Category: 1996 / 04

Sloni, sloni!,“ křičí Pierre s ukazováčkem namířeným na planinu. Obrovská ohni vá koule právě zapadá nad savanou. Tady na rovníku slunce zapadá velmi rychle, téměř okamžitě. Obrysy zvířat však dosud nezmizely ostřížímu pohledu domorodce. Tato skupina tlustokožců opustila svůj lesní přístřešek, aby doplnila zásoby živin. Každý den musí přejít přes otevřenou savanu. Stopovali jsme je už tři dny. A bě- hem těchto tří dnů jsme začali vě- řit, že tito savci z dávných věků se stali duchy. Buš – podstata Afriky. Přistáli jsme v srdci tohoto pozemského nebe před třemi dny. Nejprve jsme se zastavili v hlavním městě Bangui. Pak jsme nastoupili na palubu dvoumotorového letadla pro šest pasažérů mířícího do La Goundy, základního tábora Saint Florinského národního parku. Toto území se nachází na severovýchodě země, je ohraničeno Súdánem a Čadem. Během dvouhodinového letu jsme viděli neproniknutelný les prudce přenech ávající místo buši a líně se táhnouc ím řekám. Na konci vzduchem zvířeného prachov ého oblaku bojuje obrovská želva s horkem a prachem a snaží se dosáhnout nejbližší vody. Vrtule letadla se zastavila, všude se rozhostilo ticho. Jsme uprostřed ničeho. Čas zadržuje dech. V nákladním voze, který nás bere do tábora, si začínáme uvědomovat, že být zde je privilegum. Vůně spálených polí naplňuje ovzduší, těžké slunce zpomaluje chůzi žiraf, které právě přech ázejí před naším autem. Antilopy drží hlavy zpříma, když je míjíme. Jsou obyvateli planiny, všichni tak divocí a volní. Právě jsme přijeli a už chceme vě- dět víc. Je nemožné zastavit se po prvn í části cesty. Těšíme se z pocitu štěstí, z toho, že můžeme být sami v srdci království zvířat. Nedávno proběhlo v parku Sant-Floris sčítání zvířat. Ná- rodní park obývá 300 lvů , 300 žiraf, asi 1000 slonů, 7000 buvolů, 800 hroch ů a ne méně než 10 000 antilop. Třicet druhů savců je přítomno na 18 000 čtverečních kilometrech rezervace. Nemus íte být vášnivým milovníkem života v přírodě, abyste se zamilovali do tohoto místa. Během svého pobytu se budete cítit jako ve filmu, ve kterém vás zvířata vítají ve svém domově aniž by měnily zvyklosti. Saint-Floris není velká zoologická zahrada. Tady nebyli lvi, žirafy, sloni a prasata bradavičnat á ochočeni. Jednoduše tolerují vaši přítomnost, pokud zůstanete diskrétn í a projevíte Africe svůj respekt. Tady je jedinými hodinami slunce. Noci jsou naplněny řevem lvů, konverzac í hrochů. Zvířata jsou doma všude. Procházejí kolem našich bungalovů na své cestě k řece Gounda, přirozené hranici tábora. Když opouštíme tábor na našich speciálních strojích, vysok á tráva pláně je ještě ponořena v mlž- ném oparu noci. Naše stroje byly vyrobeny tak, aby poskytovaly co nejlep ší podmínky pro pozorování. Žádná ochranná skla, vzadu poste., kam se směsná několik lidí. Pasažéři jsou v přímém kontaktu s řidičem, který podává informace o všech zvířatech, co vidíme. Větévky se koupou v řece. Podél břehu zvířata hltavě pijí vodu, než se horko stane příliš intenzívním. Krokodýli se noří do vody, mnohobarevní ptáci vzlé- tají a mění oblohu v paletu plnou barev. V Gondolu, na jihu, volavky a pelikáni sídlí velkolepé pozorovací stanoviště uprostřed hyen a buvol ů. Na hranicích parku nabízí unikátn í podívanou rybník Gata. Tato jáma plná vody poskytuje důvod k jediné dopravní zácpě v zemi, 600 hrochů drancujících, navzájem bojujících o vodu a životní prostor. Tato buclatá mláďata vážící čtyři tuny mohou zů- stat pod vodou minutu a na souši dosahuj í rychlosti 45 kilometrů v hodině. V noci cestují i čtyřicet kilometrů, aby našli 200 kilogramů trávy, které každý z nich denně spotřebuje. Dny tráví spaním a zíváním. Na březích rybníku ptáci marabu neustále sledují scénu a při tom roztahují svá křídla ve větru, který jim suší mokré peří. Tento park je považován za nejkrásn ější ve francouzsky hovořící Africe. Na jeho udržovaných stezkách se může návštěvník těšit ze slunce a z velkoleposti otevřeného prostoru. Hned po pikniku ve stínu jsme začali sledovat čerstvé stopy stáda buvolů. Stromy jsou královstvím paviánů a jiných opic. Prasata bradavičnatá prošla kolem, ale nezastavila. Člověk musí být ostražitý a tichý, aby zachytil každý okamžik, aby splynul s krajinou. Také často objev í velká zvířata neočekávaně za ohybem stezky, nebo když se pozorně podívá, jeho oči se setkají s jejich, jejich pach dosáhne zvířecích nozder. Zvířata vás soudí. Máte možnost se dívat, ale ne dotýkat. Zjistíte, že jste sami tváří v tvář lvu nonšalatně rozloženému přes pěšinu, ještě rozpálenou horkem dne. Potom, pomalu, se ta velká kočka vytratí do buše, aby se vyhnula svazku slunečních paprsků. V noci se skleničkou v ruce cítíte, že se naskytla šance, stres se vypařil, váš jediný cíl je čekat, vidět a porozum ět reakcím zvířat žijících kolem váš. Budete vědět, jak být potichu, když po celoodpoledním čekání v nouzové pozorovateln ě umístěné na stromě objev íte úplnou rodinu žiraf kolem rybníka nebo Derby losa, největší antilopu. Historie parku Saint-Floris je těsn ě spjata s historií rodiny Laboureur ů. Sága začala již téměř před padesáti lety. Po druhé světové válce byl Jean, mladý francouzský údržbář, jenž pře- žil pobyt v koncentračním táboře v Dachau, poslán do Afriky. Téměř rom ánově se zamiloval do tohoto kontinentu. Brzy se stal průvodcem na lovech a podílel se na otevření nových vodních cest na řekách Sanga a Ubangi na území Středoafrické republiky. Žil mezi domorodci v buši a brzy se stal nejlepším průvodcem v rovní- kové Africe. Na začátku šedesátých let měl na starost vyčištění vzdálené panenské oblasti rozprostírající se pár dnů pochodu od všech vesniček. Je to nezměrn é teritorium omývané dvěma řekami, Koumbalou a Goundou. Tam rozbil svůj tábor s přesvědčením, že jeho osud je těsně spjat s touto zemí nikoho. Potom vytvořil tým výborných stopa- řů, aby nabízeli neobyčejné safari a lovecké výpravy klientům z Afriky i Evropy. Později se oženil s Claudine, která se zamilovala do muže a do toho ráje na zemi nacházejícího se 1500 kilometrů od nejbližšího moř- ského břehu, v samém srdci Afriky. V roce 1964 se jim narodil Mathieu. Bude vyrůstat obklopen zvířaty. Ve stejném roce kdy vstoupil první člověk na Měsíc, Jean a jeho rodina se přest ěhovali 80 kilometrů od Koumbaly, aby se usadili v Goundě. Mezi podpisy v knize hostů můžeme najít i podpis kuvajtského emíra, Valéryho d Estaing nebo císaře Bokassy. V roce 1977 se Bokassa rozhodl znárodnit majetek Laboureurovy rodiny. Ta se musela vrá- tit do Francie. Na šest let se stal park majetkem státu a veškeré lovecké aktivity byly zrušeny. Rodina nemohla snést, jak bylo zacházeno s tímto jejich „dítětem“. Pro najímání stopařů v Jižní Africe dostá- vají povolení vrátit se do adoptivní země. Společnost upadá, nová vláda poskytuje Jeanovi exkluzivní práva pro oblast turistiky v Manovo Gounda- Saint-Floris rezervaci do roku 2005. Tato krajina má být ochráněna před nebezpečím, kterému stojí tváří v tvář. Za několik let pytláci zamořili Středoafrickou republiku. Jean a jeho stopa ři budou každý den objevovat mrtvá těla slonů, nosorožců nebo hrochů. zabíjení zvířat domorodci nebyl ten největší problém, skutečné nebezpečí přicházelo ze zahraničí. Slonovina dosahovala ve světovém obchodu neuvěřitelné ceny. Lidé bez skurpulí najímali ozbrojené skupiny, které zabíjely celá stáda slonů a nech ávali ležet mrtvá těla bez klů. Skupiny, ozbrojené kalašnikovy, pronikají do Saint-Floriské rezervace z Čadu a ze Súdánu a zabíjejí všechno, co je na dohled. Laboureurova rodina bude muset vzít pušky a jít bránit zvířata v parku. Ale pytláci mají mnohonásobnou převahu. Ne méně než 600 pytlá- ků si v rezervaci založilo tábor… V roce 1988 je situace katastrofáln í. Osmdesát pět procent původní fauny bylo vyhubeno. Populace divoké pří- rody národních parků Bangui-Bangoran a André Félix prostě zanikla. Saint-Floris se stal poslední pevností divoké přírody, jediným místem, kde můžete slyšet řev lva nebo troubení slona. Nosorožci byli vyhubeni všichni. Přes oficiální zákaz lovu a denunciaci převážení slonoviny není Jeanova válka dobojována. Jednoho dne Jean nechtěně zabil představitele Vládního projektu pro Severní oblasti, organizace financované EEC, která se podílí na podpoře venkovského rozvoje a ochraně divoké přírody v regionu. Jena může být obětí machinace, nicm éně je pře deportací ze Středoafrické republiky držen ve vězení. Velká problém jsou také finance. V roce 1984, když se Laboureurova rodina vrátila, založil Jean Manovo S. A., společnost, která měla na starosti turistické aktivity rezervace. Díky půjčce od Casse Centrale de Cooperation Economique bylo možno postavit komfortní bungalovy, restaurace, koupit výkonné generátory, šest strojů, motorky a rádiové vybavení, aby mohli být neustále v kontaktu s kanceláří v Bungui. Francouzi, stejně jako místní investo ři, vložili do projektu peníze, aby zajistili návštěvníkům ideální podmínky. Nové problémy nastaly, když přišel čas splatit půjčky a ostatní poplatky. Aby park přežil, potřebovali ročně 2300 placených pobytů. Minulý rok jich bylo jen 500. Jsou dva způsoby, jak se dostat do parku. Můžete buď přijet z Bangui do La Goundy, což trvá dva dny, nebo pou- žít soukromé letadlo. V roce 1991 byli dálničními lupiči, kteří blokují cesty a okrádají turisty, zabiti dva američtí turisté. Dovolit lidem riskovat jejich život na cestách se stalo nemožným. Jediná cesta je letadlem. Ale kdo si to může dovolit! Centravia a TAC, jediné dvě soukromé spole čnosti dělící se o zakázky, nasadili velmi vysoké ceny. Pro Manovo S. A. je nemožné platit poplatky za leteckou dopravu klientů. Turisté si tedy logicky vyberou Keňu, kde dostanou stejný servis za třetinovou cenu. Nastala krize, na ochranu tohoto životního prostředí bude muset být založena mezinárodní organizace. Nařízení musí být přijata do konce této sezóny. Někteří navrhovali spojení s nějakým dobře známým francouzským národním parkem. V Paříži stejně jako v Banggui se mobilizují lidé, na březích řeky Ubangi vznikla společnost Přátelé fauny ve Středoafrické republice a už má 150 členů, kteří jsou schopni sehnat investory. M. Jorelle, nový předseda Manovo S. A., se do parku Saint-Floris zamiloval před pěti lety. Dělá všechno, co může, aby našel finanční partnery, pro ulehčení probl émů s přepravou už parku daroval DC3. Naneštěstí rozhodnutí administrativy vrátilo letadlo ze vzduchu zpět na zem. Projekt rozvoje pro Severní oblasti pokračuje v Laboureurov ě boji proti pytlákům. Každé ráno startuje v Manovo letadlo na sovu dozorčí misi. Pilot Michel zná dva milióny čtverečních kilometrů rezervace nazpaměť, kdykoli zaregistruje znaky nežádoucí přítomnosti lidí nebo zahlédne mrtv á zvířata, okamžitě uvědomí pozemní motorizovanou hlídku, která velmi rychle zasáhne. Výsledky jsou dobré, až na to, že v srpnu 1992 se začali někteří lidé ptát, zda-li je užitečné investovat do oblasti, která má jen půl obyvatele na čtvereční kilometr. Co se Mathieu Laboureura týče, nikdy se nevzdá. To zdědil po svém otci. Během období dešťů žije v Paříži. Uspo- řádává několik stovek fotografií zvířat, obrázků svých zví- řat. Myslí zůstává stále v La Goundě, povzbuzuje pastviny k regeneraci a přivolává vodu do řek. V lednu letí zpět do parku, jehož stezky jsou zarostlé plevelem a kde vyrostly děti jeho zaměstnanců. Celý jeden měsíc potřebuje planý- rovací stroj na vyčištění cest od plevele. Pak může začít sezóna. Všichni průvodci jsou domorodci. Jsou pevně spojeni s parkem. Mathieu je respektuje, mluví jejich jazykem Sango. Cítí se šťastný, když žertuje s Mabadou, starým průvodce, který „má oči všude“, nebo s Albertem, kuchařem, který dělá z každého jídla zázrak. Francoise nemohla odolat Mathieuvovu šarmu. Ukončila svou práci letušky, aby mohla prožívat dobrodružství se svým manželem. Během sezóny, která trvá sedm měsíců, má na starost objednávání zásob potravin tábora, uvítává návštěvníky a stará se o zeleninovou zahrádku. Pokud jde o Mathieuva, ten se stará o zajišťování vybavení a provázení turistů na jejich pozorovacích a naučných cestách. U jídla mluví o štěstí, které cítí, když je mezi svými zvířaty, ale i o ná- kladním autě, které se rozbilo, nebo o zákaznících, kterých je stále méně. Přes všechny problémy, se kterými se park potýká, Mathieu si odmítá představit konec svého snu. Ví, že kdyby opustil tento kraj, změnilo by se to tu v divadlo plné masakr ů. Pro záchranu světa nevinnosti musí být v této divoké oblasti turismus udržen. Doufejme, že ještě není příliš pozdě…

Pin It on Pinterest