EXT A FOTO: MICHAELA „MYSHA“ KOŠŤÁLOVÁ
Někteří rebelové malují po zdech a stavějí kontroverzní sochy, jiní zakládají podivné spolky, další se nastěhovávají do opuštěných domů, či kouří marihuanu. V hlavním městě Litvy se k tomu všemu rozhodli vyhlásit svou vlastní republiku – Užupis.
Tam to vypadá útulně,“ volá na mne Jana a míří k úzkému mostku, křižujícímu mělkou říčku. Je plná kamenných pyramid a jakýchsi balónků, vymodelovaných z drátu a omotaných šustícím igelitem. Ani most se nezdá být jen tak ledajaký. Jeho železné zábradlí je poseto visacími zámky. Když se podívám blíž, všimnu si, že na každém je vždy vyryta dvojice jmen: jedno ženské, druhé mužské. Snad je sem věší milenci v přesvědčení, že to utuží jejich vztah. Ještě než dostihnu Janu, která se už stihla usadit v měkké sedačce na terase kavárny na druhé straně řeky, padne mi do oka další výzdoba mostu, tentokrát vyvedená z vnější strany. K brlení jsou přivázány pestrobarevné kusy látky, jejichž cípy se třepotají jen pár desítek centimetrů nad vodní hladinou. Co to má znamenat? Že by ve Vilniusu něco slavili?
JAKO U BLÁZNŮ
Posadím se naproti Janě, abych na podivný most dobře viděla. Snad s nějakou zvláštní předtuchou. Netrvá to dlouho, ještě se k nám ani nestačí dostat číšnice, a začnou se dít zvláštní věci. Najednou se odkudsi zjeví řada mladých lidí v pestrých oblecích, s jointy v ústech a netečným výrazem ve tváři. Hoši drží svíce, děvčata cinkají na malé kovové zvonky. Se skelnýma očima upřenýma vpřed kráčejí přes most a ztrácejí se kdesi v křivolakých ulicích starého města. Vypadá to jako prapodivný pohřeb, byť trochu satirický, možná humorný. To dělalo to bláznivě malované oblečení. Nechápavě se podívám na kamarádku, jenže tu mezitím zaujala další podivnost. Kousek za terasou směřuje k druhému břehu řeky další most. Zvláštní na něm je, že končí kdesi v křoví obehnaném plotem. Než stačíme o kuriózní lávce vedoucí „do nikam“ zapříst debatu, ozve se nad námi: „Přejete si?“ Útlá číšnice v modrém tričku třímá sněhově bílý bloček a čeká, že si objednáme. „Čokoládu,“ vykoktám rozpačitě a i za Janu dodám: „dvakrát, prosím.“ A pak už s pusou dokořán a vytřeštěnýma očima hltám další záhadu, třetí za posledních pár chvil. Tmavá trika servírek nejsou jen tak ledajaká. Záda mají potištěna celým odstavcem pochybných tezí. Stojí tam například: „Pes má právo být psem. Každý má právo milovat kočku a starat se o ni. Kočka není povinna milovat svého pána, ale ve zlých časech mu musí pomoci.“ Spousta těch zásad se mi zamlouvá, protože odkazují na právo člověka dělat si, co se mu zlíbí, třeba: „Každý má právo na svou individualitu. Každý má právo zemřít, ale není to ničí povinnost. Každý má právo slavit nebo neslavit svoje narozeniny. Člověk má právo být šťastný. Člověk má právo být nešťastný.“ Zvláštní sada rad do života končí trochu zmateně: „Nebojujte. Nebraňte se. Nevzdávejte se.“
PESTRÝ VILNIUS ŠÍLENÁ REPUBLIKA
„Tak tady to je,“ přicupitá číšnice a na stůl nám vyloží roztomilé, byť až nechutně malé hrnečky s předraženou čokoládou. Nedá mi to, abych se nezeptala. Zatímco kroutím hlavou nad vším tím podivným, čeho jsem dnes byla na okraji Vilniusu svědkem, servírka se jen hlasitě směje. „Copak jste neslyšela o Užupisu?“ ptá se pochybovačně a s pyšným úsměvem dodává: „Však jste právě v nejslavnější čtvrti celého města. Máme tu nezávislou republiku, vy jste neviděla ceduli?“ A vskutku: za mostem, na druhé straně řeky, stojí zvláštní tabule. Zdálky připomíná dopravní značku, prozkoumáte- li ji blíž, není pochyb: upozorňuje na překročení státních hranic. Na dotaz, co za šílenosti to má číšnice na tričku, suše oznámí: „To je naše ústava.“ Dozvídáme se, že celkem jednačtyřicet paragrafů užupiské ústavy je vyvedeno také na zdi v Paupio ulici – a to hned ve třech jazycích. Užupis, oficiálně neoficiální republika uprostřed Vilniusu, byla vyhlášena v roce 1997. Má svého prezidenta, premiéra, biskupa, ministry i několik velvyslanců, třeba v Koreji nebo Mexiku. Když se ptáme na konkrétní fakta, dostává se však mladá slečna do úzkých a mizí s tím, že na vybavování se nemá čas a musí obsloužit zákazníky. Kdo ví, jak horké to s tím „vlastenectvím“ bude. Zvídavé otázky nám nakonec zodpovídá papírový průvodce, internet a jakýsi napůl plešatý mladík vysedávající na břehu řeky a kouřící podezřele vonící cigaretu. „Žiju tu už pár měsíců,“ říká a ledabyle mávne rukou k polorozbořenému baráku, pomalovanému sytými barvami. Squatterstvím se nijak netají. Ostatně na první pohled je zřejmé, že tahle zvláštní galerie, plná fotografií a uměleckých předmětů, které těžko vystihne jakýkoli popis, slouží zároveň jako provizorní pololegální ubytovna. Z reprobeden, vyskládaných na hliněném břehu řeky, duní tibetská hudba. Člověk si tu připadá jako v jiném světě. Ostatně to je asi hlavním záměrem celé užupiské taškařice. Jak pro portál literatura.cz řekl Kerry Shawn Keys, americký básník a světový velvyslanec ve věci poezie svobodné a nezávislé republiky Užupis, samotné slovo Užupis znamená „na protějším břehu řeky“. „Takže ať budete kdekoli, Užupis bude vždycky na druhé straně.“
ČESTNÝ OBČAN DALAJLAMA
Užupiským prezidentem je litevský básník, muzikant a filmový režisér Romas Lileikis. Obyvatelstvo jeho země tvoří převážně umělci, snílkové, romantici, buřiči a bohémové, jejichž útočištěm se tato vilniuská čtvrť stala už za éry Sovětského svazu. Užupis má také své čestné občany: Jeho Svatost dalajlamu a litevského prezidenta. Prvně jmenovanému bylo čestné občanství uděleno při jeho druhé návštěvě Litvy, v roce 2001. „Vy jste se dneska něčemu divila?“ nechápavě na mě civí onen vyholený mladík z prostranství před galerií. „Pořádně se tu řádí teprve na Den nezávislosti!“ prohodí se spikleneckým úsměškem a dál si nás nevšímá. Oslava vyhlášení samostatné republiky (jistě ne náhodou) připadá na prvního dubna, tedy na apríla. Škoda, že jsme to o pár týdnů propásly. Průvodce z řady Lonely Planet slibuje na tento den „proslov prezidenta a hraniční hlídky v komických oblecích, které každému příchozímu natisknou razítko do pasu.“ Tím však užupiské státní svátky nekončí. Slaví tu třeba Den ryb nebo Den ubrusů. Užupis sice nikdo jako pořádný stát nevnímá, avšak jeho věrní umělečtí obyvatelé se tváří, jako by celou věc brali smrtelně vážně. Nezávislé republice dokonce vytvořili armádu, i když nijak zvlášť početnou: asi dvanáct mužů. Země má hned čtyři vlajky – jednu na každé roční období. Existuje užupiská hymna, měna i dopravní značky.
ŽIDÉ A HOUMLESÁCI
Bloudíme křivolakými uličkami Užupisu, nakukujeme do potemnělých průchodů s pomalovanými zdmi a třeštíme oči na nejrůznější umělecká dílka ve zdejších obchodech. Nezávislý stát má něco málo přes půl čtverečního kilometru a tvoří jakýsi ostrůvek uprostřed města. Z jedné strany ho obepíná řeka Vilnia, z další strmý kopec a průmyslový areál z dob Sovětského svazu. Teprve když se dostaneme až k Bernardinskému hřbitovu, jenž mimochodem patří k nejstarším ve městě, uvědomím si, že tahle podivná republika musí mít i svou dlouhou historii. Užupis je jedna z vůbec nejstarších částí Vilniusu a kdysi zde bydleli hlavně chudí řemeslníci. Ty vystřídala židovská komunita, prakticky vyhlazená za holocaustu. Za Sovětů byl dokonce rozbořen zdejší židovský hřbitov. A jak opuštěné domy chátraly, přitahovaly pozornost pochybných živlů. Užupis se stal útočištěm bezdomovců, prostitutek, ale i bohémů, umělců a snílků. Do roku 1990, kdy Litva vyhlásila nezávislost, byla tato čtvrť nejošklivějším a nejzanedbanějším koutem města. Teprve pak si zdejší umělci vydobyli pozornost a začali být podporováni litevskou vládou. Uznání se těší hlavně spisovatelé a básníci. Podle Keyse je to tím, že si „Litevci uvědomují, že litevština je malý jazyk, takže si váží těch, kteří jí pomáhají přežít.“ Užupiský velvyslanec neváhá dát příklad: „V Litvě existuje mnoho kulturních ocenění, třeba knižní cena. Stát také nabízí různé programy, v jejichž rámci finančně podporuje mladé umělce i dva roky.“
VEJCE ZA DESETITISÍCE
Naposled se zastavujeme na křižovatce ulic Užupio, Maluno a Paupio. Od roku 2002 se na tomto náměstíčku tyčí socha vytrubujícího anděla. Ten má symbolizovat odvážného a nespoutaného ducha mladé republiky. Prý na tomto místě stanul samotný dalajlama a vyslovil přání, aby zvuk andělovy trubky obletěl svět. Nebyl by to však Užupis, aby za touhle zdánlivě obyčejnou sochou nebylo něco víc, nebo aby ji neopřádala neobvyklá historie. „Dřív tu stávalo jakési vejce,“ svěří nám náhodný kolemjdoucí, „o tom se mluvilo hodně a vzniklo i pár vtipů…“ Víc si dotyčný nepamatoval. Zabrousily jsme tedy na internet a zjistily, že ono „jakési vejce“ bylo před přesunutím vydraženo za 10 200 litas, to je více než 70 000 korun. Když však chceme vidět výsledek největšího počinu podivného užupiského spolku, musíme se vydat mimo čtvrť, dál do Vilniusu. Tentokrát vnímám přechod hranice daleko intenzivněji. Bohémského, mladického ducha okamžitě střídá vážná a majestátní atmosféra historie – tak, jak se na město zapsané na seznamu UNESCO sluší a patří. Ne nadarmo je Užupis přezdíván vilniuským Montmartrem. Je jako město ve městě. Nebo země ve městě. Mineme pár okázalých kostelů, propleteme se mezi chodci a auty a staneme na malém prostranství, pokrytém šedavým betonem. Uprostřed plochy, obklopené několika stromy, se tyčí více než čtyřmetrová bronzová socha, zpodobňující rock’n’rollovou legendu – Franka Zappu. Právě tady, v zapomenutém Vilniusu, který nemá s tímto nekonvenčním Američanem nic společného, stojí jeho jediný památník na světě. Plastika je obklopena pestrými malbami. Kontroverzní pomník se zdál úřadům tak nesmyslný, že jeho stavbu dlouhou dobu zakazovaly. Stanul zde po vleklých sporech až roku 1995. A kdo že měl tento nápad na svědomí?! Nemusím se zamýšlet dlouho, aby mi došlo, že blázniví obyvatelé dnešní republiky Užupis. Tagy: Koktejl20096LitvaEvropaMichaela Košťálová
