Jednatřicetiletý Jiří Krejza a o rok mladší Martin Waldhauser žili dva roky v drsných podmínkách Sibiře v ruské Jakutské republice. Žili a lovili s pastevci sobů, po řekách Jakutije dopluli do Ochotského moře a předseda vesnice Allah-Jun’, kde žili, V. V. Titěnko jim vystavil potvrzení, že ve dnech od 30. 12. 2000 až do 12. 1. 2001 „prošli maršrut po horském masivu Tarbagannah při teplotě od -45 do -53 stupňů mrazu“.
ZA PASTEVCI SOBŮ
Byl jsem dohodnutý s pastevci sobů, že je před Vánocemi navštvím. Vysvětlili mi, kde je mám hledat. Šel jsem po stopě sobího spřežení, mráz se pohyboval kolem -40 stupňů, trvalo to už týden a já se obával, aby nepřekročil padesátku jako loni. Nesl jsem si svůj spacák i stan a procházel dolinou řeky Allah-Jun’ proti jejímu proudu. I když je dolina široká několik kilometrů, člověk se může splést a vydat se podél některého z jejích přítoků. Já se ale bát nemusel, po řece jsem již několikrát jel na motorovém člunu a znal jsem z okolních hor a kopců, kudy tečou její přítoky.
Už ve tři hodiny byla prakticky tma. Naštěstí se blížil úplněk, a tak bylo na cestu vidět. Šel jsem asi do půl sedmé. Postavit stan v takovém mrazu není nic jednoduchého, obzvláště když je člověk propocený a prochladlý. Cestou jsem se hodně díval na hvězdy a na měsíc, dá se podle nich trochu odhadnout čas. Měl jsem obavy z medvěda, jehož stopy zde lovci viděli. Buď se z nějakého důvodu neuložil ke spánku, nebo ho něco probudilo. Medvěd, který v zimě nespí, se pak potlouká po okolí, je hladový a zlý. V noci jsem se v tom šeru snažil rozpoznat, co to tam přede mnou stojí, až jsem se zastavil, abych zjistil, že je to strom. Obočí, řasy, ušanka jsou namrzlé, je špatně vidět před sebe. A prakticky není ani nic slyšet, kromě dechu a křupajícího sněhu. Měsíc vše osvětluje trochu jinak, než jste zvyklí vidět přes den, a to dokáže člověka zmást. Vzpomněl jsem si, jak lovci vyprávěli, že medvěd může jít i ve vašich stopách, jak je chytrý a zvědavý. Dokonce jsem se i otočil.
Je zajímavé, jak člověk přemýšlí, když je v pustině sám. Chvílemi si v duchu povídáte sám se sebou, až nakonec mluvíte nahlas s někým jakoby blízkým a něco mu vyprávíte. Přes den je nebe sivě modré a svítí slunce. V hlavě cítíte volnost a svobodu. Vzduch je čistý a i v tom mrazu, kdy mi po obličeji stékají kapky potu, aby se potom ve vousech měnily v rampouchy, ho vdechuji otevřenými ústy. Přesto mě nikdy nebolelo v krku.
Na Štědrý den slyším stádo sobů a štěkot psů. Stanuji 500 metrů od pastevců na druhé straně řeky. Byli rádi, že jsme se shledali, já také. Už si mysleli, že asi nepřijdu. Ve stádě, o které se starají tři chlapi a jedna žena, mají 400 kusů domestikovaného severského soba. Sob patřil vždycky k životu Evenů. S připojením severních teritorií a menšinových národností k Rusku dostali vlastníci stád od carské vlády zvláštní práva na věčné používání nejlepších pasteveckých míst. Pastevce sobů podporovala i sovětská vláda, snad nejvíce v letech 1960-1990. Přilétaly za nimi vrtulníky s materiálem a potravinami, provádělo se očkování zvířat. Nejčastějším poraněním u sobů bývá kopýtko rozřízlé o ostré kameny, které pak začne hnisat. Po injekci s vakcínou se začal sob uzdravovat, nyní již vakcíny nejsou a pastevci kopýtka pouze několikrát za den vymývají vodou, což je nedostačující a sob se často musí utratit. Pokud má zraněnou přední nohu, nedokáže si v zimě potravu pod sněhem vyhrabat. Skončila také ochrana před vlky, kteří se dříve stříleli z vrtulníků. Dnes vlci opět zabíjejí soby, obzvlášť mladá telata. O pastevce se prakticky nikdo nestará, jejich roční výdělek se rovná dvouměsíční výplatě dělníka ve městě.
DIMA JE EVEN
Chodil jsem za stádem sobů s Dimou. Dima je Even, narodil se jako všichni pastevci v lese. Odmalička kočoval s rodiči, a než šel do školy, mluvil jen evensky a jakutsky. Oba jazyky jsou naprosto rozdílné, ale oba patří do skupiny altajských jazyků. Teprve ve škole se naučil mluvit rusky. Děti tu v tajze uprostřed přírody žily s rodiči jen do sedmi let, pak je odvezl vrtulník do internátu stovky kilometrů daleko, kde děti žily po celou dobu jedenáctileté školní docházky a své rodiče viděly jen dva měsíce v roce přes letní prázdniny. Ve škole se jazyk menšinových národností severu, kterých je 26, nevyučoval, děti se učily ruštinu. Svůj mateřský jazyk používaly jen o prázdninách, takže pomalu pro ně bylo pohodlnější používat ruský jazyk. Když tyto děti odrostly, na své potomky mluvily už jenom tímto jazykem. Dnes se tedy s jakýmkoli člověkem menšinové národnosti na severu celé Sibiře domluvíte rusky. Generace lidí okolo třiceti let svému rodnému jazyku rozumí, ale neumí ho správně vyslovovat. Jejich děti se po roce 1990 začaly svůj mateřský jazyk ve školách znovu učit, ale de facto se ho učí jako cizí jazyk.
Sobi spásají lišejník v okolí tábořiště, dovedou se od stanů vzdálit i několik kilometrů a stádo se může rozdělit na více skupinek. S pomocí psů se musí rozptýlené sobí stádo vystopovat a přihnat ke stanům. Denně jsme tak v mrazu nachodili spousty kilometrů. Záviděl jsem Evenům jejich lehkou a teplou obuv. Boty se nazývají unty, jsou do půl lýtek a nahoře se zavazují řemínkem, aby do nich nepadal sníh. Řemínkem se svazují i kolem kotníku, aby noha nebyla v botě volná. Boty z kůže nohou soba se srstí ven jsou sešité nití, která je vyrobena z hřbetní šlachy soba. To umožňuje přejít i v mrazech vodou, která se do boty nedostane, jelikož šlachy se nasáknou, zvětší objem, a tak zamezí průniku vody. Do boty se vkládá ještě taková „bačkora“ se srstí dovnitř a na dno se dává seno jako vložka. Podešev se zhotovuje ze silné kůže z losa. Boty šijí i přímo z kožešiny soba, ale srst oškrabují a boty pak používají spíš jako pracovní. Rukavice i unty mají zvlášť pracovní a zvlášť pro jízdu se spřežením. Ušanky si také šijí sami buď ze zvířecí kožešiny, nebo ze sobí. Pro jízdu se spřežením používají unty sešité až nad kolena nebo nákoleníky. I kalhoty jsou ze sobí kůže. Ochrání před mrazivým větrem stejně jako kožich. Pro práci v lese používají vatované kabáty.
KOČOVÁNÍ
Za dva až tři týdny, když sobi místo vypasou, se kočuje dál. Při kočování vypadá sobí spřežení následovně: Každé sáně táhnou dva sobi. Muž má ve spřežení sedmery až desatery saně, žena zpravidla dvoje či troje. Za posledními saněmi jsou přivázáni sobi pro případ vystřídání. Většinu majetku má muž na svých saních. Žena veze děti, osobní věci a kuchyň. Muž jede první a vyhledává nejsnazší a nejkratší cestu. Často je nutné objíždět rozsáhlá náledí či prosekat a pokácet v cestě stojící stromy. Žena jede v mužových stopách a řídí spřežení stejně zručně jako on. Karavana nejede nijak rychle, obzvláště v těžkém terénu. Jelikož se stává, že se saně někdy převrhnou, musí být na nich vše dokonale přivázáno.
Jednou jsem řídil spřežení ženy o dvojích saních. Kličkovali jsme hustým lesem, jeli přes ostrovy a řeku. Sobi se spřežením přejedou i přes spadlý strom. Jen z kopce se musí saně přibrzďovat, aby se nenajelo sobům na nohy. Even přede mnou projel klesajícím houštím a za zatáčkou se rozjel na rovince. Mí sobi je chtěli dohonit, z kopečka se rozeběhli, a v zatáčce se saně převrhly. Jen jsem se chytil za hlavu a už kolem přeletěli sobi i s druhými saněmi, z nichž se vylilo mléko a zároveň z nich vypadlo i malé štěně. Sobi zastavili o kus dál, ale štěně se do stanu vrátilo až druhý den. Poznal jsem, že chování psů i lidí je zde na severu podobné. Oba poznají, kdo je dobrý či zlý a od koho mohou počítat s pomocí. Čím dál od civilizace, tím méně špatných lidí.
Tatínek Dimova kamaráda Sťopy byl jediný Even, kterého jsme potkali a neuměl rusky. Narodil se v roce 1917, byl negramotný, protože na školu neměla rodina čas. Žili společně s další rodinou, dohromady 10 lidí, v čumu, který je podobný indiánskému týpí. V čumu je při venkovní teplotě -35 ̌C okolo minus dvaceti. Sedělo se u ohniště uprostřed čumu, dým odcházel otvorem u vrcholu. Ruce se hřály nad ohněm. Stařík vyprávěl, že oděv měli jen z kožešin, první košili dostal, až když povyrostl. Postupně všichni obyvatelé severní Sibiře vyměnili čumy za stany, ve kterých se topí v železných kamínkách, jež dokážou stan zahřát na plusovou teplotu. Sťopa občas přijede do vesnice nakoupit potraviny, ale jeho otec byl ve vesnici naposledy před třemi lety. Je zvyklý být ve volné přírodě. Vyprávěli jsme si dlouho do noci, vypili přitom láhev domácí pálenky, kterou jsme s Dimou na návštěvu přinesli, a spali na kožešinách ze sobů. Já měl svůj spacák, ostatní spací vaky ušité z letní srsti sněžného berana. Mimochodem jsem se ptal Dimy, který je jako typický Even malého vzrůstu se šikmýma očima, jak často se holí. A on, že vůbec, prý jim vousy nerostou, a ani v podpaží a na prsou nemají moc chlupů. To jsem mu docela záviděl, protože holení v těchto podmínkách není žádný med.
SOBÍ ORIENTACE
Druhý den okolo oběda jsme se vrátili zase všichni ke svým stádům. Sťopa měl spřežení s trojími saněmi, jeho táta jen s jedněmi. Zato měl mladé soby, kteří se teprve učí jízdě a je s nimi hrozně práce. Neposlouchají a musí se častokrát vymotávat ze spřežení. Stařík zvládal nepoddajná zvířata, kterým je třeba občas ukázat i sílu, velmi dobře. Na cestu dlouhou pět hodin, tj. šedesát kilometrů, se oblékl, ale velmi nalehko, prý se s mladými soby dost zahřeje. My ostatní byli navlečeni pěkně teple.
Cesta nám utekla hrozně rychle. Na Dimovi je vidět, že má jízdu se soby rád, tak jako všichni pastevci. Letěli jsme jako vítr, až jsme museli soby přibrzďovat. Sobi běží domů vždy rychleji a přesně ve své stopě. Odbočí-li, rychle zase najdou svou stopu i několik dnů starou. Sobi si dobře pamatují prostor okolo sebe, i po řadě let se umějí vrátit k místu, kde se kdysi pásli. Vracejí-li se domů nebo na místo, které mají naplánované, jdou nejkratší cestou, i celé kopce přejdou přímočaře a neobcházejí je.
Dima daroval kdysi na jaře jednoho soba svým přátelům, jak ale vše zamrzlo a začala zima, sob se vrátil ke svému starému stádu. Po celý půlrok chodil darovaný sob s novým stádem a zřejmě přemýšlel, kdy bude nejvhodnější utéct. Přitom musel brát v úvahu vlky, počasí i dobu, kde se bude jeho staré stádo nacházet, protože sobi putují prakticky každý rok po stejných místech. Stádo si to pamatuje a samo se bez potíží přesouvá.
SOB NA TALÍŘI
Před západem slunce jsme dorazili „domů“. Marina, Dimova žena, nám hned dala najíst. Moc dobře vaří, většinou připravuje polévky. Sobí maso se jí každý den. Jedí se také vařená střeva, žaludek i hlava. Z kopýtek a šlach vyrábějí sulc, který mi chutnal, z krve soba dělají něco podobného jako my jelita, ale bez krup. Maso smaží a dusí, tučnější kusy vyškvařují na sádlo nebo spíše lůj a máčí v něm chleba. Z nohou soba je výborný i morek, kosti se dají nahřát na ohěň, a pak se rozseknou. Kost po délce praskne a teplý morek se jí se solí a pepřem. Dá se ale jíst i syrový zmrzlý morek ze zmrzlých kostí. Marina občas maso semlela na ručním mlýnku a dělala pelmeně (namleté maso v těstíčku) nebo něco jako karbanátky s výbornou omáčkou s kolínky či bramborami. Od konce února do června se dají jíst také sobí parohy, v této době totiž sobům narůstají tzv. panty. Jsou pokryté srstí a vypadají jako plyšové, od hlavy ke konci jsou čím dál měkčí. Srst se z parohu uloveného soba oloupne jako banán a prvních dvacet centimetrů se nakrájí na tenké plátky, které se jedí bez další úpravy s pepřem a solí. Chutnají jako syrové houby. Tělu dodávají sílu a mužům zvyšují potenci. Paroží se používá i v medicíně, ale musí být speciálně usušené a mít určitou jakost.
Bez vydatné, tučné a masité stravy vám venku bude chladno a rozhodně nevydržíte celý den chodit a nahánět soby. Přes léto se maso suší, nakrájí se na tenké plátky, které se ve stínu nechají vysušit. Pastevci jedí také hodně ryby, které loví v okolních jezerech.
Jako příloha jsou dost často brambory, které jsou v zimě zmrzlé na kámen. Nechají je lehce odtát, oškrábou a vhodí do vroucí vody, tak se uvaří a na chuti se nic nezmění. Lidé tu často dělají také jídlo chudoran. Je to mouka osmahlá na vnitřním sobím sádle, vznikne tak jíška, kterou jedí k čaji nebo masu a lovci si ji berou s sebou do divočiny, protože je kalorická a může se jíst i zmrzlá. Obdobou jsou lepjošky, placky z mouky a sody.
Na zimu si tu lidé dělají zásobu brusinek, borůvek, hříbků, šípků a všeho, co člověk může nasbírat. Roste tu planě také rebarbora, která se natrhá v červnu, nakrájí se na malé kostičky a rozvaří se s cukrem. Vznikne tak něco podobného džemu.
NA LOVU V ZIMĚ
Začátkem listopadu jsme se připravovali na lov. Sněhu bylo slabě pod kolena, mráz něco přes minus 30 stupňů. Místní říkají, že je teplo a že je to dobré pro lov, sníh nekřupe při chůzi a zvuk se v menším mrazu tolik nerozléhá a nevyplaší zvěř. S Martinem jsme se dohadovali, kdo se Sergejem pojede. Tři lidi totiž sněžný skútr Buran neuveze. Před dům jsme navozili několik sudů ledu jako zásobu pitné vody. Pro sebe jsme napekli pytel bochníků chleba a pro Martina, který nakonec zůstal doma, nařezali hromadu dříví, aby měl čím topit.
Na cestu jsme přichystali náklaďák. Na všechna skla jsme nalepili ještě jedna, aby nezamrzla. Na severu to tak dělají všichni i u osobních aut. Mezi obě skla se při okrajích vloží kuličky modelíny, sklo se přimáčkne a modelína rozmáčkne. Vzniklá mezera mezi skly nesmí být větší než 5 mm, jinak by okno zamrzlo. Okraje skla se zalepí průhlednou širokou lepicí páskou. Silniční kontrola nic nenamítá, milicionáři také tak jezdí. Po široké fošně jsme vyvezli skútr na náklaďák. Dále jsme naložili železné saně, stolitrový sud benzinu, kanystry, sekery, motorovou pilu, veškeré potřebné náhradní díly a nářadí, pytle s pastmi a návnady. Každý měl chleba, mouku, potraviny, pytel osobních věcí a sobí kožešiny, na nichž se spalo. Přes den i noc se topilo v garáži, aby auto bylo rozehřáté. Ráno jsme ohřáli dva kýble vody do chladiče a vyrazili.
Jeli jsme po zamrzlé řece, pak zmrzlou bažinou a prudkým stoupáním do horského sedla. Do vymletých rigolů jsme dávali naplavené stromy, abychom mohli projet. Cestou jsme naložili velký kotlík, což byl na polovinu rozříznutý sud. Sergej ho tam měl schovaný přes rok a já se divil, jak se mohl spolehnout, že ho tam najde. Jinak bychom neměli v čem rozpustit sníh do chladiče. Ze sedla byl krásný pohled na dolinu řeky Allah-Jun’ s Tarbagannašským masivem, který jsem už měl prohlédnutý ze všech stran, ale díky slunci a modrému nebi to byl nezapomenutelný pohled. Udělal jsem jen pár snímků, protože mi mrzly ruce. Teploměr ukazoval -35 stupňů. Vypustili jsme vodu z chladiče a vše, co jsme potřebovali na další cestu, jsme naložili na saně za sněžný skútr. Buran nás táhl. Seděl jsem na saních a držel se za provaz, kterým byly naše věci přivázány. Sjížděli jsme nízkým korytem zamrzlého potoka, přes místa s velkými kameny a podemletým břehem jsme saně odpojovali. Nohama jsme přihrnovali sníh k vymletým a příkrým částem břehu, aby Buran lehce projel. Z potoka vjíždíme na řeku. Říčka se rozšiřuje a místy je na ní tzv. náleď. Říká se tak místu, kde je voda přes zimu vytlačována zamrzající půdou a stéká do mělčin, tam zamrzá a vytlačuje nad sebe led. Tato náleď je většinou mělká, takže Buran v ledové tříšti projede, někdy se ale nahromadí i do výše tří metrů. Sněžný skútr má 250 kg a v hlubokém sněhu, propadajícím se ledu, v silných rukavicích a v oděvu jako kosmonaut s věčně se pletoucí flintou dostává člověk zabrat. Po klidu, kdy promrzáme na kost, protože se nehybně vezeme, následuje úmorná fyzická námaha, při níž z nás teče pot. Naše propocená těla okamžitě profukuje vítr a začíná nám být zima. Sergej řídí jednou rukou, aby si druhou zahřál, nos má bílý jako sníh. Abychom mohli objet velkou náleď, je nutné vzít sekery a odstranit křoví a stromky, teprve potom pomáháme vytlačit Buran do břehu. Zešeřelo se, vše osvětluje jen světlomet skútru, který je zahalen v dýmu z výfuku. Saně jsme museli přes houští vytáhnout sami.
Říkal jsem si, že to snad není možné takhle se trápit a dřít. Proč se na to ten Sergej nevykašle? Vždyť to není normální, trmácet se do takové divočiny v mrazech s technikou, která se může kdykoliv porouchat. Já už ke konci neměl vůbec sílu ty sáně táhnout. Do srubu jsme dorazili až za tmy, roztopili kamna do ruda a okamžitě usnuli. Sergej jel pak druhý den ještě dvakrát pro zbytek věcí k autu, a teprve pak jsme začali líčit pasti na soboly.
SOBOLI A HRANOSTAJOVÉ
Sobol je malá šelma velikosti kuny, v zimě má hnědočerný kožíšek. Kožešina se vykupuje, šijí se z ní čepice a kabáty. Za kožešinu je možné dostat v přepočtu od tisíce do dvou a půl tisíce korun. Sobol žije na skalnatých březích řek, ale i v bažinaté krajině v blízkosti potoků. Loví se do nášlapných pastí. Z větví, kamenů, ledu i kůry se postaví malý domeček, kam se vloží návnada, a před vchod se nastraží past, která je přivázaná řetězem k silnému kusu klacku. Na sobola je nejlépe líčit pasti začátkem listopadu, kdy není velký mráz a zvíře pobíhá po březích řek a potoků za potravou a shání místo k přezimování. Během zimy se vydává na obchůzky jen výjimečně, teprve během března až dubna hladový vylézá. Jako návnada se nejlépe hodí ryba. Lovci ji často nechávají uležet v teple v igelitovém pytlíku, zapáchající ryba je pro soboly pochoutkou. Zvíře se většinou chytí do pasti za tlapku a zmrzne, někdy si mrazem znecitlivělou packu uhryže a uteče.
Do pastí se také často chytí i hranostaj, malá šelmička podobná naší lasičce. Přes zimu má bílou kožešinu s černým koncem ocasu. Jeho kožešina se též vykupuje. Chycená zvířátka jsou zmrzlá, vypadají se svýma otevřenýma očima, jako by se zastavil čas, jsou jako vycpané figurky. Sobol má hnědočerné lesklé vykulené oči. Hranostaj je má v barvě ledu – světlemodré. Obě šelmičky mají zuby ostré jako jehličky, když se sobol zakousne do ruky nebo psovi do čumáku, už se nepustí, urputně bojuje o svůj život. Za potravu mu slouží myši, drobní hlodavci, vajíčka ptáků, ptačí mláďata. Sobol se stahuje jako králík a kůže se navléká na vypínací desku. Kožešina se dál neupravuje, protože výkupna by opracovanou kožešinu neodkoupila, každý lovec totiž vydělává kožešinu jiným způsobem. Hranostaj se stahuje naříznutím kůže u tlamičky a pak směrem dolů přes čumáček.
Sergej mě učil, jak rozpoznat ve sněhu stopy vlka od rysa, losa od soba a jak vypadají stopy rosomáka, sobola a hranostaje. Nedokázal jsem určit, jestli jsou stopy čerstvé, nebo staré několik dnů, kterým směrem zvíře šlo, zda spěchalo či zda se krmilo, kde sobi a losi nocují. Zpočátku jsem si pletl cestičky kuropátek od zaječích cest. Kuropátky jsou ptáci podobní naší hrdličce. V létě jsou zbarveny do tmava, v zimě jsou pak bílé. Drží se v hejnech a živí se pupeny, trávou, ale hlavně jehnědami zakrslé břízy. Hejna jich chodí po sněhu a krmí se. Nocují ve vyhrabaných jamkách ve sněhu a často jsou proto kořistí sobola. Jejich křik připomíná hlasitě se smějícího klauna. Loví se do ok z tenkého drátu nastražených do jejich cestiček. Ulétají, až když je někdo vyplaší v bezprostřední blízkosti. Létají rovně a lze je střílet z brokovnice. Mají výborné maso.
NÁLEĎ
Když jsme nastražili všechny pasti okolo prvního srubu, pokračovali jsme na Buranu k dalším srubům. Pasti se nechávají přes léto pověšené na místě, kde se lovilo, některé je třeba vyměnit, a kde je hodně stop, nastražit jich víc. Sergej má těch pastí na tři sta a musí si pamatovat, kde jsou. Past je nutné otevřít a nastražit holýma rukama a v takovém mrazu je železo jako žhavý uhlík. Buran jsme mezitím museli přikrývat spacáky, aby nevychladl. Byly zamaštěné od oleje a benzinu a my jsme se tím v noci přikrývali. I tak jsme s ním měli dost trápení, občas nepracovala pumpa benzinu, jednou se rozbil startér, často jsme čistili svíčky, v mrazech minus 48 ̌C.
Při přejezdech přes řeku jsme v některých místech, kde byla náleď, chodili s klackem nebo sekerou po ledě a zkoušeli jeho tloušťku a kličkovali po pevném ledu. Vyhýbali jsme se místům, po nichž pomalu tekla voda. Z vody stoupala hustá pára a led praskal, což vypadalo strašidelně. Já se takových míst bál. Vody je tam někdy až do pasu a já si uvědomoval, že kdybych měl v takovém mrazu s mokrýma nohama běžet ke srubu, nebylo by to nic příjemného.
Jednou jsem šel asi 22 km k dalšímu srubu. Bylo to v únoru a já byl v divočině poprvé sám. Táhl jsem za sebou saně s jídlem, sítěmi a všelijakým haraburdím. Cestu jsem znal, ale tam, kde byl před šesti týdny led, byla nyní náleď. Lezl jsem po kolenou a sekerou zkoušel sílu ledu. Zdrželo mne to natolik, že jsem ke srubu dorazil potmě a saně jsem nechal dva kilometry od srubu.
VE SRUBU
Sruby staví lovci tam, kde je hodně zvěře, poblíž potoků a jezer na vyvýšeném místě, aby je nezaplavila voda. První klády se položí na zem jen tak. Na ně se pak skládají další a roubí se do sebe. Dřevo se zbavuje kůry nabroušenou lopatou. Na horní trámy se položí jeden silný prostředkem srubu a přes něj se z obou stran nakladou asi deset centimetrů silné klády, čímž vznikne sedlová střecha. Mezi trámy se dává mokrý mech a nakonec se všechny spáry zvenčí i zevnitř utěsní mechem. Na střešní klády se dává vrstva suché trávy, na ni fólie nebo nějaká lepenka a na lepenku hlína nebo písek. Ve srubu jsou železná kamínka. Komín se vede střechou, okolo něj je vyříznutý větší otvor obložený plechem, aby nedošlo k požáru. Dveře a okna se vyříznou motorovou pilou mezi dvěma kládami a okna se zakryjí průhlednou fólií. Podlaha se přikryje kládami menšího průměru. Protože nejsou ideálně rovné, musí se sekerou otesat, aby mezi nimi nezůstaly škvíry. Postel se zhotovuje poměrně vysoko nad podlahou, protože v zimě je u země chladno. Stoličky, postel a stůl se vyrábějí z prken dotažených z vesnice, anebo si každý opracuje sám dřevo z lesa. U každého srubu je zásobárna potravin, někdo ji dělá v podobě sroubku, jiný v podobě plošiny 3 až 4 metry nad zemí. Potraviny se uschovávají v železných konvích.
Se Sergejem jsme často doráželi do srubu až za tmy. Ruce bývaly tak promrzlé, že jsem pomalu nemohl ani otevřít krabičku sirek a škrtnout. Roztopil jsem kamna suchým dřívím rozštípaným najemno. Každý má za všech okolností u sebe sirky, nůž, pušku a kousek papíru.
Staral jsem se o kamna, dal na ně ihned kotlíky s ledem a Sergej zatím štípal další dříví, rozvazoval saně a nosil věci do srubu. Společně jsme pak opravili okno, které rozbil medvěd, a úplně nakonec vyčistili lampu a rozsvítili.
V noci si vyprávíme o ženách. Sergej sní o mořské pláži s nějakou mulatkou s dlouhými vlasy, přitom má za oknem polární záři. Já toužím být zase čistý a umytý a v pěkném obleku jít do divadla, na večeři. Pak si zapálit doutník, hladit svou dívku po tváři a cítit její teplo. Oba z toho špatně spíme a druhý den se bavíme o jídle. Začal jsem mu vyprávět, jak moje babička dělá mražený jahodový dort a taky ananasový a oříškový. Sergej vypnul rádio a s otevřenou pusou poslouchal o olomouckých syrečkách, knedlu-vepřu s pivem, švestkových knedlíkách, o českých buchtách, pečené kachně i naložených utopencích s pivem. Jedli jsme k tomu vyprávění osmaženou kaši z rýže, která byla plná sobích chlupů. Kůže, na kterých jsme spali, totiž pelichaly, a tak jsme chlupy měli v čaji, ve vlasech i za trenýrkami.
V MASKOVACÍCH PLÁŠTÍCH
U každého srubu, kde jsme kladli pasti, jsme se vydali také na kopec, jestli neuvidíme nějaké losy a soby. Jednou se na protějším svahu páslo stádečko čtyř sobů. Druhý den jsme na kopec lezli z druhé strany, pot z nás jen tekl. Na vrcholu jsme si oblékli maskovací bílé pláště, ale mohli jsme se jen dívat, jak sobi utíkají. Nahoře vál vítr od nás, což jsme dole nemohli tušit. Ani jsme moc neláteřili. Nebyla by to žádná procházka táhnout zastřeleného soba z hřebene za sebou nebo na zádech. Jednou jsme tak nesli sněžného berana uvázaného přes ramena. I když neměl víc než 40 kg, pěkně jsme se ke srubu pronesli. Ještě svízelnější je doprava zastřeleného losa. Váží v průměru dva metráky. Když narazíme na čerstvé stopy losa, musíme obcházet velké úseky, abychom zjistili, kde se nachází. Sergej čeká na vhodném místě, odkud má výhled, a já jdu po stopách. Vyplašený los se vrací po svých stopách. Šel jsem po stopách dlouhou bažinou, kde nohy zapadávaly mezi drny. Los utekl malým potůčkem mezi kopci. Sergej byl při čekání tak zmrzlý, že se mnou ani nechtěl mluvit. Los běží lesem velmi opatrně, i když je vyplašen. Jakmile se mu něco nezdá, uhne klidně do strmého svahu nebo i na vysokou horu a zastaví se až třeba po 25 km. Nakonec se nám podařilo na jiném ostrově losa zastřelit, vážil 300 kg. Při jeho stahování jsme rozdělali oheň, potřebovali jsme se ohřát a rozehřát nůž obalený zmrzlou krví. Uvařili jsme výbornou polévku a smažíme maso. Je nám dobře.
POZOR NA MEDVĚDA
Začátkem května jsme u Igora připravili sazenice okurek a rajčat, a pak chodili na lov tetřevů. Je to pták dosahující váhy až 5 kg. Samec sedí v koruně stromu, je tmavomodře zbarvený s výrazným červeným obočím a toká. Samička sedí poblíž tokajícího samce na zemi. Tokání tetřevů probíhá každoročně na stejném místě. Samec je během hlasitého namlouvání nepozorný a v tu chvíli je možné se k němu přiblížit. Střílí se brokovnicí, malorážkou nebo i kulovnicí. Má výborné tmavé maso.
Z jihu v tu dobu přilétají kachny. Cestou na sever si přes noc sedají na jezero, aby si odpočinuly a nakrmily se. Lovci na ně čekají na břehu v malých domečcích, stanech nebo jako my v náklaďáku. Když kachny přistávají na vodě, je to slyšet, a navíc slunce už zapadá později a o půlnoci je ještě šero. Ráno nám dvě kachny přistály rovnou před autem, měli jsme výbornou snídani. Někteří lovci prý za sezonu nastřílí i 150 kachen.
Byli jsme na lovu sobů. Igor před soumrakem zastřelil čtyři kusy a já se je před půlnocí vydal hlídat. Nadcházely bílé noci a v lese bylo šero. Varovali mě, že jedu dost pozdě, abych byl opatrný, protože už bude medvěd žrát maso. Raději jsem nabil automatickou kulovnici na deset nábojů. Na koni Zorce jsem projel lesem a bažinatou loukou. Kůň občas odfrkoval a já měl oči na stopkách, abych zpozoroval, až ucítí medvěda a začne být nepokojný. Před místem, kde bylo maso uskladněno, jsem zastavil a naslouchal. Zdálo se mi, že slyším něco jako praskot větvičky, ale Zorka nereagovala. Připadalo mi, jako by se spoléhala na mne a řídila se mými povely. Jak jsme oba vydechovali, stoupala kolem nás pára, vypadalo to strašidelně. Když jsem se přiblížil na 50 metrů, uslyšel jsem, že se něco děje. Rychle jsem koně přivázal. Najednou vše ztichlo. Obával jsem se, aby Zorka nezačala odfrkovat. Odjistil jsem pušku. Druhé já mi našeptávalo, abych utekl, ale já chtěl medvěda vidět. Na to, že bych měl střílet, jsem ani nepomyslel. Eveni říkají, že medvědovi se nesmí dívat do očí a musí se střelit buď do srdce, nebo do hlavy. Zraněný medvěd je rychlý a několika skoky je u člověka. Opět jsem uslyšel zapraskání. Stál jsem za stromem na kraji lesa a díval se do tmy v lese. Ani bych nemohl zamířit. Obával jsem se, že mě může medvěd vidět proti světlé bažině. Pohlédl jsem na koně, ale ten se spokojeně pásl a jen se občas zaposlouchal, co tam dělám. Pojednou jsem na rozhraní lesa a bažiny uviděl kráčet po čtyřech medvěda. Byl ode mne na šedesát metrů. Pomalu se blížil k místu, kde stála Zorka, pak se rychle otočil a jako pes utíkal pryč. Nevím, co ho vyplašilo, ale do rána se nevrátil. Říká se, že když se medvěd vyplaší, vrací se na místo až druhý den nebo ještě za delší čas. Jenomže když jsme druhý den maso odváželi, byly dva kusy soba vytaženy z louže, kam jsme je dali chladit, a jednoho skoro sežral. Chytře ožral to nejlepší maso. Za to by podle mého přítele zasloužil zastřelit.
V létě jsme vyplašili medvědici a pes se rozběhl za ní. Nad sebou jsme uslyšeli zafrkání. Na stromě sedělo malé medvídě. Bylo velké asi jako roční dítě. Dívalo se na mne svýma tmavýma očima. Každý ví, jak je medvědice zlá při obraně svého mláděte, a tak jsme rychle zmizeli.
NA RYBY VE ČLUNU
V létě jsme s dalším přítelem Voloďou z vedlejší vesnice jezdili na ryby na motorovém člunu. V údolí řeky je několik jezer, některá jsou i vysoko položená v horách. Někde se nacházejí jen malé rybky galjany, v jiných jezerech jsou lososi jezerní. Místní lidé je nazývají krasnaja ryba. Jinak se tam dají chytit okouni, štiky a karasi. Na ryby jsme s sebou brali 30 sítí, stan, potraviny, pušky, sůl pro nasolení ryb, nádoby a hlavně mast proti komárům, kterou jsme střežili jako oko v hlavě. Projížděli jsme kaňony, obeplouvali ostrovy s mělčinami. Občas bylo zapotřebí seřídit úhel lopatek, anebo některou vyměnit, když jsme ji utrhli o kameny. Žádná taková výprava se neobejde bez problémů s technikou. Nám nepracovala vodní pumpa a motor se nechladil. Nocovali jsme kvůli tomu nouzově na ostrovech, nebo jsme rozebírali motor za jízdy a splavovali se pomocí vesel. Nechci ruskou techniku pomlouvat, ale způsobila nám horké chvíle. Jeden vesničan dokonce do svého neposlušného motoru s názvem Vichr vystřelil z brokovnice. V záchvatu vzteku jsme si podobné historky vyprávěli, Voloďa to komentoval slovy: „Eto náša sovětskaja těchnika.“
Sítě jsme natahovali podél břehu z gumového nafukovacího člunu. Po celou dobu poletoval kolem nás roj komárů. Bez dlouhých kalhot, bundy ze silné látky a klobouku se nedalo vydržet. Obličej jsme si stále mazali mastí. Komáři zalezou pod kalhoty, bundu, do ucha i do očí, člověk je ani nestačí odhánět. Když už ruce začnou hodně svědit, setřete z ruky jen krvavou skvrnu. I obličej máme různě flekatý. Někdy zlostí už nevydržím a napatlám si mast na obličej rukama špinavýma od kuchání ryb. Při jídle padají do polévky, do čaje, ani je nevyndáváme, nemá to smysl.
Na rybolov do sítí musí být povolení, ale většinou se pytlačí. Také v době tažení lososů proti proudu je rybolov zakázán, nedodržení se přísně kontroluje. V televizi či v novinách se často objeví, že zachytili loď nebo kamion s jikrami lososů a jeseterů. V Ochotsku se červená jikra prodává za 400 rublů za kilo. V Chabarovsku jsem však viděl prodávat za tuto cenu poloviční množství. Kaviár z jesetera stojí tisíc rublů za kilo. V jedné rybářské firmě nám dali ochutnat červenou jikru s obsahem 4 % soli. Jedli jsme ji lžícemi, až mně z toho bylo zle.
Při jízdě po řece není nic zvláštního spatřit medvěda a na noc přicházejí k řece také losi, aby se zbavili komárů i ovádů a nakrmili vodními rostlinami. Brouzdají se nejen ve vodě, ale pustí se i napříč přes jezero. Vydávají různé zvuky vyjadřující spokojenost. V létě jsou zde bílé noci, takže je možné losy spatřit, jak se vynořují z vody. Na parožích jim visí vodní rostliny a voda jim stéká po kůži a člověk může pozorovat stoupající páru, skrz kterou je vidět obrovské tělo losa. Zadní noha zvířete váží 45 kg a je na ní chutné maso. Jí se i vnitřní sádlo losa, tedy spíše lůj, pojídá se vyškvařený, ještě teplý a namáčí se v něm chléb nebo placka.
VÝSTUP NA TARBAGANNAH
Celý červen bylo deštivo. Řeka Allah-Jun’ se rozvodnila. Moc nechybělo a voda zatopila náš dům se zahradou se zasázenými bramborami. Ve fóliích rychle vyrůstaly okurky a rajčata. Pro špatné počasí již třetí týden trčíme ve vesnici. Když se konečně počasí umoudřilo, sebrali jsme ruksaky a vyrazili na nejvyšší vrchol Tarbagannah ve výšce 2213 metrů nad mořem. Šel s námi Sergej a jeho žena Nataša. Docela jsem se divil, že má žena také zájem podívat se po okolí. Většinou se ženám nechce trmácet po kopcích a bažinami plnými komárů.
Přepluli jsme říčku Allah-Jun’ a přivázali loďku ke stromu. Prošli jsme dlouhou bažinatou rovinkou, kde nás komáři a ovádi nepříjemně obtěžovali. Pokračovali jsme potokem Semenči-Jurjach a stoupali vzhůru. Potok je nazýván po strýci jednoho napůl Evena a napůl Jakuta, který tu žil a jmenoval se Semjon. Zaznamenal to kdysi mladý kartograf a je to na všech mapách. Jurjach znamená jakutsky potok.
Přecházíme řeku Selanju a bažiny s hustým lesem. Nabíráme výšku a nocujeme u potoka s desetimetrovým vodopádem. U potoků a řek rostou i listnaté stromy a keře. Jinak je zde typická lesotundra s nevelkými stromy. Třetí den stoupáme asi 1,5 km dlouhým potokem s množstvím kaskád, jezírek a vodopádů lemovaných spoustou keřů. Potok se zmenšuje v malou louži, kde nabíráme vodu. Roste tady jen žlutý rododendron a mech. Dál už jsou pouze balvany a kameny. Vylézáme do sedla Klarinet a potom stoupáme na vrchol hory Špil’-Tarbagannah. Na vrcholu jsou ještě zbytky sněhu. Viditelnost je nádherná. Všude kolem nás jen hory, po nějaké civilizaci nikde ani památky. Je chladno a větrno. V plastové láhvi nacházíme zápisky od čtyř skupin turistů. První zápis patřil právě Sergejovi, který tu byl před dvaceti lety, nyní jsou tam i naše. Sergej s Natašou se večer vrátili do stanu, my s Martinem jsme tam přenocovali. Chtěli jsme vyfotit západ slunce. S chutí jsme snědli nasolené ryby a kochali se krásou okolní krajiny.
Na nejvyšším kopci Tarbagannahu jsme se pak s Martinem rozhodli strávit i příchod nového tisíciletí. Vylézt na horu vysokou 2213 metrů by nebylo nic složitého, kdyby nás tam neočekával tuhý mráz, který se někdy pohybuje kolem -60 stupňů. Když jsme 30. prosince ráno vyrazili, ukazoval teploměr -51 stupňů. Šli jsme tou samou cestou jako v létě. Komáři nás sice neobtěžovali, ale v tom sněhu a v oblečení to byla makačka. Pot nám stékal po obličeji, až mě štípal do očí. Když jsme sundali batohy, měli jsme záda i popruhy mokré. Těšili jsme se, že až se dostaneme na potok, půjde se nám po ledu lépe. Jenomže ten byl tenký a my často propadali až po pás do prázdna pod led. Některé potoky přes zimu vysychají. Také sníh nevytvářel tvrdý podklad, takže na sypkém sněhu jsme cítili každý kámen a nohy nám zapadaly do štěrbin mezi nimi. Tou dobou se začínalo stmívat už ve tři hodiny. Snažili jsme se co nejvíce využít sluníčka, protože v takovém mrazu je člověku každý paprsek pro zahřátí dobrý. Když jsme chystali stan k přenocování, zjistili jsme, že chybí polovina tyček. Museli jsme si je zhotovit z větví. Vrtalo nám hlavou, kde jsme mohli tyčky zapomenout. Pak jsme se rozpomenuli, že naposledy jsme stan používali, když jsme tudy šli v létě. Proto po příchodu k Mrtvému jezeru, kde bylo naše bývalé tábořiště, jsme vysekali křoví a plochu vyčistili od sněhu. Naše úsilí nebylo marné. Nakonec je Martin našel na placatém kameni. Měli jsme nevýslovnou radost, že nemusíme táhnout nahoru nějaké větve.
Pod vrcholem jsme se prodírali hustým lesem. Oblečení se nám potrhalo a my únavou šlapali po mladých stromkách, protože vyhýbat se jim už nebylo v našich silách. Nejobtížnější byl výstup po kluzkém vodopádovém potoku. Asi tři sta metrů pod vrcholem jsme se utábořili a 4. ledna 2001 jsme se vydrápali na vrchol. Náš zápis jsme opět uložili do plastové láhve a potom jsme se už mohli kochat tou nádherou kolem sebe. Všude bylo bílo a ticho. Dole pod námi byl mráz kolem -50 stupňů, ale tady na vrcholu ukazoval teploměr jen -21 stupňů. Napadlo mě, jak může někdo spáchat sebevraždu, když je na světě tolik krásy? Vzít sebevraha s sebou na vrchol hory, tak dám na to krk, že po takové dřině a nádheře, kterou by spatřil, by se určitě svého úmyslu vzdal.
Horu jsme obešli kolem dokola. Cestou jsme pozorovali sněžné berany na skalách. Našli jsme stopy rysa, soba, losů i rosomáka. Při cestě zpět jsme navštívili jezero, kde žije lososovitá ryba. Do vesnice jsme se vrátili 12. ledna 2001. Martinovi přitom lehce omrzl malíček nohy. Starosta nám vystavil potvrzení, že jsme takový výstup absolvovali.
Věnováno památce Davida Lukovského.
Republika Sacha
Jakutská republika Republika Sacha je největším státem ruské federace a zároveň nejméně osídleným územím, kde na čtvereční kilometr statisticky připadá 0,4 člověka. Rozkládá se na ploše 3 103 200 km2 a z východu na západ měří 2500 km. Jen pro představu: je více než 5,5krát větší než Francie. Slunce zde vychází o 10 hodin dříve než v Praze. Vznikla v roce 1990. Do té doby bylo Jakutsko jen autonomní republikou. Nyní je republika suverénním státem, má svůj státní znak, vlajku i prezidenta. Území je rozděleno na 33 krajů s dvěma velkými městy. Úředními jazyky jsou jakutština a ruština. V republice žije 127 národností, z nichž 50 % je Rusů, Jakutů je 33 %, Ukrajinců 7 % a zbytek představují ostatní národnosti severu.
Jakutská republika (Sacha) se nachází v zóně věčně zmrzlé půdy. Téměř polovina rozlohy leží za polárním kruhem a je tam i nejchladnější místo severní polokoule. Ve vesnici Ojinjikon naměřili -71 ̌C. Rozdíly mezi teplotami v zimě a v létě dosahují až 100 ̌C. V létě dosahují teploty až +38 ̌C. Zimy jsou naopak hodně chladné, až -60 ̌C, a přechody z krátkého léta do zimy jsou velmi rychlé. Území má kontinentální klima vyznačující se nízkou vlhkostí vzduchu a oblačností. Nejvíce atmosférických srážek (60 %) je v létě a roční spad dosahuje 300 mm. V hlavním městě Jakutsku je roční průměr spadlých srážek dokonce jen 200 mm. Silné lijáky jako u nás tam neznají. Prší spíš drobně a stejně tak je tomu i se spadem sněhu. Nikdy nepadají velké vločky, ale drobné, přemrzlé. Ještě v březnu jsem poznal své stopy z listopadu, nebyly zasněžené.
Jakutsko je zemí řek a jezer. Protéká tudy jedna z největších světových řek Lena, dlouhá 4400 km. Pramení na západním svahu Bajkalského pohoří a ústí do moře Laptěvů, jež je součástí Severního ledového oceánu. Centrální jakutská nížina je velmi teplá a do řeky Leny se jezdí koupat lidé z hlavního města Jakutska. Třetinu celkové rozlohy zaujímají lesy. Pusté prostory lesů a tundry poskytují ideální prostředí pro množství savců i ptáků – často vymírajících druhů. Žijí zde losi, sobi, sněžní berani, bílý i hnědý medvěd, vlk, rys, liška, rosomák, sobol a další. Hnízdí tu spousta kachen, labutí, čápů. Sportovní rybáři zde chytají jesetery, lososy. Jsou tu 2 přírodní rezervace, 4 národní parky a více než stovka chráněných oblastí, jejichž plocha zaujímá 461 000 km2.
Na velké ploše se nacházejí staré i mladé geologické struktury – jedny z nejbohatších v celé zemi. Těží se zde zlato, diamanty, olovo, uhlí, zemní plyn a další nerosty.
Do hlavního města Jakutska, které má asi 200 000 obyvatel, je možné se dopravit letecky nebo autobusem. Železnice sem nevede, musela by se budovat na pilotech. Domy jsou zde přízemní i patrové, ale postupně je vytlačuje panelová zástavba budovaná na pilotech, které jsou půldruhého metru nad zemí. Ve městě je několik kotelen na uhlí, odkud vede potrubí do bytů i dřevěných domů. V některých dřevěných domech není zavedena voda ani kanalizace. Voda se vozí z pumpy a záchody mají na dvorku. Za městem je elektrárna a jezdí zde městská hromadná doprava. Město má několik divadel, kin, krytý bazén a stadion. V roce 2000 se zde v prosinci uskutečnily olympijské hry „Děti Asie“. Jakutsko má i televizní vysílání. Ze vzdálených vesnic za polárním kruhem sem přijíždějí děti do škol. Bydlí v internátech nebo u známých. Domů se mohou dostat jedině letecky, což je nákladné, takže se tam dostávají zřídka. Po škole se většinou už domů nevracejí, protože tam není dostatek pracovních příležitostí.
Jakuti osídlili tuto zemi v rozmezí 9. až 13. století. Původně žili v přibajkalské oblasti, odkud je vytlačili Mongolové. Přizpůsobili se životu na severu a od místních menšin přejali způsob života. Je pro ně typický chov koní. Tzv. jakutský kůň dokáže žít v drsných klimatických podmínkách a je svým druhem jediný na světě. Není ustájen a vydrží pod širým nebem i při šedesátistupňových mrazech. Chová se pro práci i na maso, které se vyváží jako pochoutka do Japonska. Kůň má dlouhou hřívu i ocas a na zimu obroste hustou dlouhou bílou srstí. Podle jedné z teorií kůň žil již v době ledové spolu s mamuty. Potvrzují to archeologické nálezy po celém území Jakutije i poloostrova Tajmyr. Na území se také vyskytují nálezy zmrzlých mamutů. Zhruba každých 50 let se ve věčně zmrzlé půdě objeví dobře zachovalý mamut.
