Když se před novináři v korejském Soulu objeví občas na nějaké tiskové konferenci příjemnámladá žena (nyní 35letá) jménem Kim Hjon-hi, vždy to mezi účastníky vyvolá mimořádný rozruch.Tato žena si totiž svou proslulost vybojovala nikoliv tím, že publikovala několik zdařilých překladůjaponské literatury do korejštiny a že je sama autorkou několika bestsellerů, ale tím, že má přímýosobní podíl na smrti sto patnácti lidí.
Ano, Kim Hjon-hi byla jedním ze dvou hlavních aktérů teroristické akce, při níž bylo 29. listopadu 1987 při výbuchu nad územím Barmy zničeno jihokorejské letadlo. V troskách letadla zahynulo všech 115 cestujících. Cílem akce, řízené přímo nejvyššími severokorejskými vládci, bylo narušit přípravu olympijských her v roce 1988 a odradit světovou veřejnost od cesty do Soulu. Samotná akce byla z hlediska zločinců úspěšná, ale dvojici severokorejských pachatelů se nepodařilo realizovat dobře připravený únikový plán a oba byli zadrženi. Šedesátiletý zkušený terorista Kim Sung-il sice spáchal sebevraždu, ale jeho pomocnice, tehdy 26letá Kim Hjon-hi, byla zadržena živá, vydána do Soulu a tam v dubnu 1989 odsouzena k trestu smrti.
Korejský prezident Ro Tche-u jí však udělil milost a změnil trest na doživotní vězení. Pachatelka se později díky svému mládí a inteligenci dokázala vyrovnat s následky komunistické indoktrinace a stala se naopak tvrdým kritikem politického systému v KLDR. V roce 1991 vydala pod názvem “Nyní bych se chtěla stát ženou” paměti, v nichž líčí celý svůj dosavadní život. Tato kniha se stala v Korejské republice ihned bestsellerem a úspěch zaznamenal i její překlad do japonštiny. V letech 1993 a 1995 vydal a ještě další dvě knihy. V nich se kromě vzpomínek na minulost zabývá více i svým současným životem, svou duševní proměnou z bezcitné dívky, která si vůbec nedovedla představit, co je to pláč, v normální, ale svým způsobem vykořeněnou a těžce poznamenanou ženu, která může jen stěží doufat, že se jí splní největší touha – vdát se a mít svou rodinu.
V roce 1993 byla Kim Hjon-hi z vězení definitivně propuštěna a mohla si za peníze z honoráře za svou knihu koupit vlastní byt v Soulu. Byla však povinna hlásit se pravidelně na policejní stanici. Od 1. ledna 1994 bylo i toto omezení zrušeno a Kim je nyní zcela volná. Několikrát navštívila Japonsko, ale žádost o vízum do USA Američané zamítli.
Během svého věznění se Kim stala věřící křesťankou. Říká, že se denně modlí za své oběti i rodiny jejich pozůstalých, ale především by si prý přála přispět ve svém dalším životě k tomu, aby se již podobné tragédie nemohly opakovat.. . . . .
V době, kdy se tato děsivá událost odehrála, nebyla u nás vhodná doba ke kritice činů severokorejské vlády. Proto se o celé věci příliš nemluvilo, a když už ano – tak se přebíralo oficiální vysvětlení KLDR: že si totiž letadlo i se svými lidmi zničili sami Jihokorejci jenom proto, aby pak mohli špinit Kim Ir-sena a jeho vládu.
Z těchto důvodů si u nás dnes na tento čin vzpomene jen málokdo. A ještě méně je těch, kdo vědí něco bližšího o jeho pozadí. Od celé události uplynulo již více než devět let a to je opravdu dlouhá doba. Při četbě knih, které Kim Hjon-hi v posledních letech napsala, jsem však přesto měl pocit, že si její příběh nezaslouží, aby upadl v zapomnění. Jednak samotné líčení přípravy a průběhu celé akce připomíná vzrušující detektivní román, ale mimořádně zajímavé jsou i vzpomínky na dětství a rané mládí, které Kim Hjon-hi prožila ve speciálních výcvikových táborech v odlehlých horách Severní Koreje a na “cvičných pobytech” v ČLR a v Macau.
Z UNIVERZITY DO STŘEDISKA PRO VÝCVIK AGENTŮ
Kim Hjon-hi se narodila v Pchjongjangu v roce 1962. Krátce po narození odjela s rodiči na Kubu, kde její otec pracoval na severokorejském velvyslanectví. Vrátili se v roce 1967 a po absolvování základní a střední školy byla Kim přijata ke studiu na Kim Ir-senově univerzitě. Podle doporučení svého otce si vybrala studium jazyků a jako hlavní obor japonštinu. Tehdy také vstoupila do Nodongtangu – Strany práce.
Její osud se začal naplňovat jednoho dne v březnu roku 1980. Strana ji tehdy pověřila nanejvýš čestným úkolem: byla vybrána, aby se stala agentkou ve službách KLDR. Ti, kdo se na ni obrátili, přihlíželi nejenom k jejím povahovým vlastnostem a k její bezvýhradné oddanosti Kim Ir-senovi a jeho ideologii, ale také k jejímu vzhledu. Protože svou tváří i celou postavou vypadala velice “japonsky”, bylo rozhodnuto, že se bude mimo jiné připravovat na to, aby mohla v budoucnu vystupovat jako Japonka. Nám to sice tak nepřijde, ale fyziognomie Japonců a Korejců je v průměru značně odlišná a běžný Japonec téměř vždy rozezná své rodáky od Korejců i Číňanů.
Osmnáctiletá Kim opustila své rodiče i školu a odjela do hor do speciálního výcvikového střediska. Od té chvíle byla její činnost přísně tajná. I když v létě mohla jet k rodičům na prázdniny, nesměla jim o sobě nikdy nic prozradit. Rodiče se nedozvěděli ani o tom, když v rámci výcviku strávila půldruhého roku v Kantonu v ČLR, anebo když byla později ilegálně v Macau, kde si připravovala podmínky pro získání tamějšího státního občanství. Viděli sice, že má šaty koupené v zahraničí, ale bylo jim jasné , že se na nic nemohou vyptávat.
DOKONALE PŘIPRAVENÁ AKCE
O tom, že se má podílet na zničení jihokorejského letadla, se Kim dozvěděla až poměrně velmi krátce před chystanou akcí. 27. října 1987 byla předvolána k šéfovi zpravodajského oddělení, který jí vysvětlil všechny podrobnosti a informoval ji, že objektem akce je letadlo jihokorejské společnosti KAL linky 858, odlétající 28. listopadu z Bagdádu přes Dubaj do Soulu.
Jejím společníkem (a velitelem) se stal asi šedesátiletý muž, který u tajné služby vystupoval pod jménem Kim Sung-il. Pracoval v akční teroristické skupině už dlouhá léta a i Kim Hjon-hi se s ním už znala z dřívějška. Byl otcem sedmi dětí, ale v poslední době měl značné zdravotní potíže: prodělal operaci žlučníkových kamenů a operaci žaludku. Také on uměl dokonale japonsky a dokázal svým vzhledem působit jako Japonec. Během akce se z něj měl stát Šiniči Hačija, který se vydal na turistickou cestu po Evropě se svou dcerou Majumi. Zpovzdálí měli akci řídit a zajišťovat dva vyšší důstojníci, kteří užívali jmen “náčelník” Čche a “instruktor” Čche.
Výbušnina, která měla zničit letadlo, byla skryta v běžném tranzistorovém rádiu japonské výroby. To však měli teroristé převzít až krátce před akcí. Na krytí výdajů během cesty dostali oba na hotovosti deset tisíc amerických dolarů, a navíc již pro ně byly připraveny japonské pasy na nová jména. Byly to údajně naprosto dokonalé padělky.
Vlastní plán akce byl pak takový, že všichni čtyři odletí 12. listopadu v 8,30 hodin běžným linkovým letadlem Aeroflotu do Moskvy. Při kontrole na letišti Šeremetěvo bude u sebe mít výbušné zařízení náčelník Čche, který se jako držitel diplomatického pasu nemusí podrobit celní prohlídce. Z Moskvy budou ještě téhož dne pokračovat do Budapešti, kde se ubytují u soudruha Čona, který pracuje na severokorejském vyslanectví a zároveň je agentem Státní bezpečnosti.
Odjezd z Budapešti do Vídně byl stanoven na 18. listopad. Tam už měli oba teroristé a náčelník Čche s instruktorem Čche cestovat odděleně. Teroristé se měli od rakouských hranic prokazovat výhradně japonskými pasy a začít hrát roli zámožných turistů.
Ve Vídni se Kim Hjon-hi se svým partnerem měli zdržet pět dnů. Pak měli naplánován odlet do Bělehradu, kde se měli 27. listopadu sejít v jednom hotelu s náčelníkem Čche a převzít od něj tranzistor s výbušninou. Dále už měl 28. listopadu následovat let z Bělehradu do Bagdádu a nástup do letadla linky KAL 858…
NÁLOŽ VYBOUCHNE ZA ŠEST HODIN…
Kim Hjon-hi popisuje ve svých knihách průběh celé akce do největších podrobností. Z našeho hlediska je zajímavé například líčení zážitků z několikadenního pobytu v Budapešti. Kim byla tehdy překvapena, jak bohatý je v Maďarsku výběr zboží v obchodech. Její společníci ji poučili, že Maďarsko je už bohužel jen napůl socialistickou zemí a napůl je kapitalistické.
Až na drobnější změny probíhala celá akce přesně podle plánu. Nejdramatičtější chvíle nastaly na letišti v Bagdádu a po nástupu do letadla KAL 858. Kim Hjon-hi je líčí těmito slovy: “Po výzvě k nástupu do letadla jsme se rychle zvedli. K letadlu nás po ploše bagdádského letiště odvážel autobus a my jsme se ocitli zcela uprostřed Jihokorejců. Byl to pro nás velmi podivný pocit, a přestože jsme tak jeli jen krátkou chvíli, zdálo se mi, že to trvá nesnesitelně dlouho. Autobus zastavil těsně u nástupních schůdků. Letadlo linky KAL 858 bylo před námi na dosah ruky… Když jsme vstupovali dovnitř, stáli u dveří muž a žena a každého korejsky zdravili “Vítejte” a “Děkujeme Vám”. My jsme jen lehce přikývli a nechali se odvést na svá místa. Na sousedním sedadle naštěstí nebyl žádný Korejec, ale jakási evropská žena středního věku. Můj společník Kim Sung-il uložil nahoru do zavazadlového prostoru igelitovou tašku s výbušninou, nákupní tašku s dárky a mou tašku.
Letadlo odstartovalo přesně podle letového řádu. Cestující se mezi sebou živě bavili. Bylo vidět, že se těší na návrat domů, do Koreje. Letušky během letu neustále přecházely kolem nás a já trnula hrůzou, aby z nějakého důvodu nezačaly prohledávat zavazadlovou poličku nad námi. Zdálo se mi, že čas stojí a každá vteřina trvá věčnost… Nakonec jsme se ale přece jen dočkali a letadlo začalo klesat k Dubaji ve Sjednocených arabských emirátech.
Ihned po přistání všichni vstali a začali se připravovat k výstupu. I my jsme využili nastálého zmatku. Vyjmuli jsme ze zavazadlového prostoru své věci, ale igelitovou tašku s výbušninou jsme tam nechali. Naše sousedka si také vzala své zavazadlo, ale Korejci vystupovali s prázdnýma rukama. Po krátké zastávce v Dubaji se vrátí na svá místa a budou pokračovat v letu do Soulu…
Proud lidí se jen zvolna sunul k východu a mne stále pronásledovala představa, že některý z mužů bezpečnostní ochrany na nás s igelitovou taškou v ruce zavolá: “Haló, vy tam! Není to vaše taška? A máte v ní nějaké tranzistorové radio!” Nic takového se ale nestalo. Letušky u dveří se pouze uklonily a s úsměvem řekly: “Nashledanou” a “Děkujeme vám, že jste letěli naší linkou”. Do odpálení časované nálože zbývalo ještě šest hodin…”
V BAHRAJNSKÉ PASTI
Až potud původní plán oběma teroristům dokonale vycházel. Po vystoupení z letadla v Bahrajnu se ale všechno náhle začalo bortit jako domeček z karet. Na jejich letence z Bagdádu do Dubaje na linku KAL 858 byl totiž jako pokračování vyznačen let 353 společností GULF do Bahrajnu ve 14,45 hodin, kam však oni nikdy letět nechtěli. Měla to být jen klamná stopa, protože oni chtěli ve skutečnosti použít zcela jinou letenku – na let z Dubaje do Říma přes jordánský Ammán, kterou si opatřili u společnosti Ali talia. Odtamtud by už neměl být žádný problém dostat se do Vídně, kde na ně na severokorejském vyslanectví čekali šéfové skupiny, řídící celou akci. Ti by je mnohokrát ověřeným způsobem dostali na severokorejskou ambasádu v Budapešti a odtud už po “přátelském” území přes Moskvu domů.
Nyní od tohoto plánu museli ustoupit. Kdyby ukázali, že mají z Dubaje zaplacené letenky zároveň do dvou různých míst – do Bahrajnu a do Říma, stali by se ihned krajně podezřelými. Zbývala sice možnost nechat se celně odbavit a po chvíli se opět vrátit a přihlásit k “novému” letu, ale ani ta nebyla reálná. Japonsko totiž nemělo s Arabskými emiráty diplomatické styky, a tak jim jejich japonské pasy bez víza nebyly nic platné. Nedalo se proto dělat nic jiného než odletět do Bahrajnu a teprve odtamtud s e pokusit co nejrychleji dostat do Říma.
Ani po příletu do Manamy, hlavního města Bahrajnu, však oběma teroristům nepřálo štěstí. Nejbližší volná místa byla až za dva dny ráno – v úterý 1. 12. 1987. Noc, celé pondělí a ještě jednu noc, museli proto strávit v Manamě. Mezitím ovšem došlo k tomu, k čemu dojít muselo. Po zprávě o tragédii letadla nastalo prověřování všech osob, které letadlem KAL 858 letěly, ale cestou vystoupily. Majumi Hačijová proto se svým “otcem” ještě v úterý ráno odjela na letiště, ale tam už na ně čekala policie a po dramatické akci je zatkla. Oba byli sice pro takový případ vybaveni ampulkou s jedem, ale použít se ji podařilo jen Kim Sung-ilovi. Kim Hjon-hi se rovněž pokusila prokousnout filtr u cigarety, ve kterém byla ampulka, ale policisté si toho všimli a udrželi ji při životě.
Následovaly série výslechů, při nichž se Kim zpočátku snažila vystupovat v několika rolích, ale vyšetřovatelé ji neuvěřili, a proto ji nakonec 15. prosince 1987 vydali zástupcům Korejské republiky, kteří ji leteckým speciálem dopravili do vězení v Soulu.
ROZSUDEK SMRTI
Kim Hjon-hi se zpočátku snažila zapírat i soulským vyšetřovatelům, ale nakonec se rozhodla pro doznání. Říká, že si tehdy začala postupně uvědomovat dosah svého činu, ale tím více jí bylo zřejmé, že jedině smrt může učinit konec jejímu trápení.
Týdny a měsíce výslechů nakonec skončily a 7. března 1989 začalo veřejné přelíčení. Po šesti týdnech, 26. dubna, nadešel poslední den procesu, kdy měl být vynesen rozsudek. Soud na závěr umožnil, aby Kim Hjon-hi pronesla poslední slovo. Sama tyto chvíle líčí takto: “Řekla jsem tehdy: ‘Když jsem sem přišla první den procesu, znala jsem všechna fakta o svém zločinu. Soudní přelíčení mi však umožnilo, abych si plně uvědomila hrůzu toho, co jsem učinila. Mohu nyní jen proklínat Kim Ir-sena a Kim Čong-il a. Není však nic, čím bych se mohla ospravedlnit před pozůstalými obětí…’ Když jsem skončila, měla jsem neodolatelnou touhu dodat: ‘Chtěla bych ještě žít. Nechte mne naživu!’ Nicméně jsem to už říci nedokázala. Mezitím všichni povstali, aby vyslechli rozsudek: ‘Obžalovaná je vinna, že na příkaz Kim Čong-ila přivodila výbuch dopravního letounu linky KAL 858 a zavinila tak smrt sto patnácti osob. Vzhledem k hrůznosti tohoto zločinu se obžalovaná odsuzuje k trestu smrti.'”
EPILOG
Všichni, kdo se během vyšetřování s obžalovanou Kim Hjon-hi setkali, se shodují na tom, že hlavním viníkem, který nese odpovědnost za smrt nevinných lidí, není ona sama, ale severokorejský režim a jeho vládcové. Všechno ovšem svědčí o tom, že KLDR byla ochotná udělat cokoli proto, aby byl bojkot OH v Soulu co největší. Potvrzuje to i další osobní svědectví, jehož autorem je bývalý severokorejský diplomat jménem Ko Jang-pchan.
Tento muž (narozený 1953) byl od raného mládí přesvědčeným stoupencem Kim Ir-senovy politiky a po studiích francouzštiny se stal pracovníkem ministerstva zahraničních věcí KLDR. Postupně se ale jeho názory stávaly kritičtější a Státní bezpečnost mu proto začala věnovat zvýšenou pozornost. Když se v roce 1991 dostal do reálného nebezpečí, že bude uvězněn, uprchl za dramatických okolností z vyslanectví v Kongu do Jižní Koreje. Nyní žije v Soulu a stal se velmi populární osobností, protože od roku 1992 každý týden uvádí a komentuje v jihokorejské televizi sestřih záznamů televizního vysílání televize KLDR a tento pořad je velmi sledovaný a oblíbený.
V roce 1992 vydal Ko Jong-pchan knihu “Pchjongjang ve 25.00 hod.” (název podtrhuje absurditu života v KLDR), v níž popisuje okolnosti svého útěku a podrobně rozebírá nejrůznější stránky života v Severní Koreji. Jednu kapitolu věnuje i OH v Soulu. Líčí v ní, jak obrovské pobouření vyvolalo v Severní Koreji rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru o přidělení olympijských her v roce 1988 Soulu. KLDR se prý především obávala toho, že Korejská republika využije olympiády ke zvýšení vlastní prestiže a navíc i k prosazení žádosti o přijetí za člena OSN.
Když se proto v roce 1987 přiblížil termín zahájení OH a bylo zřejmé, že většina zemí se chystá do Soulu, byla na ministerstvu zahraničních věcí v Pchjongjangu vytvořena speciální devítičlenná komise, v jejímž čele stál ministr Kim Jong-nam a Ko Jang-pchan byl jedním z jejích členů. Hlavním cílem její práce bylo působit na země, s nimiž tehdy měla KLDR přátelské styky, aby odmítly účast na olympiádě v případě, že se na hrách nebude podílet Pchjongjang. Snahou bylo, aby se počet zemí, které se podaří odradit od úmyslu jet do Soulu, blížil polovině.
Největší akcí této skupiny byla cesta po sedmi afrických zemích (byla to Zambie, Zimbabwe, Madagaskar, Seychelské ostrovy, Tanzánie, Uganda a Mozambik), které sice předběžně vyslovily s účastí na OH 1988 souhlas, ale u nichž byla pro jejich dobré vztahy ke KLDR naděje, že se dají přemluvit, aby své rozhodnutí změnily. Úspěch byl nakonec minimální. Madagaskar sice bojkot přislíbil, ale žádal za to odměnu ve formě deseti tisíc tun rýže a dvaceti tisíc tun cementu. A z ostatních souhlasil pouze F. A. René na Seychelských ostrovech. Význam tohoto prohlášení ovšem snižovala skutečnost, že výprava sportovců z této malé ostrovní zemičky by tak jako tak nebyla právě velká.
Ze Seychel odletěla tehdy delegace do Moskvy, kde se setkala se sovětským ministrem zahraničních věcí Ševarnadzem. Ten jim sice objasnil některé okolnosti, které vedly Sovětský svaz k tomu, že jeho sportovci bojkotovali OH v Los Angeles 1984, ale na otázky, jestli počítá s tím, že sovětští sportovci pojedou do Soulu, odpovídal jen velmi vyhýbavě.
Diplomatická mise tedy skončila neúspěchem a kýžený výsledek nepřineslo ani zničení jihokorejského letadla. Jak se později ukázalo, kromě Seychelských ostrovů a Madagaskaru se k bojkotu připojila pouze Kuba a Albánie.
Ko Jang-pchan se ve své knize zmiňuje i o událostech kolem tragédie letadla KAL. V den, kdy k ní došlo, byl s vládní delegací na Seychelských ostrovech. Po návratu do Pchjongjangu bylo celé ministerstvo zahraničí zavaleno telegramy ze zastupitelských úřadů KLDR v cizině. Všichni velvyslanci se ptali, co mají odpovídat na dotazy tamějších novinářů. Všem bylo odpovězeno, aby prozatím tvrdili, že je to akce jihokorejské tajné služby.
Krátce po příjezdu dostal neobvyklý úkol: odeslat přísně důvěrný telegram vyslanci v Angole, jehož obsahem byl příkaz okamžitě začít střežit muže jménem Kim Mo, zajistit pro něj letenky a co nejdříve jej přes Moskvu bezpečně doprovodit zpět do Pchjongjangu. Ko Jang-pchan tehdy nechápal oč jde, protože Kim Mo pracoval na obchodním oddělení a jeho pracovní náplní bylo zajišťovat vývoz a dovoz ryb. Teprve po jisté době se dověděl, že to byl otec teroristky Kim Hjon-hi. Byl mezitím dopraven do Pchjongjangu a o jeho dalším osudu už zprávy neexistují…. . . . .
Tento článek i dříve publikovaná reportáž “Irové Dálného východu” jsou ukázky z autorovy knihy DOKONALE UTAJENÁ KOREA, která vyjde v 1. pololetí 1997 v nakladatelství LIBRI.
