Až osmdesát procent obětí lavin se udusí. Masa sněhu ucpe dýchací otvory a navíc svou vahou zabraňuje pohybu hrudníku. Svůj díl na tragédii má i vydechovaný oxid uhličitý, který se hromadí ve vzduchové kapse u hlavy zasypaného. Navíc může valící se sněhová masa člověka poranit, protože ho vleče, vmete na skálu, kmen stromu. Zranění mohou způsobit lyže, případně snowboard.
Při lavinovém výcviku proto zkušení instruktoři nabádají: když už je jasné, že lavině nelze uniknout, je třeba uvolnit bezpečnostní přezky a řemínky na lyžích či snowboardu, vytáhnout ruce z poutek od lyžařských holí, přetáhnout si kapuci přes hlavu, odhodit batoh a dát si v lavině dlaně před obličej, aby se vytvořila malá vzduchová kapsa. V prachové lavině se někdy dá „plavat“ a rychlými pohyby se dostat výše, aby tíha sněhu nebyla tak velká.
Šance přežít se zvyšuje nejen tím, jak se člověk v prvních momentech zachová, ale i v tom, co má s sebou. Jednou z nejprimitivnějších metod, jak dát o sobě vědět záchranářům, je vyhození takzvané lavinové šňůrky.
Byl to zpočátku dvacet metrů dlouhý konopný provaz namotaný na starý kolík na prádlo, později perlonová šňůra, která se stala standardním vybavením horolezců a lyžařů. Lavinovým expertem Wastlem Marinerem byla označována jako životní pojistka a byla nejspolehlivější. Ve zprávě nadace VANNI EIGENMANN v roce 1970 je možné se dočíst: „Až do dnešního dne není v alpských zemích znám žádný případ, kdy by zasypaný používající lavinovou šňůru byl vyproštěn mrtev.“
Jenže prezident Rakouské společnosti horské medicíny profesor Gerhard Flotra, nestor této společnosti a záchrany v horách, upozorňuje: „Lavinové šňůry ale téměř nikdy nepoužívali lyžaři.“ Navíc má tato jednoduchá metoda své úskalí. Zvětšuje sice šanci na nalezení zasypaného, ale šňůrka se může přetrhnout, zaháknout za strom či skálu a držet člověka v lavině. Také vůbec ji uvidět je pro záchranáře hodně nesnadné. Modernější verze má proto na konci balonek, který je složený podobně, jako bývají lampiony. Po odjištění jej pružina roztáhne a balon se drží na povrchu laviny, což zásadním způsobem urychluje nalezení postiženého.
DRAHÉ VYBAVENÍ NENÍ VŠEMOCNÉ
Hodně využívaným zařízením jsou takzvané pípáky, které se nosí přímo dobře připevněné většinou za pasem. Fungují zároveň jako vysílač i přijímač a pracují na světově standardizované frekvenci 457 kHz. Protože doba pokročila, jsou záchranné lavinové pomůcky zabudovávány do speciálních bund a vyrábějí se i „záchranné“ batohy. Jde ale o finančně velmi nákladné záležitosti a v České republice se v podstatě dají sehnat pouze přes internet.
Jak nejnovější vymoženosti fungují, popisuje ing. Michal Bulička, instruktor skialpinismu a držitel rakouské státní zkoušky v tomto oboru: „V ABS (Air Bag System) batohu je integrován dvojitý airbag, který se nafukuje pomocí plynové patrony. Airbagy z hrubé pevné tkaniny jsou složeny po obou bocích v kapsách uzavřených řídkým suchým zipem. V lavině větší částice zůstávají na povrchu, menší klesají ke dnu. ABS tedy zvyšuje naději zůstat na povrchu v tekoucí lavině. V prachové lavině jeho účinnost klesá.“
Výrobci pomůcek pro lyžaře a horolezce navíc vyvíjejí i záchranné vesty ze speciální tkaniny, do níž by byl vzduch z okolního lavinového sněhu nasáván a vydechovaný vzduch by byl zády odváděn. V lavině je totiž vzduchu dost, lidský organismus ho ale neumí získat.
Čas přežití v lavině tak lze při použití vesty Avalung podle výrobců prodloužit až na jednu hodinu. Ovšem vesta funguje pouze ve chvíli, kdy má zasypaný v ústech dýchací hadici a ve sněhu je nejméně padesát procent kyslíku. Vysokohorští průvodci a skialpinisté mají ale k těmto pomůckám výhrady. „Být zavalen lavinou je takový šok, že na hledání hadiček, lanek nebo náustků většinou vůbec není čas. Je obrovský rozdíl mezi bezchybně naučenými teoretickými informacemi a krizovým momentem, kdy do vás narazí lavina rychlostí desítek až stovek kilometrů v hodině.“
Petr Kratochvíl o svém setkání s lavinou píše: „Pustili se dolů. Jel jsem jako poslední a už při doskoku z převěje se mi něco nezdálo. Jako by se svah pode mnou nějak podivně zakýval. Nevěnoval jsem tomu pozornost, bylo krásně a mí kamarádi byli už hezký kousek pode mnou. Rozjel jsem se za nimi a pak jsem si všiml, že mi od lyží odletuje více sněhu, než je obvyklé. Když jsem se podíval dolů, zjistil jsem, že všude nad svahem je zvířený sníh, jako by začal foukat silný vítr. Pak mi došlo, že stojím přímo v začínající lavině. Zakřičel jsem na kluky a pustil se ze svahu šikmo dolů, abych se dostal z lavinového koryta. Chybělo mi nějakých padesát sto metrů do relativního bezpečí, jel jsem naplno, i když jsem věděl, že ze sněhu trčí skály. Zhruba v polovině jsem s hrůzou zjistil, že už v bílé mlze nevidím ani svá stehna a síla podobná horské bystřině se mě snaží strhnout dolů. Unikl jsem jen taktak. Stál jsem pak, popadal dech a sledoval řítící se lavinu. Očima jsem hledal místo, kde jsem viděl naposledy kamarády. Vše probíhalo ve strašidelném tichu, zvířený prašan jen lehce šuměl. Po necelé minutě lavina zeslábla, až se úplně zastavila. Opatrně jsem se pustil dolů a nervózně vyhlížel společníky. Oba byli v pořádku.“
Protože prvních patnáct minut je nejdůležitějších, má člověk utopený ve sněhu největší šanci, pokud ho najdou kamarádi, kteří lavině unikli. Proto experti radí nechávat mezi lidmi při vstupu na lavinový svah nejméně padesátimetrové rozestupy. Spoléhat se na mobil a teprve ve chvíli nehody začít shánět číslo horské služby, je nesmyslná ztráta času. Kanadské statistiky uvádějí, že v letech 1970–2002 zemřelo pod lavinou 336 lidí. Čtyřicet devět procent mrtvých, kteří zahynuli pod kanadskými lavinami v letech 1984–2003, byli dovolenkoví lyžaři. LAVINY SE NIKOMU NEVYHÝBAJÍ
Češi hynou pod lavinami nejčastěji na Slovensku, kam jich do hor jezdí nejvíce a kde při tom často riskují. Pravděpodobně největší hromadnou obětí Čechoslováků však byla smrt patnácti lidí na úbočí hory Huascarán v Peru 31. května 1970.
Horolezecká výprava Peru 70 se potýkala s problémy už od počátku. Nejenže nebylo všem členům výpravy umožněno vycestovat ze socialistického Československa, ale během cesty jim kdosi ukradl podstatnou část vybavení. K prvnímu úmrtí došlo již 18. května 1970, kdy se do třicetimetrové hloubky zřítil sedmadvacetiletý Ivan Bortel. Byl to on, kdo měl prvovýstup nejlépe naplánovaný, a bez něj se účastníci expedice rozhodli pro výstup klasickou cestou.
Šíře laviny, která o půl čtvrté odpoledne spadla ze severní stěny Huascaránu, byla přes dva kilometry. Pravá část laviny zabila celou horolezeckou výpravu. Jak ukázala seizmologická měření, záchvěv, který utrhl lavinu ledu a kamení z jejího lože, měl sílu 7,7 Richterovy stupnice.
Československá výprava byla jen zlomkem celkového počtu obětí. Stejné zemětřesení zavalilo sněhem, ledem a kamením městečko Yungay a několik vesnic, přesunulo asi padesát milionů metrů krychlových zeminy a zabilo na 70 000 lidí. Jan Suchl v knize Cesta končí pod Huascaránem popisuje: „Zemětřesením se odlomila 70–90 metrů tlustá vrcholová pokrývka v šíři asi dva kilometry, zřítila se po osm set metrů vysoké západní stěně, strhla s sebou nesmírné masy skal, slétla po ledovci 511, protrhla postranní morény, rozlila se po suťových polích a dole se pak stěsnala do soutěskovitého údolí Rio Shacsha. Rychlost a síla přívalu byla na konci soutěsky tak mocná, že část masy přelétla dobrých sto metrů vysoký horský hřeben, a tento boční proud laviny zničil městečko Yungay. Hlavní proud, provázený větrnou smrští, která strhávala střechy, lámala stromy a rvala z nich listí, se hnal dolů korytem říčky Shacsha, smetl Ranrahirku a vlil se do řeky Santa. Za lavinou nezůstal jediný dům, jediný most, jediný strom. Patnáctikilometrovou vzdálenost k řece Santa od místa, kde se odtrhla, urazila lavina podle svědků za dvě až čtyři minuty, což odpovídá rychlosti 225–450 kilometrů v hodině.“
