Opavský rodák Pavel Složil (41) je živoucím zosobněním úspěchů české tenisové školyna nejvyšší světové úrovni. Před šestnácti lety pro nás poprvé, a zatím bohužel i naposledy, spoluvybojoval prestižní Davisův pohár. S Tomášem Šmídem navíc získal titul mistra světa ve čtyřhře. Ještě většího úspěchu ale dosáhl až po svém odchodu z aktivní hráčské dráhy jako trenér světové jedničky Steffi Grafové. V říjnu strávil Pavel Složil v Ostravě téměř dva týdny, což bylo pro následující rozhovor jako stvořené. Navíc se na něj, dle vlastních slov, velmi těšil.
V zákulisí ostravského turnaje působíte uvolněným, vyrovnaným dojmem ležérního elegána. Jste spokojený člověk?
Zatím ještě úplně spokojený nejsem. Vnitřně jsem trochu nervózní, protože se jedná o vůbec největší tenisovou akci, jaká u nás kdy byla.
Měli jsme na mysli spíše celkovou spokojenost…
Musím na sebe prozradit, že jsem poněkud nervóznější povahy. Po ukončení spolupráce se Steffi jsem začal brát život perfekcionisticky a tato povahová vlastnost není nejšťastnější. Když vidím kdekoli kolem sebe chybu, tak mne to hned zneklidní, což je bohužel špatné.
Tenis je značně psychicky náročný sport. Na kurtu jste se mohl spoléhat pouze na sebe. Jak jste to zvládal?
Nervózní jsem pochopitelně býval i před každým zápasem. Svou nervozitu jsem se snažil maskovat tváří pokerového hráče. Jinde jsem zase praštil raketou o zem, nebo jsem se zcela vědomě hádal s rozhodčím. Tím jsem chtěl sebe zklidnit a naopak soupeře rozházet.
Kde jste v krizových momentech hledal oporu?
Například pohledem do hlediště na někoho, komu jsem věřil. Většinou jsem se ale nejlépe uklidnil na lavičce při změně stran.
Řada hráčů prohraný zápas zdůvodňuje právě psychickou nevyrovnaností?
Myslím, že se dnes o psychice a koncentraci hovoří až přespříliš. Dost často se na tyto dva aspekty svaluje neúspěch, jak jste sami řekli. V “naší době” jsme také bývali nervózní, ale buď jsme tenis hrát uměli, nebo neuměli. Podle toho nás posuzovali.
Před chvílí jste řekl, že máte život rozdělený na epochy “před Steffi” a “po Steffi”. Dá se to tak chápat?
Dá se to tak chápat. Vždycky jsem říkal, že se Steffi nejenom něco naučila ode mne, ale i já jsem se něco naučil od ní.
Co například?
Kupříkladu o sobě vím, že nejsem tréninkový typ hráče, spíše se snažím využívat talentu a šikovnosti. Dříve jsme se věnovali mnoha druhům sportu, ne jako začínající tenisové děti dnes. Kdybych tehdy přistupoval k životu tak, jak k němu přistupuji dnes, tak jsem i ve dvouhře nakoukl minimálně do světové dvacítky. Steffi jsem přebíral, když byla třetí na světě. V její přípravě jsem si nemohl dovolit sebemenší chybičku. Bylo to pět let velice soustředěného života.
Vztah trenérhráč může ve své podstatě být otevřenější, vulgárnější? Ale co vztah trenérhráčka?
Tady se jedná většinou o výrazně křehčí vztah. Problém, který může z pozice trenéra vyvstat s hráčem, je většinou řešen ihned. S hráčkou se na to musí jinak, mnohem citlivěji.
Jaké to tedy bylo, když svého času na sebe narazily dvě osobnosti, Složil a Grafová?
Asi je pravda, že jsem v té době nebyl tak velkou osobností.
Takže v rámci vaší spolupráce byla Steffi zcela dominantní?
To je velmi těžká otázka? O dominantní pozici jako takové nemohla být řeč ani z jedné strany. Steffi byla, je a bude dominantní na kurtu, v soukromí taková není.
Někoho může napadnout, že trénovat světovou jedničku je snadná záležitost. Jaké to bylo doopravdy?
Jednoduché bylo to, že jsem ji za celých pět let nemusel ani jednou prosit, aby více trénovala. Ba přesně naopak. Jednoduchá byla i její hladká vítězství. Na druhé straně je Steffi perfekcionistkou. Málokdy byla spokojená se svým výkonem v zápase i při tréninku.
Za co jste byl vlastně placen?
Za jedenáct získaných titulů na turnajích Grand Slamu, vítězství na olympiádě, tituly na Masters, vítězství ve Fed Cupu, dalších padesát vítězství na turnajích a za tři a půl roku Steffina světového prvenství.
Před časem jste sám přiznal, že nemáte trenérskou licenci. Kde jste se učil trénovat?
Je pravda, že u nás jsem měl pouze licenci trenéra II. třídy. Při své práci jsem těžil hlavně z mých hráčských zkušeností a pak z trenérského vedení Jakoba Hlaska a Horacia de la Peni.
Neměl jste při vaší povaze z nabídky trénovat Steffi velkou trému?
Hodně lidí mě tenkrát varovalo… Bylo mi tehdy pouze třicet let a ve čtyřhře jsem mohl být ještě dlouho čtvrtý na světě. Já jsem ale tenkrát tušil příležitost, která by se v mém životě už nemusela opakovat. Udělal jsem dobře.
Dnes už vidíte spolupráci se Steffi jako neobnovitelnou?
Možné by to asi bylo, ale určitě se to nestane. Ani ze strany Steffi, ani ze strany mé.
Proč?
Naše spolupráce byla více než úspěšná, už nemáme co dokázat. Steffi vyhrála všechno, co jen vyhrát mohla. Dnes už bychom neměli světu co nabídnout.
Tohle už jste ovšem řekl po olympijských hrách v Soulu?
Ona sama během této olympiády koketovala s atletikou. Je vynikající běžkyní na dlouhé i krátké tratě. Tehdy to byla taková moje malá poznámka, že už nemá co vyhrát a měla by se věnovat jinému sportu, třeba právě běhání. Steffi později kontrovala výrokem, že si svůj život bez tenisu nedokáže představit. Osobně jsem si myslel, že s tenisem skončí dříve. Naštěstí pro ni jsem se mýlil. Její myšlení a konání jistě ovlivnily dvě skutečnosti. Jednak byla v Hamburku psychopatem těžce zraněna Monika Selešová, a i když Steffi nechtěla, musela být znovu světovou jedničkou. Tato událost byla hlavní příčinou skutečnosti, že Steffi hraje ještě dnes. Cítila potřebu tenisu něco vrátit, když onen psychopat napadl Selešovou vlastně proto, aby ji odstranil Steffi z cesty. Zároveň ale Steffi bojuje se zraněními a dalšími těžkými problémy. Kdyby neměla tak silnou vůli, tak už dávno s hraním přestala.
Je podle vás Steffi schopna nalézt si jiný silný životní motiv, než tenis?
Pro každého tenistu je to hrozně těžké. Jednou měla malinkou krizi a říkala, že neví, co pak bude dělat. Během dvou hodin jsem jí sepsal asi padesát možností, kde by se mohla s úspěchem uplatnit.
Kde například?
Všude. Od diplomacie až po módu.
Jste schopen zkušenosti, nabyté se Steffi, zúročit u jiné hráčky?
Snažím se všude, kam přijedu. Trénoval jsem Jennifer Capriatiovou a Magdalenu Malejevovou. Zkušenosti jsem jim sice předávat mohl, ale Jennifer ani Magdalena se svou vůlí a fyzickou kondicí nemohly se Steffi srovnávat. Při jejich tréninku jsem teoretické zkušenosti z trénování Steffi využívat mohl, ale trénovat je jako Steffi nebylo možné.
S Jennifer Capriatiovou jste spolupracoval čtyři měsíce, s Magdalenou Malejevovou rok a půl. To, co jste řekl před chvílí, bylo příčinou toho, že jste s nimi nespolupracoval tak dlouho jako se Steffi?
V případě Jennifer byla smůla v její krizi s otcem i tenisem. Pomaličku u ní nastupovaly problémy s alkoholem a drogami. Malejevovou jsem rychle dostal z dvacáté příčky na desátou, ale potom byla unavená a nechtělo se jí hrát. Spolupráce se pak po několika porážkách ve druhém a třetím kole začala zpomalovat, až mi její maminka oznámila, že naše spolupráce končí.
Je dnes nějaká hráčka, kterou byste chtěl trénovat?
Momentálně o tom neuvažuji a ani nemám žádné nabídky. Zároveň nemohu nikomu slíbit, že bych se mu mohl věnovat dvacet až třicet týdnů ročně.
Vraťme se teď na chvíli do doby “před Steffi”. Neuvažoval jste v osmdesátých letech o emigraci, podobně jako třeba Ivan Lendl či Martina Navrátilová?
Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsme se o tom s přáteli minimálně nebavili. Nebylo ale tak jednoduché vzít manželku, děti a kufry a prostě odejít. Mého odchodu by mohlo být použito proti mým rodičům, bratrovi… Spíše mi záleželo na nich, než na vlastní osobě. Emigrace by mi navíc až tak moc nepřinesla. Já jsem neměl pocit, že by mi někdo v něčem příliš bránil. Pro reprezentaci země jsme totiž v té době dělali strašně moc. Zároveň jsem se nikdy politicky neangažoval. Říkáte, že jste měl v případě emigrace vážné obavy o osud vašich blízkých.
Odchod Ivana Len- dla nevyvolal podobné reakce?
Emigrace Ivana Lendla ve skutečnosti žádná emigrace nebyla. Ivan nikdy neprohlásil, že se už do Československa nevrátí. Když se ho Američané ptali, zda chce v Americe zůstat, tak jim vždycky řekl, že má s naším tenisovým svazem ty nejlepší vztahy. Tady naopak tvrdil, že v Americe žije strašně rád. Navíc nám Kodeš pořád sliboval, že Lendl za nás bude hrát Davis cup. On ho ale hrál později už jenom venku, domů nejezdil. V případě že jsme hráli v zahraničí a v případě postupu bychom měli hrát doma, tak jeho výkon nebyl nikdy na vrcholné úrovni. To, že Ivan nakonec zůstal venku, nám příliš neuškodilo. Horší to bylo po odchodu Martiny Navrátilové. Potom jsem se dva roky vůbec nedostal do Ameriky.
Zůstaňme ještě u Ivana Lendla. Zazlívali jste mu jeho jednání?
Všichni jsme dobře věděli, že Lendl domů jezdit nebude a hrát nechce. Kodeš nám to ale pořád sliboval. Já jsem reprezentovat chtěl, ale příležitost jsem od Kodeše nedostal. Do poslední chvíle si vždycky schovával místo v družstvu pro Lendla, a ten nikdy nepřijel. Výsledkem bylo riziko hrát v Davisově poháru ve třech lidech. Kodeš prostě neustále sázel na Lendla, ale nikdy mu to nevyšlo. Jako hráč jsem to nechápal.
Stýkáte se s Ivanem Lendlem?
S Ivanem jsme si naposledy telefonovali před golfovým turnajem v Mariánských Lázních, kterého jsem se ale nakonec nezúčastnil. Nejvíce se vídáme s Tomášem Šmídem.
Tady na ostravském turnaji podávají naši hráči vesměs velice kvalitní výkony. Občas se ale ho- voří o krizi českého tenisu?
Na to se dá odpovědět pouze diplomaticky, ale ne že bych se bál reakce některého z hráčů. Na jedné straně máme velmi rozšířenou špičku sedm zástupců v první stovce světového žebříčku to je vynikající. Bohužel nám chybí osobnost, která by zaplňovala ochozy. Troufám si tvrdit, že kdyby naše vítězná sestava z roku l980 hrála letos Davis cup proti Švédsku, tak by bylo zaručeně vyprodáno. Prostě nám schází charismatická osobnost. A náš tenis je také nedostatečně propagován tenisovým svazem. Letos jsme měli jednu z mála možností Davisův pohár vyhrát, a měli jsme pro to udělat úplně všechno.
Ve Švédsku nebo v USA se poměrně často stává, že z oné rozšířené špičky někdo vystřelí do první desítky. U nás se to už dlouho nestalo. Proč?
Nevím, jestli hráči příliš hrají a málo trénují nebo jim stačí vydělané peníze? Dnes se hráči připravují stejně na Grand Slam jako na jakýkoli jiný turnaj. Jedinou výjimkou je Petr Korda.
Letošní wimbledonský vítěz Richard Krajicek se nechal slyšet, že se na tento snad nejvýznamnější turnaj nijak zvlášť nepřipravoval. Prý si pouze řekl, že hraje velký turnaj a bylo to. V čem by tedy měla spočívat odlišnost přípravy?
Především je nutné se připravovat ne na týden, ale na čtrnáct dnů. Dále je dobré být na místě turnaje dva týdny před jeho zahájením. To si ovšem každý nemůže dovolit, stojí to hodně peněz. Naši hráči tento systém přípravy nevyznávají, spokojí se s uhráním dvou tří kol a jedou dále. Peníze se i v počátečních kolech Grand Slamu berou velmi slušné.Povídá se, že dnešním hráčům stačí vyhrát deset zápasů do roka, a mají vystaráno?Finančně možná ano, ale v postavení na žebříčku určitě ne. Je pravda, že stošedesátý hráč světa si letos vydělal přes sto tisíc dolarů.
Má to tak být?
Dnes se na turnajích točí opravdu velké peníze. Před třemi lety málem došlo v této souvislosti ke stávce hráčů. Když si totiž spočítali, kolik vydělají pořadatelé Wimbledonu či Roland Garros za čtrnáct dnů a kolik z této sumy vyplatí na odměnách, tak je to rozladilo. Hráči pobírají opravdu malá procenta z celkového zisku turnaje. Na druhé straně vzít například za prohru v prvním kole dvacet tisíc dolarů… Naši kluci jsou naštvaní, že v Ostravě nedostali startovné. Před nimi je ale tady sedm lepších hráčů.
Před dvěma lety označili někteří hráči výši výher na Grand Slam Cupu za perverzní…
Když teď budu kritický, tak to může vypadat jako obyčejná závist. Vydělat za jeden turnaj dva miliony dolarů je strašně moc. Prezident USA tuto částku vydělá za deset let.
O výši odměn hodně diskutují i ženy, kterým se nelíbí, že dostávají méně peněz než muži. Ti zase oponují tvrzením: hrajte grandslamové turnaje také na tři vítězné sety, a pak se můžeme bavit.
Souhlasil bych s tím, aby se finále ženské části grandslamových turnajů hrálo na tři vítězné sety. Ale už ne první nebo druhé kolo. Třeba v podmínkách Austrálie by to ženy prostě nezvládly. Je zajímavé, že se o tomto problému hovoří vždy jen v období kolem grandslamových turnajů, na nichž si již ženy prosadily stejnou výši odměn jako muži. Ostatní turnaje jsou z tohoto úhlu nesrovnatelné. V ženském tenise není navíc tolik turnajů s dotací přes milion dolarů jako v tenise mužském. Spousta turnajů má dotaci jen přes tři sta tisíc dolarů. Malejevová dostala za čtvrtfinále velkého turnaje v Houstonu osm tisíc dolarů. Z toho jí Američané okamžitě strhli třicet procent, dále musela zaplatit pobyt týmu, letenky… (pro srovnání: poražený v prvním kole ostravského turnaje si odnesl 45OO USD, pozn. aut.)
Jste tedy pro zachování současného stavu, kdy muži obecně pobírají vyšší odměny než ženy?
Určitě, pokud jde o turnaje Grand Slamu, ale na ostatních turnajích by se to trošku srovnat mohlo. Z tohoto důvodu totiž ani není úroveň dnešního ženského tenisu tak kvalitní, jak by mohla být. Ženy si prostě nemohou dovolit nejlepší trenéry a podobně.
Ke vztahům mezi ženským a mužským tenisem se neodmyslitelně váže výrok už vzpomenutého Richarda Krajicka. Ten na posvátné půdě All England Clubu prohlásil, že osmdesát procent te- nistek je tlustých a líných jako prasata. Vzápětí uznal, že to poněkud přehnal a počet korigoval na sedmdesát pět procent. Další wimbledonský vítěz, Australan Pat Cash, zašel ještě dále a hovořil o parazitujících bachyních. Andre Agassi z obavy před možnými komplikacemi se prý k této problematice odmítl vyjádřit…
V poslední době jsem navštívil několik ženských turnajů. Holky se dnes tenisu věnují celé dny, a přesto mají třeba široké boky nebo velký zadek… Je mi jich někdy až líto. Zároveň je ale pravda, že spousta hráček je děsně nedisciplinovaných. Nejprve sice hodně trénují, ale pak se, slušně řečeno, hodně nají. Rodiče ještě přidají nějakou tu čokoládu a je to… Chlapi mají od přírody jiné dispozice, ale Agassi nemohl nikoho kritizovat, protože nadváhu měl sám. Chtěl bych ale říci, že takováto křížová kritika ženského a mužského tenisu není dobrá. Každý by se měl především starat o své problémy.
Mnoho hráček dnes začíná profesionální dráhu v útlém věku, a pak mohutně povzbuzovány rodiči leckdy neunesou fyzickou zátěž, a tragédie je nablízku. Viz případ Capriatiové.
To je pravda. Tyhle děti jsou pod neustálým tvrdým dohledem rodičů. Pak ale jednou vyjedou někam s reprezentací a disciplína je ta tam. Holky jedou jednoduše na výlet a chtějí okusit zakázané ovoce. To ovšem není problém jen dnešní generace. Všechny naše bývalé hvězdy včetně Martiny Navrátilové se po prvních návratech z Ameriky musely zbavovat přebytečných kilogramů.
Kde je podle vás ideální věková hranice k zahájení profesionální dráhy v ženském tenise?
Organizace WTA už začíná bránit startům čtrnáctiletých holčiček, a současně mohou mladší hráčky odehrát jen menší počet turnajů, což je podle mne správné. Holky musí mít příležitost vyvinout se jak fyzicky, tak duševně. Zápasy v tomto věku stojí hodně sil a hodně bolí i vítězství.
Jaká je dnes “životnost” vrcholových tenistek?
Menší a menší. S výjimkou Steffi již nejsou schopny hrát do třiceti let. Nemají čas si odpočinout. Funkcionářky WTA vymýšlejí neustále nová a nová pravidla, a některá opravdu nejsou nejšťastnější.
Co byste nám řekl o vztazích mezi tenistkami?
Je zde oproti mužskému tenisu několik odlišností, ale to není jen záležitost tenisu, ženská žárlivost má obecnou platnost. Třinácti nebo čtrnáctileté hráčky nemají možnost se kamarádit s jinými tenistkami. Rodiče a trenéři dělají vše pro to, aby omezili kontakt s okolním světem, kolikrát je nepustí ani na diskotéku. Tohle dělal i otec Graf, nedopustil, aby se o Steffi vědělo cokoli mimo tenis. Dále není žádným tajemstvím, že tenistky se spolu stýkají i nad rámec kamarádství.
Ale soužití tenistek se přece musí projevovat i po ukončení tenisové kariéry. Tento typ partnerského vztahu je může poznamenat natolik, že už pak nebudou schopny žít normálním životem. Není to příliš velká daň?
Je to velká daň. Drtivá většina žen, pohybujících se na okruzích, žije se ženami a pokračují v tom i po ukončení tenisové kariéry. Špatně se z toho kruhu vystupuje. Ale opakuji, že to není problém pouze tenisu, ale každého kolektivního sportu. Muži to mají jednodušší, ti si večer zajdou na pivo nebo na diskotéku. Holky ale samy nikam nechodí, a tak samotu řeší společností kouče nebo další hráčky.
Kolik bylo podle vašeho názoru upřímnosti na prohlášení hráček: “Moniko, vrať se!” po oné nešťastné události v Hamburku?
Od některých to upřímné bylo, od jiných ne. Nechci jmenovat hráčky, které to upřímně vůbec nemyslely, i když to vím. Pořadatelé to určitě upřímně mysleli, protože Moniku na turnajích potřebují.
Otázka odjinud. Jak vypadá tenisová únava?
Přestanete vyhrávat zápasy, které jste předtím hladce vyhrávali, a nevíte proč.
Únavu z let strávených na tenisových kurtech po celém světě, asi pociťujete i dnes. Dá se jí nějak čelit?
Člověk musí být neustále aktivní, musí být pořád ve formě. I když už dnes tenis nehraji tak často jako dříve, přesto nadále chodím třikrát týdně do fitness klubu.
Stále více tenistů “na odpočinku” se věnuje golfu. Má to souvislost s tou zmíněnou únavou?
Určitě. Tohle pochopí každý, kdo z rozbouřené tenisové haly odjede do blahodárného prostředí golfového hřiště. Mým potencionálním soupeřům vzkažte, že v golfu mám handicap osm.
Když jsme se připravovali na tento rozhovor, zjistili jsme, že s výjimkou tenisové encyklopedie není vaše jméno uvedeno v žádném dostupném slovníku. Mrzí vás to?
Já o tom nevím, dozvěděl jsem se to až od vás, ale vůbec mě to nevzrušuje. Ve velké tenisové rodině jsem známý dost, a to mi ke spokojenosti stačí.
Už delší dobu žijete napůl v Praze a napůl v rakouském Zell am See. Kde budete letos trávit Vánoce?Po delší době u manželčiných rodičů v Děčíně.
