Jednou spatřil Jupiter na mořské pláži hrající si dívky. Jedna z nich ho tolik upoutala, že se do ní zamiloval. Aby ji svedl, proměnil se v býka, vmísil se mezi dívky a nechal se od nich hladit. Jeho vyvolená měla tolik odvahy, že na něj dokonce sedla. Tu se Jupiter vznesl do výše a unesl ji na Krétu. Onou dívkou byla Európé, dcera fénického krále Agénóra, sestra Kadma.
Z jejich svazku vzešli tři synové – Rhadamanthys, Sarpédón a Mínós. Mínós byl prvním panovníkem na pomezí mýtu a historie, známý jako vladař moudrý a spravedlivý. Když Európé zemřela, dostalo se jí božské pocty a býk, jehož podobu na sebe Jupiter vzal, se stal souhvězdím. Za nějaký čas se dostala na oblohu i Európé. Tímto jménem byla nazvána druhá velká oběžnice krále planet – obrovského plynného Jupitera. Kolem něj svorně a v poklidu obíhá dalších patnáct měsíců, z nichž o málo větší než Europa jsou tři – Io, Ganymed a Kallistó. Jsou dominantou v tomto malém Jupiterově systému. Jupiter vás tedy může upoutat nejen svými tolik známými pruhy, ale také čtveřicí nejnápadnějších měsíců. V pozemském dalekohledu vypadá velmi prostě. Kotouček této planety je lemovaný bílými a oranžovými pruhy, někdy je vidět i známá Jupiterova velká rudá skvrna a právě – obvykle čtyři – v jedné přímce svítící body, jež jsou ony zmiňované satelity. Stejně jako každá velká planeta sluneční soustavy má i Jupiter svůj prstenec. Jeho pozorování ze Země je však nemožné, neboť je velmi slabý. I z dalších obrázků se může zdát, že je tato soustava neobyčejně pustá a nezajímavá. Opak je ale pravdou. Laika zde může upoutat hned několik věcí. Věnujme se ale oněm čtyřem nápadným družicím.
Io obíhá Jupiterovi nejblíže. Je nejpestřejší a nejaktivnější. Jediný má totiž činné sopky, které produkují roztavenou síru, jež je chrlena až do několika set kilometrové výšky nad Iovův povrch.
Ganymed je v našem solárním systému družicí největší a svou velikostí předčí i Merkur a Pluto. Jedno však oběma chybí – nesčetné množství kráterů, pokrývajících temný a ledový povrch družice Kalisto.
POHLED NA EUROPU
 Detailní snímky Europy. |
Zvláštnost v pořadí druhého velkého měsíce – Europy – je opravdu jedinečná a překvapující. Pod ledovým povrchem se patrně skrývá vodní oceán, což by mohlo dokonce znamenat možnost existence života. Nejedná se však o tvrzení, nýbrž o pouhou domněnku, vycházející z posledních snímků sondy Galileo, která narušila ledový klid těchto končin. Podařilo se jí doplout 20. února 1997 k Europě na vzdálenost pouhých 587 km. Vědci z Jet propoulsion laboratory v kalifornské Pasadeně obdrželi 9. dubna snímek, který tolik rozvířil živelné debaty v astronomických kruzích. Byl jím snímek povrchu Europy, na němž bylo množství rozlámaných a opět zmrzlých ledových ker, dokazujících existenci tekutého moře, nebo něčeho na způsob rozbředlého sněhu, po kterém se kry někdy musely pohybovat.
Dr. Ronald Greely, geolog na arizonské státní univerzitě a neoficiální mluvčí mise Galileo říká: “Tento snímek odhalil, že Europa měla, a stále může mít, velmi tenkou ledovou pokrývku zakrývající buď tekutý vodní oceán nebo rozbředlý sníh. Tyto ledové bloky jsou velmi podobné těm, které můžeme vidět v okolí zemského pólu v době jarního tání. Z jejich tvaru a velikosti usuzujeme, že zde skutečně tato tenká ledová krusta zakrývající vodu v tekutém stavu byla a nějaké pohyby zapříčinila, že došlo k jejímu rozlámání.” Podobně se vyjádřil i další člen týmu mise Galileo, geolog Dr. Michael Carr a dodal: “Záhadou však zůstává, jaká síla je uvedla do pohybu, přičemž jedno z možných vysvětlení by mohla být existence tepelných proudů. Znamenalo by to, že Europa je ve svém nitru aktivní.”
Další objev byl učiněn sondou Galileo při přiblížení Europě 19. prosince 1996. Tehdy se při přiblížení na vzdálenost 692 km podařilo zachytit do zorného pole své kamery mimo jiné část povrchu, na němž jsou patrny stopy po vulkanické činnosti patrně jakýchsi ledových gejzírů. “Žádný ze snímků přímo neukazuje aktivní sopky či gejzíry, ale zbytky materiálu na povrchu, které z nich jednoznačně pocházejí,” řekl Dr. Ronald Greely.
ŽIVOT?
Tyto nové portréty povrchu Europy nás utvrzují v tom, že by zde mohly být podmínky pro vznik nebo existenci života. Jsou tři hlavní kritéria pro existenci života – voda, organické materiály a dostatečné teplo.
Že se voda na Europě vyskytuje tedy víme, organické materiály se ve Sluneční soustavě nacházejí běžně a s velkou pravděpodobností mohly být – a nejspíše byly – na její povrch zaneseny podobným způsobem jako na Zemi, tedy při bombardování meteority v ranném stádiu vývoje Sluneční soustavy. O dostatečném teplu můžeme sice diskutovat, ale několik důkazů nasvědčuje tomu, že je v nitru Europy skutečně generováno. Co však tuto energii vytváří, je vědcům utajováno stále tolik záhadným povrchem Europy.
“Nemůžeme dokázat, že se voda pod povrchem Europy stále vyskytuje, ale snímky sondy Galileo názorně demonstrují, že se jedná o geologicky excitované místo,” řekl Dr. Robert Sullivan.
Je-li Europa živá, neznamená to, že se zde život vyvine do vyspělé formy, neznamená to ani převratný “boom” v budoucím osídlování tohoto nebo jiných měsíců. Znamená to však možnost zkoumat, poznávat, učit se…
VŠE ZAČALO GALILEEM
Po téměř osmileté, velmi úspěšné misi, se tedy sondě Galileo podařil opravdu husarský kousek, spojený s kapkou štěstí a vědrem zkušeností a znalostí vědců z Jet Propulsion Laboratory. Díky nim jsme totiž objevili další ostrůvek naděje ve vesmíru, který dává tušit, že život jinde není až tak výjimečná záležitost.
Družice Galileo, pojmenovaná po italském astronomovi, který objevil 7. ledna 1610 čtyři největší Jupiterovy měsíce vůbec prvním astronomickým dalekohledem na světě, vystartovala na svou předlouhou pouť 18. října 1989. Využila gravitačního pole Venuše a poté také Země k dosažení potřebné rychlosti na cestu k Jupiteru. Tato pouť trvala osmatřicet měsíců, během kterých družice nashromáždila mnoho informací jak o Venuši, tak o planetce Gaspře, s níž se setkala v říjnu 1991. Byla to ostatně historická premiéra setkání planetky a lidmi vyrobeného stroje.
V srpnu 1993 proletěla kolem další planetky. Tento půvabný asymetrický balvan s názvem Ida doprovázel – k překvapení všech vědců – jeho vlastní malý měsíc.
V červenci 1995 byla sonda Galileo jediným způsobem, jakým pozorovat dopad úlomků komety Shoemaker-Levy 9 do Jupiterovy atmosféry. K naší smůle se totiž tento úkaz odehrával na zrovna odvrácené straně planety.
V prosinci 1995 vpustila družice Galileo sondu do atmosféry Jupitera, což bylo hlavním a nejdůležitějším úkolem této mise.
Po celou dobu však vědce trápí porouchaná hlavní anténa, a tak se obrázky a informace v podobě dat musí získávat problematicky prostřednictvím antény náhradní, což způsobuje jejich obrovské zpoždění.
Nyní se tedy někde v okolí Jupitera a jeho satelitů pohybuje téměř dvou a půl tunová družice s deseti vědeckými přístroji na palubě, neustále nás zahrnujícími novými a překvapivými zprávami, mezi nimiž byla i ta o Europě.
PODÍVEJTE SE NA EUROPU
Ač se jedná v rámci Sluneční soustavy o “drobečka” a vzdálenost 4,5 miliardy kilometrů není zrovna malá, můžeme Europu vidět i v poměrně malém dalekohledu. Její jasnost je asi osm magnitud. Najít ji můžete v těsné Jupiterově blízkosti, spolu s jeho zbylými měsíci.
Právě v této době nastávají výhodné podmínky pozorování Jupitera. Na jeho čtyři gigantické měsíce vám plně postačí dalekohled s alespoň dvacetinásobným zvětšením. Další možností je návštěva hvězdárny, kde jistě dostanete i odborný výklad. Jupiter byl na konci června viditelný již od půlnoci nad jihovýchodním obzorem. Jeho pozorovací podmínky se od té doby zlepšují, neboť vychází každým dnem o pár minut dříve. Nejlépe je pak vidět kolem půlnoci v červenci a srpnu, asi 10 až 15o nad jižním obzorem. V té době přechází ze souhvězdí Vodnáře do Kozoroha a stává se skutečným skvostem noční oblohy.
