I když poloostrov Baja California není držitelem žádného nej, patří k nejpůvabnějším koutům země a každého upoutá svou lidmi nezkaženou krásou. Táhne se od severu k jihu při západním pobřeží Mexika a od pevniny ho dělí teplé, tyrkysově modré vody Kalifornského zálivu. Poloostrov spojuje s pevninou relativně úzký pás země, kde hranici s USA tvoří známá města, jako např. Tijuana či Tecate.
Příroda v těchto částech světa šetří vodou. Snad jen Sahara a pár dalších pouští je na tom ještě o něco hůř. Zato slunce rozdává paprsků víc než dost, rtuť teploměru se mnohokrát v roce vyšplhá nad rysku 40 oC. Díky tomu však vznikla na Baja California unikátní a nesmírně vzácná rostlinná společenstva, tvořená druhy, které si i s tímto problémem elegantně poradily.
ROSTLINY, A KAKTUSY OBZVLÁŠŤ
Na celém poloostrově je možné napočítat téměř 2500 rostlinných druhů, z nichž velká většina patří mezi tzv. xerofyty · rostliny schopné vegetovat na suchých stanovištích. Způsobů, jak přežít a zachovat potomstvo v těchto polopouštních oblastech, existuje několik. Velmi často je životní cyklus zkrácen třeba do dvou relativně nejvlhčích měsíců, a za tu dobu musí daný druh vyklíčit, vyrůst, vykvést a přinést semena, která přečkají nepříznivé období. V příštím roce s prvními dešti vyklíčí, a celý příběh se opakuje. Asi nejzajímavější jsou změny ve vnitřní a vnější stavbě rostlinného stonku. Učebnicovým příkladem jsou třeba kaktusy, kdysi listnaté, “standardně” vyhlížející rostliny. Díky speciální stavbě má jejich stonek zvláštní schopnost poutat velké množství vody a tu uvolňovat během nepříznivého období.
 |
Nepřekvapuje nás proto, že také domorodci jsou schopni využít maximum z toho, co jim skoupá příroda v těchto oblastech nabízí. Původní obyvatelé znali velmi dobře léčebné vlastnosti mnohých kaktusů, suchomilných keřů či letniček. Dodnes jsou k dostání receptury na výrobu přírodních léčiv a o blahodárném působení jednoho z nich jsem měl možnost se osobně přesvědčit, když mě rozbolel zub. Současní Mexičané používají mnohých keřů jako materiálu k jednoduchým stavbám, suché skelety stonků nejrůznějších kaktusů slouží jako otop, zatímco plody dalších se prodávají coby chutné ovoce a z měkkých stonků velkých druhů se vyrábí cukrem proslazené kandované špalíčky. Zkrátka nepřijdou ani domácí zvířata, kterým vesničané zpestřují jejich jednotvárný jídelníček šťavnatými stonky kaktusů. Divoká zvěř využívá hustých porostů kaktusů ke stavbě svých doupat a hnízd, neboť není lepší ochrana před nepřítelem než trnité tělo kaktusu. Květy některých kaktusů, otevírající se v noci, většinou příjemně voní, čímž lákají k hostině netopýry a noční motýly, kteří při sání nektaru květy zároveň opylí. Chutné plody nevyužívají pouze lidé, ale slouží jako potrava pro řadu ptáků, kteří vyzobávají samotná semena, mravenci pak do svých mravenišť odnesou sladké oplodí.
ENDEMISMUS A IDRIE
Každá takto výjimečná oblast, kterou bezesporu Baja California je, má i svá specifika ve výskytu živočišných a rostlinných druhů. Jasným dokladem o vzácnosti a jedinečnosti zdejší flóry je množství endemických druhů, tedy rostlin, které se vyskytují pouze a jen na malém ohraničeném území, a nikde jinde na světě je v přirozených rostlinných společenstvech nenajdeme. Z oněch 2500 druhů rostoucích na poloostrově jich je téměř čtvrtina endemických. Zcela exoticky působí krajina v okolí osady Cataviňa. Některé partie připomínají spíše výjev z jiné planety, na níž rozházela ruka obra gigantické kameny, které ledabyle dopadly a porostly rostlinami nesmyslných tvarů. Snad nejzajímavějším druhem z pohledu “pozemského červa”, který nikdy nenavštívil jinou planetu, ale pouze poloostrov Baja California, je zřejmě Idria columnaris. Rostlina, podobná telegrafnímu sloupu, dorůstající výšky až 18 metrů, vyhání v mládí do stran dlouhé otrněné větvičky chránící její stonek stejně, jako chrání žahavá chapadla tělo mořské sasanky. Když doroste vyšší velikosti, tvoří se větévky na nejmladší části, která je nejvíc zranitelná, a tudíž potřebuje největší ochranu.
Rostlin podobných tvarů nenajdete na světě mnoho. Zcela unikátní tvar jejího stonku jen dokresluje exotický ráz krajiny. Stále přemýšlím, čím je mi tato rostlina povědomá. Není přece možné, aby rostla ještě někde jinde. Náhle mi hlavou proběhla vzpomínka na suchý jihozápad ostrova Madagaskaru, kde jsem stejně žasl nad rostlinami rodu Alluaudia. Ano, stejné sloupy, podobné listy, shodné prostředí. Vybavují se mi přednášky z ekologie, a teprve nyní dostává pojem “konvergentní vývoj” reálné rozměry. Opravdu, na dvou stanovištích vzdálených půl světa vznikly přičiněním přírody rostliny podobné si jako vejce vejci, ale přesto zcela nepříbuzné. Pro lepší pochopení mě napadá podobnost například tuňáka a delfína. Dva druhy živočichů žijících prakticky ve stejných podmínkách, jejichž těla jsou vodnímu živlu velmi dobře přizpůsobena, ale příbuzní si zdaleka nejsou.
TORTILLA JE PŮL TACOS
Celá Baja California je řídce osídlena a největší města jsou přirozeně při pobřeží. Ne snad kvůli tomu, že by se lidé živili výhradně rybolovem, ale proto, že turistický ruch je přece jen “o něco” lukrativnější, a bohužel dolehl až sem. Nejchudší, a tím pádem i nejméně lidnaté jsou centrální části poloostrova. Lidé v těchto oblastech se živí především chovem skotu a koz. V místech o trošku bohatších na vláhu pěstují základní plodiny pro svou kuchyni, jako je kukuřice či fazole, modlíce se, aby nejmocnější bůh Moctezuma seslal alespoň pár kapek vody na usychající rostliny.
Dlouhé úseky velmi kvalitních silnic často neprotínají žádné město. Když se po několikahodinové jízdě dostanete do “města”, vyznačeného i na málo podrobné automapě, zjistíte k velkému překvapení, že se vlastně jedná o pár stavení, z nichž alespoň dvě jsou restaurace. Výhodou vesnických pohostinství v Mexiku obecně je jejich neomezená pracovní doba. Svítí-li se večer, je jasné, že je otevřeno. K radosti hladového a žíznivého poutníka se svítí prakticky neustále. Určitou stinnou stránkou věci je úzký, respektive žádný výběr jídel. Buď si můžete dát míchaná vajíčka, pravda, na několik způsobů, anebo maso upravované jako biftek. Tato skutečnost se vás začne dotýkat až po delším pobytu na venkově, protože situace ve městech je zcela odlišná. Na Baja California vám restaurace nabízejí velký výběr rybích jídel, mořských specialit, častá jsou jídla z kuřat a večer je možné se občerstvit u některého z mnoha stánků vynikajícími tacos. Jedná se vlastně o pšeničnou či kukuřičnou placku, které se v Mexiku říká tortilla, naplněnou buď rozsekaným, dobře propečeným masem, nebo speciální klobáskou, fazolemi či zeleninou. K volnému užití ad libitum (dle libosti) je u každého prodavače tacos miska s pikantní salsou, což je více, či ještě více pálivá “omáčka” vyrobená z pálivých papriček chile. Kromě salsy je na pultě hromada opečených bílých cibulek a miska pikantních papriček jalape~nos ve sladkokyselém nálevu. Když jsem navštívil Mexiko poprvé, nemohl jsem uvěřit vlastním očím, pozoruje u stánku sotva pětileté děti, jak si do každého tacosu nakládají řádnou porci pálivé salsy. Nemohl jsem pochopit, jak je možné, že malé dítě bez mrknutí oka polyká jídlo, po kterém by vyhrkly slzy nejednomu našemu gurmánovi. Časem jsem pochopil, že trénink je trénink.
Chudý a vylidněný střed poloostrova ostře kontrastuje se superluxusními výletními a rekreačními centry na jihu Baja California. Bohatí Američané (což jsou vzhledem k mexickým, ale i našim poměrům de facto všichni) jezdí trávit podzimní a zimní dovolené právě do letovisek Cabo San Lucas či San José del Cabo. Ve zmiňovaných městech a v jejich okolí se výrazně mění nejen architektura, kuchyně a ceny, ale také lidé. Vše nám jasně naznačuje, že je třeba opět do přírody a mezi prostý lid.
SAN PEDRO MARTIR A MELLING RANCH
V severní části poloostrova se rozprostírá pohoří San Pedro Martir. Hory, vzdáleně připomínající naše Krkonoše, jsou jakoby vyčarované z pohádky. Z hlavní silnice vinoucí se rovinatým krajem při pobřeží stačí odbočit směrem do vnitrozemí. Auto rázem odmítá čtvrtý rychlostní stupeň a jízda do táhlého kopce záhy přechází ve slušné stoupání, do kterého má i dvojka plné ozubené kolo práce. Automobil šplhá do hor a ty za každou zatáčkou mění svou tvář. Jednou se před námi otevře spasená horská louka a jen zaschlé produkty metabolismu dávají tušit přítomnost hovězího dobytka. Další kopec je kompletně porostlý borovicemi a pláním o kousek dál vévodí nízké, bíle kvetoucí keře. Vjíždíme do údolí, sevřeného ze všech stran mohutnými kopci, a jedinou známkou civilizace je dřevěná, umně zhotovená šipka s vypáleným nápisem Melling Ranch. Dostáváme se až k samotnému ranči a za masivní závorou se objevuje další div světa. Pustou, vyprahlou krajinou znenadání protéká studený horský potok, okolí dřevěných chatek je porostlé nakrátko střiženým “mexickým” trávníkem, který je co chvíli zavlažován. Překrásně zařízená stylová restaurace, nikde žádný host, zato sympatická obsluha a dobré pivo. Usedáme, abychom uhasili žízeň po dlouhém trmácení v autě, a k ruce si bereme knihy o přírodě poloostrova, které jsou vyrovnány na poličce u vchodu. Každý podle svého zaměření. Během minutky přichází noblesní dáma · svěží sedmdesátnice s krátkým cigárkem v jedné a sklenkou bílého v druhé ruce. “Jmenuji se Aida Melling a jsem velice poctěna vaší návštěvou, věřím, že se vám u mě líbí,” odpovídá na pozdrav a na lichotky o ranči. Její otec koupil okolní pozemky téměř před stoletím, a ranč kromě hospodaření zajišťuje zázemí výletníkům z celého světa. Při odchodu nás madam Melling poprosí, abychom i my označili špendlíkem s barevnou hlavičkou zemi, odkud přicházíme. Husto je především v USA, západní Evropa má také pěkných pár vpichů. Země střední a východní Evropy jsou takřka bez zásahu. Jen jedni Poláci, a teď už i Češi vylepšují celkovou bilanci. Ve chvatu listuji nádherně zpracovanou knihou o rostlinách poloostrova a paní Melling se mě ptá, jestli mě kniha opravdu tolik zaujala. Po mém přitakání slibuje, že se s tím pokusí něco udělat.
Nocujeme ve výšce asi 2800 metrů nad mořem. O poznání řidčí vzduch nám dělá starosti nejen při prosté chůzi, ale i během spánku se probouzíme a cosi nás nutí se několikrát zhluboka nadechnout. Nejvyšší hora Picacho del Diablo je nejnavštěvovanějším místem pohoří, a to ne kvůli svým 3096 metrům, ale jistě díky observatoři, která patří univerzitě z hlavního města · UNAM (Universidad Nacional Autónoma de México).
Těsně po příletu do Čech dostávám od naší doručovatelky balíček s knihou, kterou jsem tolik obdivoval. Zakoupili ji v USA přátelé paní Melling a poslali mi ji jako dárek a vzpomínku na Melling Ranch. Dobří lidé ještě nevymřeli. Díky, paní Melling.
Od severu k jihu měří poloostrov sice téměř 1300 kilometrů, ale dá se přejet za víkend. Tohle víme od řidičů kamionů, kteří se s námi plavili na počátku cesty z pevniny do přístavu La Paz. My tři a náš mikrobus jsme brázdili čarokrásným poloostrovem bezmála čtrnáct dnů. Článek vznikl také díky níže uvedeným firmám, které biologickou expedici México Asombroso ?96 finančně podpořily: Magazín KOKTEJL; Investiční a poštovní banka, a. s. · pobočka Ústí nad Labem; Mostecká uhelná společnost, a. s.; SETUZA, a. s.; RENAULT Autoslužby Vodrážka.
