Sahara je bahr bela ma, moře bez vody. Jako ostrov uprostřed oceánu se ze saharských vln vynořuje pohoří Hoggar. Arabové mu kdysi dali přezdívku „Země strachu“ a nikdy se tu pořádně neusadili. Vlastně se tu usadilo jen velmi málo lidí. I z letmého pohledu na mapu je zřejmé, že Hoggar zabírá téměř celou alžírskou správní jednotku Tamanrasset: území velké asi jako Francie, se dvěma městy a jednou dobrou silnicí.
Největší tuarežské město Tamanrasset
Je říjen, tedy čas amaouane. V tomto období, říkají Tuaregové, není třeba mnoho pít, v přírodních studnách je málo vody a slaví se svatby. Ve městě Tamanrasset už k večeru pofukuje chladnější vítr a až na extrémně suchý vzduch je zdejší klima téměř ideální. Vítr tu má volné pole působnosti: může se prohánět širokými ulicemi, kde mu nízké domky příliš nebrání v rozletu, a když se mu zachce, roztočí se na rozlehlých nezastavěných plochách, díky nimž je vidět v dálce se zdvihající odvěké tvary nejdramatičtější části Hoggaru. Prý to tak domorodci chtějí; svou nostalgii po volném pohybu a nekonečném horizontu nezapřou.
Na počátku 20. století tu stál jeden hliněný dům, který si postavil legendární Charles de Foucauld. Roku 1883 navštívil Saharu jako mladý, bohatý a trochu samolibý Francouz, aby se o dvacet let později do pouště vrátil v osobě navýsost skromného kněze. Snažil se Tuaregům kázat a zároveň zůstal okouzlen jejich nespoutaností, svéráznými zvyky a bohatým jazykem.
Po pěti letech svůj malý dům v Tamanrassetu opustil a odebral se k nejvyšším vrcholkům Hoggaru, na horu Assekrem aneb „Konec světa“. Víska, kterou založil, mezitím rostla a dnes je největším tuarežským městem. Ve svých „bulvárech“ a státem vybudovaných novostavbách pojímá vedle vlastních 40 000 obyvatel i stovky ilegálních imigrantů ze sousedních států Niger, Mali a Mauritánie. Těm slouží především jako přechodná stanice, ať už při jejich riskantní cestě na sever, nebo při vojenské deportaci zpátky.
V ulicích lze zahlédnout také evropské cestovatele, jev na severu země nevídaný a v jiných částech Alžírska výjimečný. Těm, kteří se nenechali odradit nestabilní situací země, usnadňuje spojení malé mezinárodní letiště.
Při životě se tak udržuje hned několik cestovních kanceláří, jejichž služby se nemusí, tak jako jinde v zemi, omezovat na prodej letenek a vyřizování víz do Francie.
Nejrušnější dobou je v tomto směru listopad, kdy se do nejvyššího masivu Atakor pouštějí i desítky džípů. Stejně tak se v tomto období vydávají na cesty také Tuaregové. Listopadem totiž začíná tadjreste, chladné období, kdy jsou studny tilma plné vody a máslo zůstává pevné.
Od kočovníků k turistickým průvodcům a zpět
Ještě v polovině 19. století byl Hoggar tierra incognita. V dobových atlasech měl podobu hrozivé, písčité a ploché pouště sahající až k tehdejší Nigritii. Ve skutečnosti je jeho povrch především kamenitý, reliéf značně členitý a s časem ztratil i na své hrozivosti, kterou mu propůjčovali jeho vysocí, od hlavy až k patě zahalení berberští obyvatelé.
Až do počátku 20. století byli hoggarští Tuaregové pány rozsáhlého území, jež sahá od nigerské hranice na jihu k náhorní plošině Tinghert na severu a rozkládá se mezi žíznivou zemí Tanezrouft na západě a bizarními útvary magického Tassili na východě. Se svými velbloudími stády naloženými zlatem a slonovinou křižovali nekonečné kilometry hoggarské pouště a procházejícím karavanám nabízeli své služby průvodců a ochránců.
Francouzům, kteří se chystali vést přes Hoggar transsaharskou železnici, dali zřetelně najevo, že tudy cesta nepovede. Roku 1883 vytáhli se svými meči, dýkami a štíty a pobili většinu členů francouzské expedice, jejímž úkolem bylo území zmapovat.
Bázlivý respekt vzbuzovaly i svobodomyslné, nezahalené tváře tuarežských žen a mnozí lehce uvěřili pověsti o krásné vládkyni jménem Antinea, která v srdci Hoggaru sváděla a zabíjela mladé francouzské důstojníky.
S rozhodnými údery francouzské kolonizace tyto mýty padly a tradiční život Tuaregů zaznamenal značné změny. Po francouzské kolonizaci přišly programy nezávislého Alžírska a s nimi intenzivní snahy vymanit jižní Saharu z izolace. Do Tamanrassetu putovaly miliardy dinárů, dotovaná letecká doprava a stovky turistů, pro něž se Tuaregové stali žádanými průvodci a jejich velbloudí stáda exotickým dopravním prostředkem.
Tamanrasset rostl a roku 1974 byl administrativně povýšen na vilájat. Pro město to znamenalo značný příliv funkcionářů, dělníků, učitelů a vojáků a problémy s nedostatkem vody a potravin, pro Tuaregy konec karavanního obchodu, který se nově jmenovaným úředníkům nezdál rentabilní v rámci ekonomiky země.
Jako jediný výdělečný zdroj obživy těch, kteří nehodlali opustit svá velbloudí stáda a odejít do měst nebo na vrtná pole, zůstal turismus. I ten však v devadesátých letech kvůli terorismu poklesl téměř na nulu. Nic na tom nezměnil fakt, že se tu terorističtí maquis nikdy neuchytili a že oproti neklidnému severu zůstala Sahara oázou míru, kde lidé nespěchají domů před setměním a kde je možné spát jen tak pod širým nebem. Stigma své země si nese dál.
Snad nejméně návštěvníků přijíždí v létě, které trvá od poloviny května do poloviny srpna. Je to období aouellen, kdy rychle buší srdce, člověk je svírán horkem a teplota 46 ̌C ve stínu v nižších částech Hoggaru není výjimkou.
V posledních letech se mnoho Tuaregů z Tamanrassetu a jeho okolí vrátilo zpět do pouště, ke kočovnému životu. Čas od času je možné zahlédnout jejich malé skupinky schoulené před nelítostným sluncem v chatrných přístřešcích anebo zpozorovat jejich velbloudí stáda kráčející cestou necestou pod načernalými hřebeny Hoggaru. Na 16 000 nomádů je roztroušeno po ploše o rozloze 560 000 km2.
Transsaharská magistrála
Ne všichni se ale smířili s chudobou. Mezi Nigerem a severní Saharou putují karavany velbloudů i moderní kamiony vyhýbající se transsaharské magistrále, která jako nůž protíná Saharu na dvou a půl tisíci kilometrech od severu k jihu. Převážejí ilegální zboží, z jihu třeba levné cigarety, ze severu sušené potraviny, mléko a cukr, za jejichž nízkými cenami stojí dotace alžírské vlády.
Na osmisetkilometrové trase spojující jediná dvě města na území tamanrassetského vilájatu, rozpálený In Salah a větrný Tamanrasset, proudí desítky pro změnu legálních kamionů, které udržují alžírský jih při chodu a jeho obyvatele při životě.
Jedinou větší zastávkou asi v půli cesty je pekelná víska Arak. Nehybný vzduch, ošuntělá kantýna a jedna četnická stanice. Pohyb cizinců je v Alžírsku z bezpečnostních důvodů důsledně kontrolován, a tak je tu každý pečlivě zaregistrován a prověřen. Tento úkol je svěřen postaršímu muži, který se překvapivě poznává s mým kabylským společníkem. Jak vyplývá z trochu nuceného rozhovoru mezi papírováním, je tento muž v oné neskonale zoufale vyhlížející díře navýsost spokojený. Není divu. Kdyby nebyl býval převelen ze svého původního rajonu v Kabylii, byl by seděl, tak jako všichni jeho bývalí kolegové, už několik měsíců za vraty četnických kasáren. K tomuto neobvyklému trestu byli četníci v Kabylii „odsouzeni“ po berberských nepokojích minulého jara, při nichž měli na svědomí životy více než stovky civilistů. Když vláda odmítla četníky odvolat, zareagovali nepoddajní Kabylové po svém. Prostě je od té doby nepustili z kasáren ven.
Snad díky myšlence, že je svým způsobem svobodný, se úředník loučí rozzářeným úsměvem a usedá zpět do svého rozvrzaného křesla. Po chvíli nás s Arakem, který zmizel v sevření okolních skal, spojuje už jen rovná silnice.
Řidič by měl svou trasu dobře znát: transsaharská magistrála sice po většinu roku slouží jako naprosto bezpečné vodítko, náhlá písečná bouře ji však může vymazat z povrchu zemského během několika chvil. Zejména na jaře, v období tafsite, tedy v čase, kdy se začíná rozpouštět máslo, je všudypřítomný hoggarský vítr obzvláště hravý a z písku a volných rozrušených částic dokáže před nekonečný horizont postavit neprůhlednou clonu. Síla písečných bouří je čas od času znát i daleko na severu, kde z pouště přivátý písečný prach zbarví chodníky i vzduch do zlatorůžova a dívky se mu brání rozevřenými deštníky.
Bohem opuštění
Je to stejný vítr, který dal Hoggaru jeho dnešní fantaskní podobu a přiměl Tuaregy zakrývat si nos i ústa. Tradiční tuarežský závoj zvaný litham, v tuarežštině taguelmoust, je bezpochyby nepřehlédnutelným oděvním doplňkem.
Jeho praktický původ tkví v potřebě chránit tvář před sluncem a krýt nos a ústa před pískem a jemným prachem v ovzduší. Stal se však natolik nedílnou součástí mužského oděvu, že nebývá odkládán ani v místech, kde už jeho ochrany není třeba. Lidé pro to mají různá vysvětlení.
Podle některých Tuaregů taguelmoust zabraňuje zlým duchům vstoupit do nich ústy, jiní se odvolávají pouze na to, že závoj nosili jejich otcové. Učené hypotézy mluví o snaze skrýt tvář před nepřítelem, a zase jinak nazírali tuto otázku Arabové, kteří mají na toto téma po ruce hned několik nelichotivých legend. Podle jedné z nich se muži kdysi zachovali zbaběle a rozhněvané ženy jim proto nakázaly: „Od této chvíle budete nosit závoj vy, a my necháme naši tvář odhalenou.“ Jak také, očima arabských muslimů, rozumět anomálii, kdy svou tvář zahalují muži, a nikoliv ženy? O skeptickém názoru Arabů na Tuaregy svědčí i jméno, které jim přisoudili: at-Tawárika, „Bohem opuštění“.
Jistou roli při nošení závoje zjevně sehrálo také pradávné tabu týkající se úst. Mezi dobré mravy patřilo neukázat ústa ani při jídle a urozené tuarežské ženy z Hoggaru, které jsou už pár desítek let vdané, dokonce tvrdí, že ústa svých mužů nikdy neviděly.
Pečlivě ovázaný taguelmoust nebo i jen ledabyle omotaný pruh levné látky je však nadále nepostradatelnou součástí oděvu. Ať už je původ tuarežského závoje jakýkoliv, jeho praktičnost je v prostředí suchého a prašného Hoggaru víc než zřejmá.Assekrem aneb „Konec světa“
Z vrcholu hory Assekrem se otvírá pohled na rozeklanou krajinu, jejíž monotónní zbarvení dává vyniknout těm nejjemnějším odstínům.
Páter de Foucauld věděl, co dělá, a ke své poklidné práci a poustevnictví si nemohl najít vhodnější místo. Na horní plošině Assekremu vystavěl svůj osamělý kamenný příbytek, v tichu tu přemítal, a sepisoval tuarežsko-francouzský slovník a s ubíhajícím dnem ze své terasy sledoval proměny barevných tónů na tělech nejbizarnějších útvarů Atakoru.
Atakor je jedním ze šesti hlavních masivů Hoggaru. Jako nejvyšší z nich je „mozkem“ celé oblasti. Tvoří horopisnou osu Sahary, podmiňuje hydrografickou síť celé její střední části a navíc se v něm nachází 21 nejvyšších vrcholků Alžírska. Z jeho podloží se zvedají prapodivné načernalé masy do výšky téměř 3000 m. Vyvolávají dojem předpotopní krajiny a jsou krásné. Zcela jistě jeden z důvodů, proč tam Foucauld odešel žít, usmívá se řádová sestra, která dnes pečuje o jeho starý dům v Tamanrassetu.
Základem Hoggaru je hornina podobná žule, staré zvětralé krystalinikum, ze kterého vystupují mladší sopečné spousty. Zatímco mnohé horniny podlehly neúnavnému větru a jejich částečky byly rozneseny po širokém okolí, vládu nad prehistorickou tváří krajiny si uchovaly tvrdé čedičové výplně prastarých sopek. Místy mají podobu varhanních píšťal, jinde se derou do prostoru jako sopečné jehlice.
S tímto obrazem ostře kontrastují vádí, po většinu roku suchá řečiště, která přerušují vyprahlou krajinu a v nichž se místy uchytily zakrslé křoviny, akácie, zelené trsy trávy i divoké růže. Průzkum Sahary ukázal, že tu v dávných dobách tekly mohutné řeky s množstvím přítoků. Jejich pozůstatky se dodnes skrývají hluboko pod pískem. Zatímco většina obyvatel pouště je nucena hledat vodu ve velkých hloubkách, hoggarští Tuaregové ji nacházejí v různých formách na povrchu. Tuarežskými studnami par excellence jsou tilmas: podzemní voda, která se nachází v hloubce 30 až 40 cm pod pískem. Mnohem atraktivnější jsou však jezírka v stinných skalních soutěskách a tzv. aguelmane – přírodní prolákliny ve skále, více či méně hluboké, které se naplňují v době stoupání vody. Ty dokonce umožňují existenci drobným rybám, obojživelníkům a ještěrům.
Vegetace rozsetá podél vádí je překvapivě pestrá a mluví se o více než 500 druzích rostlin.
Zcela jiný pohled skýtají pusté a nehostinné svahy hor. Možná proto ukazuje páter Eduard s takovou hrdostí fotografie Assekremu rozkvetlého jako jarní louka. V poustevně Charlese Foucaulda žije už třicet let a podobný obraz spatřil jen jednou, v dvaaosmdesátém, kdy hodně pršelo. Zná Assekrem a hory kolem jak svou dlaň, ve všech obdobích a podobách. S láskou se stará o Foucauldovu pracovnu a trpělivě, snad po stotisící, vypráví o jeho životě každému návštěvníku, který se na poustevnu vypraví.
Dříve žil u moře, v Alžíru. Když odtud v 70. letech, tedy po válce za nezávislost, musel odejít, zvolil Tamanrasset. Podařilo se mu zůstat, změnil národnost a už léta svou horu, kde se zabydlel a kde si zvykl, opouští jen zcela výjimečně. Na staré poustevně leccos vylepšil, a dokonce se může pochlubit vlastním systémem, díky němuž má každý den teplou i studenou vodu (tedy něco, o čem se nesní ani mnohým obyvatelům hlavního města). Tak jako kdysi Charles Foucauld, rozjímá, píše a pomáhá.
Na sever už ho nic netáhne, ani moře ne. Vyměnil je za pohled na bezbřehou, rozvlněnou krajinu Hoggaru a za bahr mela ma, moře bez vody.
