Žena za pultem dějin?

JOSEF FORMÁNEK
Přesně jsem to spočítal. Od složitého získání telefonního čísla a adresy Jiřiny Švorcové jsem absolvoval do samotného interview celkem šestnáct telefonátů. Mezitím se tato známá herečka a členka bývalého ÚV KSČ vrátila z operace žlučníku ve Vojenské nemocnici v Praze a já stál před dilematem Provokovat otázkami na tělo, či si jen tak obyčejně povídat, aby se náhodou opět neponořila do svého porevolučního mlčení před tiskem? Zvolil jsem nakonec povídání, protože jde u něj v klidu popíjet víno. A v něm je přece občas pravda. I když se někdy musí setsakramentsky hledat...
Jiřina Švorcová mě přivítala ve svém tichém a obyčejném bytě rodinného domku spolu se svými dvěma staršími přítelkyněmi a otázkou, jestli si nedám míchaná vajíčka. U nich jsem jí také s plnou pusou položil první otázku:
Jak to, že tak známá herečka zmizela z veškerého kulturního života? Už nemám motivaci hrát. Pro nás byla motivace v celém životě, přístup k němu a ke společnosti, lidem... Byla jsem třeba šťastná, když v hledišti sedělo svazový publikum, třeba BSP z nějakého JZD. Vyrůstala jsem v době, kdy se budoval socialismus, kdy jsme propadli téhle krásné myšlence a teď se ta doba zlomila.
Nemáte motivaci a nebo vám bylo Divadlo na Vinohradech neznačeno, že by bylo lepší odejít? V divadle jsem neměla žádné vroucí přátelství mezi kolegy, ale vycházela jsem téměř se všemi dobře, někteří byli vstřícnější, jiní méně. Proto mě od některých těch vstřícnějších potom jejich otočení se zády, řekněme, více překvapilo nebo bolelo.
A co takhle pamětí? K tomu jsem ještě nedozrála, když mám pocit, že bych byla schopna dost objektivního pohledu na věc a mám dojem, že by byl dost užitečný. Zatím se na to ale necítím, Já nevím, jestli je to lenost nebo neschopnost soust ředit se, či nedůvěra ve vlastní síly. Kdybych ale něco napsala, byl by to pohled na dobu, kterou jsem protrpěla, kterou jsem pom áhala budovat i kazit. Určitě jsem musela spolu s ostatními dělat strašný boty, prokristapána...
Co pro vás byla jedna z největších bot? Já myslím, že boty začaly od samého začátku. Už jako mladý holky na konzervatoři jsme byly vyvedeny z míry tím, že leckde fungovalo - buď vstoupíš do strany, nebo prostě nebudeš vedoucí. Nebo byla celá řada věcí, které se v dané chvíli zdály naprosto správné a tím, že se neopustily včas, se staly brzdou.
Četla jste, jak sama říkáte, paměti některých bývalých politiků. Patří mezi ně vzpomínka pana Bilaka? Bilaka jsem nečetla. Přiznám se, že programově. Neměla jsem chuť. Proč, to je moje věc. Přečetla jsem si Štěpána a dost se na něj namíchla. Měla jsem pocit, že je chytřejší. A taky se mi nelíbilo, že píše stylem - já pupek světa. Až moc subjektivní pohled na věc. Podle něj nikdo jaksi měl jinou starost než házet klacky pod nohy jeho ohromnejm plánům, který jako měl. Velice se mně znelíbil. Na druhou stranu mě potěšil armádní generál Vacek, píšící seriózně bez nějakého vyviňování. Jsem mu navíc vděčná i za odkrytí nového pohledu na vojáky. Spousta věcí, které tam on píše, mě v životě nenapadly, přestože jsem byla členkou armádního divadla a můj muž pracoval dlouhá léta v armádě.
Co pro vás znamenala postava Anny Holubové v seriálu Žena za pultem? No tak já vím, že se na tu postavu strašně nadávalo a přirovnávala se k hrdinům z červené knihovny, ale proti tomu co teď u nás běží, ty různé americké supermanské filmečky... Četl jste aforismy typu: „Dietl, jenž jsi na nebesích, odpusť nám naše hříchy"? Já vím,, že pro takové ty mladé, rozhněvané muže, - progresivní kumštáře, je prostě spole čenský příklad dávaný nákladných hrdinech banální slaďárna, takže to intelektuální novinářská vrstva prostě nepřijala. Ale přijal to národ, který tím žil. Pro mě to znamenalo obrovskou popularitu nejenom v českých zemích, ale i mimo hranice - na Kubě, v Jugoslávii, NDR. Třeba z Maďarska, i když se budete divit, jsem dostávala ještě dlouhé roky dopisy se žádostí o autogram. Nakonec se i ti naši intelektuálové přistihli, že se to jejich soustředění, zaměřené na výčet chyb seriálu, obrátilo v něco jiného. Většinou se asi přistihli, jak se v duchu říkají: Koho si vlastně ta Andula Holubová hergot vezme? Jenže to do tisku ze své stavovské hrdosti napsat nemohli.
Vzpomínáte na ředitele televize pana Zelenku jako na uzurpátora? My jsme lidi, kteří se znají ze študentských let. Uzurpátora... Někdy jo, někdy ne. Já osobně jsem se sním strašně pohádala jen o termínu vysílání seriálu Žena za pultem. Také na téma obsazování a neobsazování herců jsme se někdy střetli. Ale já jsem zase emotivní typ... Jinak mám dojem, že mezi námi panovala vzájemná úcta a naše spolupráce byla celkem na úrovni.
Vy jste se pohybovala celkem dlouhou dobu ve stojatých vodách ÚV KSČ... Tohle je strašně složité téma na dlouhé povídání. Na ÚV se totiž o kultuře a její ideologii hovořilo strašně málo. To spíš jednalo o záležitostech průmyslu, hospodářství, ekonomiky, do kterých jsem nemohla jaksi zasahovat nebo mluvit. Za druhý jsem měla pocit, že problémy, které byly v naší frontě - to je na Svazu a IV. oddělení, že bychom si měli vyříkat, jak se říká, doma. Teprve v krajním případě s tím jít na ÚV. Jestli jsem vždycky dokázala odhadnout, kdy je ta krajní situace, si netroufnu říct. Fakt je ten, že se myslelo o ÚV, jak má o všem co se děje přehled, všechno projednává a odsouhlasuje. Toto bohužel, nebo bohudík, nebyla pravda. Ono totiž předsednictvo strany nebylo odtrženo jen od členské základny, ale i od ústředního výboru. Takže jsme na ÚV ani nevěděli přesně, co se v předsednictvu děje, kdo koho drží,kdo je proti zavedení reformy. To snad opravdu věděli jenom krajský tajemníci, kteří tam měli nějaké kontakty.
Chcete v budoucnu nějak politicky vystoupit? Ne, ne, ne, ne, ne. Mám dojem, že do politiky musí opravdu přijít lidé, kteří skutečně nejsou poznamenaní minulostí. I když si myslím, že jsem s zachovala určitou pružnost v názorech. Nerada bych, abyste si to vykládal jako určitou gumovost, ale spíč schopnost přijímat nové podněty, ustoupit z pozice budované leta letoucí nějakým návykem. Když to tak uvážím, lze říct, že jsem na tom nebyla nejhůř, ale nicméně v tom žíla čtyřicet roků. Prostě musí přijít lidé s jiným vzděláním a racionálnějším přístupem, než jaký jsme měli my. Protože pro naši generaci byla ta emoce prvořadá a taky asi hodně mátla naše kroky. Svět je jinej. A bude jinej.
Co vy na to, že je jinej? Mne se ten svět bohužel nebude tolik dotýkat,protože jsem přece jenom chráněna věkem jako plotem. Ten mám okolo sebe obestavený už třiašedesáti špriclemi.
Takže v současné době se s lidmi z nynější komunistické strany nestýkáte? Ne, naopak. Udržuju samozřejmě s nimi kontakty, jen za loňský rok jsem měla osmdesát osm akcí mezi lidma. Osmdesát osm vyprodaných představení, dá se říct.
Řekla jste slovo „představení". Považujete politickou schůzi za herecké vystoupení? Ne, ne. To já prostě používám jako terminus technicus... To ani nejsou schůze. To jsou schůzky, besedy. Jednou to je 25 lidí - jedna základní organizace, jindy to je aktiv, na kterým se sejde, já nevím, kvůli mě a kvůli poslanci ... někdy jenom kvůli mně, dvěstě padesát, třista lidí.
Vy jste přece takhle poprvé jela už v roce 1951 jako herečka do Banské Bystrice promluvit za státní film před tisíci lidmi. Brala jste to už tenkrát jako „politickou povinnost", která je v souladu s vaším osobním nebo jako nepříjemný úkol shora? Já si myslím, že politik musí mít nějaké herecké vlastnosti, přinejmenším odvahu stoupnout si před lidi a oslovit je. A k tomu už je zapotřebí určitá dávka exhibicionismu a talent, jenž zvyšuje sebevědomí a odstraňuje zábrany. Tenkrát jsem neuvažovala, jestli je to politika nebo herectví, já jsem byla hozená do rybníka se studenou vodou. Buď jsem se mohla utopit nebo plavat. No tak jsem začala šlapat nohama a neutopila se.
Jaké mate záporné vlastnosti, kterých byste se ráda zbavila? Určitě nejsem anděl. samozřejmě, že ne. Ale vím, že nejsem sobecká, závistivá, mám dobrej vztah k lidem a nerada ubližuju. Vědomě ... jsem snad ještě neublížila, to snad ne ...
Takže jste měla občas špatný pocit ze svého jednání? Určitě by se něco našlo. A vím, že jsem několikrát v životě, řekněme 4 až 5 krát v různých časových údobích takové situace zažila. Potom, když jsem na to s odstupem vzpomínala, tak jsem si v duchu a říkala: Ježíšmarjá, jak sem mohla bejt taková kráva. No a když jsem si říkala, to se mně už nikdy nemůže stát, tak se to v podstatě vzápětí při podobné situaci zopakovalo. Většinou to byly otázky mezilidských karambolů.
Byly to karamboly s kolegy z divadla? Ne, s kolegy jsem karamboly neměla.
Stýkáte se s nimi v současné době? Ne, bohužel. Teda ne bohužel, prostě jsem přerušila veškerý kontakty s divadlem. Nebo spíš byly přerušeny z obou stran.
Hledáte nové angažmá? Ne, ne chraň bůh. Jen si teďka právě probírám texty, protože připravujeme literární večery nepublikované poezie - od Kolárové, Sýse, Černíka, Floriana a několika dalších autorů.
Vy jste naprosto s divadlem skončila? Definitivně. Jedině, že by byla jednou situace příznivá zájezdovým představením jako v minulosti a já dostala nějaká geniální nápad na výborné vystoupení. Pak možná .... Něco na způsob divadla jednoho herce nebo domácích představení,které hrála paní Chramostová...? V žádném případě. Na to nemám klientelu co měla Vlasta Chramostová.
Vy jste přece byli s Vlastou Chramostvou zpočátku přítelkyně... Kolikrát se změnil váš úhel pohledu na její osobu v časech hlubokého socialismu? Tyhle kameny jsou promne těžké k pozdvihování, protože my jsme bývaly v době armádního divadla, kdy jsme si ještě říkali Mladá garda, opravdu blízké a měly se rády. Velice rády. Nejen jako kolegyně, ale i jako kamarádi. Vlastně celé divadlo jsme byli parta a táhli za jeden provaz. Každou neděli se vařilo v jedné z domácností. Tohle údobí bylo skutečně nádherný.
A vy jste se jí nikdy nesnažila třeba pomoci, když na tom zrovna nebyla nejlépe? Na to se mi neodpovídá snadno. Nejen proto, že to bylo všechno moc složité. To naše kamarádství se začalo rozpadat už v polovině 60. let. Já byla poslankyní NV hlavního města Prahy - tedy konzervativec, a ti druzí progresivní. Vlasta odešla v 70. roce do Divadla za branou,a když tohle bylo zrušené, což byl zbytečný a násilný čin - já v tom prsty neměla - zůstala nakonec bez angažmá. Ptal jste se na pomoc. Měla jsem strašně naivní představu. Oldřich Daněk napíše současnou hru o třech sestrách, kde bude hrát Jirásková, Chramostová a Švorcová... Tím se potom prolomí hráze a všechno bude zase dobré. Hru Daněk nenapsal a Vlata podepsala Chartu. Tím to bylo zpečetěno. I pro mne. Věděla jsem sice, že mají pravdu v mnoha věcech, ale ujišťují vás, že kritické názory, byly i mezi členy strany. Skutečnost, že na ně nikdo nereagoval a právo na ně bylo upíráni - vedlo k 17. listopadu. dovolte mi přiznání, že takhle moudrá jsem dnes.
Jak jste prožívala období 17 . listopadu? Myslím, že to bylo nejhorší období, které jsem kdy prožívala. To byl šok. To byl šok pro mne po všech stránkách. Ten šok netrval den, to byly celé dny ... Ještě v tu chvíli mám ty dny po sedmnáctém v mlze. Odeřvala jsem tehdy moc slz. ¨
Co jste cítila, když jste viděla ty lidi na Letenské pláni, tu velikou masu, jak moc chce, aby se to u nás změnilo? Nefandila jsem jim, protože mi bylo jasný k čemu to povede... Ke kapitalismu, to se nezlobte, já nevyznávám a vyznávat nebudu. Myslím, že to není budoucnost lidstva.
Není socialismus přežitý? Ne. O tom jsem přesvědčena.
Vy si myslíte, že by se pokus o oživení socialismu mohl opakovat? V jiné podobě. Těžko ale cestou revoluce. Asi už žádná Aurora nevystřelí.
Jaké dnes čtete noviny? Naši pravdu, Haló noviny, Rudé právo, občas si koupím Špígl a Mladou frontu. Nečtu noviny, o kterých vím, že by mě zbytečně provokovaly. Informaci, kterou já potřebuju, abych věděla, co se teď děje v partaji, abych viděla dění u nás objektivněji, i to po té novinářské stránce mi přinese Rudé právo. Pohled z druhé strany mi stačí v podobě Mladé fronty.
Věděla jste v období své slávy, že jsou lidé zavírání či perzekvováni a existuje mezi nimi třeba nějaký pan Havel? O panu Havlovi jsem toho moc nevěděla. Samozřejmě, že když ho zavřeli, tak jsem o něm určitě informace měla a věděla, že ho zavřeli za něco, za co se tenkrát zavíralo.
Nezkoumala jste, jestli on má, „v tom něčem" pravdu? Přiznám se, že ne. Možná jsem měla, ale nezkoumala - ale co teď na tom změníme. Zkuste svoji odpověď rozvést. Asi mě do té míry nezajímala. Ta jeho pravda. Počkejte - abychom se nedostali tam, kam i BBC, které zneužilo mých výroků o panu Havlovi a zařadilo je do toho slavného medailonu k jeho narozeninám nebo ke zvolení prezidentem. Teď vám to znovu nezopakuji, protože bych urážela prezidenta, i když jsem neřekla nic sprostého. Znala jsem jeho Zahradní slavnost a pokládala ji za hru, která jaksi podsouvá našemu socialistickému zřízení jakési kafkovské odcizení, s čímž jsem já tenkrát samozřejmě nemohla souhlasit. Kejhala jsem jako potrefená husa. Copak já, ale hlavně ti, co měli chuť a moc kritické hry a hlasy umlčovat. A co myslíte, bude dnešní režim moudřejší než byl ten náš? Mám dojem, že materiálu na absurdní hry je už značná zásoba.
Pamatujete si na proces s Plastic people? Měli jsme v té době besedu v divadle s tehdejším ministrem vnitra Obzinou a on asi předpokládal, že se ho tam na tuhle skupinu budeme ptát. Proč je jako zavřeli. Přinesl tenkrát i jejich texty a ptal se nás, jestli má někdo odvahu to přečíst nahlas. Ujal se toho jeden starší kolega, četl takové hrubé vulgární výrazy, nebudu je ani opakovat, až ten starý pán zrudl. Odložil texty na stůl a řekl: „Nezlobte se, to se opravdu nedá." Čili to musel bejt kalibr hnusoty, že se ani ten bývalý voják přes to nepřenesl. Takže pro mne disident byl ta trochu tohoto řádu.
Četla jste Freuda? Ne, asi nedostatek vzdělání.
A nepramenil zákaz Plastic people z něčeho jiného než z těch vulgarismů? Já si myslím, že to bylo předev ším narušování veřejné morálky, nehledě k tomu, že ovlivňováni určitou skupinu mládeže. Co je to vlastně morálka? Je to asi jakási dohoda o mezilidských vztazích. Kdo tu dohodu podepisuje? No, lidi se snad dohodnou, že si na potkání nebudou plivat do obličeje a podráží nohy.
Ale Plastic people jsou přece lidé patřící do společnosti... Nezlobte se na mne, ale kdyby mezi dětma, který tam budou slyšet takový hnusoty, seděl váš syn, tak asi budete reagovat jinak. Vy byste byl třeba odolnej, ale určitě byste nerad viděl, aby se dostalo pod vliv této strašné skupiny vaše dítě.
Kde se potom berou lidi, který mají vztah k narkomanii? To mluvíme každý o něčem jiném.
Nemá narkomanie náhodou kořeny hlouběji než v nějakých vulgarismech? Třeba v depresi z marastu ve svém okolí společnosti? (pokrčení ramen) Vy jste si vlastně od 64. roku také zažila, co to je nehrát kvůli svému politickému postoji, kdy jste tenkrát veřejně vystoupila v televizi se svým známým varovným provoláním. Nebylo vám líto kolegů, kteří také, ale až po 70. roce, nesměli vystupovat? Ale mně jich bylo líto, to víte, že jo. A snažila jste se jim pomoci? Někdy s úspěchem, jindy bezúspěšně. Nebudu je uvádět prostě jen proto, aby jim dneska někdo neřekl, že si nechali pomáhat od Švorcový.
Četla jste knížku od Ladislava Mňačka Jak chutná moc? Cítila jste někdy, že vám také chutná moc? To je docela dobrá knížka a myslím, že věrně odráží realitu. Že bych si čas od času v tom někdy nelebedila - tak to bych kecala. Ještě notabene, když máte pocit, že to jde zároveň s dobrými věcmi.
A řekla jste si - pozor, jdeš už daleko? Chtěla jsem končit i kdyby se 17. listopad nikdy neudál.
V čem jste si oproti minulosti opravila své politické přesvědčení? Především v tom, že asi vláda jedné strany nevede ke kýženým cílům a od toho se odvíjí celá řada dalších věcí. Mladí tenkrát měli mít možnost vzít si batůžek na záda a cestovat po světe. Jedno je jistý. Kapitalismus se od socialismu poučil a zaváděl socialistické prvky, kdežto socialismus se poučit nedokázal a ztvrdnul. Svůj názor však nezměním třeba na vracení majetku šlechtě a církvi. S tím se nesmířím. A nikdo mě nepřesvědčí, že církev a třeba páni Lobkovitzové a Schwarzenberkové vlastníma ručičkama vybudovali Orlíky, kláštery a paláce.
V Čapkově Věci Markopulos jste hrála odměřenou a chladně realistickou ženu. Nejste teď taky taková? Unavená ze své profese, lidí, dějinných zvratů? Naopak. Já vás ujišťuji, že v mém věku to už není žádná procházka růžovým sadem vstát v šest hodin, abych v půl sedmé nebo v půl osmé byla na Florenci u autobusu připravena jet někam besedovat. To už potřebuje z mé strany určité sebezapření. A to bych nedokázala, kdybych byla z lidí unavená.
Co říkáte filmům Obecná škola, Reguiem pro panenku, Tankový prapor? Obecnou školu jsem neviděla, na Tankový prapor nepůjdu a na Reguiem pro panenku taky ne. Nemám ráda drastický filmy. Navíc nepochybuju o tom, že budou tendenčně přimaštěný. Nepotřebuji vidět hrůzy, abych se probudila do lidskosti. Jsem dostatečně citlivý člověk.
Co jste říkala tomu, že Igor Chaun natočil Velice uvěřitelné příběhy? Nemám ráda horory, nenávidím je, nesnáším. Viděla jste Štědrý večer paní Hůlové? Viděla ... Já nevím - spíš tuším, co tím básník chtěl říct. To je asi tragédie každý společnosti, která takovýhle opuštěný a starý lidi má. I když ta paní nebyla sama, či sama nemohla být. Byli tam přeci ti sousedi. Tahleta snaha vyrábět pro opuštěný lidi atmosféru je nejspíš vždycky odsouzena k nějakému nezdaru. Ta báseň „Leťte holubi" určitě ve štědrovečerním programu nemohla být. To bych se divila. Já nemám jenom politický. I když existují určité chvíle, kdy jsou zapotřebí i tyhlety věci reprodukovat. Vy jste hovořil o tom Chaunovi - tak tenhle trend já jaksi nemám ráda. To je můj subjektivní pocit, já to prostě nesnáším. Mě to irituje. Ale vždyť umění má iritovat, dráždit. Dobře, ale to si dovedu představit příjemnější způsoby dráždění než tohleto. To je mě odporné. Já teda nerada bliju při pohledu na umělecké dílo. Tedy lépe řečeno zvracím.
Jaká je Jiřina Švorcová ve svém soukromí? Momentálně unavená. Nic se neděje. My jsme teď takovej domov důchodců. Mám u sebe starou přítelkyni, druhá starší přítelkyně mi pomáhá se o ni starat. Bývá tady taky občas moje sestra, taky důchodkyně a ještě jedna kamarádka. Taky důchodkyně.
Dámská jízda? Přesně tak. Paní Švorcová, mohu být impertinentní? Zkuste to. Třeba vám dám facku.
Jaký vztah máte k mužům, Nejste náhodou feministka? Vůbec ne. Já jsem měla vztahy docela normální. Dvakrát vdaná. Jednou krátce, podruhé také ne příliš dlouho, protože manžel bohužel umřel po třinácti letech manželství. Už jsem hodně roků sama. Vzhledem k tomu, že jsem byla zvyklá být často sama, tak se samoty nebojím. Jsem obklopena lidmi, rodinou. Je co dělat v domě, v kuchyni a na zahrádce. A po třiceti letech jsem se s gustem vrhla do pletení. Vyjíždím do terénu mezi lidi. Je to fajn.
Zúčastnila jste se velké hry - kupónové privatizace? Podlehla jsem, budu investovat do fondu.
Zviklali vás Harvardi? No to víte, že ne. Já na to, co je příliš reklamovaného neletím. Koho budete volit? Komunistickou stranu. Já mám v její vedení důvěru. Myslím si, že Jiří Svoboda je dostatečně erudovaný, naprosto čestný člověk a stranu vede dobře.
Takže vy do konce života zůstantëte asi přesvědčením komunistka? Určitě.
Jak se k vám chovají lidé na veřejnosti? Počátkem 90. roku se jeden kamelot na Malé Straně, takovej malej a tlustej, podivil, že mě ještě nezastřelili za to, co jsem řekla o prezidentovi. Prý mě měli zlynčovat. Škoda jen, že jsem neřekla, že je opravdu sametovej. Já jsem stála jako opařená a řekla mu jen, že se zbláznil. Jinak většinou se ke mě lidi na veřejnosti chovaj slušně. Zeptaj se, co dělám, proč mě není vidět, pozdravěj. A to i mladý lidi.
Jste hodně přecitlivělá? Je to různý. Třeba jsem se rozplakala, když mě doktor v nemocnici nechtěl zvednout polštář pod hlavou. Já ztratila dech a tak jsem začala fňukat, jak malý hajzl. Zároveň jsem si byla směšná... Víte co - já už nemůžu, už ne, už ne, už kecám blbosti, jak mě to rozčiluje. Už ne. Jsem v rekonvalescenci a už vás mám plný zuby.
Beru to od vás. Jinak vám, paní Švorcová, děkuji za rozhovor. Nemáte za co. Dopijte to víno.
Jiřina ŠVORCOVÁ *25. května 1928, Kociánovice u Hradce Králové 1967 nositelka vyznamenání Za zásluhy o výstavbu; 1970 nositelka Řádu práce; 1973 titul zasloužilá umělkyně; 1978 nositelka Řádu Vítězného února; 1980 laureátka státní ceny Klementa Gottwalda; 1984 titul národní umělkyně; Byla nejmladší ze čtyř dětí. Otec byl stavozemědělec, matka vedla hostinec. Po ukončení studia na DAMU )1946 - 1950) a po sezóně v oblastním divadle v Hradci Králové byla přijata do Divadla na Vinohradech. Své nejvýraznější postavy však asi vytvořila v klasickém repertoáru (Čapkova Věc Markopulos, Matka, Čechovy Tři sestry či Brechtovova Matka Kuráž). Často vystupovala v rozhlase (známá je její komunistka Milena Vondrová v mnohaletém seriálu Jak se máte, Vondrovi?), řadu rolí vytvořila i ve filmu (Temno, Nad námi svítá, Král Šumavy) a v televizi, kde si popularitu získala především postavou Anny Holubové v tolik zatracovaném a přece sledovaném seriálu Žena za pultem. S její uměleckou prací byla nerozlučně spjata činnost politická jako stranické funkcionářky (kandidátka a poté členka ÚV KSČ), dlouholeté předsedkyně SČDU a pracovnice v dalších funkcích, a to až do roku 1989 ..
Rozmlouval a po velkém přemlouvání i fotografoval: JOSEF FORMÁNEK