Fotografování je přísně zakázáno! varují výstražné cedule na mostech pákistánské horské silnice Karákóram Highway, označované za osmý div světa. V Pákistánu jsou totiž mosty strategickými objekty. Co kdyby je nějaký diverzant ze sousední na smrt znepřátelené Indie (viz Koktejl 5/2006) chtěl náhodou vyhodit do vzduchu? Pokud diverzant nejste, zákaz focení upřímně řečeno ani moc nevadí. Kdo by si chtěl zvěčňovat nudné ocelové a kamenné konstrukce? Mnohem zajímavější jsou totiž způsoby, jakými se lidé z vesnic podél Karákóram Highway dopravují na opačné břehy zdejších řek.
Za městečkem Bešam začíná úsek silnice zvaný Kohistán (Země hor). Řeka Indus tu na své pouti z Himálaje pění v kaňonu se skalními stěnami vysokými několik tisíc metrů. Jsou téměř kolmé, takže na dno kaňonu proniká slunce jen na několik hodin denně.
Ve 4. století po Kristu tudy kráčel mnich Fa-sien. Z čínského Čanganu se vydal přes poušť Taklamakan a přes hřebeny Karákóramu do Indie. Po mnohaletém putování si domů přinesl originály buddhistických textů, které přeložil do čínštiny. O své pouti Kohistánem napsal: „Byla to obtížná cesta, plná překážek, srázných strží a nebezpečných propastí. Hory tam tvoří jakoby zeď, zvedající se do výše tisíců metrů. Jak se k nim člověk přibližuje, zmocňuje se ho závrať, a chce-li kráčet vpřed, nemá, kde by nohou spočinul. Dole protéká řeka zvaná Sindh. V dřívějších dobách tu lidé prorazili ve skále cestu opatřenou schodištěm, čítajícím celkem sedm set schodů. Po jeho slezení se poutníci přehoupli přes řeku po provazovém mostě.“
Zatímco na pravém břehu Indu už třicet let projíždějí náklaďáky, obyvatelé malých vesniček a samot na levém břehu dosud žijí ve středověku. Dlouhá staletí kmenových válek a krevní msty je naučila ostražitosti. Na jejich břehu řeky přestávají platit zákony a cizinci tu nejsou vítáni. Dokonce i pákistánští policisté se sem odvažují jen přes den a ve větších skupinách. Z vrcholků vysokých kamenných věží, které jsou součástí většiny zdejších domů, se může kdykoli ozvat střelba.
Jeden z mála přechodů ze silnice Karákóram Highway na levý břeh Indu se nachází pár kilometrů nad vesnicí Dasu. Není to provazový most, o kterém psal Fa-sien, ale dvě ocelová lana a dřevěný koš, velký asi dva krát dva metry. Elektromotory tu nenajdete – primitivní lanovka se pohybuje vysoko nad bouřícím Indem jen díky silným pažím cestujících. Pokud ale chcete přes řeku, nesmíte mít závrať a domýšlet, co by se stalo, kdyby lanovka náhodou nevydržela. Váš život tu nevisí na příslovečném vlásku. Visí na laně. Jenže to vlastně není zas tak velký rozdíl.
Děsivou jízdu nad bíle zpěněnou vodní masou vám ale obyvatelé levého břehu nejdříve musejí dovolit. Před nevítanými hosty jim prostě jen stačí lanovku zablokovat. I proto prý také v samotách Kohistánu často hledají útočiště lupiči, vrazi a další zločinci, kterým je půda na pravém břehu řeky příliš horká.
Hlavní silnice míří z Kohistánu stále na sever. Za vesnicí Sazin se sevřené údolí Indu opět rozšiřuje. Raikotský most, u něhož odbočuje cesta pod severní stěnu „zabijácké hory“ Nanga Parbat, stavěli v 70. letech čínští dělníci. Dodnes je připomínají porcelánové sošky čínských lvů přilepené na jeho kamenném zábradlí. O pár desítek kilometrů dál, před městem Gilgit, uhýbá tok Indu na východ k indické hranici. Parthábský most, přes který tu odbočuje prašná cesta vedoucí do Baltistánu (viz Koktejl 10/2005), je betonový a ničím vás nezaujme.
Dál na sever pak Karákóram Highway sleduje tok řeky Hunzy, přítoku Indu. Za dvěma z nejkrásnějších pákistánských mostů po ní musíte putovat až do bývalého nezávislého královstvíčka Godžál, které leží jen pár desítek kilometrů před čínskou hranicí. Nad vesnicí Passu tu ční rozeklané vrcholky hory Tapopdan (6100 metrů nad mořem), přiléhavě označované také jako Katedrála. Přímo pod nimi se říční břehy rozestupují na vzdálenost několika set metrů.
Zdejší nejdelší visutý most v severním Pákistánu při pohledu z dálky připomíná pavoučí vlákno natažené vysoko nad řekou. Jeho spodek tvoří dvě ocelová lana, mezi nimiž jsou zhruba ve vzdálenosti jednoho kroku vpleteny kusy naplaveného dřeva. Horní řady lan se poutníci přidržují.
I za úplného bezvětří stačí vaše kroky k tomu, aby se most citelně rozhoupal. Jaké to asi musí být na jaře, když jím lomcuje vichřice, zatímco se hluboko dole valí bouřící vodní masy z tajícího sněhu? Přechod mostu v Passu uštědří adrenalinový kopanec srovnatelný snad jen s jízdou na horské dráze nebo bungee jumpingem. „Nedívejte se dolů,“ zní známá rada proti závrati. Jenže tady se dolů dívat musíte – jinak byste totiž šlápli do prázdna.
Obyvatelé protější vesničky Zarabád přes most balancují s nůšemi plnými obilných klasů. Jednoho z nich jsem potkal přímo uprostřed. Abychom se vyhnuli, museli jsme se obejmout a okamžik společně balancovat rozkročeni na dvou prknech. „Ahoj, já jsem Alí,“ řekl. Na druhém břehu pak Alí odložil nůši a vrátil se přes most, aby na zádech přenesl svého malého synka. Na rozloučenou mi s úsměvem stiskl ruku a popřál mi, aby mé kroky provázel Bůh. Když někoho vysoko nad vodami obejmete, nemůžete se na něj mračit. Pákistánské visuté mosty tak spojují lidi.
Pokud překonáte závrať, můžete se ze Zarabádu vydat po druhém břehu řeky do vesničky Hussajní. Je tam další visutý most, přes který se po několikahodinovém treku vrátíte zpátky ke Karákóram Highway. Až budete strachem zpocenýma rukama křečovitě svírat roztřepená ocelová lana, možná si stejně jako já v duchu řeknete, že je vlastně dobře, že je Pákistán „suchá“ muslimská země. Motat se přes visutý most po pár pivech by totiž byla sebevražda.
Karákóram Highway
l Byla dostavěna teprve v roce 1982. Probíjí se napříč čtyřmi nejvyššími pohořími světa: Karákóramem, Himálajem, Pamírem a Hindúkušem. l Osm set kilometrů dlouhý úsek silnice na čínskou hranici se táhne podél toků řek Indus a Hunza do sedla Khundžeráb (4730 metrů nad mořem).
