ísfjordu, které se v jeho paprscích leskly jako diamanty. Na chvíli jsem se v úžasu zastavil a pokusil se vrýt si do paměti každou podrobnost. Srdce mi radostí poskočilo, když jsem si zplna uvědomil, že jsem na Svalbardu (Špicberky). Konečně! Výzkumná a studijní expedice Centra polární ekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity na Svalbard začíná!
Co ani medvěd nežere
Na otálení ale nebyl čas. Hned druhý den ráno jsme museli začít vyřizovat všechna potřebná povolení pro výzkum, nakoupit poslední zásoby do terénu a zúčastnit se povinného cvičení ve střelbě z ručnice. Tím musí projít každý, kdo se hodlá po Svalbardu pohybovat. Odhaduje se, že v souostroví žije několik tisíc ledních medvědů. Medvědi jsou zde vrcholovými predátory a jsou si toho zcela vědomi. Jejich přirozenou potravou jsou sice hlavně tuleni, ale vyhladovělý medvěd klidně zaútočí i na člověka, a pak je potřeba se bránit. Je proto nutné s sebou vždy nosit ručnici a umět s ní zacházet.
Po vyřízení všech nutných formalit nás čekala tříhodinová cesta po moři na zodiaku, malém nafukovacím motorovém člunu, do zátoky Petunia. Tam má Centrum polární ekologie svoji terénní základnu, kterou si pronajímá od ruské státní těžební společnosti Arktikugol. Základna se nachází poblíž opuštěného těžebního města Pyramiden a tvoří ji dvě chaty, které si těžební společnost kdysi postavila jako místo k rekreaci i lovu.
Když jsme konečně dorazili na místo, čekalo nás nemilé překvapení. Do jedné z chat se přes zimu vloupal lední medvěd a vybrakoval skoro všechny zásoby. Bylo poznat, že medvěd byl skutečný gurmán. Když spořádal uskladněné paštiky a sušenky, rozhodl se zakončit hostinu něčím pikantním. Našel extra silný pepřový sprej, speciálně vyvinutý a certifikovaný jako ochranná pomůcka proti medvědům, a zdlábl ho jako zákusek. Vzhledem k tomu, že chatě nepřibyly žádné nové dveře a úplně rozkousaná lahvička od pepřáku se válela ležérně pohozena vedle nerozbitého stolu, odhadli jsme, že plná dávka pepřového spreje neměla na medvěda žádný účinek. Nám pak nezbylo, než jen poděkovat náhodě, že onen pepřový sprej se nikdy nestal jedinou překážkou mezi námi a medvědem, a do příjezdu zásob se živit jen tím, co ani medvěd nesežral.
Andělé polárních moří
Na práci v terénu jsme se vrhli, až když jsme uklidili spoušť po medvědovi a vybalili všechny zazimované přístroje. Bylo potřeba zkontrolovat meteostaničky, které celou zimu zaznamenávaly lokální klimatické poměry, opravit ótécéčka (OTC – z anglického open top chamber), malé skleníčky s otevřenou stříškou, které simulují oteplování a pomocí nichž lze zkoumat vliv mírného oteplení na arktické rostliny. Botanici se vrhli na mapování sukcese rostlin v předpolí ledovců. Parazitologové začali s lovem a pitvami ryb a měkkýšů a studiem životních cyklů jejich parazitů, se sběrem trusu svalbardských savců a ptáků a s analýzou jejich cizopasníků. Ornitologové pořizovali přesné mapy hnízd ptáků v okolí stanice a zkoumali úspěšnost vyvedení mláďat i strategie ptáků při ochraně hnízd.
Práce bylo nad hlavu. V kouzelném bezčasí nekonečného polárního dne utíkal čas velmi rychle. Museli jsme pracovat jako tým, proto byl ve stanici zaveden pravidelný režim. Den začínal v osm hodin snídaní. Od devíti pak následovala práce v terénu. V sedm byla večeře, na niž navazoval brífink o věcech, které se během dne udály, i o plánech na následující den.
Jednou večer jsem popíjel kafe na opuštěné těžební věži, kterou kousek od stanice nechali Rusové marně pátrající v okolí po ropě. Užíval jsem si krásný večer a kochal se výhledem na drsnou krásu okolní krajiny. Najednou jsem koutkem oka zahlédl na moři podivnou vlnku, pak další a ještě jednu a další a s ní bílý stín. Pak jsem je konečně zahlédl. V moři pode mnou proplouvalo několik běluh. Byly nádherné. Vznášely se v tmavě modré mořské vodě jako andělé na nebesích. Ladnými pohyby se tu a tam přiblížily k hladině, aby se nadechly, a pak zas zmizely v hlubinách, viditelné jen jako bílé stíny. Celé představení trvalo několik minut. Pak se kytovci ponořili do temných vod zálivu. Vzpomínka na ně ale bude navždy patřit mezi jeden z mých nejkrásnějších zážitků.
Mužik a bagr
Další večer nás opět čekalo překvapení, tentokrát ale úplně jiného druhu. Těsně po večeři se najednou ozvalo hromové hřmění motoru. Mělkou vodou při pobřeží zátoky si k nám razil cestu ohromný bagr. Jeho šofér se evidentně v kabině necítil jako doma. Cestou k chatě nemilosrdně rozdrtil dřevěný mostek, který jsme postavili přes potok. Těsně před chatou se mu naštěstí povedlo stroj zastavit. Stalo se tak přesně v okamžiku, kdy jsme z ní zděšeně vybíhali, očekávajíce její nemilosrdnou demolici. Výsledkem všeho bylo, že nás téměř spláchlo několik set litrů ledové mořské vody, která se poslušna zákona setrvačnosti vyvalila z radlice bagru.
Z bagru pak spíš vypadl než vylezl Sergej. Jeden z Rusů, kteří zůstali v Pyramiden a mají za úkol bránit jeho úplné zkáze. Stěží sice chodil, ale popadl láhev vodky a jakýsi obložený talíř a rezolutně prohlásil, že jde na návštěvu. Než odešel, pobratřil se s námi všemi a několikrát si připil s naším náčelníkem na bratrství slovanských národů. Bagr stál mezitím nastartovaný před chatou, protože Sergej prohlásil, že řídit sice umí, ale nastartovat ne.
Uvězněni ledem
Byl krásný den. Obloha byla jako vymetená a od moře foukal svěží větřík. Naši ornitologové už skoro týden jezdili pravidelně každý den do kolonie rybáků na druhé straně zálivu, aby tam natáčeli chování ptáků na hnízdech. Ten den jsem se s nimi vypravil na zodiaku přes moře i já. Cesta po klidné mořské hladině rychle utíkala. Zpestřoval nám ji nespočet papuchalků, buřňáků a dalších mořských ptáků, kteří lovili ve vodách zálivu. Kousek od kolonie rybáků, hnízdící na malém skalnatém ostrůvku poblíž ledovce Nordenskiöldbreen, jsme ještě spatřili několik tuleňů, kteří se vyhřívali na kamenech poblíž pobřeží. Hned jak jsme dorazili do kolonie rybáků, začali jsme instalovat kamery. Museli jsme pracovat rychle a opatrně. Na jednu stranu jsme nechtěli rybáky rušit naší přítomností. Proto jsme na ostrově směli zůstat maximálně hodinu. Na druhou stranu jsme museli dávat pozor, abychom náhodou nepoškodili nějaké velmi dobře maskované hnízdo. Pracovali jsme tak usilovně, že jsme si ani nevšimli, jak se počasí změnilo. Vítr zesílil, otočil se a do zátoky kolem ledovce nahnal velké množství ledu. Když jsme se vrátili k zodiaku, bylo moře pokryté souvislou vrstvou ledových ker. Naštěstí nebyly kry moc velké, a tak se nám pomalu dařilo razit si mezi nimi cestu na otevřené moře.
Když jsme se dostali z ledového sevření na otevřenou mořskou hladinu, zjistili jsme, že ani zdaleka nemáme vyhráno. Na moři zuřila bouře. Všude kolem nás se zvedaly až dvoumetrové vlny, které si pohrávaly s naším zodiakem jako s hračkou. Jedna vlna střídala druhou. Voda šplíchala přes borty lodě. Několikrát dokonce hrozilo, že nás nějaká vlna převrhne, nebo že někoho smete přes palubu. Skoro po hodině boje jsme ale bez nehody dorazili na základnu.
Vzhůru do oblak
Čas našeho pobytu na Svalbardu se pomalu chýlil ke konci. Zbýval nám jen jediný rest, který sice s prací nesouvisel, ale který nám nedával spát už od doby, kdy jsme do Petunie přijeli. Chtěli jsme vystoupat na vrchol hory Pyramiden, která se nad naší základnou tyčila do výšky téměř jednoho kilometru.
Poslední den jsem se vracel z terénu okolo desáté hodiny večer. Vtom jsem si uvědomil, že pokud se chci na vrchol Pyramiden dostat, mám poslední šanci. Slunce zvesela svítilo, na nebi bylo jen pár mráčků a sníh už v polovině července ztvrdl na pevný firn, po kterém se dalo bezpečně chodit. Rychle jsem se domluvil s několika dalšími lidmi, povečeřeli jsme a před půlnocí jsme se vydali dobýt vrchol. Půlnoční slunce svítilo a krajina kolem nás nabízela každým krokem nové nepopsatelné výhledy. Asi v polovině naší cesty se ale od obzoru začaly sunout těžké mraky. Než jsme se dostali do tří čtvrtin, topili jsme se v oblacích a neviděli jsme ani na sto metrů. Odmítli jsme se ale vzdát a urputně jsme pokračovali k vrcholu. Počasí se změnilo jen několik desítek výškových metrů pod ním.
Na vrchol Pyramiden jsme se dostali kolem třetí hodiny ráno. Nebyli jsme tam sami. K našemu překvapení jsme zjistili, že stopy, které jsme cestou občas zahlédli, patří skupince tří Čechů, kteří přijeli na Svalbard pod vedením asi nejzkušenějšího českého polárníka Miroslava Jakeše. Setkání bylo překvapivé, ale o to srdečnější. Úspěšný výstup jsme společně zapili lokem slivovice, a pak jsme se už jen kochali pohledem na špičaté vrcholky hor, které se koupaly v mracích.
Na základnu jsme se vrátili v pět hodin ráno. Právě včas na to, abychom stihli posledního panáka rozlučkového mejdanu a vrhli se na balení našich věcí. V osm nás už totiž měla čekat loď, která nás odvezla zpět do Longyearbyenu.
