Question 1

ŽIVOT A SMRT RODINY STAROEGYPTSKÉHO VEZÍRA KARA

Jan Louka · Accepted Answer

...Měla to být jedna z mnoha expedic, během nichž se vždy pokoušíme především zachraňovat a restaurovat památky, které jsou vlivem mnoha staletí, jež uplynula od jejich vzniku, značně poškozené a hrozí jim téměř úplný zánik. Tentokrát jsme chtěli zkoumat bezprostřední okolí hrobky vezíra Kara. Ten byl v době, kdy žil, tedy před více než čtyřmi tisíci lety na sklonku Staré říše, druhým nejvyšším mužem staroegyptského státu, hned po egyptském faraonovi. Co poušť ukrývala, mělo značně překonat naše očekávání...

V říjnu uplynulého roku začala další z řady expedic Českého egyptologického ústavu a Českého národního egyptologického centra Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na koncesi na pyramidovém poli v Abúsíru. Přinesla mnohá překvapení v podobě unikátního nálezu téměř nedotčeného hrobového komplexu soudce Intiho, jeho zdobené kaple, kamenného sarkofágu se stélou a pohřební výbavy. K tomu přistupují osudy celé jeho rodiny, která mohla hrát významnou úlohu v dějinách staroegyptského státu, v době stavitelů posledních monumentálních pyramidových komplexů Staré říše. Její příběh je starý více než čtyři tisíce let.

ZÁHADA DVOU MUŽŮ

Pro začátek tohoto příběhu, který zatím ještě nedospěl ke svému konci, se musíme vrátit na podzim roku 1995, kdy byl v egyptské poušti, od doby stavitelů pyramid na zcela zapomenutém místě, objeven hrobový komplex vezíra Kara a jeho rodiny. Tehdy jsme ještě nic netušili o tom, co všechno nás na tomto zapadlém místě čeká. Jako by zde zapomněla nejen lidská paměť, ale i čas, který jinak své dílo zkázy koná na památkách zcela spolehlivě. Tehdy před pěti lety se již po několika málo dnech práce v hlubokém písku začal vynořovat hrobový komplex neznámého muže. Kamenné zdi vysoké několik metrů, zčásti ještě se zachovanou omítkou, se stropními bloky tak, jak je umístili staroegyptští stavitelé, a několik místností. V průběhu dalších dní se ukázalo, že neznámý muž byl vysoký hodnostář u dvora a soudce, jménem Kar. Stalo se tak poté, co se podařilo objevit jeho první kultovní kapli, jejíž stěny sice nebyly zdobené reliéfy ani malbami, ale v západní stěně byly obrovské, téměř tři metry vysoké tzv. nepravé dveře, vytesané z jednoho kusu vápence. Těmito kamennými dveřmi, které imitovaly skutečné dveře ze dřeva u pozemských obydlí starých Egypťanů, měl do kaple vcházet duch zemřelého z onoho světa a účastnit se obětních ceremonií na svou počest. Za těmito "dveřmi" se podle představ starých Egypťanů rozprostírala říše mrtvých a duchů, egyptská eleuzínská pole obětin a nerušeného života, staroegyptský ráj.

Skutečné překvapení však nastalo, když jsme koncem listopadu vstoupili do druhé, mnohem větší kaple. Její strop začínal ve výšce téměř čtyř metrů a tvořily ho mohutné vápencové desky, které bylo nutno odstranit, abychom vůbec mohli uvnitř pracovat. Stěny kompletně dochované kaple byly zdobeny mnoha barevnými obrazy ze života starých Egypťanů. Podle nápisů patřila tato kaple rovněž muži jménem Kar, tento Kar byl ale vezírem, tedy druhým nejvyšším mužem ve státě hned po panovníkovi! Tomu odpovídala i její výzdoba, která nám vzala dech.

Ve vchodu do kaple byli zobrazeni sloužící přivádějící obětní zvířata, gazely a dobytek. Stěny kaple byly téměř celé pokryty dlouhými řadami nosičů obětin přinášejících pohřební výbavu a obětiny pro zemřelého. Nechyběli ani řezníci, kteří byli zachyceni přímo při práci, jak velkými kamennými noži podřezávají a porcují obětovaný dobytek. Pásy výzdoby pod stropem kaple byly vyhrazeny pro zobrazení jednotlivých souborů předmětů tvořících pohřební výbavu, především potravin, kamenných a keramických nádob, nábytku, nástrojů... V západní stěně byl dvakrát zobrazen samotný vezír Kar, jak s nadneseným pohledem přehlíží své sloužící. Před ním byli zobrazeni jeho synové, každý z nich i s uvedeným jménem. Tak jsme se mohli dozvědět, že se jednalo o muže jménem Inti, Kar a Senedžemib.

Kdo byl ale tento majitel kaple jménem Kar? Jednalo se o tutéž osobu, které patřila první kaple bez výzdoby? A nebo šlo o dva různé muže? Odpověď nám zakrátko nabídla dlouhá sestupná chodba, pouze jeden metr vysoká a jeden metr široká, jež vedla do pohřební komory hluboko v podzemí hrobky. Když jsme si prorazili cestu touto téměř 20 m dlouhou pasáží, otevřel se nám nečekaný pohled na obří, několik tun vážící vápencový sarkofág. Následovalo však zklamání: ve východní stěně sarkofágu zela díra, jasný doklad toho, že jsme na místo dorazili pozdě. Příliš pozdě na to, abychom mohli doufat ve velké objevy. Komora byla tedy i se sarkofágem vykradena a z pohřební výbavy nezbylo nic než dřevěný hřeben.

Přesto nám tento nález již tehdy v mnoha ohledech pomohl porozumět tomu, co jsme měli před očima. Ano, jednalo se bezpochyby o hrobku se dvěma kaplemi, které patřily jednomu a témuž muži. Co se tu zřejmě stalo, bylo to, že hodnostář Kar, poté co dosáhl věku a postavení, kdy již nebylo pravděpodobné, že ještě dále postoupí v úřednické kariéře, přistoupil ke stavbě "domu na věčnost", své hrobky. Nemožné se ale stalo skutečností, a Kar byl povýšen do úřadu vezíra. Proto nebylo možné spokojit se s obyčejnou kaplí, a Kar musel přistoupit k rozšíření hrobky a stavbě více adekvátní, honosné a zdobené kaple, která obsahovala i jeho titul vezíra.

Tato mozaika poznatků naznačovala, že jsme se pohybovali v komplexu jednoho z nejvyšších mužů země, doposud neznámého "ministerského předsedy" 6. dynastie, pravděpodobně z období vlády faraona Tetiho, prvního panovníka této dynastie. Jak pokračoval výzkum, podařilo se objevit několik menších hrobek dále na sever od hrobky Karovy. Tyto hrobky, jak se ukázalo, patřily dalším členům Karovy rodiny. Pozoruhodné ale bylo, že byly kompletně zničené: s výjimkou základů stěn a několika málo bloků byla veškerá výzdoba jednotlivých kaplí rozbita na větší a menší fragmenty, které byly ponechány tak, jak byly na místě. Před námi se otevřela jedna z největších skládaček na abúsírské koncesi, jež snad jednou povede k úplné rekonstrukci výzdoby hrobek. Na první pohled bylo jasné, že tyto hrobky byly záměrně zničeny, a poté si na nich jiní úředníci postavili své stavby. Již tehdy jsme se museli nevyhnutelně ptát proč? Co mohlo někoho vést k tomu, že přišel na toto místo a s vynaložením nepochybně značného úsilí rozbil a zničil hrobky několika členů Karovy rodiny, zatímco vezírova hrobka byla ponechána nedotčena?

Pravděpodobná odpověď byla již tehdy nabíledni. Zdá se, že zatímco Kar byl na správné straně politického spektra tehdejších vládnoucích kruhů u dvora staroegyptského panovníka, jeho někteří synové mohli neúspěšně konspirovat proti panovníkovi, pravděpodobně Tetimu, a v důsledku toho byl dán posléze příkaz ke zničení jejich hrobek, aby tak byla znemožněna jejich posmrtná existence. Proto, abychom mohli dát definitivní odpověď na tento problém, jsme se sem museli vrátit a dokončit výzkum.

NEJOBLÍBENĚJŠÍ KARŮV SYN

Začátkem října uplynulého roku se začaly motyky našich abúsírských a sakkárských dělníků znovu zakusovat do povrchu pouště na stejných místech, tentokrát na jih od hrobky vezíra Kara, kde se již v roce 1995 rýsoval větší objekt. Zatím převažuje skepticismus. Soudě podle toho, že již známé hrobky jeho synů byly dokonale zničeny, nelze očekávat mnoho. Ale už první dny nám ukazují, že praxe a teorie mohou mít naprosto odlišné obsahy. To, co se před námi vynořuje, není ani zničená kaple, ani skromná hrobka jednoho z členů rodiny, ale velký hrobový komplex s komplikovanou strukturou a uspořádáním jednotlivých místností. Zpomalujeme tempo prací, abychom měli vše pod kontrolou. Musíme krotit i reisy Talála a Ahmeda el-Keretiho, kteří s českou expedicí spolupracují od 70. let a patří mezi nejvyhledávanější (a nejdražší) předáky dělníků na pyramidových polích. Na výzkumu panuje napětí, v pohotovosti je i fotograf a restaurátor. Dokumentuje se každá archeologická situace, v dokumentaci expedice se hromadí stovky políček filmu, desítky minut videozáznamu a papíry s dokumentací.

Postupně se odkrývá vstupní prostor do hrobky. Ten již sám o sobě je velmi impozantní. Dochovaný v celé své výšce několika metrů, obložený kvalitními vápencovými bloky, vyzdobený stojícími postavami velmože Intiho a dlouhým životopisným textem, působí jako z jiného světa. Je hned zřejmé, že jde o jednoho ze synů vezíra Kara, kterého známe z vyobrazení v Karově kapli. V ní je Inti vždy na čele průvodu vezírových synů. Byl tedy jeho nejoblíbenějším. Stav jeho hrobky ukazuje, že byl také rozumnější než bratři. Na rozdíl od nich byla tedy jeho hrobka mimo dosah panovníkova příkazu a trestu.

Před průčelím hrobky stojí tři obelisky, symboly slunečního božstva Rea, jednoho z nejuctívanějších božstev starých Egypťanů. Hned vedle nich, na podlaze chodby, byl učiněn jeden z nejhezčích individuálních nálezů sezony. Jednalo se o několik desítek centimetrů vysokou vápencovou sošku muže jménem Nefer, jehož jméno v překladu znamená krásný, což je skutečně případný název pro majitele takové sochy. Její provedení a jemná modelace ukazují, že šlo o jeden z velmi povedených výrobků sochařských ateliérů tehdejšího hlavního města.

Za tímto průčelím se otevíral menší dvůr dlážděný velkými vápencovými deskami, ze kterého se vcházelo do vlastní kultovní kaple. Sem kdysi přicházeli každodenně kněží, aby zde kladli na oltář obětiny skládající se z potravin, nápojů a vonných mastí pálených na ohni. Kaple byla bohatě vyzdobena a v západní stěně měla nepravé dveře, stejně jako tomu bylo v hrobce jeho otce. Monolitická vápencová stéla byla natřena načerveno a obsahovala vytesané tituly a jméno zemřelého. To umožnilo částečnou rekonstrukci životní dráhy Intiho, který byl činný jako kněz, soudce a člen soudního tribunálu v paláci panovníka. Výzdoba na stěnách kaple byla ale ještě krásnější než otcova. Je zde zachycen Inti přijímající průvod obětujících hodnostářů a kněží. U nohou mu sedí jeho manželka Merut a pod jeho křeslem sedí trpaslík držící na vodítku Intiho oblíbeného psa Idžema. Inti sám je oděn v bělostné suknici a na prsou má velký propracovaný pektorál. Jeho účes tvoří pečlivě naaranžovaná paruka. Jeho tvář je dokladem toho, že majitel hrobky byl velice náročný, pokud se týče kvality odvedené práce. Majitelé staroegyptských hrobek si totiž kvalitu práce zedníků a řemeslníků odpovědných za výzdobu sami kontrolovali. Řemeslník modelující Intiho tvář musel jeho obočí, jak je dodnes vidět, tesat třikrát, než správně vystihl požadovaný tvar. Nepochybně se to projevilo na jeho platu, který byl tehdy obvykle vyplácen ve džbánech piva a kusech chlebů.

STAROEGYPTŠTÍ ZLODĚJI

Největší překvapení však následovalo, když se po několika týdnech nebezpečné práce ve 22 m hluboké šachtě situované poblíž samotné kaple Intiho podařilo dospět do jeho pohřební komory. Již během čištění šachty se ukázalo, že pohřební komora nebyla po svém uzavření vyloupena - to bylo zřejmé z toho, že v různých úrovních šachty byly nalézány obětiny, které měly Intimu zabezpečit nerušený posmrtný život - těmi byly alabastrové nádobky, keramika a obětní oltář. Na dně šachty, zahloubena v její západní stěně, byla samotná pohřební komora. U její západní stěny stál obrovský, tři metry dlouhý a dva metry vysoký sarkofág z vápence se jménem a tituly Intiho. Na sarkofágu i kolem něj byly nalezeny další součásti pohřební výbavy, jako keramické nádoby, měděné nástroje a miniaturní kamenné nádoby.

Při vlastní dokumentaci komory se ovšem ukázalo, že pohřeb přece jen vyloupen byl - stalo se tak zřejmě již v průběhu pohřebních ceremonií. Dělníci, kteří měli za úkol postarat se o pohřeb Intiho, se v nestřeženém okamžiku vlámali do již uzavřeného sarkofágu a oloupili mumii zemřelého o amulety a další předměty osobní potřeby. Muselo se tak stát zřejmě v noci po ukončení vlastních pohřebních obřadů, kdy pozůstalí ještě nestihli zasypat hlubokou šachtu. Na základě novodobých paralel je možné odhadovat, že pět dospělých mužů na takový úkon mohlo potřebovat i několik dnů. Tak se stalo, že kosti ubohého Intiho byly roztroušeny po celé místnosti a byly i na víku sarkofágu společně s několika desítkami alabastrových nádobek. Před sarkofágem, na jeho východní straně, stála další stéla ve tvaru nepravých dveří, skutečný unikát pro archeology zabývající se dobou stavitelů pyramid. Podle všeho se zdá, že šlo o symbolickou bránu, kterou zemřelý vycházel a vcházel do podsvětí.

DALŠÍ KARŮV POTOMEK?

Jako by toho nebylo dost a my se stali oblíbenci Karovy rodiny, dostalo se nám ještě jednoho překvapení, a to v podobě ještě jedné prakticky nevykradené pohřební komory dalšího z potomků vezíra Kara. Jednalo se o místo, které bylo vzdálené jen několik metrů na sever od vchodu do vezírovy hrobky, přičemž ústí šachty vedoucí hluboko do podzemí bylo umně skryto pod zdmi pozdějších staveb. Tato komora se skrývala 16 m pod zemským povrchem a vedla do ní krátká spojovací pasáž ze dna šachty. Nejprve se zdálo, že komora je zcela zničená a vykradená. Jak ale naši dělníci postupně prostor čistili a my pronikali stále hlouběji do komory, začaly se objevovat jednotlivé součásti pohřební výbavy, které zde čekaly několik tisíc let.

V jihovýchodním rohu komory, na ploše několika metrů, byly naskládané rozměrné dvouuché amfory s plochými dny. Na první pohled bylo jasné, že jde o importované vinné amfory, jež pocházejí z některého ze syropalestinských přístavních měst a které původně obsahovaly kvalitní víno pro potřeby zemřelého na onom světě. Toto vyhledávané a velmi ceněné zboží bylo dováženo právě z oblastí na území dnešní Sýrie, Libanonu, Izraele a Palestiny. Přitom si ho mohli dovolit jen ti nejmovitější členové společnosti. Analýzy pozůstatků tohoto vína nám snad ukáží, odkud mohlo být dovezeno.

V protějším rohu byly nasypané desítky a možná stovky drobných měděných nástrojů, které měly být opět součástí výbavy zemřelého na onom světě. Vedle nich byly dochované kosti obětovaného dobytka. Hlouběji na západ, na podlaze komory, byly nalezeny četné kamenné nádobky a nástroje, z nichž některé byly určeny k symbolickému obřadu "otevírání úst", kterým byla v průběhu pohřebních ceremonií obživována mumie zemřelého pro věčný život na onom světě. U západní stěny pohřební komory bylo místo pohřbu, jež bylo v tomto případě vysekáno v podlaze komory a které původně zakrývaly rozměrné vápencové desky. To bylo také jediné zklamání na tomto místě, pohřeb byl totiž opět vykraden a rozmetán. Starověké lupiče zcela zřetelně nezajímalo nic kromě vlastního pohřbu, stejně jako tomu bylo v případě Intiho.

Kdo byl tento hodnostář? Na to daly definitivní odpověď zapečetěné vinné amfory. Na jejich zátkách z nepálené hlíny byly totiž dochované nápisy udávající jméno a tituly hodnostáře Kara, pravděpodobně našeho známého vezíra, osoby, která tak byla zřejmě za tento pohřeb a jeho organizaci zodpovědná. Na jednom nálezu z pohřební komory bylo navíc objeveno jméno zde pohřbené osoby, to bylo rovněž Kar. Je proto pravděpodobné, že se jednalo o pohřeb stejnojmenného syna vezíra Kara, který je rovněž zachycen v kapli svého otce. K tomuto závěru se ale bude ještě muset vyslovit náš antropolog.

Přes všechny učiněné objevy a dosažené poznatky nám podzemí hrobek Karovy rodiny zatím nevydalo všechna svá tajemství. Při závěrečných pracích na dně této zatím poslední vykopané šachty byl totiž objeven boční vchod vedoucí hluboko do podzemí. Nic však nebylo vidět, vzhledem k tomu, že chodba byla zcela vyplněna závalem suti. V její přední části bylo nalezeno pět nádherně modelovaných kamenných hus, které byly původně uloženy na pěti velkých, rudě zbarvených keramických mísách. Že by vchod do další pohřební komory? Na všechny otázky nelze odpovědět hned, a tak si budeme muset na definitivní řešení počkat do závěru tohoto roku, až se sem vrátíme.

Expedice již skončila (koncem prosince loňského roku, pozn. red.), nicméně nedopsaný příběh rodiny vezíra Kara a jeho synů bude pokračovat dalšími kapitolami už na podzim tohoto roku, a to za bedlivé pozornosti televizních kamer. A co lze považovat za zatím nejzávažnější přínos tohoto příběhu? Dnes, kdy si často nevzpomeneme ani na to, co se odehrálo před několika lety, je pravděpodobně jedním z nejpozoruhodnějších momentů tohoto objevování hrobek jedné rodiny skutečnost, že se před námi otevírají životní příběhy lidí, kteří již více než 4000 let dlí na onom světě starých Egypťanů.

6. DYNASTIE NA SKLONKU STARÉ ŘÍŠE (24.-23. STOL. PŘ. KR.)

Toto závěrečné období dějin stavitelů gigantických pyramid Staré říše je z písemných pramenů relativně nejlépe známou dobou egyptských dějin 3. tisíciletí př. Kr. Tuto dynastii založil panovník Teti, o jehož původu téměř nic nevíme. Postavil si pyramidu v Sakkáře, její podzemní prostory vyzdobil tzv. Texty pyramid - soubory starobylých magických a náboženských textů, které měly zajistit nesmrtelnost panovníka po jeho skonu, výstup na nebeskou oblohu a jeho identifikaci s nejvyššími božstvy staroegyptského panteonu. V Tetiho pohřební komoře je dodnes možno vidět velký kamenný sarkofág, který kdysi ukrýval panovníkovo tělo. Právě pro své dobře zachované podzemní prostory patří tato pyramida mezi nejnavštěvovanější v Sakkáře a je velmi dobře známa i českým turistům.

Teti, který mohl vládnout až 30 let, musel na počátku vlády čelit mnoha problémům a nárůstu moci nejvyšších hodnostářů. Proto jednu ze svých dcer, princeznu Watetchethor, provdal za hodnostáře Mereruku, jehož hrobka patří dodnes mezi nejkrásnější stavební památky daného období. Podle toho, že za jeho vlády byly záměrně zničeny hrobky některých hodnostářů země sloužících u panovníkova dvora, můžeme usuzovat, že se velmi aktivně vypořádal s existující opozicí. Nakonec však, alespoň podle nepřímých a zprostředkovaných zpráv, byl zabit vlastní stráží.

Po Tetim vládl krátce Userkare, u kterého je známo víceméně jen královské jméno. Jeho vládu vystřídal syn Tetiho Pepi I., který si nechal postavit nádherný pyramidový komplex v dodnes turisticky nepřístupné oblasti v jižní Sakkáře. Tato stavba musela být v době svého vzniku tak monumentální a obdivuhodná, že byla nazvána Mennefer Pepi ("trvalá je krása Pepiho"). Toto jméno se začalo později používat pro hlavní město tehdejšího Egypta, které se nacházelo východně od této památky. Název se dochoval až do dnešních dob ve formě Mennofer/Memfis.

Pepi vládl přibližně 50 let a jeho pohřební komplex byl obklopen nejméně šesti dalšími komplexy, které ukrývaly pohřby jeho oblíbených manželek. Z jeho doby pochází jeden z nejznámějších životopisných nápisů patřící hodnostáři Venimu, který obsahuje i nejstarší popis vojenského tažení proti nepřátelským beduínům do oblasti Syropalestiny. Veniho líčení překvapuje neobyčejnou plastičností podání a také nepokrytě popisovanou krutostí, která toto a jemu podobná tažení musela doprovázet:

"Když se Jeho Veličenstvo obrátilo proti asijským beduínům, Jeho Veličenstvo sebralo armádu čítající mnoho desítek tisíc (mužů) z celého Horního Egypta od Elefantiny na jihu až po Medenit v Dolním Egyptě, z úplně všech stran domu, ze Sedžeru a Chensedžeru, z Núbijců z Irčetu, z Núbijců z Dža, z Núbijců z Jamu, z Núbijců z Vavatu, z Núbijců z Kaau a ze země Irčet.

Jeho Veličenstvo mne poslalo na čele tohoto vojska, ve kterém byla knížata, nositelé pečeti panovníka, důvěrníci královského paláce, správci a představení královských statků v Horním a Dolním Egyptě, představení průvodců a představení kněží z Horního a Dolního Egypta, představení krajů na čele oddílu z Horního a Dolního Egypta, statků a měst, kterým vládnou, a Núbijců z těchto cizích krajů... Vedl jsem je ze Severního ostrova k Bráně Iihotepa, v kraji Hora, pána pravdy. Sestavil jsem tyto jednotky, které nikdy žádný služebník (panovníka) nesestavil.

Tato armáda se vrátila v míru, když vyplenila krajinu beduínů, když roztepala krajinu beduínů. Tato armáda se vrátila v míru, když rozbořila její pevnosti, když pokácela její fíky a její vinnou révu. Tato armáda se vrátila v míru, když vhodila oheň do všech jejích domů, když usmrtila mnoho desítek tisíc šiků, které v ní byly. Tato armáda se vrátila v míru, když z ní přivedla velmi početné šiky zajatců. Jeho Veličenstvo mne za to chválilo nade vše."

I takové tehdy byly cesty, které uplatňoval egyptský panovník při upevňování své moci jak uvnitř země, tak v zahraničí. Pepi I. se samozřejmě také musel vypořádávat s rostoucí nezávislostí úředníků, především v jižních provinciích. Proto si vzal za manželky dvě sestry vysoce postaveného hodnostáře z Abydu v Horním Egyptě a jejich bratra Džaua učinil vezírem, tedy mužem, kterému de facto podléhala celá správa země. Tak si zajistil přízeň a podporu mocné a téměř nezávislé rodiny hodnostářů z Abydu. Po Pepim nastoupil krátce na trůn jeho syn Merenre, který byl vystřídán Pepim II., panovníkem, jenž, alespoň podle některých zprostředkovaných podání, nastoupil na trůn ve věku 6 roků, aby vládl dalších 94 let! Zpočátku za něj ovšem jako regentka vládla matka Anchnesmeryre II. O jeho vládě je známo relativně málo: víme, že pokračoval v tradici svého otce a měl nejméně čtyři manželky. Za jeho vlády rovněž narůstaly nepokoje na jihu země, kde již egyptské vojsko v důsledku narůstajících hospodářských a politických problémů nebylo schopno zajistit bezpečnou hranici. Na pobřeží Rudého moře byl jeho oblíbený stavitel lodí jménem Anachet se svými muži zabit a bylo třeba vyslat zvláštní výpravu, která zajistila jejich těla. Rovněž v Núbii byli zabíjeni vysocí egyptští hodnostáři.

Tímto panovníkem skončí slavná éra stavitelů pyramid Staré říše. Bude trvat dalších 200 let, než přijde budoucí panovník Amenemhet I. (ve 20. stol. př. Kr.), sjednotí zemi a stavbou svého pyramidového komplexu v Lištu znovu naváže na slavnou tradici staroegyptských stavitelů pyramid.

ČESKÉ NÁRODNÍ EGYPTOLOGICKÉ CENTRUM FILOZOFICKÉ FAKULTY UNIVERZITY KARLOVY V PRAZE (ČNEC FF UK) Toto Centrum je novým fenoménem na poli velkých a prestižních vědeckých institucí podporovaných přímo Vládou České republiky. Bylo založeno k 1. 7. 2000 v součinnosti s Českým egyptologickým ústavem FF UK, Fakultou stavební Českého vysokého učení technického a Náprstkovým muzeem, složkou Národního muzea. Jeho základními cíli je podpora a rozvoj bádání o dějinách a kultuře Egypta, především pak staroegyptského státu, ale rovněž tak i následujících období. Jeho členy jsou archeologové, egyptologové, geodeti, muzejní pracovníci, arabisté a studenti daných vědních oborů. Od r. 2000 provádí toto Centrum v úzké spolupráci s Českým egyptologickým ústavem FF UK výkopovou činnost v Egyptě. duben 2001

Question 2

ŽIVOT A SMRT RODINY STAROEGYPTSKÉHO VEZÍRA KARA

Jan Louka · Accepted Answer

...Měla to být jedna z mnoha expedic, během nichž se vždy pokoušíme především zachraňovat a restaurovat památky, které jsou vlivem mnoha staletí, jež uplynula od jejich vzniku, značně poškozené a hrozí jim téměř úplný zánik. Tentokrát jsme chtěli zkoumat bezprostřední okolí hrobky vezíra Kara. Ten byl v době, kdy žil, tedy před více než čtyřmi tisíci lety na sklonku Staré říše, druhým nejvyšším mužem staroegyptského státu, hned po egyptském faraonovi. Co poušť ukrývala, mělo značně překonat naše očekávání...

V říjnu uplynulého roku začala další z řady expedic Českého egyptologického ústavu a Českého národního egyptologického centra Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na koncesi na pyramidovém poli v Abúsíru. Přinesla mnohá překvapení v podobě unikátního nálezu téměř nedotčeného hrobového komplexu soudce Intiho, jeho zdobené kaple, kamenného sarkofágu se stélou a pohřební výbavy. K tomu přistupují osudy celé jeho rodiny, která mohla hrát významnou úlohu v dějinách staroegyptského státu, v době stavitelů posledních monumentálních pyramidových komplexů Staré říše. Její příběh je starý více než čtyři tisíce let.

ZÁHADA DVOU MUŽŮ

Pro začátek tohoto příběhu, který zatím ještě nedospěl ke svému konci, se musíme vrátit na podzim roku 1995, kdy byl v egyptské poušti, od doby stavitelů pyramid na zcela zapomenutém místě, objeven hrobový komplex vezíra Kara a jeho rodiny. Tehdy jsme ještě nic netušili o tom, co všechno nás na tomto zapadlém místě čeká. Jako by zde zapomněla nejen lidská paměť, ale i čas, který jinak své dílo zkázy koná na památkách zcela spolehlivě. Tehdy před pěti lety se již po několika málo dnech práce v hlubokém písku začal vynořovat hrobový komplex neznámého muže. Kamenné zdi vysoké několik metrů, zčásti ještě se zachovanou omítkou, se stropními bloky tak, jak je umístili staroegyptští stavitelé, a několik místností. V průběhu dalších dní se ukázalo, že neznámý muž byl vysoký hodnostář u dvora a soudce, jménem Kar. Stalo se tak poté, co se podařilo objevit jeho první kultovní kapli, jejíž stěny sice nebyly zdobené reliéfy ani malbami, ale v západní stěně byly obrovské, téměř tři metry vysoké tzv. nepravé dveře, vytesané z jednoho kusu vápence. Těmito kamennými dveřmi, které imitovaly skutečné dveře ze dřeva u pozemských obydlí starých Egypťanů, měl do kaple vcházet duch zemřelého z onoho světa a účastnit se obětních ceremonií na svou počest. Za těmito "dveřmi" se podle představ starých Egypťanů rozprostírala říše mrtvých a duchů, egyptská eleuzínská pole obětin a nerušeného života, staroegyptský ráj.

Skutečné překvapení však nastalo, když jsme koncem listopadu vstoupili do druhé, mnohem větší kaple. Její strop začínal ve výšce téměř čtyř metrů a tvořily ho mohutné vápencové desky, které bylo nutno odstranit, abychom vůbec mohli uvnitř pracovat. Stěny kompletně dochované kaple byly zdobeny mnoha barevnými obrazy ze života starých Egypťanů. Podle nápisů patřila tato kaple rovněž muži jménem Kar, tento Kar byl ale vezírem, tedy druhým nejvyšším mužem ve státě hned po panovníkovi! Tomu odpovídala i její výzdoba, která nám vzala dech.

Ve vchodu do kaple byli zobrazeni sloužící přivádějící obětní zvířata, gazely a dobytek. Stěny kaple byly téměř celé pokryty dlouhými řadami nosičů obětin přinášejících pohřební výbavu a obětiny pro zemřelého. Nechyběli ani řezníci, kteří byli zachyceni přímo při práci, jak velkými kamennými noži podřezávají a porcují obětovaný dobytek. Pásy výzdoby pod stropem kaple byly vyhrazeny pro zobrazení jednotlivých souborů předmětů tvořících pohřební výbavu, především potravin, kamenných a keramických nádob, nábytku, nástrojů... V západní stěně byl dvakrát zobrazen samotný vezír Kar, jak s nadneseným pohledem přehlíží své sloužící. Před ním byli zobrazeni jeho synové, každý z nich i s uvedeným jménem. Tak jsme se mohli dozvědět, že se jednalo o muže jménem Inti, Kar a Senedžemib.

Kdo byl ale tento majitel kaple jménem Kar? Jednalo se o tutéž osobu, které patřila první kaple bez výzdoby? A nebo šlo o dva různé muže? Odpověď nám zakrátko nabídla dlouhá sestupná chodba, pouze jeden metr vysoká a jeden metr široká, jež vedla do pohřební komory hluboko v podzemí hrobky. Když jsme si prorazili cestu touto téměř 20 m dlouhou pasáží, otevřel se nám nečekaný pohled na obří, několik tun vážící vápencový sarkofág. Následovalo však zklamání: ve východní stěně sarkofágu zela díra, jasný doklad toho, že jsme na místo dorazili pozdě. Příliš pozdě na to, abychom mohli doufat ve velké objevy. Komora byla tedy i se sarkofágem vykradena a z pohřební výbavy nezbylo nic než dřevěný hřeben.

Přesto nám tento nález již tehdy v mnoha ohledech pomohl porozumět tomu, co jsme měli před očima. Ano, jednalo se bezpochyby o hrobku se dvěma kaplemi, které patřily jednomu a témuž muži. Co se tu zřejmě stalo, bylo to, že hodnostář Kar, poté co dosáhl věku a postavení, kdy již nebylo pravděpodobné, že ještě dále postoupí v úřednické kariéře, přistoupil ke stavbě "domu na věčnost", své hrobky. Nemožné se ale stalo skutečností, a Kar byl povýšen do úřadu vezíra. Proto nebylo možné spokojit se s obyčejnou kaplí, a Kar musel přistoupit k rozšíření hrobky a stavbě více adekvátní, honosné a zdobené kaple, která obsahovala i jeho titul vezíra.

Tato mozaika poznatků naznačovala, že jsme se pohybovali v komplexu jednoho z nejvyšších mužů země, doposud neznámého "ministerského předsedy" 6. dynastie, pravděpodobně z období vlády faraona Tetiho, prvního panovníka této dynastie. Jak pokračoval výzkum, podařilo se objevit několik menších hrobek dále na sever od hrobky Karovy. Tyto hrobky, jak se ukázalo, patřily dalším členům Karovy rodiny. Pozoruhodné ale bylo, že byly kompletně zničené: s výjimkou základů stěn a několika málo bloků byla veškerá výzdoba jednotlivých kaplí rozbita na větší a menší fragmenty, které byly ponechány tak, jak byly na místě. Před námi se otevřela jedna z největších skládaček na abúsírské koncesi, jež snad jednou povede k úplné rekonstrukci výzdoby hrobek. Na první pohled bylo jasné, že tyto hrobky byly záměrně zničeny, a poté si na nich jiní úředníci postavili své stavby. Již tehdy jsme se museli nevyhnutelně ptát proč? Co mohlo někoho vést k tomu, že přišel na toto místo a s vynaložením nepochybně značného úsilí rozbil a zničil hrobky několika členů Karovy rodiny, zatímco vezírova hrobka byla ponechána nedotčena?

Pravděpodobná odpověď byla již tehdy nabíledni. Zdá se, že zatímco Kar byl na správné straně politického spektra tehdejších vládnoucích kruhů u dvora staroegyptského panovníka, jeho někteří synové mohli neúspěšně konspirovat proti panovníkovi, pravděpodobně Tetimu, a v důsledku toho byl dán posléze příkaz ke zničení jejich hrobek, aby tak byla znemožněna jejich posmrtná existence. Proto, abychom mohli dát definitivní odpověď na tento problém, jsme se sem museli vrátit a dokončit výzkum.

NEJOBLÍBENĚJŠÍ KARŮV SYN

Začátkem října uplynulého roku se začaly motyky našich abúsírských a sakkárských dělníků znovu zakusovat do povrchu pouště na stejných místech, tentokrát na jih od hrobky vezíra Kara, kde se již v roce 1995 rýsoval větší objekt. Zatím převažuje skepticismus. Soudě podle toho, že již známé hrobky jeho synů byly dokonale zničeny, nelze očekávat mnoho. Ale už první dny nám ukazují, že praxe a teorie mohou mít naprosto odlišné obsahy. To, co se před námi vynořuje, není ani zničená kaple, ani skromná hrobka jednoho z členů rodiny, ale velký hrobový komplex s komplikovanou strukturou a uspořádáním jednotlivých místností. Zpomalujeme tempo prací, abychom měli vše pod kontrolou. Musíme krotit i reisy Talála a Ahmeda el-Keretiho, kteří s českou expedicí spolupracují od 70. let a patří mezi nejvyhledávanější (a nejdražší) předáky dělníků na pyramidových polích. Na výzkumu panuje napětí, v pohotovosti je i fotograf a restaurátor. Dokumentuje se každá archeologická situace, v dokumentaci expedice se hromadí stovky políček filmu, desítky minut videozáznamu a papíry s dokumentací.

Postupně se odkrývá vstupní prostor do hrobky. Ten již sám o sobě je velmi impozantní. Dochovaný v celé své výšce několika metrů, obložený kvalitními vápencovými bloky, vyzdobený stojícími postavami velmože Intiho a dlouhým životopisným textem, působí jako z jiného světa. Je hned zřejmé, že jde o jednoho ze synů vezíra Kara, kterého známe z vyobrazení v Karově kapli. V ní je Inti vždy na čele průvodu vezírových synů. Byl tedy jeho nejoblíbenějším. Stav jeho hrobky ukazuje, že byl také rozumnější než bratři. Na rozdíl od nich byla tedy jeho hrobka mimo dosah panovníkova příkazu a trestu.

Před průčelím hrobky stojí tři obelisky, symboly slunečního božstva Rea, jednoho z nejuctívanějších božstev starých Egypťanů. Hned vedle nich, na podlaze chodby, byl učiněn jeden z nejhezčích individuálních nálezů sezony. Jednalo se o několik desítek centimetrů vysokou vápencovou sošku muže jménem Nefer, jehož jméno v překladu znamená krásný, což je skutečně případný název pro majitele takové sochy. Její provedení a jemná modelace ukazují, že šlo o jeden z velmi povedených výrobků sochařských ateliérů tehdejšího hlavního města.

Za tímto průčelím se otevíral menší dvůr dlážděný velkými vápencovými deskami, ze kterého se vcházelo do vlastní kultovní kaple. Sem kdysi přicházeli každodenně kněží, aby zde kladli na oltář obětiny skládající se z potravin, nápojů a vonných mastí pálených na ohni. Kaple byla bohatě vyzdobena a v západní stěně měla nepravé dveře, stejně jako tomu bylo v hrobce jeho otce. Monolitická vápencová stéla byla natřena načerveno a obsahovala vytesané tituly a jméno zemřelého. To umožnilo částečnou rekonstrukci životní dráhy Intiho, který byl činný jako kněz, soudce a člen soudního tribunálu v paláci panovníka. Výzdoba na stěnách kaple byla ale ještě krásnější než otcova. Je zde zachycen Inti přijímající průvod obětujících hodnostářů a kněží. U nohou mu sedí jeho manželka Merut a pod jeho křeslem sedí trpaslík držící na vodítku Intiho oblíbeného psa Idžema. Inti sám je oděn v bělostné suknici a na prsou má velký propracovaný pektorál. Jeho účes tvoří pečlivě naaranžovaná paruka. Jeho tvář je dokladem toho, že majitel hrobky byl velice náročný, pokud se týče kvality odvedené práce. Majitelé staroegyptských hrobek si totiž kvalitu práce zedníků a řemeslníků odpovědných za výzdobu sami kontrolovali. Řemeslník modelující Intiho tvář musel jeho obočí, jak je dodnes vidět, tesat třikrát, než správně vystihl požadovaný tvar. Nepochybně se to projevilo na jeho platu, který byl tehdy obvykle vyplácen ve džbánech piva a kusech chlebů.

STAROEGYPTŠTÍ ZLODĚJI

Největší překvapení však následovalo, když se po několika týdnech nebezpečné práce ve 22 m hluboké šachtě situované poblíž samotné kaple Intiho podařilo dospět do jeho pohřební komory. Již během čištění šachty se ukázalo, že pohřební komora nebyla po svém uzavření vyloupena - to bylo zřejmé z toho, že v různých úrovních šachty byly nalézány obětiny, které měly Intimu zabezpečit nerušený posmrtný život - těmi byly alabastrové nádobky, keramika a obětní oltář. Na dně šachty, zahloubena v její západní stěně, byla samotná pohřební komora. U její západní stěny stál obrovský, tři metry dlouhý a dva metry vysoký sarkofág z vápence se jménem a tituly Intiho. Na sarkofágu i kolem něj byly nalezeny další součásti pohřební výbavy, jako keramické nádoby, měděné nástroje a miniaturní kamenné nádoby.

Při vlastní dokumentaci komory se ovšem ukázalo, že pohřeb přece jen vyloupen byl - stalo se tak zřejmě již v průběhu pohřebních ceremonií. Dělníci, kteří měli za úkol postarat se o pohřeb Intiho, se v nestřeženém okamžiku vlámali do již uzavřeného sarkofágu a oloupili mumii zemřelého o amulety a další předměty osobní potřeby. Muselo se tak stát zřejmě v noci po ukončení vlastních pohřebních obřadů, kdy pozůstalí ještě nestihli zasypat hlubokou šachtu. Na základě novodobých paralel je možné odhadovat, že pět dospělých mužů na takový úkon mohlo potřebovat i několik dnů. Tak se stalo, že kosti ubohého Intiho byly roztroušeny po celé místnosti a byly i na víku sarkofágu společně s několika desítkami alabastrových nádobek. Před sarkofágem, na jeho východní straně, stála další stéla ve tvaru nepravých dveří, skutečný unikát pro archeology zabývající se dobou stavitelů pyramid. Podle všeho se zdá, že šlo o symbolickou bránu, kterou zemřelý vycházel a vcházel do podsvětí.

DALŠÍ KARŮV POTOMEK?

Jako by toho nebylo dost a my se stali oblíbenci Karovy rodiny, dostalo se nám ještě jednoho překvapení, a to v podobě ještě jedné prakticky nevykradené pohřební komory dalšího z potomků vezíra Kara. Jednalo se o místo, které bylo vzdálené jen několik metrů na sever od vchodu do vezírovy hrobky, přičemž ústí šachty vedoucí hluboko do podzemí bylo umně skryto pod zdmi pozdějších staveb. Tato komora se skrývala 16 m pod zemským povrchem a vedla do ní krátká spojovací pasáž ze dna šachty. Nejprve se zdálo, že komora je zcela zničená a vykradená. Jak ale naši dělníci postupně prostor čistili a my pronikali stále hlouběji do komory, začaly se objevovat jednotlivé součásti pohřební výbavy, které zde čekaly několik tisíc let.

V jihovýchodním rohu komory, na ploše několika metrů, byly naskládané rozměrné dvouuché amfory s plochými dny. Na první pohled bylo jasné, že jde o importované vinné amfory, jež pocházejí z některého ze syropalestinských přístavních měst a které původně obsahovaly kvalitní víno pro potřeby zemřelého na onom světě. Toto vyhledávané a velmi ceněné zboží bylo dováženo právě z oblastí na území dnešní Sýrie, Libanonu, Izraele a Palestiny. Přitom si ho mohli dovolit jen ti nejmovitější členové společnosti. Analýzy pozůstatků tohoto vína nám snad ukáží, odkud mohlo být dovezeno.

V protějším rohu byly nasypané desítky a možná stovky drobných měděných nástrojů, které měly být opět součástí výbavy zemřelého na onom světě. Vedle nich byly dochované kosti obětovaného dobytka. Hlouběji na západ, na podlaze komory, byly nalezeny četné kamenné nádobky a nástroje, z nichž některé byly určeny k symbolickému obřadu "otevírání úst", kterým byla v průběhu pohřebních ceremonií obživována mumie zemřelého pro věčný život na onom světě. U západní stěny pohřební komory bylo místo pohřbu, jež bylo v tomto případě vysekáno v podlaze komory a které původně zakrývaly rozměrné vápencové desky. To bylo také jediné zklamání na tomto místě, pohřeb byl totiž opět vykraden a rozmetán. Starověké lupiče zcela zřetelně nezajímalo nic kromě vlastního pohřbu, stejně jako tomu bylo v případě Intiho.