NAPSAL: JÍŘÍ MARGOLIUS
Tolik bankovek na jedné hromadě, vidlemi bys je mohl nabírat, a přece nikomu kolem nezaručovaly klidný život. Dalo by se říci, že tomu bylo právě naopak. Ti, kteří je vyráběli, byli mrtvými lidmi. Dobře o tom věděli. Jaká ironie – tolik peněz měli v ruce, a přece si za ně život koupit nemohli. Jak to vlastně tehdy bylo? Muž s černými vlasy, kterému bych ani ve snu nehádal osmasedmdes át let, mi ve spořilovské vilce přátelsky tiskne ruku. Ve druhé třímá desetilibrovou bankovku. Není na ní nic podivuhodného, snad je to, že je falešná. Podivná se může zdát jen následující věta, vyslovená ve dveřích zvučným hlasem, bez obav, že by ji někdo mohl slyšet. „Ano, jsem padělatel!“ Prvním padělatelem v lidských dějinách byl v 6. století před Kristem jistý Polykratés. Prohrál válku se Spartou a za svůj neúspěch musel zaplatit značný obnos. Slovo peníze pochází z latinského pecunia. Je to výraz pro plátno, které bylo kdysi platebním prostředkem. Plátno… platit… labyrinty původu slov jsou někdy kupodivu jednoduché. Mince spatřily světlo světa až v říši římské: tehdejší fachmani je razili v chrámu bohyně Junony. U nás až císařský patent Marie Terezie z 15. června 1762 dává vzniknout papírovým penězům, zvaným bankocetle. Polykrata najdu v dějepravách, za Adolfem Burgrem si mohu zaskočit na kraj Prahy. Jak kvalitní práci odváděl? Padělky dělíme na pět skupin. Velmi nebezpečné. Nebezpečné. Zdařilé. Méně zdařilé. Neumělé. Řekněme si upřímně: dokonalý padělek neexistuje. Do první kategorie, mezi velmi nebezpečné padělky, patří sachsenhausensk é libry. „Ty jsem dělal já,“ řekne Adolf Burger. V roce 1959 vydalo Toplitzké jezero v Rakousku ohromující tajemství. Hned první bedna z utopeného nacistick ého pokladu obsahovala padělané librové bankovky. Později potápěči vyzdvihli na hladinu další vodotěsné bedny. Jedna z nich nesla označení B 9. Byly v ní přísně tajné spisy RSHA, Hlavního bezpečnostního úřadu říše. Bedna vážila plný metrák. Dokumenty obsahovaly podrobnosti o největší penězokazecké akci v dějinách: falešné bankovky měly Němcům pomoci vyhrát válku! V bedně jsou i přesné seznamy o počtu vyrobených bankovek, o velitelích akce, i o těch, kteří peníze vyráběli. O lidech, kteří věděli, že jsou mrtví, aniž by jim to byl někdo řekl. Vedle pečlivě zabalených štočků pro tisk bankovek je i seznam členů padělatelsk ého komanda. Pod číslem 79 161 čteme jméno: Adolf Burger. Ukáže na bankovku, kterou držím v ruce. „Je z Toplitzkého jezera.“ Ale nejméně patnáct let předtím ji už držel v ruce. Válka se v té době chýlila ke konci, ale Akce Bernhard stále jela na plné obrátky. V sachsenhausenském „bloku mrtvých“ se rodily milióny bankovek. Ani jedna pravá, samý levoboček. Typograf Adolf Burger vystoupí v roce 1942 z vlaku na rampě v Osvětimi. První, koho vidí, je černovlas ý mladý muž v esesácké uniformě. Má hodnost hauptsturmführera. Spokojené si pohvizduje, přijela zásilka nového zboží. V ruce drží hůlku. Do každého, kdo ho míjí, mírně, taktn ě, aby neublížil, píchne. Ukáže, kudy vede cesta. Napravo, nalevo. Mladý muž v uniformě je lékař. Jmenuje se Josef Mengele. Adolf Burger jde doprava, dál od dýmajícího krematoria. Zatím si oddechne, ale ví, že má pramalou šanci. Opodál stojí připraveni vězní z úklidového komanda. Až Mengele se svými pomocníky pročistí transport, vyrukují na rampu a začnou třídit zavazadla. Kufry s jídlem, oděvy, cennostmi. Předtím ještě musí vynést z vagónů ty, kteří měli štěstí: zemřeli dřív, než mohli být zabiti. Úklidovému komandu nikdo neřekne jinak než Kanada. Byl to pro vězně symbol kouzelné země, místa hojnosti, klidu, jídla. V Kanadě se pěstuje nejkvalitn ější obilí na úplně celém světě. A obilí je chleba. Ztvrdlý skrojek tady, v Osvětimi a Birkenau, může zachr ánit život. Adolf Burger ještě neví, že se brzy dostane do Kanady. Poprvé si tak zachrání život. Podruhé v bloku mrtvých. Ale to už bude v Sachsenhausenu. Velitel koncentračního tábora Birkenau dostal z Berlína naléhavý rozkaz. Okamžitě vybrat všechny fotografy, retušéry, chemiky a typografy. „Po pobytu v karanténě jsem se dostal do Sachsenhausenu. Mne a několik spoluvězňů odvedl hauptscharführer Werner na jižní stranu tábora, k blokům 18 a 19. Bez obalu řekl, že budeme vyrábět falešné anglické bankovky. A kdo nebude svědomitě pracovat, dopadne to s ním špatně!“ Každému z nově příchozích se zatm ělo před očima. Nikdo si nedělal iluze. Tohle je jenom dočasně prodloužená směnka na život. Němci válku prohrají, to je teď, v polovině čtyřiačtyřicátého, jasné. Svědky svých špinavých akcí rozhodně nenechají naživu. Otevřely se dveře. Adolf Burger se ocitl ve velké místnosti. Myslel, že se mu to jen zdá. Všude kolem stály nejmodernější tiskařské stroje. Hned vedle něho lis značky VIKTORIA. Zprvu na něm bude tisknout Titovy povstalecké liry z osvobozeneckého jugoslávského území. Co bude dál? Jedno ví v té chvíli určitě: Viktoria znamená vítězství. Adolf Burger zvážil reálně situaci, v níž se ocitl, a štítek s názvem stroje ohodnotil jako šibeniční vtip. „Druhý den, když jsme se postavili ke strojům, vešel sturmbannführer SS Bernhard Krüger, vedoucí referátu VI F4 RSHA.“ Pro jistotu zopakoval mizivé šance nedobrovolných padělatelů. „… pokud nebudete pořádně pracovat, budete zastřeleni!“ Dílna podléhala nevyššímu stupni utajení. O tom, co se zde dělá, věděli jenom Hitler, Himmler, Schellenberg a pár dalších. Velitel sachsenhausensk ého tábora neměl o pracovní náplni vězňů ze zvláštních bloků nejmenší ponětí! Zato Bernhard Krüger byl velké zvíře. Velel celému projektu. Ten se jmenoval po něm: Akce Bernhard. Na rozdíl od zavedených bankovních stupnic padělků byly v Sachsenhausenu rozděleny bankovky do čtyř kategorií. „Nejzdařilejšími byli odměňováni němečtí špióni. Říše jimi také platila dodávky strategických surovin. Bankovky označené dvojkou měnili Němci v okupovaných územích a za pravé peníze pak nakupovali zlato. Trojku chtěli rozhazovat z letadel nad britským územím, aby rozvrátili ekonomiku nepřítele. Naštěstí už k tomu nedošlo. A poslední, čtvrtá kategorie, byly zcela nepovedené kusy. Musely se hned na místě likvidovat.“ Bylo možné v takových podmínkách sabotovat? Vyrobit víc zmetků, aniž by vězni vzbudili podezření? Postarat se o nekvalitní tisk? Čas od času zvolnit tempo? Zapomenout chvíli na strach…? „Strach? Na ten jsme neměli čas. Věděli jsme, že nás může zachránit jen zázrak. Jenže každý z nás chtěl přežít až do posledních dnů. Pak se uvidí, jestli zůstala nějaká škvíra naděje, kudy lze smrti uniknout.“ Strach… Může jej pocítit v penězokazecké dílně člověk, který prožil osvětimskou rampu? Který prošel kolem černovlasého krasavce s hůlkou, vpravo, vlevo, život, smrt…? Dostal se do „Kanady“, vyklízel mrtvé z vagónů, na jednu hromadu nosil kufry těch, kteří je už nikdy nebudou potřebovat. „Když přijel francouzský transport, byly v kufrech bagety, salámy, cennosti, kvalitní šaty. Z Polska přijížděli chudé transporty. Obnošené šaty, chleba. Ale všude byly hračky pro děti. Házel jsem je na hromadu, už nebyl nikdo, kdo by si s nimi hrál.“ Konzervy, chleba… lidé z „Kanady“ si je brali, protože museli přežít oni i jejich druzi. Ten, kdo si jídlo přivezl, už hlad nestačil pocítit, natož se najíst. „Kolik vražd jsem jen viděl… Esesá- ka, který střelil malé děvčátko do týlu. Tělíčko odhodil a stejně bezcitně zabil malého chlapce. Polská holčička… prosila esesáka na kolenou o život. Smáli se, poslali ji do plynové komory. Hraček byly celé hory. Nesčetné množství panenek s krásnýma očima. Zdálo se mi, že všechny pláčou…“ Přesto se snažili práci zdržovat. Ve vedrech pustili stroje na plný výkon. Válce nadměrnou teplotou změkly a bankovky ztrácely na kvalitě. Němci nařídili noční směny, ale odborníci ve vězeňských hadrech prohlásili, že při umělém světle nelze odvést dokonalou práci pro vítězství říše. Adolf Burger patřil k nejmladším padělatelům. Doyenem byl Salamon Smolianoff, jediný, kdo se paděláním před válkou živil: už v roce 1926 byl zatčen za padělání padesátilibrových bankovek a odsouzen holandským soudem. Ostatní členové komanda byli sice amatéři, ale bankovky první kategorie, vzešlé z jejich nedobrovolné dílny, byly skvělé. Němečtí agenti zkusmo padělky měnili ve švýcarských bankách. Všude je uznali za pravé, až jednou jeden odborník v Bank of England začal tušit, že se musí jednat o padělky. „Poznal to podle papíru. Němci při svém smyslu pro pořádek a přesnost vyrobili dokonalejší papír, než měli Angli čané!“ Papír byl dlouho kamenem úrazu. Vše bylo připraveno, od padělatelů až po stroje, ale chyběl právě – papír. Angli čané ho dělají z hadrů, to se vědě- lo. Výroba se rozjela, ale stále to nebylo ono. Až někdo naťukl Kolumbovo vejce: papír se vyrábí ze starých hadrů! Adolf Burger položí na stůl „svoji“ bankovku, vedle pak pravou. V levém rohu nahoře je portrét ženy, symbolizující britskou říši. Za ní v pozadí je patrna obloha, země a moře. Na falzifikátu se linky slévají. Na pravé bankovce nic takového není. Obloha, země a moře jsou zřetelně odlišeny, linky ostré, přesné. Odborník najde rozdíl i v ozdobných tazích linek, tvořících nápis Bank of England. V jednom obloučku je u falza linka trošku silnější. Před časem ukázali kriminalisté Adolfu Burgrovi falešno stodolarovku. Neřekli, že se jedná o padělek, jen zvě- davě čekali, co řekne odborník na slovo vzatý, někdejší sachsenhausenské číslo 79 161. Ani ji nemusel brát do ruky. „Na první pohled bylo vidět, že není vyrobena hlubotiskem, ale ofsetem! V posledním období války jsme totiž dostali příkaz zahájit výrobu dolarů. Pro tento úkol bylo vybráno sedm vězňů. Já měl fungovat v roli tiskaře. Jenže dolary jsou tištěny právě hlubotiskem, a nejen já, ale i Němci věděli, že tímhle způsobem to nepůjde, protože čas kvapí. Zhotovení desky by trvalo víc než rok, a to už bylo i největšímu tupci v německé uniformě jasné, že Akce Bernhard i celá říše již budou v té době patřit historii.“ Dolary budete vyrábět světlotiskem! Denní norma: milión dolarů! Berlín už byl skoro obklíčen a Němci ještě fantazírovali, jak zaplaví nepřá- telský svět svými bankocetlemi a rozhodnou válku ve svůj prospěch. Kolik jste jich vyrobili? zajímám se. „Do evakuace jen dvě stě kusů. Zkou šky jsme zdržovali, jak se dalo. Mistrem v získávání času byl hlavně Holanďan Jakobson: naše dolary měly pouhým okem viditelné zrnění a on „naříkal, že světlotiskem kloudný dolar nevykouzlíme, kdybychom se rozkrájeli.“ Teprve když velitel Krüger začal nahlas mluvit o zastřelení sabotérů, kvalita se poznenáhlu zlepšovala. Ale se dvěma sty kusy stodolarovek si Německo vítězství koupit nemohlo. „Libry se dělali líp,“ libuje si i po letech Adolf Burger. „Byly černobílé a jejich výroba je snazší. Vyráběli jsme je knihtiskem, na jednom archu čtyři kusy. Ještě dlouho po válce jich hodně kolovalo po světě. U nás se dostaly do oběhu před koncem války, když jimi Němci platili slovenskému katolickému kléru za věrné služby.“ „Nestačili nás zlikvidovat. Evakuovali celou skupinu do rakouského koncentra čního tábora v Ebensee. Tam jsme měli v práci pokračovat, ale už jsme nevyrobili ani libru.“ Američané osvobodili tábor dřív, než strážci jednoho z nejutajovanějších podvodů dějin stačili své penězokazce postřílet. „První cesta po návratu domů vedla na policii, a pak do Státní banky. V hubených zásobách valut jsem našel spoustu svých liber,“ řekne padělatel z komanda smrti, který po všem, co má za sebou, oprávněněji než kdokoli jiný může tvrdit, že život je za všechny peníze.
