Kriticky vzato, dávali si Evropané s objevováním černé Afriky na čas. Šlo přitom o kontinent, který měli prakticky na dohled. K tomu, aby se dostali do míst, v nichž začíná souvislé osídlení lidmi černé pleti, jim stačilo sledovat atlantický břeh tajuplné pevniny někam k ústí řeky Senegal na patnáctém stupni severní šířky, což nebyl technický problém už za starověkých Féničanů. Evropský středověk však dlouho nebyl vhodnou dobou pro geografické objevy. Chiméry vírů směřujících do pekel či mstících andělů v oblacích zdržovaly plavce víc než faktické překážky. Z moře byla proto subsaharská Afrika objevena zásluhou Portugalců až ve stejném století jako Amerika.
Ještě pomalejším procesem prošlo pak objevování afrického vnitrozemí; teprve v poslední dekádě devatenáctého století mizela ne-li poslední bílá místa, tedy určitě poslední velké bílé plochy na mapě Afriky.
Takřka současně s tímto procesem, v roce 1902, vydal poangličtělý Polák Joseph Conrad knihu s názvem, který je nejsugestivnější metaforou pro neznámé africké vnitrozemí: Heart of Darkness, Srdce temnoty.
Přes poněkud fantasmagorický děj knížky vycházel Conrad při jejím psaní z reality: v devadesátých letech devatenáctého století sloužil jako lodní důstojník na parníku, plujícím po veletoku Kongo. Tato velkolepá řeka byla tehdy už víceméně známá, zato se však vědělo pramálo o jejích severních, tedy pravostranných přítocích. Lze-li Conradovu “temnotu” vykládat jako symbol něčeho tajemného, bělochy dosud nepoznaného, a tudíž hrozivého, a zároveň – doslovněji vzato – lze-li si za ní představovat přítmí nekonečného tropického pralesa, co má pak větší nárok na poetické Conradovo označení nežli právě ta část povodí Konga, která byla v jeho době nejméně známá?
Nezmapované území na sever od toku Konga bylo větší než Francie, ale ještě v roce 1892 z něj Evropané znali prakticky jen okolí vojenské stanice založené Francouzi o tři roky dříve u peřejí řeky Ubangi, k nimž bylo možno celkem bez obtíží doplout proti proudu po odbočce z konžského veletoku. Nad ně se tenkrát ještě žádný běloch nepodíval. Zatímco v jiných částech Afriky Evropané komunikovali s černými královstvími už v době vlády Jiříka z Poděbrad, na řekách Ubangi, Sangha a Šari, v samém středu Černého kontinentu, zůstávala Afrika Evropany nedotčená ještě v době narození našich babiček. Není to fascinující?
TAJEMNÁ MOC ŘÍČNÍCH LIDÍ
V červenci roku 1989 jsem se v největším tropickém vedru na břehu řeky Ubangi potil v tmavém obleku a s kravatou na krku v zástupu zvaných hostů při slavnostním projevu prezidenta Středoafrické republiky. Uplynulo právě sto let od založení zmíněné vojenské stanice Bangui. Během těch let se stala někdejší stanice hlavním a také vlastně jediným městem kolonie a posléze republiky, jejíž území pokrývá onu historicky poslední bílou plochu na mapě Afriky. Dnes má Bangui půl milionu obyvatel, ale ještě pěkných pár let po svém založení nebylo ničím jiným než obtížně udržovaným předsunutým postem francouzské armády na břehu řeky, proti jejímuž proudu se sem Francouzi dostali na svých lodích.
V jazyce sango slovo bangui znamená peřeje. Proto se také ona slavnost konala u hotelu Safari Sofitel, ležícího na břehu přímo proti peřejím, které znamenají stop pro všechna větší plavidla na cestě proti proudu do vnitrozemí. Jistou pikantnost dávalo obřadu to, že se prezident ve své řeči musel chtě nechtě zmínit o tom, že město nezaložili Středoafričané, nýbrž Francouzi. Ostatně část řeči adresovanou zahraničním hostům pronesl ve francouzštině. Jinak mluvil v sangu, které je původně řečí “říčních lidí” ze středního toku Ubangi, ale rozšířilo se jako dorozumívací jazyk po celé republice. Prezident Kolingba shodou okolností k menšinovému etniku říčních lidí z břehu Ubangi patřil a vědělo se o něm, že je stejně jako někteří jeho soukmenovci schopen se tajně změnit v rybu nebo krokodýla.
Ještě větší mocí nad svou i cizí podobou údajně vládl sedmadvacetiletý muž stojící v první řadě prezidentské svity. Jmenoval se Kowada a jeho oficiální funkce byla “prezidentův duchovní poradce”. Byl to féticheur, tedy šaman, původem rybář z prezidentovy rodné vesnice, člověk bez znalosti písma, zato však disponující schopností kontrovat proti eventuálním šamanským intrikám prezidentových nepřátel. I tam, kde se podobné intriky neočekávaly, bylo lepší se preventivně pojistit, a proto šaman absolvoval všechny prezidentské porady i zahraniční cesty po boku svého zaměstnavatele.
(Někdo by se mohl mýlit a vysvětlovat si předchozí odstavce jako ironické podceňování středoafrické elity. To rozhodně není autorský úmysl. Šamanismus je prostě středoafrickou skutečností a věří v něj i brilantní afričtí vzdělanci s tituly z prestižních evropských či amerických univerzit. V tom jsou ostatně podobni Čechům: copak jsme neměli ještě nedávno šéfem jednoho z nejdůležitějších ministerstev astrologa, věnujícího se čtení osudů lidí a států z postavení hvězd?)
Když jsem se díval na Kowadu zblízka při oslavách století Bangui, nemohl jsem tušit, že mladému, leč mocnému šamanovi zbývá pouhý rok života. Přišel o něj drasticky přímo v jednom ze tří banguiských sídel, jež si za pár let služby v prezidentském paláci nechal vybudovat pro sebe a své ženy za plat, který byl desetkrát vyšší než plat ministrů.
Majitel těchto nemovitostí, obehnaných vysokými zdmi, se stal během krátké doby po svém příchodu ze vsi nejvlivnější osobou prezidentské svity. Vědělo se o něm, že má bezprostřední spojení s duchy vody, umí perfektně předvídat budoucnost a nenechá se “překouzlit” žádným jiným šamanem. Jeho moc a vliv na nejvyššího státního představitele vzrůstaly každým dnem. Všichni dosavadní prezidentovi spolupracovníci včetně členů rodiny byli odsunuti na vedlejší kolej. To pochopitelně budilo jejich žárlivost, závist a posléze touhu zbavit se nepohodlného vetřelce. Jak se však zbavit člověka, který ví dopředu, co se na něj chystá, a má schopnost zastavit náboj vystřelený z pušky?
Pomohlo sedm žen s čarodějnickými schopnostmi. Všechny byly ze vsi Bokanga, ležící jihozápadně od hlavního města v oblasti osídlené etnikem Mbaka Nabo. Dodaly sílu k potlačení Kowadových fetišů třem vojákům, kteří na sebe vzali riskantní úkol překonat Kowadovy zdi a kouzla. Nepochybně měli slíbenou královskou odměnu, vždyť ti, kdo si je najali, byli nejvyššími úředníky země. Spekulovalo se dokonce, že se s nimi spojila i prezidentova žena Myriam.
Vražda, k níž pak došlo v Kowadově rezidenci v banguiské čtvrti Fatima, svědčila o tom, že vojáci se panicky báli šamanova obživnutí. Všichni tři do něj vyprázdnili celý zásobník svého samopalu, což rozstříleného Kowadu zbavilo podoby, a tím i možnosti vstát z mrtvých.
Vojáci se ztratili se svou odměnou někde ve vedlejším Kongu nebo Kamerunu, ale část viníků se našla: všech sedm čarodějnic z Bokangy putovalo do vězení Ngaragba na břehu Ubangi. Na Kowadově pohřbu napadl jeho příbuzný ministra národní obrany nožem a v následných půtkách zahynulo devatenáct lidí. Prezident Kolingba se pohřbu nezúčastnil, protože stejně jako jindy při krizových situacích zmizel na pár dní z veřejného života. Středoafričané o tom věděli své: prezident byl prostě v řece za rybu nebo krokodýla.
MEZI UBANGI A ŠARI
Vraťme se však ještě na skok do oné doby okolo založení Bangui, které jsme tak důstojně – ještě se slavným šamanem – oslavili na břehu Ubangi.
Jak bylo řečeno výše, evropské dobrodružství na Ubangi proběhlo v posledních dvou dekádách devatenáctého století. Východiskem pro ně byla cesta od Atlantiku proti proudu Konga. Průběh tohoto veletoku i jeho břehy byly tou dobou už známé, neboť je zmapovala monstrózní expedice, vedená v letech 1874 až 1877 Američanem Stanleyem z opačné strany, tedy od východu a po proudu. Zcela neznámé však zůstávaly největší pravostranné přítoky veletoku, Sangha a Ubangi. Do vzdálenějšího a většího z nich, Ubangi, vplul sice jako první v roce 1885 misionář skotské národnosti Grenfell, ale od toho vzápětí převzali štafetu Belgičané a Francouzi. Ti už pak na Ubangi žádné jiné Evropany nepustili. Nešlo o žádnou spolupráci, nýbrž o tvrdý souboj, z něhož Belgičané vytěžili území na jižním břehu nově objevené řeky (které připojili k tomu, co už “obsadil” Stanley ve službách belgického krále Leopolda a co po čase dostalo jméno Belgické Kongo), zatímco Francouzům se podařilo udržet si území na severu. Snili o tom, že je spojí s tehdy už objeveným okolím Čadského jezera, vzdáleného od Ubangi tisíc kilometrů severním směrem. To se jim nakonec podařilo, ale stálo je to ještě značné úsilí a nemálo lidských životů.
V roce 1894, po několika riskantních průzkumných pochodech územím na sever od Ubangi, se cítili Francouzi natolik pány onoho území, že je označili za svou kolonii. Dali jí jméno Ubangi-Šari, k jehož vysvětlení je dlužno dodat, že řeka Šari je hlavním a vlastně jediným přítokem Čadského jezera. Jak Šari, tak Ubangi byly pouze hraničními toky kolonie, takže jméno vyjadřovalo především to, co leží mezi oběma řekami – na jih od Šari a na sever od Ubangi.
Popis toho, co leží mezi Ubangi a Šari, dává beze zbytku i charakteristiku dnešní Středoafrické republiky, neboť republika zdědila hranice po kolonii. Do těch hranic by se vešlo sedm a půl Českých republik, ale přesto by to Středoafrická republika s naší středoevropskou zemičkou prohrála, pokud by šlo o rozmanitost a malebnost reliéfu. Máme u nás vyšší pohoří a širší úvaly, máme krajiny ozvláštněné sopečnou i krasovou činností, máme skalní města s kaňony a máme i nížiny s rovinami “jako když střelí”. Naproti tomu krajina mezi Ubangi a Šari je na devadesáti procentech povrchu mírně zvlněná placka bez dominant a výhledů, budovaná z větší části prastarými krystalickými horninami. A ani zbývajících deset procent nenabízí – snad až na pár pěkných vodopádů – nějakou krajinnou zvláštnost, za níž by vyloženě stálo za to sem jezdit.
Oč jednotvárnější je povrch země, o to zajímavější je to, co z této země vyrůstá a co po ní leze, běhá, chodí nebo plave v jejích řekách.
Typickou krajinou je tu savana, tedy v podstatě travnatý terén s četnými keři a stromy, které však většinou netvoří kompaktní les. Od severu k jihu je středoafrická savana stále zelenější a šťavnatější, což je odrazem toho, že tímto směrem přibývá srážek. “Dole” na jihu, přesněji zhruba od zeměpisné šířky hlavního města Bangui směrem k rovníku, se vydatné deště, neklesající vysoké teploty a z toho plynoucí vlhkost zasloužily o vznik jedinečného ekosystému, jímž je africký deštný prales. Díky lidské činnosti je dnes severní hranice pralesa o trochu jižněji nežli v dobách příchodu Evropanů, ale prales stále ještě zabírá desetinu plochy Středoafrické republiky. (Připomeňme si, že to není málo: ten prales by pokryl čtyři pětiny Čech a Moravy.) Naopak na severu přecházejí savany do krajiny, která svojí vyprahlostí a neplodností připomíná typický sahel, jak ho známe ze zemí sousedících na jihu se Saharou.
Poté co Francouzi zahájili kolonizaci, vstoupila tajemná Ubangi-Šari do evropského povědomí jako pohádková zásobárna velké zvěře, schopná soutěžit s tehdy už podstatně známějšími britskými koloniemi na východě Afriky v tom, kolik nabízela lovcům trofejí. Hojně tu žila největší zvířata savan i pralesů – sloni, nosorožci, hroši, buvoli, žirafy, antilopy, lvi, levharti, gorily a mnoho dalších.
Minulý čas, použitý v předchozí větě, sice nemá dosud plné oprávnění, ale přinejmenším ona hojnost už je jenom vzpomínkou. Bílí i černí lovci a v současnosti především pytláci způsobili to, že za velkou zvěří už musíte ve Středoafrické republice cestovat do dvou národních parků, z nichž ani jeden není zrovna snadno dostupný.
PROKLETÍ UZAVŘENOSTI
V tomto článku se dopouštím něčeho, co jsem měl ve Středoafrické republice zakázané dekretem z 27. července 1970, který platí dodnes. V oficiálních stycích a písemnostech se nesmí uvádět, ke kterému etniku kdo patří. Ačkoliv Gbayové, Bandové, Zandové a mnohá další z takřka osmdesáti etnik obývajících dnes Středoafrickou republiku mají odlišné jazyky, kulturu a historii, v očích zákona nejsou nikým jiným než Středoafričany. Měl by se tím potlačit tribalismus, avšak už od samého vzniku dekretu bylo jasné, že s ním lze zacházet velice pružně. Stvořil a podepsal ho totiž diktátor Jean-Bedel Bokassa, vládnoucí v letech 1966 až 1979. Od něj to bylo gesto více než falešné, neboť byl známý kromě jiného i svým preferováním vlastního etnika Mbaka Nabo a nepřátelstvím ke dvěma daleko početnějším (a Bokassovi tudíž nebezpečným) etnikům Gbaya a Banda. Řada příslušníků elity těchto etnik doplatila na krutovládcova často planá podezření léty věznění, nebo dokonce životem.
Bez zmínky o “doživotním prezidentovi” a později dokonce císařovi Bokassovi se žádná stať o Středoafrické republice nemůže obejít. Krátké dějiny státu (existujícího teprve od roku 1960) jím byly příliš poznamenány na to, aby byl zapomenut. V Bangui a jeho okolí navíc existuje řada megalomanských staveb z jeho éry, často nedokončených a zarůstajících divokou vegetací, přezdívaných “Bokassovy pomníky”. (Koktejl uveřejnil o Bokassovi a jeho éře podrobnější článek v dubnu 1997.)
Osobně mám na Bokassu velice živou vzpomínku, protože jsem začínal svou práci v Bangui právě v době, kdy se tam svržený císař překvapivě objevil po sedmiletém exilu v Côte d’Ivoire a ve Francii. Byl souzen ve skromné budově s hrdým názvem Justiční palác, kterou jsem měl ze svého úřadu doslova přes ulici. Ministerská protekce mi pomohla do ní zavítat v den, kdy prošedivělý excísař, jenž byl vždycky skvělý řečník a herec, si teatrálně padl do náručí se svým francouzským obhájcem Szpinerem těsně po tom, co Francouz pronesl ohnivou obhajovací řeč. Přes její působivost dostal Bokassa trest smrti, později zmírněný na doživotí.
Slogan, že “Bokassu vyprodukovali Francouzi”, použitý historikem Ubangi-Šari Kalckem, je tomu, kdo nahlédl do Středoafrické republiky, docela srozumitelný. Dal by se rozšířit na to, že vyprodukovali vlastně celé poslední století dějin. Nejprve území severně od Ubangi objevili pro sebe a Evropu a potom si je zabrali a doslova rozparcelovali na “koncese”, na nichž jejich majitelé a nájemci těžili dřevo a pěstovali kávovník za pomoci superlevné pracovní síly, získané přímo na místě. V roce 1927 odhalil pozdější laureát Nobelovy ceny André Gide v knize Cesta do Konga nelidské zacházení s černými dělníky v západní části Ubangi-Šari a svou brutálně adresnou denunciací viníků způsobil jeden z velkých francouzských skandálů své doby.
Nikoliv největším, ale zcela jistě nejučenlivějším etnikem, sídlícím v okolí Bangui, byli a jsou Mbakové Nabo. Tím, že je Francouzi pozvolna připouštěli ke zdrojům vzdělání, vytvořili podmínky pro vznik středoafrické inteligence. Ještě Bokassův otec byl údajně ubit za vzpouru proti Francouzům, ale sám Bokassa už prošel francouzskou poddůstojnickou školou a sloužil v Indočíně, kde to dotáhl na kapitána. Jiný Mbaka Nabo, první vysvěcený středoafrický kněz Barthelémy Boganda, se stal po přestupu do světského stavu prvním středoafrickým poslancem ve francouzském parlamentě a potom zakladatelem Středoafrické republiky, jejíž jméno, státní vlajka a slova hymny jsou jeho výplody. Nežli se mohl stát prvním prezidentem, zahynul v roce 1959 v troskách letadla na vnitrostátní lince. Prvním prezidentem se stal o rok později David Dacko, původním povoláním učitel. Jak Boganda, tak Dacko, i jeho bratranec Bokassa (který Dacka po pěti letech vlády svrhnul) byli příslušníky zmíněného etnika, reprezentujícího sotva pět procent populace Ubangi-Šari.
Až po pádu Bokassy a po krátké epizodě s neúspěšným návratem Dacka se dostala ke slovu jiná etnika. Kupodivu to nebyli ani Gbayové ze západu, ani Bandové ze středu, ani Zandové z jihovýchodu země. Prezidentem se stal na dvanáct let (1980-1992) zmíněný André Kolingba z “říčního” etnika Yakoma, a po něm etnický Sara ze severu země jménem Ange-Félix Patassé. Oba byli vysokými státními úředníky za Bokassy, Patassé dokonce předsedou vlády. Za jeho prezidentství se v roce 1997 ze Středoafrické republiky po několika krizích stáhla francouzská posádka, do té doby druhá nejsilnější v Africe. Z hlediska antiimperialismu to zní povzbudivě, ale s armádou odešla i podstatná část francouzské pomoci, což dokonale vyprázdnilo státní pokladnu, v níž toho ostatně nikdy moc nezbývalo. A to přesto, že se tu ročně vytěží půl milionu karátů diamantů a že středoafrická káva patří na světových trzích k těm lépe ceněným. Je však drahá, a to především v důsledku potíží s dopravou z vnitrozemského státu, z nějž nevede ke vzdálenému a navíc cizímu pobřeží Atlantiku ani pořádná silnice, natožpak železnice. Vzdělaní Středoafričané tomu říkají malédiction de l’enclavage, volně přeloženo “prokletí uzavřenosti ve vnitrozemí”.
POSLEDNÍ MÍSTO NA ZEMI
“C’est le pays le plus difficil,” varoval mě před odjezdem z briefingu v New Yorku můj přítel Roger, frankofonní Kanaďan, který z titulu svého zaměstnání regionálního šéfa UNDP pro Afriku neustále objížděl africké země a měl jejich reálie v malíčku.
Nejobtížnější země? Na tenhle titul by dnes mohla kandidovat nejméně desítka afrických států. Ve Středoafrické republice se sice hodně krade, ale běloch tam byl naposled zavražděn před patnácti lety (nepočítáme-li tři francouzské vojáky zabité při přestřelce s povstalci v roce 1997). Malárii se tu nevyhne vůbec nikdo, ať polyká profylaktika, nebo ne. Antimalarika pouze zmenšují pravděpodobnost, že příští záchvat bude osudný. Ale stejně jsou na tom i sousední země: rovníková Afrika už je taková.
Panují tu dost vysoké teploty a značná vlhkost, hodně prší, avšak zřídkakdy je tu počasí, které by se dalo označit za nesnesitelné. Součet kilometrů asfaltových silnic je v celé veliké zemi nižší než v sebemenším našem okrese, ale s tím se lze vyrovnat. A práce? Po zkušenosti v několika zemích černé Afriky bych si Středoafrickou republiku vybral určitě raději než třeba Sierru Leone nebo Guineu Bissau (a to jsem je obě poznal ještě před občanskou válkou).
Popravdě nejvíc jsem byl na začátku zklamán zvěří, respektive jejím nedostatkem. Ujedete stovky kilometrů savanou, aniž vidíte antilopu, opici, o slonu ani nemluvě. Dokonce i na ptáky se mi středoafrická savana zdála být docela chudá. Pak jsem ale zjistil, že na určitých trasách, pokud po nich projíždíte dopoledne, můžete vidět luskouny, menší antilopy, ženetky, obrovské savanní myši, perličky i jiná zvířata. Nikoliv však přímo v savaně, nýbrž ve vesnicích, kde středoafričtí lovci vyvěšují svůj noční úlovek a nabízí jej k prodeji. Logickým důsledkem je to, že středoafrická zvířata jsou neviditelná, protože jsou příliš plachá. V každém Středoafričanovi dřímá lovec a nenechá na pokoji nic, co se hýbe. Dočista všechno se také konzumuje. Maso kočkodanů a myší, žijících ve zdejších savanách, nad nímž se našinec zamýšlí, zda je jíst, či nejíst, platí například podle cen stanovených domorodými lovci za lepší než maso antilopy.
Velká zvířata mají na svědomí pytláci a francouzští sportovní lovci. Těm se podařilo za sto let kolonizace a následného faktického protektorství vystřílet obrovská sloní stáda a mnohonásobně tak zredukovat počet slonů. A vzácnými se jejich přičiněním stali v savaně i třeba buvoli a velké antilopy. Sloni, nosorožci a žirafy jsou v současnosti chráněni, ale jak daleko dosáhne ruka zákona z hlavního města?
Za jeden úspěšný výstřel do krásného proužkovaného těla vzácné pralesní antilopy bongo nebo do mohutných plecí Derbyho antilopy jsou bohatí Američané a Francouzi ochotni zaplatit tolik jako za drahé auto, a tak jsou tito lovečtí maniaci vítanými hosty. Proslulý Bokassa nejenže byl sám svého času největším obchodníkem se slonovinou, ale ještě “přenechal” svému velkému příteli, francouzskému prezidentovi Giscardovi d’Estaing, revír o velikosti Moravy na východě země, jenom aby si přítel VIP mohl třikrát čtyřikrát do roka přijet střelit do živého slona. A Giscard střílel a střílel a za odměnu například spolufinancoval z francouzského rozpočtu Bokassovu císařskou korunovaci – mimochodem největší show, jakou kdy zažila černá Afrika.
A přece se najdou ještě i ve Středoafrické republice místa, kde se nad hojností velkých zvířat zatají dech. Na severozápadě, v minimálně osídlené prefektuře Vakaga, je například jezero ne větší než leckterý rybník na české návsi, do něhož se každý den naskládá k odpočinku po noční pastvě na pět set hrochů. Příměr “jako sardinky” tady úžasně sedí: mrňavé rybičky tu však napodobuje pět stovek dvoutunových těl, jedno přimknuto k druhému tak, že z celého jezera jsou vidět místo vody jen oblé hory hroších hřbetů.
V deštném pralese na jihu země nedaleko hranice s Kongem (tím, které bylo dříve francouzské a jehož hlavním městem je Brazzaville) existuje zase paseka, na niž každodenně vycházejí stáda pralesních slonů. Nikde jinde v Africe (a tedy na světě) nelze pralesní slony, ale ani pralesní buvoly a antilopy bongo takhle nádherně pozorovat, jako zde. Zvířata sem lákají minerální prameny, jejichž voda nabízí to, co je v pralese opravdu nad zlato – sůl. “Posledním místem na Zemi” nazval tuto jedinečnou lokalitu autor reportáže z roku 1995, který v přilehlém pralese sledoval se svými spolupracovníky kromě slonů také gorily a šimpanze. Evidentně tím myslel poslední panenské místo: dokazoval to chováním sledované skupiny šimpanzů, vykazující známky naprosté neznalosti lidí.
Zatímco vysvětlením nenarušenosti tohoto koutu Středoafrické republiky je nepřístupnost pralesa, u hrochů z jezírka Mare de Gata si lze vysvětlit jejich početnost a koncentraci tím, že dosud příliš nelákají pytláky. Hroši nenabízejí metráky slonoviny ani nosní rohy, v nichž je ukryta pohádková sexuální síla. Přitom právě severovýchod země, kde jezírko leží, je rejdištěm moderně vyzbrojených a organizovaných arabských pytláků, kteří překračují hranice ze sousedního Súdánu na koních a velbloudech a svými kulomety devastují poslední stáda slonů a nemilosrdně stíhají i poslední nosorožce.
VYPRÁZDNĚNÝ VÝCHOD
Arabský vliv se někomu může v rovníkové Africe zdát podivný, protože do severoafrických zemí s arabskou populací je odtud daleko. Zdání klame. Súdánští pytláci jsou vlastně tak trochu pokračovateli arabských nájezdníků, kteří se zasloužili o to, že třetina dnešní Středoafrické republiky je zcela neobydlená.
Tito nájezdníci, přicházející ze severovýchodu, tedy z území dnešního Súdánu, si v druhé polovině devatenáctého století dokonce zřídili ve východní části pozdější francouzské kolonie Ubangi-Šari několik stanic, které měly charakter vojenských táborů a zároveň shromaždišť otroků. Černošské osídlení severní části povodí řeky Mbomou (jež je jednou ze dvou zdrojnic Ubangi) bylo podle toho, co zjistili historici, ještě před sto padesáti lety velmi husté. Za několik desítek let, které předcházely příchodu Francouzů, je však arabští otrokáři dokázali totálně vylidnit. Ti černoši, kteří se nedostali do otroctví, prchali na západ, co nejdále od arabských táborů. Osídlili střed a západ země, a východ zůstal pustý, což trvá dodnes.
Největší překážkou francouzské kolonizace území na sever od Ubangi a Mbomou tedy nebyli vlastní obyvatelé tohoto území, jakkoli některá černá etnika nebyla zrovna poddajná. Pokud chtěli Francouzi skutečně ovládnout území Ubangi-Šari a zároveň i přilehlé území dnešního Čadu jižně od Čadského jezera, museli je dobýt nikoliv nad černochy, kteří nebyli organizovaní ve větším celku, nýbrž nad Araby. Povedlo se jim to v bitvě u Kousseri na území dnešního Čadu, v níž porazili vojsko velkého sultána Rabaha. Takřka symbolicky se ta bitva odehrála v roce 1900, otevírajíc tak novou éru v dějinách střední Afriky zároveň se vstupem do nového století.
Tento výlet do historie byl nutný k tomu, aby vysvětlil největší paradox Středoafrické republiky. Na jejím východě se rozkládá oblast zelených savan a lesů o ploše nejméně dvou Českých republik, na níž není jediná vesnice. Není to malaričtější území nežli zalidněný střed a západ republiky, není tady větší koncentrace much tse-tse, které by bránily pěstování dobytka, a půda není méně vhodná pro pěstování manioku než jinde. Nejen vesnici, ale ani to, co se dá nazvat “cestou”, tady nenajdete, snad kromě prekérních, většinu roku nesjízdných spojek do dvou loveckých kempů, které mívaly i vymýcenou plochu pro přistání malých letadel.
Z letadla znám tuto “no man’s land” docela dobře po několika přeletech v malé cessně, které jsem absolvoval v rámci programu sčítání populace. Na spojnici mezi prefekturními městečky Obo (na horním toku Mbomou) a Birao (na horním toku řeky Bahr Oulu, zdrojnice Šari), dlouhé přímou čarou osm set kilometrů a rovnoběžné se súdánskou hranicí, jsem nikdy neviděl vůbec nic – kromě řek, stromů, keřů a trávy s obrovskými termitišti. Těšil jsem se aspoň na stádo slonů nebo antilop, ale zdá se, že tato zvířata dopadla v tomto mrtvém trojúhelníku jako kdysi jeho lidští obyvatelé: prostě zmizela.
SČÍTÁNÍ S PŘEKÁŽKAMI
Zmíněné sčítání lidu bylo nejvelkorysejší a snad i nejúspěšnější, jaké dosud v tomto prostoru proběhlo, přesto se však muselo potýkat s řadou problémů. Nejpikantnější bylo to, že si ho vlastně středoafrická vláda moc nepřála, i když to nemohla říci naplno: na sčítání lidu byla totiž vázána pomoc zahraničních a nadnárodních dárců. Čím méně lidí, tím menší “balík” pomoci potřebují, to je jasná rovnice. Odpovědná vládní místa se zcela logicky bála, že experti napočítají Středoafričanů málo. Popravdě řečeno se tak stalo, a spočítaných 3,6 milionu zůstalo pod optimistickými odhady skoro o milion.
Odborník na organizaci sčítání byl Ind, který přes racionální povahu svého zaměstnání byl iracionálně napojený na hvězdy, a za tím účelem si neustále telefonoval se svým osobním astrologem v New Delhi. Jakmile se hvězdy hněvaly, hodil se Ind marod, čemuž vděčím za oněch několik přeletů v cessně nad východní částí země. Rád jsem část jeho terénních povinností bral za něj – s vědomím společných newyorských šéfů – i když sčítání nebylo součástí “mého” projektu.
Když Inda vystřídal odborník na počítačové zpracování dat, říkal jsem si: zaplať pánbůh, s ním se snad bude dělat snadněji než s otrokem hvězd. Informatik byl drobný zrzavý Franko-Kanaďan jménem Pierre. Když objevil, že banguiské černé slečny a paní nejsou nijak odříkavé, vyklubal se z něj neuvěřitelný donchuán, který byl občas ještě méně způsobilý věnovat se projektu, nežli Ind. Nakonec byl odvolán se zlomenou čelistí, protože se popral se středoafrickým spolupracovníkem, který byl na rozdíl od Pierra pěkný pořízek. Až dodatečně jsem se dověděl, že hezká černá dáma, již mi Pierre jednou představil v jediném banguiském supermarketu jako svoji copine, je zároveň ženou onoho urostlého kolegy, s nímž sdílel kancelář.
Samozřejmě že existovaly objektivnější problémy než ty osobní, které postihovaly profesionální sčítací experty. Některé z nich byly docela romantické: například ten, jak se dopočítat hledačů diamantů. Naleziště jsou ve dvou prefekturách, z nichž ta východní (jménem Haute-Kotto) je nejen velmi vzdálená, ale i pramálo přístupná. A prospektoři, nestojící o žádné návštěvy, jsou tu dokonale utajení. Oficiální průměrný roční výtěžek diamantů ve Středoafrické republice je 400 000 karátů, ale právě v Haute-Kotto se údajně těží podstatně víc.
A pak jsou tu ještě kočovníci. Shodou okolností k nim patří dvě etnika, z nichž jedno je nejstarší a druhé nejmladší ve středoafrickém prostoru. Tím nejstarším jsou pralesní Pygmejové. Zcela jistě žili ve střední Africe už před začátkem našeho letopočtu, což nelze říci o žádném jiném etniku. Jsou jedněmi z posledních přežívajících reprezentantů způsobu života, který provozoval člověk po devadesát devět procent éry své existence na Zemi – lovu a sběru. Jejich nejnápadnějším znakem, jemuž vděčí i za pojmenování, vypůjčené ze starořečtiny, je malý tělesný vzrůst (pygmaios má znamenat “velký jako loket”). Pygmejové žijí polokočovným způsobem ve skupinách, spojujících několik příbuzensky spřízněných rodin. Několikrát do roka se skupiny přemisťují, obyčejně však nepřekračují pomyslné hranice svých pralesních teritorií, která nicméně nemají nic společného se správním rozdělením zemí, v nichž žijí. Většinou nemají Pygmejové nouzi o styk s “velkými černochy”, jejichž vesnice leží poblíž okrajů pralesa. Kdyby v okamžiku sčítání byly všechny pygmejské skupiny ve vesnicích, tedy mimo prales, nebyl by s jejich spočítáním problém, ale tak tomu nemohlo být. Navíc jsou všichni pralesní Pygmejové negramotní a vysvětlovat jim něco o sčítání by byla ztráta času: mají svých starostí dost a kromě toho počítají – alespoň pokud jde o středoafrické Pygmeje Aka – pouze do jednadvaceti.
Dalším oříškem byli kočovní pěstitelé skotu Bororo. Ti přišli do Ubangi-Šari z prostoru dnešních států Nigérie a Kamerunu až po roce 1920. Na rozdíl od animistických Pygmejů jsou devótními muslimy, ale stejně jako Pygmejové se vyhýbají jakýmkoli školám. Ženy Bororo jsou proslulé parádnice, působící v okamžicích, kdy se nečekaně vynoří z vysoké trávy savany, jako zjevení. Žel, mladicím Bororo, na něž je radost pohledět, jejich krása dlouho nevydrží. “Musíte fotografovat rychle, zestárnou vám před kamerou,” komentoval mé pokusy žertem francouzský biskup z misie v Berbérati na západě země. Smál jsem se, netuše, že jednou budu řešit s Borory docela jiný problém: jak mezi nimi najít sčítacího komisaře, to jest gramotného člověka, který by navíc znal mapu a věděl, kam se která skupina pohybuje.
ORTELY BEZ MILOSTÍ
“Neříkej mi takovéhle věci, to sis musela vymyslet,” dorážel jsem na etnolingvistku Sylvii, když mi vyprávěla historii založení Yomba. Občas jsem Sylvii, která neměla terénní auto, pomohl tím, že jsem ji zavezl na jih od Bangui do vesnice etnika, které studovala. Etnikum se jmenovalo Mbaka Minagende a sídlí hlavně v dnešní Demokratické republice Kongo (dříve Zair). Francouzka Sylvie dávala dohromady první gramatiku jejich jazyka.
“Je to, jak ti říkám, vyslechla jsem už tolik lidí, snad celou vesnici…”
Mbakové Minagende se přistěhovali ze Zairu přes Ubangi do vesnice Yombo teprve před dvanácti lety. Slovo yombo znamená v jejich řeči “potok”, nebo také “vůně”. Po roce, kdy si přistěhovalci vystavěli na potoce vesnici a zasadili maniok a banány, potok zmizel. Hydrologický průzkum by pro takové zmizení jistě našel vysvětlení, ale Mbakové je nepotřebovali, protože věděli své. Sousední vesnice, vzdálená kilometr, patřila etniku Mbati, které se k nim od začátku chovalo nepřátelsky. Jejich šaman rozhodl, že bez oběti se Mbaků nezbaví, a přiměl své soukmenovce, aby zaživa pochovali osmiletého hocha. Potok v Yombu pak vyschl a už se neobjevil. Mbakové však zůstali, i když vodu teď nosili z větší vzdálenosti.
Srdce temnot… Jednou jsem se vyskytl v prefekturním městečku Obo na horním toku Mbomou krátce po jiné neuvěřitelné události.
Obo je pozoruhodné tím, že podle výpočtů francouzských geografů je geometrickým středem afrického kontinentu. Jinak je to dokonalý Zapadákov. Po zemi je během deštivé sezony nedosažitelné a obtížně dostupné za sucha. Na každý pád je to sem z Bangui tisíc kilometrů.
Obo a vedlejší Zémio jsou středisky etnika Zandé, které se stalo známé zásluhou cestovatelů druhé poloviny devatenáctého století Stanleye a Schweinfurtha. Ti je poznali v povodí řeky Uele, která je největší zdrojnicí Ubangi, ale teče celá v Kongu (dřívějším Zairu). Obě cestovatelské celebrity popsaly zálibu Zandů v pojídání lidského masa a v Evropě se záhy jméno etnika zkomolilo na Ňam-ňam. Zandové alias Ňam-ňamové se pak stali v Evropě i Americe hrdiny tisíců hororových historek a kreslených vtipů a vlastně nejznámějšími černými Afričany ještě v době, kdy na jejich území dohromady nikdo nevstoupil. V Bangui, které je dokonalým Babylonem všech středoafrických etnik, jsem s několika Zandy pracoval a shodou okolností všichni patřili k těm, na něž rád vzpomínám (což logicky nemohu říci o všech Středoafričanech).
V Obu se začaly záhadně ztrácet děti. Za nějaký čas obvinil prefektův conseiller spirituel, tedy šaman, osm mužů z toho, že jsou členy krokodýlího bratrstva. Měli mít schopnost změnit se dočasně ve velké říční dravce, ale potřebovali k tomu zabíjet děti. Všech osm obviněných putovalo do šatlavy, z té však za nejasných okolností uprchli. Nastal neuvěřitelný hon na lidi, organizovaný bývalými sousedy údajných členů bratrstva. Když je objevili, nikdo se nezdržoval se zatýkáním. Útěkem prý jasně dokázali svou vinu.
Takový byl i názor prefekta, s nímž jsem seděl na večeři pár týdnů po této události. “Samozřejmě že u nás ctíme právní řád,” prohlásil. “Kdyby se nepokoušeli utéct, byli by souzeni podle zákona. Ale nezdá se vám být dostatečným důkazem, že od té doby se neztratilo jediné dítě?”
Americký etnolingvista Raymond Bond, muž se zkušenostmi ze středoafrického terénu, mě přesvědčoval o tom, že osmdesát procent všech soudních procesů, probíhajících na prefekturách, se zabývá kauzami typu “někdo někoho očaroval, proměnil ho ve zvíře, zavinil jeho smrt (přestože byl třeba na míle vzdálen), způsobil neúrodu…”.
Za těchto okolností jsem mohl být rád, že jsem se za čtyři roky nedostal do žádné situace, při níž bych mohl být klasifikován jako strůjce neštěstí. Existovala ostatně řada způsobů, jak se dostat do maléru i bez kouzlení a šamanů. Nejhorším ze všech nebezpečí byli tzv. coupeurs de route, silniční přepadávači. I když se o nich někdy mluvilo jako o guerille, byli to většinou obyčejní lupiči, kteří přehrazovali cestu a žádali na cestujících auto, peníze, zavazadla, a někdy i šaty. Dva mí známí Italové, podnikající v diamantech, byli takhle donuceni putovat z místa přepadu do nejbližší vesnice nazí, protože lupiči jim nenechali ani slipy.
Můj pobyt naštěstí spadal ještě do doby, kdy Francouzi přispívali na výplaty státních zaměstnanců včetně policie. Policisté mohli ve svých vozech projíždět nebezpečné úseky a eventuálně pronásledovat desperády. To dnes pravděpodobně skončilo. Protože nemohu psát na základě vlastních nejčerstvějších zkušeností, spoléhám se tu na materiál americké ambasády v Bangui, která v nótě z konce roku 2000 varuje své občany slovy: “Ozbrojené lupičství na silnicích ve venkovských oblastech je běžné, speciálně v suché sezoně od prosince do května. Když dojde k zločinu tohoto typu, oběť může být úřady žádána, aby zaplatila za vozidlo pro vyšetřující policisty, protože policie trpí jejich nedostatkem.”
Pokud jde o hlavní město, pak dlužno “ocenit” banguiské zloděje, kteří jsou svého druhu určitě špičkou. Po řadě špatných zkušeností jsme například auta projektu nechali po Bangui raději jezdit bez rezervních kol, protože stačilo, aby šofér opustil auto na minutu, a byl bez rezervy. Totéž se týkalo všech předmětů zanechaných v autě.
Byt jsem našel vykradený dvakrát, přičemž jednou šlo spíše o vystěhování do poslední boty. Naše “koncese” (pozemek s domky) na kraji Bangui přitom měla hlídače, kteří neustále procházeli po cestičkách mezi budovami, vyzbrojeni ve stylu doby kamenné – lukem s otrávenými šípy. Jednou ráno ležel hlídač na cestě s podříznutým krkem. Nikdo nepochyboval, že po této příhodě už si každý hlídač rozmyslí být na zloděje přísný.
VŮNĚ MANIOKU
Z výše uvedeného plyne, že paradoxně bylo pro mě méně vzácné potkat domorodce s lukem nebo kopím přímo před svým dočasným obydlím v hlavním městě nežli při cestách ve vnitrozemí. Vyloučené to však nebylo nikde, a už vůbec ne na jihozápadě země, kde sídlí pralesní Pygmejové, žijící způsobem života svých předků. Těch je tu však podle našeho sčítání pouhých patnáct tisíc. Zbytek středoafrické populace žije více či méně na úrovni konce dvacátého století. Ono “více” se týká vymožeností, jako jsou elektřina (v hlavním městě a v sídlech prefektur), televize nebo všudypřítomná bateriová rádia, kdežto ono “méně” platí pro způsob bydlení, stravy, zacházení s odpadky a podobně. Mezi venkovem a hlavním městem je ovšem stokrát větší rozdíl, než je tomu v našich evropských poměrech. Bangui se proto neliší od jiných hlavních měst zemí třetího světa v tom, že jeho okrajové čtvrti se neustále “nafukují” nekontrolovatelným přílivem venkovanů, kteří zatoužili po městském luxusu.
Kdo by si však představoval, že venkov země, která byla objevena Evropou jako poslední z celé “černé” části horkého kontinentu, je konzervou staré dobré Afriky Emila Holuba nebo Davida Livingstona, nevyhnul by se zklamání. Vesnice sice stále používají tradičních stavebních materiálů, jako je adobe, tráva a palmové dřevo, ale velice razantně si do nich našel cestu i vlnitý plech a cement. K výčtu opravdu malebných vesnic by zcela jistě nebylo zapotřebí mnoho prstů. Modelová vesnice Středoafrické republiky se skládá z chýší stojících podle jediné cesty, takže na mapě má spíše tvar čáry nežli kruhu nebo čtverce. Od tohoto typu se odlišuje jenom pět či šest největších sídel prefektur, která jsou podle počtu obyvatel městy, ale vzhledem daleko spíše připomínají velké vesnice. Faktem je, že kromě hlavní cesty mají i jiné, příčné komunikace, takže v půdorysu nejsou “čárkami”.
Dalším modelovým prvkem vesnic jsou pole manioku v jejich sousedství. Kdo ví, do jaké míry jsou dnešní Středoafričané závislí na manioku, musí se ptát, čím se asi živili jejich pradědečkové. Maniok, tato rostlina importovaná do Afriky z Ameriky, je na středoafrickém stole tři sta šedesát pět dní v roce, a to nejenom na venkově. Měl jsem tu čest být pozván v Bangui na oběd k ministrovi i k řediteli svého departmentu, a stejně tak jsem jedl mimo Bangui i s několika prefekty. Přílohou k masu byla vždy manioková boule (což je francouzské slovo používané zde pro kouli uplácanou z maniokové kaše) a salátem manioková nať.
V Bangui je maniok dvakrát dražší než na venkově, a je proto logické, že auto vracející se z vnitrozemí, ať už tam bylo za jakýmkoli cílem, musí být plné pytlů s nakrájenými kostičkami manioku, vydávajícími pronikavý zápach. Na ten si Evropan sotva kdy zvykne, ale můžete překazit kolegům výhodný nákup? Došlo k němu vždycky po krátkém smlouvání se ženami, sedícími ve své vesnici s umyvadly, plnými bělostného, pyramidovitě navršeného manioku, před nohama.
Dalším nákladem, který nemůžete jako šéf auta svým středoafrickým spolupracovníkům při zájezdu na venkov odmítnout, je dřevo. Vlastnictví elektrického vařiče je na vesnicích i v některých banguiských čtvrtích bezpředmětné, ale i tam, kam už je zavedena elektřina nebo kde není nouze o plyn, se dává přednost kuchyni na otevřeném ohni. Okolí hlavního města už na tuto náklonnost svých obyvatel k ohníčkům doplatilo tím, že stráně kolem všech výpadových cest dnes zejí travnatou prázdnotou a stávají se stále více oběťmi eroze. Dříve tu byly lesy.
PŘITAŽLIVOST MÁLO ZNÁMÉ ZEMĚ
Když jsem trochu poznal, jak to chodí ve Středoafrické republice, kladl jsem si otázku, proč je tahle rozlehlá, ale nepříliš zalidněná země přes všechny trable, které v ní člověk může zažít, pro cizince přitažlivá. Nejlacinější odpovědí by byla ta, že v ní žijí sympatičtí lidé. To je nepochybně pravda, ale jak je vidět z předchozích odstavců, existují výjimky. Jisté je, že v době před AIDS měly Ubangi-Šari a její dědický stát mezi kolonisty, kooperanty a vojáky pověst sexuálního ráje, protože středoafrické mladé ženy se ve své většině chovaly k bělochům velmi vstřícně.
Pro lidi se zatížením pro vědy z okruhu etnologie nebo entomologie je Středoafrická republika rájem dodnes. Obě disciplíny – první soustředěná na lidi a druhá na hmyz – jsou si vzdálené, ale v obou předkládá tato země nepřebernou nabídku.
Byla už zmínka o zhruba osmdesáti různých etnických skupinách a budiž ještě doplněno, že tato lidská společenství patří do zcela specifických jazykových “rodin” a že rozdíly nekončí u jazyků, ale existují i v kultuře, způsobu obživy a fyziognomii (čehož nejfrapantnějším příkladem jsou trpasličí Pygmejové).
O hmyzu pralesa se ví, že ačkoliv jednotlivé exempláře “nic neváží”, souhrnná hmotnost hmyzu a malých členovců by převážila souhrnnou hmotnost savců. A to v pralese žijí takové kolosy, jako jsou sloni nebo hroši. Ale ani savany nejsou na hmyz chudé, což platí, žel, i o těch druzích, které dovedou být člověku nepříjemné, nebo i nebezpečné – především o komárech. Jak už ale bylo řečeno, srdce entomologa bije ve střední Africe hodně prudce: vždyť je to mimo jiné vlast nejkrásnějších motýlů a největších brouků. O Bangui se dokonce mluví jako o “hlavním městě motýlů”. Vděčí za to místním umělcům a uměleckým řemeslníkům schopným tvořit veliké obrazy z nalepených motýlích křídel.
V díle etnoložky Pauline Roulon-Boukoko, po nějaký čas mé sousedky v Bangui, se obě zmíněná vědní odvětví sešla. Když viděla, že o to mám zájem, věnovala mi Pauline svoji publikaci o jídelníčku početného etnika Gbayů, v níž kromě jiného velice přesně popsala a latinskými jmény dokumentovala skoro 50 druhů motýlů a můr, jejichž housenky Gbayové jedí. Housenky jsou ovšem důležitou součástí stravy nejen Gbayů: především pro Pygmeje a lidi žijící na okrajích pralesa představují po tři letní měsíce bezkonkurenčně základní pokrm, a na banguiských tržištích koupíte uzené housenky prakticky během celého roku. (Zde se musím přiznat, že na rozdíl od kobylek a termitů jsem housenkám nikdy nepřišel na chuť.)
Zcela jistě se Ubangi-Šari těšila vždycky speciálnímu zájmu francouzských literátů. Dvě knihy se zdejší tematikou (Maranova Batuala z roku 1921 a Conchonův Divoký stát z roku 1964) obdržely prestižní Goncourtovu cenu a jednu další knihu, o níž už byla zmínka, napsal laureát ceny Nobelovy. A stejně jako Hemingway ve východní Africe, pokusil se svoji zálibu ve střelbě do velkých zvířat ve střední Africe vtělit do beletrie i ctihodný člen francouzské Akademie Michel Droit (v knize Řeka války z roku 1985).
V době, kdy při dostatku peněz není problém zajet si kamkoliv na druhou stranu zeměkoule, ztrácí mnohde výraz “exotika” svůj původní význam. Středoafrická republika je však dosud exotickou zemí par excellence. Má svou východní “prázdnou čtvrť” o velikosti průměrné evropské země, do níž nevedou žádné cesty. V zastrčených koutech řídce obydlených území najdete osady, v nichž je běloch ještě vzácným živočichem. Vím to z vlastní zkušenosti ještě z oné krásné doby sčítání středoafrického lidu. Skutečnost, že dějiny soužití s Evropou jsou tady až o čtyři sta let kratší než v jiných částech Afriky, není vůbec zanedbatelná.
Označení “Zde jsou lvi” bývalo za Římanů symbolem divokého neznáma. Pro území mezi Ubangi a Šari platilo poměrně dlouho a bylo symbolické i doslovné zároveň. V doslovném významu tu platí dodnes. Kdykoliv jsem nocoval v severovýchodní části země v prefekturách Bamingui-Bandoran a Vakaga, slyšel jsem řvaní lvů. Popravdě nikdy jsem si nepomyslel, že toho lvi tolik nařvou. Třikrát jsem přespával při cestě na severovýchod na katolické misii v prefekturním městečku (spíše však vesnici) Ndélé, a třikrát si mně sestry Klára a Lucia, původem Vietnamka s Italkou, stěžovaly, že jim lev nedávno v noci zadávil osla nebo kozu. A to misie neleží nikterak na samotě.
Až teď, po pár letech, tomu dávám symbolický význam, ačkoliv už tenkrát – při vší lítosti nad osudem Klářiných a Luciiných oslíků – jsem byl rád, že jsou ještě místa, kde se za lvy nemusí jezdit do ZOO nebo do rezervace. Cítím, že ono “Hic sunt leones” platí pro Středoafrickou republiku dosud alespoň trošičku i v onom římském smyslu, to jest tak, že tu je dosud něco z divokého neznáma. Nemění na tom nic, že všechny důležité kóty jsou zaměřeny, průběh řek zanesen do map a lidé spočítáni. Určitě nejsem jediný, kdo je rád, že taková země existuje.
BOKASSŮV ŽALÁŘNÍK
Dvě a půl hodiny po změně letopočtu, na Nový rok 1965, vzbudil správce největší středoafrické věznice Ngaragba, umístěné nedaleko břehu řeky Ubangi, křik a tlukot na vrata.
“Zase ti Konžané,” pomyslel si správce a pro jistotu se oblékl a šel zkontrolovat stráž u hlavní brány. V jeho zemi se všechno špatné vždycky svádělo na občany Konga, země vzdálené z Ngaragby půl kilometru vodní cesty přes řeku Ubangi.
Průhled zamřížovaným okénkem vrat ho přesvědčil o omylu. Venku stálo několik vojenských vozidel a před vraty netrpělivě čekal mezi bušícími vojáky náčelník generálního štábu středoafrické armády Jean-Bedel Bokassa, kterého ředitel dobře znal.
“Toto je revoluce na záchranu naší vlasti,” oznámil správci Bokassa. “Pokud se nepřipojíte, projdete vojenským soudem. A teď okamžitě propusťte všechny vězně.”
Kdyby někdo chtěl napsat dobrodružnou knížku faktu, v níž by podobných dramatických scén bylo tolik, že by vydaly na akční román, nemohl by najít vhodnějšího hrdinu, než byl správce věznice, který otevíral bránu příštímu středoafrickému císaři. Očekávalo by se, že tady, v srdci Afriky, to bude černoch, ale nebylo tomu tak: oním vysokým úředníkem byl Čech z Ivančic u Brna. Aby představení bylo úplné, dlužno dodat, že Bokassa nebyl jedinou hlavou státu, které tento Čech jménem Ota Šacher tiskl ruku. Dalšími byli svržený středoafrický prezident David Dacko, generál de Gaulle, generál Svoboda a Edvard Beneš.
Jako dvaadvacetiletý poručík odešel Šacher z Němci obsazeného Československa do Polska a odtud do Francie. Tam vstoupil do cizinecké legie, s níž prodělal nesmírně tvrdý výcvik na jihu Francie a v alžírském Sidi Bel Abbesu. V roce 1940 vznikl ve Francii československý pluk, do nějž Šacher okamžitě vstoupil. (Přítelem mu tam byl Adolf Opálka, později známý člen skupiny, vysazené u nás a zlikvidované kvůli atentátu na Heydricha.) Lodí, která cestou musela prchat před útokem německé ponorky, se dostal do Anglie, kde mu bylo umožněno přihlásit se do de Gaullovy armády, bojující proti Němcům a kolaborantskému režimu ve Vichy.
De Gaulle měl základny v Africe, proto se ocitl Šacher ještě s jedenácti Čechy na palubě lodi směřující k rovníku. Přistáli v Pointe-Noire, přístavu hlavního města Brazzaville v tehdejší Francouzské rovníkové Africe, sdružující nynější Gabon, Kongo-Brazzaville, Středoafrickou republiku a Čad. V Brazzaville obdržel Šacher rozkaz k přemístění do Sýrie, kterou měla armáda France Libre (Svobodná Francie) ve spolupráci se spojenci zbavit vichystické nadvlády. Krkolomná cesta do Malé Asie přes rovníkovou Afriku vedla nejprve lodí po veletoku Kongo do Stanleyville (dnes Kisangani) a pak autem do jihosúdánské Juby. Když se odtud nakonec Šacher vlakem a lodí dostal do Káhiry, dověděl se, že válka v Sýrii skončila. Přesto tam docestoval a ujal se výcviku formující se jednotky, složené z černochů z Čadu a Ubangi-Šari. Zažil tam první boje při potlačování vzpoury na Eufratu a byl zraněn.
Jakmile se průstřel jeho nohy zahojil, odjel Šacher se svou černou rotou na frontu do Libye, kde strávil první polovinu roku 1942 v okolí Tobruku v krutých bojích proti německé Rommelově armádě. Absolvoval obležení tvrze Bir Hakim, z něhož se v červnu probil, prošel minovými poli a se zbytkem jednotky, z níž přežila necelá polovina, se připojil ke spojencům ustupujícím na východ.
Z rovníkové Afriky si přivezl Šacher malárii. Na léčení byl poslán do Bejrútu v Libanonu. Ozdravovnu navštívil de Gaulle a osobně odevzdal Šacherovi Válečný kříž. V té době už bylo ve válce i Japonsko a hrozilo nebezpečí, že obsadí důležitý ostrov Madagaskar v Indickém oceánu. Šacher se svou jednotkou tam za nelidských podmínek narychlo putoval lodí přes Káhiru a Aden. Japonský útok se nekonal, a tak měli Šacherovi černoši půlroční příležitost odpočinout si od války, což jim ještě osladila příslovečná vstřícnost malgašských žen.
Po více než dvou letech služby měli Středoafričané nárok na dovolenou. Z Madagaskaru proto odjeli v srpnu 1943 na pevninu a pak pokračovali “Stanleyovou cestou”, již slavný cestovatel podnikl v roce 1874. Vede z tanzanského pobřeží přes jezero Tanganjika na zdrojnici Konga, řeku Lualabu. Kombinací vlakové a lodní dopravy, jež kupodivu tenkrát fungovala daleko lépe než dnes, dorazil Šacher s černochy do Stanleyville (Kisangani) a pak autem (po cestě, která je dnes neprůjezdná) do Bangassou v Ubangi-Šari.
V hlavním městě této kolonie Bangui pak strávil Šacher další příjemný půlrok, během nějž se seznámil s jediným Čechem trvale zde žijícím – bývalým baťovákem a potom farmářem Vilémem Sovákem. Znova tu také mluvil s generálem de Gaullem při jeho návštěvě, jeho armádě však dal vale okamžitě, jakmile se dověděl o budování československé jednotky v Sovětském svazu. Byl propuštěn a cestoval autobusem do Doualy v Kamerunu, pak letecky do Lagosu v Nigérii a odtud lodí do Londýna. Anabáze pokračovala na další lodi, která ho přes Gibraltar dopravila do Haify, a pak pokračoval po pevnině. Dalšími stanicemi cesty byla města Bagdád, Basra, Teherán, Baku a Kyjev.
V ukrajinském Krosnu Šachera přijali generálové Lomský a Svoboda a jako veliteli mu byl přidělen prapor. Jeho přímým nadřízeným se stal generál Klapálek. Se svým praporem se pak Šacher podílel od prosince 1944 do března 1945 na osvobozování Slovenska. Devátého dubna předával v Košicích jako vedoucí čestného oddílu hlášení prezidentu Benešovi.
Pak bylo po válce a voják Šacher, držitel nejvyšších vojenských vyznamenání Československa, Francie a Sovětského svazu, pro sebe hledal uplatnění. “Objevil” jej publicista Edvard Cenek a z jeho vyprávění napsal dvě knížky. Druhá z nich vyšla v roce 1947, ale to už se Šacher chystal zpátky do Afriky, která se mu stala osudem. Za pomoci Viléma Sováka to zkoušel v kraji Lobaye jižně od Bangui s farmařením, pak se dal najmout na stavbu národního parku Saint Floris na súdánské hranici a nakonec využil známosti s prvním prezidentem Středoafrické republiky Davidem Dackem (který měl rovněž farmu v Lobaye) a vstoupil do státních služeb.
Bývalý profesionální voják se stal v roce 1960 prvním správcem věznice právě vzniklé Středoafrické republiky. Po převratu, zosnovaném Dackovým bratrancem Bokassou o pět let později, zůstal ve vedení věznice jako jediný bílý zaměstnanec Bokassova režimu “na plný úvazek”. Ačkoliv Bokassa – nejprve prezident republiky, potom doživotní prezident a nakonec císař Středoafrického impéria – zahájil svou vládu gestem, při němž otevřel dveře Ngaragby, brzy se ze jména této věznice stalo synonymum hrůzy. Političtí vězňové tu umírali jednak proto, že byli umláceni dozorčími, jednak proto, že podlehli podmínkám. Ty byly hrozné už v tom, že ve vlhkých celách tu lidé byli běžně připoutáváni okovy ke zdem. Nejčastější příčiny úmrtí však byly žízeň a hlad. Nepodat vězňům potravu dva nebo tři týdny – a k tomu docházelo podle historiků Bokassova režimu opakovaně – znamenalo vždy uvolnit cely Ngaragby pro další kandidáty.
Bylo by snadné odsoudit Šachera za to, že se podílel na Bokassových zločinech tím, že se mu staral o věznici. Vězňové, kteří přežili, však vesměs potvrzují, že v rámci možností se mesijé Sašé snažil zmenšit jejich utrpení. Jednoho dne se proto Bokassa rozlítil a udělal ze správce vězně. Tím pak byl Šacher po celý půlrok od konce roku 1971 do července 1972. Na místě správce ho nahradil Středoafričan, ale tomu působilo technické vedení vězeňského komplexu potíže. Šacher musel být osvobozen, aby byl jmenován poradcem neschopného Bokassova člověka. Zcela bez prostředků nemohl odmítnout. Za jeho problémy se prý skrýval vzrůstající sklon k pití.
Po Bokassově pádu v roce 1979 se několik císařových přisluhovačů, kterým se nepodařilo uprchnout, stalo obětí narychlo organizovaných soudů, neváhajících vynést trest smrti. Šacherovi zachránilo život jeho francouzské občanství a především Řád čestné legie. Byl mu umožněn odjezd do Francie, kde žil od roku 1980. Podle neoficiální zprávy už válečný hrdina a později středoafrický žalářník Ota Šacher nežije. Jeho syn Paul zůstal v Bangui. Autor těchto řádků s ním během svého působení v tomto městě občas poseděl na pivu. Paul byl velmi příjemný člověk, ale velký hráč. Jeho matka byla Angličanka, neuměl česky, zato však znal dokonale oba jazyky Středoafrické republiky – francouzštinu a domorodé sango. Jako jediný běloch ze všech, které jsem ve Středoafrické republice poznal, neměl jiný pas než středoafrický. O otci se odmítal bavit. Když už musel, dal najevo, že se nemá za co stydět.
