TEXT: MICHAL DVOŘÁK
Kolik běhá po světě mravenců? To nikdo neví. Jedni tvrdí, že deset tisíc bilionů. Druzí říkají, že na každého člověka připadá milion jedinců tohoto šikovného hmyzu a že dohromady váží tolik, co celé lidstvo. Mravence můžeme přehlížet, můžeme nad nimi ohrnovat nos, rozhodně bychom je ale neměli podceňovat.
Vědce tento úspěšný drobný hmyz, který bez potíží osídlil všechny kontinenty kromě Antarktidy, nepřestává fascinovat. Desítky let například zkoumají jejich vysoce sociální způsob života. Slavný český entomolog Jan Obenberger přirovnal společenství mravenců k dokonalému komunistickému státu. V souvislosti s koloniemi mravenců se také nejčastěji hovoří o superorganismu, kde jsou zájmy jedince podřízeny zájmům celého společenstva. Je tomu ale opravdu tak? Opravdu dokážou jednotliví mravenci pracovat jen a pouze ve prospěch celku? Vědci zatím nejsou v odpovědi na tuto otázku zajedno.
Před dvěma lety přišli oxfordští entomologové se studií, podle níž mravenci skutečně neváhají položit vlastní život, pokud to prospěje zájmům celé skupiny. Podle britských vědců jde tedy o ideální superorganismus, jakých je v přírodě pomálu. Jako příklad uvádějí hejna ryb nebo stáda bizonů, která se sice také chovají jako samostatný organismus, ale kde zájem skupiny nevítězí: „To, co vypadá jako týmová práce, ve skutečnosti znamená, že se každé zvíře tlačí doprostřed skupiny, aby uniklo predátorům. V kontrastu s tím mraveniště nebo včelín vypadají jako skutečný soudržný organismus,“ vysvětluje entomolog Andy Gardner. Neuplynul ale ani rok a německá myrmekoložka Sylvia Cremer se k teorii nezištnosti postavila skepticky: „Dříve se věřilo tomu, že se mravenci nesobecky zříkají vlastních potomků ve prospěch královny. Dnes víme, že se společenstvo mravenců skládá z jedinců, kteří mezi sebou sice spolupracují, avšak s cílem prosadit své vlastní zájmy.“
MALÍ PODVODNÍCI
Jsou tedy mravenci nenapravitelní altruisté, nebo se mezi nimi najdou i sobci? Odpověď nám nedá sebedelší pozorování, lupa ani mikroskop, ale genetické analýzy. Všichni samečci mají totiž jen jedinou sadu chromozomů, kterou také předávají všem svým potomkům. Jednotlivé samičky jsou si tak díky této univerzální informaci od otců blízce příbuzné. Jejich nezištnost se pak projevuje v tom, že jsou ochotny vzdát se vlastního rozmnožování ve prospěch královny, která vzejde z některé z jejich sester. Ukázalo se ale, že někteří mravenci do tohoto zaběhnutého systému aktivně vstupují, aby zajistili pro své „dcery“ přímou cestu ke královskému trůnu. Vědci z univerzit v Leedsu a Kodani provedli analýzy DNA v pěti koloniích mravenců-střihačů a zjistili, že potomstvo některých otců disponuje „královskými“ geny. Ty jim umožňují zplodit potomstvo, které dokáže připravit mnoho jejich altruistických sester o šanci stát se královnami.
Vědci si lámali hlavu nad tím, proč se tyto zvýhodněné genové linie objevovaly v každé kolonii jen sporadicky. „Nejpravděpodobnějším vysvětlením musí být, že mravenci se tak záměrně brání odhalení,“ říká dr. William Hughes. „Pokud by se v jednom mraveništi vyvinulo příliš mnoho královen z jedné genetické linie, ostatní mravenci by to mohli zjistit a zakročit proti nim. Proto si myslíme, že samečci s těmito královskými geny objevili nějaký způsob, jak rozšířit své potomstvo do více kolonií, aniž by došlo k jeho odhalení. Jde o evoluční strategii, jak podvodem zabránit tomu, aby tyto vyvolené potlačil altrui¬stický dav, jehož práce využívají.“ Vědci tento fenomén nepřestávají sledovat. Zajímá je hlavně to, jak se tato sobeckost některých samců projevuje v praxi a jak distribuce královských genů probíhá.
JAK OBELHAT OTROKA
Zatímco ve vlastním společenství mravenci prosazují své individuální zájmy jen zřídka, tak o sobeckém jednání celých kolonií vůči svým sousedům si vědci iluze nedělají. Pro některé druhy mravenců je agresivní politika osvědčeným životním stylem. Zcela zřejmý je například vzájemný vztah mezi našimi mravenci otrokářskými (Polyergus rufescens) a mravenci otročícími (Formica fusca). Projevuje se mnoha způsoby – od masivní invaze zuřivých loupežníků na nic netušícího souseda, až po sofistikovanou infiltraci, za kterou by se nemuseli stydět ani příslušníci vojenských rozvědek. Každé mravenčí hnízdo má svůj charakteristický pach, podle něhož se pak členové jedné kolonie spolehlivě poznají. Kdo jim voní jinak, toho zabijí. Invazi do nepřátelského hnízda tak podniká sama královna, která dokáže svůj vlastní pach zamaskovat a své okolí naopak ohromuje pachem velmi libým. Pro zmatené mravence je dokonce atraktivnější než pach domácí královny, kterou její potomci brzy vyženou či zabijí a na trůn dosadí královnu cizí, jejímuž kouzlu tak snadno podlehli. Nová královna ihned započne s produkcí vlastních potomků, o které se původní mravenci s láskou starají, přestože jde o zcela jiný druh. Noví mravenci pak vymírající hostitelskou populaci postupně nahradí.
Mravenci otrokářští brzy zjistili, že jim péče zotročených druhů velmi prospívá. Musejí proto ve svých mraveništích udržovat dostatek pracovní síly. Za tímto účelem podnikají nájezdy na cizí mraveniště, kde uloupí co nejvíce kukel a s nimi uhánějí zpět do svého hnízda. Z kukel se vylíhnou otroci, kteří si osvojí pach svého nového domova a pustí se do práce. Očekává se od nich, že budou pro celé hnízdo zajišťovat potravu, a že se budou starat o nové kukly, s nimiž se otrokáři vrátí z dalších loupežných výprav. Otrokáři totiž zcela rezignovali na dělnické profese a věnují se pouze boji a únosům. Nedokážou se sami ani najíst – i k tomu potřebují pomoc svých věrných otroků.
KRÁLOVNA NA KRÁLOVNĚ
Infiltrace královny jako nástroj k ovládnutí cizího mraveniště ale není vlastní jen mravencům otrokářským. Některé další druhy tuto praktiku přivedly k pozoruhodné dokonalosti. Když například do nepřátelského hnízda proniknou královny rodu Doronomyrmex, vypustí mezi tamní dělnice sekret, který je dokonale zmate. Začnou se mezi sebou prát, zatímco vetřelkyně míří k domácí královně. Když ji najde, tak se na sebe snaží přenést její pachový kód – hladí ji a olizuje, dokud nevoní stejně jako ona. Teď už není potřeba ostatní mravence mást, protože se k ní chovají tak, jakoby na jejich trůně seděla odjakživa. Parazitická královna Lasius umbratus jde na věc ještě přímočařeji. Zabije první nepřátelskou dělnici, která jí přijde do cesty, a přijme její pach. Pro jistotu ji – sežvýkanou do kuličky – přibalí s sebou na cestu do cizího hnízda. Mravenci ji identifikují jako vlastní, proto se bez obtíží dostane až ke královně, kterou zabije. Nejkurióznějším způsobem se ale na cizí trůn dostávají královny druhu Teleutomyrmex schneideri. Do cizího mraveniště jich proniká více najednou, vyhledají místní královnu a usadí se jí na zádech. Adaptují pach své hostitelky, proto proti nim nezakročí ani ona, ani ostatní mravenci. Díky výraznému zakřivení těla a velkým drápkům na končetinách dokážou strávit na cizích zádech zbytek života, přičemž potravu kradou přímo z úst nebohé královny. Tyto parazitické matky plodí nové pohlavní generace do té doby, dokud dýchá tělo pod nimi. Umírají krátce po smrti svých hostitelek.
Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš, radí Šalamoun v Knize přísloví. Mravenčí společenství jsou dokonalá ve vytrvalosti, s jakou jdou za svým cílem. V sebeobětování, které činí celek silnějším. Mravenci jsou ale také mazaní intrikáni, kteří pochopili, že život na úkor druhých je tak snadný. A co je snadné, to je v makrosvětě přirozené.
