Snad žádný ze symbolů japonského císařství nevyvolává v našich myslích tolik otazníků a není opředen tolika předsudky a tajemstvími jako gejša. A ono se vlastně ani není čemu divit – její ženskost a životní osud jsou zahaleny pestrým kimonem, tvář i vnitřní pocity zuniformovány nánosem bílého mejkapu.
Doslovný překlad slova gejša znamená “krásná osoba” nebo “osoba žijící uměním” a gejša se bezpochyby řadí mezi nejkrásnější dědictví japonské historie. Zajímavým paradoxem je fakt, že tento symbol exotického ženství byl ve svých počátcích zosobňován příslušníky mužského pohlaví. Gejši-ženy získaly popularitu až v polovině osmnáctého století a teprve začátkem století devatenáctého kompletně zastínily svoje mužské protějšky.
JAK SE STÁT GEJŠOU?
V mnoha encyklopediích najdeme pod heslem “gejša” vysvětlení, že se jedná o krásnou a inteligentní ženu, jejímž hlavním posláním a povoláním je bavit muže. Že to s tou inteligencí a šarmem nemusela být nutně pravda, napovídá způsob, jakým se dívky gejšami stávaly. Nejednalo se o složitý výběr, přijímací zkoušky či jinou formu konkurzu. Zpravidla to byla malá děvčátka z chudých vesnických rodin, která jejich rodiče prodali do jednoho z tzv. okija – domů gejš, aby je ušetřili neradostného osudu a sami mohli alespoň částečně splatit svoje vlastní dluhy. Majitelky domů, kam byla děvčata prodána, se o ně staraly, často je i formálně adoptovaly a staly se jejich legálními matkami. Mnoho mateřských citů jim však nevěnovaly. Koupily je jako budoucí zdroj peněz, a ne ze soucitu.
 Ve škole pro gejši inoue se dívky učí i tančit. |
Tradiční, možná trochu patetický věk pro začátek studií na gejšu byl tři roky a tři dny. Dnes se dívky rozhodují pro kariéru gejši dobrovolně a do okija mohou vstoupit až po ukončení povinné školní docházky. Předtím než se z nich stanou majko (kjótské pojmenování pro jakýsi předstupeň gejši), dostanou mladá děvčata nové, poeticky znějící jméno a naučí se správnému přízvuku, aby nebylo poznat, že pocházejí z venkova. Následuje náročná příprava na jejich povolání. Dívky musejí poctivě navštěvovat školu inoue, kde se pilně učí nejrůznějším aspektům japonského tradičního umění – od zpěvu, tance, hry na japonskou loutnu – šamizen a malý bubínek – cucumi, přes kaligrafii, aranžování květin, čajovou ceremonii až po celkovou společenskou etiketu. Poté začnou ve společnosti některé gejši získávat zkušenosti na večírcích v čajovnách a při slavnosti zvané misedaši jsou prohlášeny za majko. Po asi třech až čtyřech letech se majko při další ceremonii zvané erikae (výměna límečků) konečně oficiálně stává gejšou.
Gejša v podstatě může vykonávat svoje povolání nečekaně dlouho – za předpokladu, že je o ni mezi zákazníky stále zájem. Poněkud extrémním příkladem je Cutakijokomacu Asadži, nejstarší japonská gejša. Tato žena debutovala jako profesionální gejša v roce 1910, kdy jí bylo 16 let. Od té doby strávila bavením hostů téměř devadesát let a svoji kariéru ukončila krátce před smrtí v roce 1996.
UMĚLKYNĚ, NEBO PROSTITUTKA?
V západním světě se slovo gejša téměř stalo synonymem japonské prostitutky. Japonci, především ti zasvěcení, jsou však proti takovéto asociaci velmi nevraživí. Při návštěvě jedné čajovny, kdysi slavného zábavního podniku v Kjótu, jsem byl fascinován překrásným interiérem a požádal jsem majitele o povolení udělat si několik fotografií k případnému článku. Odpovědí mi bylo: “Ale naše gejši nebyly prostitutky!” Takovýchto reakcí jsem v Japonsku zažil více a vyvolávaly ve mně stejný dojem, jako kdyby se inspektoru Columbovi na otázku: “Máte oheň?” dostalo odpovědi: “Ale já ji neuškrtil!” Je mimo jakoukoliv pochybnost, že výchova gejši směřovala k čistému umění. Je však rovněž mimo pochybnost, že některé gejši si rejstřík svých služeb dobrovolně nebo pod nátlakem okolností rozšiřovaly. I oficiální zdroje přiznávají, že linie oddělující gejšu od prostitutky byla často velmi tenká.
Od počátku 17. století mělo Japonsko detailně propracovaný systém legalizované prostituce. Prostitutky působily ve veřejných domech, zatímco gejši v čajovnách pouze k pobavení hostů hudbou, tancem a nezávaznou konverzací. Gejši tedy byly ženami večera, ne noci, a měly zapovězeno spát se zákazníky. Rozdělení gejši a prostitutky platí dodnes, proto je gejša legální povolání, zatímco prostituce byla v Japonsku v roce 1957 zakázána. Dlužno však podotknout, že ne všechny praktiky povolání gejši byly v souladu s morálním kodexem slušné ženy.
SPONZOŘI A MILENCI
Mladé majko a gejši byly od počátku své kariéry zatíženy nemalými dluhy vůči okija, které v podstatě nebylo možno splatit z jejich výdělků. Proto uvítaly každou příležitost, která by jim umožnila tyto dluhy zaplatit a zajistit si nezávislou budoucnost.
První možnost většího přínosu peněz se mladým dívkám naskytla při příležitosti zvané mizujage – jinými slovy při ztrátě panenství. Ač to může znít velmi zvrhle, i z tohoto se v Japonsku učinil výhodný byznys. V okija, kde mladá majko žila, vyhlásili připravenost adeptky k mizujage – přičemž věk nebyl zdaleka tím nejdůležitějším kritériem – a vytipovali vhodné, tedy bohaté kandidáty. A cena za “ius primae noctis”? Přibližně roční plat dělníka.
Druhý, tentokrát trvalejší zdroj peněz pro gejšu představoval takzvaný danna. Slovo danna je termín, kterým japonské ženy dříve nazývaly své muže. Ve spojení s gejšou nabývá jiného významu. V podstatě by se dalo říci, že danna je movitý sponzor gejši a jejího okija. Často to byli vysoce postavení představitelé firem, armády či politické scény a očekávalo se od nich, že budou hradit svojí gejše veškeré životní náklady, školné, kosmetiku, drahá kimona, sponzorovat taneční recitály, kupovat šperky…, za což od ní mohou požadovat “nadstandardní služby”. Pro mladou, nadějnou gejšu se vždy našlo více kandidátů, kteří se předháněli ve svých nabídkách, a gejšu samozřejmě získal ten nejštědřejší. Vzájemné sympatie, náklonnost nebo jiný druh citu nehrál při sjednávání takového obchodu žádnou roli.
Netřeba snad podotýkat, že tito téměř oficiální “sponzoři”, kupující si milenky, byli v převážné většině otcové od rodin a se svou milenkou se nikterak netajili. Spíše naopak. V předválečném Japonsku patřilo ke společenskému bontonu vydržovat si jako milenku gejšu z kjótského Gionu. Takový vztah trval zpravidla několik let a gejša měla za svůj život jednoho nebo dva sponzory.
Částečné vysvětlení poněkud nezvyklých poměrů v japonské společnosti může dát systém “smluvených sňatků”, dodnes obvyklý v zemích Dálného východu. O nalezení vhodného partnera se v takovém případě postarají rodiče nebo najatý “dohazovač”, a protože japonská společnost byla vždy silně hierarchická, na prvním místě při sjednávání “budoucího štěstí” byla příslušnost k adekvátní společenské vrstvě, a nikoliv láska. Nezřídka se tak stalo, že se novomanželé poprvé setkali až v den svatby. Japonské ženy byly, a do značné míry ještě jsou, vychovávány tak, že jejich hlavním “povoláním” v životě bude manželství. Za těchto okolností bylo tedy pro muže zcela běžné, ač se to může zdát z pohledu Evropana neomluvitelné, mít vedle svojí ženy “zaměstnankyně” ještě i milenku.
S přílivem západní kultury do Japonska, s rozvojem sňatků z lásky a s rostoucí hodnotou rodiny se v tomto ohledu přeci jenom ledacos změnilo. Ale stačí se podívat do novin z léta roku 1989, naplněných články o sexuálních aférách tehdejšího ministerského předsedy s gejšami. Sosuke Uno byl nucen opustit premiérské křeslo, ve kterém strávil pouhých 68 dní, a naznačil tak, že japonské tradice mají opravdu hluboké kořeny. O tom, že nebyl jediným japonským premiérem se slabostí pro gejši, by jistě podaly svědectví historické anály.
MAJKO, GEJŠA, NEBO STUDENTKA V PŘEVLEKU?
Přestože je gejša jedním z nejtypičtějších symbolů Japonska, není pro obyčejného člověka jednoduché ji jen tak spatřit. Možná jste slyšeli od svých známých, kteří navštívili Japonsko, že se na ulici potkali s pravou gejšou, a tuto událost doložili společnou fotografií. Málokdo už ví, že se právě vyfotografoval s “obyčejnou” japonskou studentkou ve věrohodném převleku. Japonské mladé ženy totiž neváhají zaplatit nemalý obnos agenturám, které jim poskytnou krásná kimona, černé paruky a dokonalý bílý mejkap. Takto přestrojeny se potom procházejí úzkými uličkami kjótského Gionu nebo dalších turisticky rušných míst a nechávají se fotografovat náruživými turisty. Dokonce i někteří fotografové si najímají takto nazdobené “atrapy” pro svoje komerční záměry – cena je mnohem nižší, podoba téměř dokonalá a na stránkách časopisů nikdo nic nepozná.
Opravdové gejši nebo majko jsou však většinou nadmíru zaměstnané a jejich čas je příliš drahý na to, aby ho mohly ztrácet s turisty na ulici. Kde tedy potkat opravdovou gejšu?
Nejspolehlivější, ale zároveň nejdražší způsob je účastnit se nějakého večírku v japonské čajovně. Cena se pohybuje od 50 000 jenů výše na osobu a večer, v závislosti na věhlasu té které gejši. I když se rozhodnete peníze obětovat, nemáte nic jisté. Hosté v čajovnách nejsou totiž náhodní příchozí, ale dlouhodobí a věrní zákazníci. Nový zákazník musí být v doprovodu stálého hosta, musí být řádně představen, teprve potom může čajovnu navštěvovat.
Druhou možností jsou takzvané mijako odori, tradiční tance gejš a majko v dubnu každého roku v Kjótu. Tyto tance, pocházející z japonského tradičního divadla nó a kabuki, se datují od roku 1872 a byly uznány jako národní kulturní poklad. Při trošce štěstí můžete na gejšu rovněž náhodně narazit ve večerních hodinách v nějaké vyhlášené městské čtvrti, ovšem s největší pravděpodobností se bude jednat jenom o letmý záblesk vyparáděné ženy vystupující z taxíku a spěchající do čajovny na svoje angažmá. Nejlevnější a nejschůdnější variantou tak zřejmě zůstávají kjótské festivaly, kde gejši předvádějí některá ze svých umění nebo vám uvaří čaj podle přesné etikety čajové ceremonie.
BUDOUCNOST V DLOUHÝCH RUKÁVECH?
Před druhou světovou válkou bylo v Japonsku na osmdesát tisíc gejš. Dnes se tento počet drasticky snížil na pár tisíc, lokalizovaných téměř výhradně v Kjótu a Tokiu, jsou gejši exotické v samotném Japonsku. Za to, že se tato komunita žen baviček vůbec přelomu tisíciletí dožila, vděčí především zcela nečekané metamorfóze – před sto lety to byly právě gejši, které platily za módní inovátorky, zatímco dnes jsou spíše kustodkami staré tradice.
Příčin takového ústupu ze slávy je hned několik. Ačkoli jsou umění, která gejši ovládají a veřejně prezentují, společností vesměs respektována a obdivována, v mysli japonské veřejnosti jsou gejši v rozporuplném postavení. Jejich znovu nalezené kouzlo, ještě nedávno přitahující do čajoven Gionu stovky mužů denně, zřejmě nemá dnešní mládeži co říci. Důvod? Zatímco dnešní japonští teenageři se natírají tmavými samoopalovacími prostředky, gejša si svoji tvář vybělí k nepoznání krémem, jehož důležitou složkou je slavičí trus, a zatímco dnešní hvězdy showbyznysu odhalují nejrůznější zákoutí svých ladných či méně ladných těl, gejša oděna v krásné látce pevně vázaného kimona nemůže nabídnout více než pohled na lehce odhalenou šíji. Zřejmě nejvážnější ránu zasadilo gejšám zavedení hostesek do poválečných japonských barů. Ty sice neumějí ani zpívat, ani hrát na loutnu, ale jejich služby jsou velmi pestré a podstatně levnější. V současné době hraje neméně důležitou roli fakt, že Japonsko nabízí přece jenom lepší a pestřejší uplatnění ženám ve společnosti, než tomu bylo v minulosti, a mladé dívky logicky ztrácejí zájem strávit několik let tvrdou přípravou, než budou moci vydělávat peníze.
Nečekaný kompromis se v polovině devadesátých let objevil v tokijské čtvrti zvané Asakusa, která platila za nejživější zábavní oblast Tokia a kde před válkou působilo na pět set gejš. Poté co se toto číslo snížilo asi na desetinu, přišel jakýsi pan Okazaki s novým nápadem a založil zde furisode neboli “školu dlouhých rukávů” (pokud má žena kimono s rukávy dlouhými až na zem, obvykle to značí, že je mladá a svobodná). Je to takový ten typ školy “gejšou snadno a rychle”. Zatímco pravá gejša obětovala svému povolání a zdokonalování se v umění celý život, furisode projdou tříměsíčním drilem, kde si osvojí základy líčení, oblékání kimona, tance a čajového obřadu, a jsou vpuštěny do terénu, tedy do restaurací mezi zákazníky. Výhodou tohoto přístupu také je, že tyto ženy nejsou nikomu a ničím vázány, a až je nošení dlouhých rukávů omrzí, mohou je klidně svléknout a užívat si života i peněz, které si z nemalého platu našetřily.
Opravdové gejši se na tuto rychlou alternativu dívají poněkud opovržlivě a oprávněně tvrdí, že tradice a umění se předává z generace na generaci. Furisode se však během svého krátkého “období v kimonu” nic nenaučí, a proto nemají ani komu, ani co předávat.
