Napsala a vyfotografovala Hedvika Miller Historie počátku Appalačské stezky sahá až do doby dobývání Ameriky. Působily zde různé kmeny, k nejznámějším patří Čerokíové. Do zdejších hor se údajně uchýlili před vetřelci z Evropy. Život tady neměli jednoduchý, v roce 1540 výprava Hernána de Sota ze Španělska zavlekla mezi indiány neštovice a ty zabily téměř tři čtvrtiny původních obyvatel. Kmen Čerokíů stály téměř padesát tisíc životů. Přesto jsou dnes nejpočetnější skupinou původního obyvatelstva v Americe. V roce 1838 prožili tragédii, která dodnes patří k černým datům historie USA. Tehdejší prezident Andrew Jackson prosadil jejich nucený odchod z území Severní Karolíny, Tennessee, Georgie a Alabamy. Armáda pod vedením generála Winfielda Scotta hnala desítky tisíc lidí jako stádo z jejich domovů do dnešní Oklahomy. Vyčerpaní umírali cestou na černý kašel, úplavici nebo spalničky. Několika desítkám se ale podařilo uprchnout před vojáky do hor, kde se po dlouhé roky skrývali. Už tehdy v nitru appalačských lesů vyrůstaly malé usedlosti a farmy, ale neexistovaly tu žádné silnice a lidé se živili výhradně zemědělstvím a těžbou drahých kamenů i zlata. V roce 1923 tak napadlo lesníka Bentona Mackaye propojit zatím neznámá území farem a hospodářských usedlostí s již existujícími místními stezkami vysoko v horách. Už v témže roce tak byla otevřena první část ojedinělé cesty ve státě New York. Výstavba pokračovala až do roku 1937 a dnes vede stezka od severu USA ze státu Maine až do Georgie a má neuvěřitelných tři tisíce pět set kilometrů! Samozřejmě již od samého počátku budování vznikaly dohady, jaké by to bylo, projít celou stezkou, která nakonec měří tři tisíce pět set kilometrů. Poprvé se k tomu odvážilo šest skautů z Bronxu a trvalo jim to celých sto dvacet jedna dní.
V době druhé světové války se o stezku nikdo moc nestaral a zčásti byla hodně poničená. Dohromady ji daly časem stovky dobrovolníků.
*** Appalačská stezka vede přes vrcholky hor a jejich úpatí, údolí a stráně, hluboké lesy, pláně, řeky, vodopády a mýtiny. Rostou tu převážně listnaté stromy, ale na některých místech je les převážně jehličnatý. Při putování po jednotlivých částech stezky mohou turisté naprosto zapomenout na civilizaci. I když je stezka považována za adrenalinový zážitek, často na ní turista i několik dní nepotká živáčka. Někdy se tak túra stává i nebezpečnou, protože si tu člověk může připadat naprosto ztracený. Dobrovolní ochránci přírody a členové klubu Appalačských hor zde vybudovali několik přístřeší, která se dají přirovnat k primitivním srubům. Na stezce jsou občas vidět zbořeniny malých usedlostí, domů a farem a stačí jen trochu představivosti, aby si člověk uvědomil, jak těžce se v horách starousedlíkům žilo. A pokud se někdo vyšplhá až na vrcholky jednotlivých hor, otevře se mu výhled, který připomíná nekonečno. Husté lesy pokrývají celé okolí, nad hlavou přelétávají orli a káně, sem tam je v dálce vidět městečko nebo pár stavení, od kterých je ale stezka vzdálena většinou hodiny chůze. Lidé si proto pro přespání nezřídka vybírají místa, kde je alespoň jiskřička naděje, že potkají dalšího člověka. Často to jsou menší údolí nebo pláně, kde se dá postavit stan nebo v blízkosti teče řeka. Maximálně se zde mohou sejít dva tři stany, když má osamělý turista štěstí. Většinou se ale spí na cestách docela osamoceně v pustině. Klasické kempy tu pochopitelně nejsou.
Samozřejmě hrozí, že se objeví černý medvěd. Turisté proto musejí být velmi opatrní na své zásoby jídla a přes noc věšet batohy mezi stromy, kam huňáč nevyleze. Na cestách se také může objevit divoký krocan a hadi. Dobře se musí hospodařit s vodou, protože místy je jí nedostatek. Kdo se nedrží značek, může se v lesích snadno ztratit.
*** Protože putování po stezce není výlet na jeden den, vyhledávají ji nejvíce čerství absolventi vysokých škol, kteří si touží užít poslední „dlouhé“ prázdniny, nebo lidé, kteří právě mění zaměstnání. Přesně tak jako čtyřiadvacetiletý mladík s přezdívkou Locomotive Joe z Texasu. „Právě jsem dostudoval architekturu a rozhodl jsem se, že stezku projdu celou sám,“ svěřil se. Potkali jsme se v blízkosti hory Roane Mountain, kde Joe právě zdolal jeden z nejtěžších úseků s výstupem nad tisíc pět set metrů nad mořem. Ve výšce 1828 metrů je na hoře největší přírodní rododendronová zahrada na světě. V minulém století tady dokonce kdosi postavil hotel, ale ten zanikl, protože návštěvníků bylo kvůli nepřístupnému terénu žalostně málo. Dnes na horu vede silnice spojující Severní Karolínu a Tennessee. Je to jeden z mála úseků, kde Appalačská stezka protíná civilizované místo. Turisté ho proto využívají k doplnění zásob vody a k odpočinku. Locomotive Joe byl na cestě teprve necelý měsíc a ušel za tu dobu pět set kilometrů. Další tři tisíce ho čekaly. Bylo vidět, že je rád, že si s někým může popovídat. Vyšel z Georgie v dubnu a počítal s tím, že do státu Maine dorazí v říjnu. To je nejzazší termín, kdy je možné na vrcholcích Appalačských hor ještě přežít bez újmy na zdraví. Pak přijde sníh a krušné počasí. „Po horách chodím od raného dětství. Nedělá mi problémy zůstat někde přes noc, ale tenhle trek je opravdu náročný,“ přiznal. „Nejhorší to je, když začne pršet. Obloha se v momentě zatáhne, hory se změní v černé nepřehledné místo.“ Po řadě dní samoty vždy zamířil do některého provizorně postaveného primitivního srubu a těšil se na lidi. Štěstí měl ale jen občas.
Jídlo mu posílají rodiče poštou na dojednanou adresu v přilehlých vesnicích. Výhradně instantní polévky, těstoviny a džusy v prášku. Do těchto hor se turisté obvykle vydávají jen s lehkým stanem, spacím pytlem a miniaturním vařičem. Někam do osady se snaží obvykle zajít tak jednou za deset dní, osprchují se, vyperou si, jeden den odpočinou a pokračují. Téměř všichni se shodují na tom, že přes noc, kdy leží v posteli v ubytovně, se mnohokrát vzbudí a nechtějí věřit tomu, že nejsou v lese. „Je to hodně zvláštní pocit,“ potvrzuje Joe. Zatím si tento luxus dopřál během cesty jen jednou.
Appalačská stezka má svůj klub sdružující všechny nadšence, kteří se snaží oněch tři a půl tisíce kilometrů přes hory ujít. Nejlepší je zaregistrovat se už předem a dávat pak čas od času vědět o své poloze a situaci. Na Appalačské stezce došlo k několika úmrtím, která dodnes nebyla objasněna. Zřejmě se jednalo o vraždy. Jedna z nejhorších, a v tomto případě šlo o vraždu prokázanou, se stala roku 1996. Tehdy šestadvacetiletý Darrell David Rice podřízl hrdlo dvěma mladým ženám, když kempovaly na treku ve Virginii. V roce 2002 byl odsouzen k smrti. O nebezpečných starých indiánských čarodějích a zlých lesních mužících existuje nespočetné množství příběhů. Prý žijí v lesích a mstí se po léta za utrpení indiánů v době, kdy byli přinuceni odejít do Oklahomy. Od 1990 se v horách ukrývalo i několik sériových vrahů. Nebezpečí, že vás někdo zabije, je ale daleko méně pravděpodobné než v kterémkoliv civilizovaném městě. V momentě, kdy si na toto nebezpečí vzpomene turista – a je jedno, zda na svém třístém či dvoutisícím kilometru – může ovšem tato představa udělat s jeho psychikou divy. V roce 1998 si mladík s přezdívkou Magarony napsal do deníku: „Jsem rád, že jsem na cestě v horách, a nemusím se potýkat s tím, co se děje v civilizaci; občas jen v noci slyším divné šelesty, jako by ke mně někdo mluvil. Nemám strach, ale je to divný pocit.“ Magaroni prošel celou stezku za šest měsíců. Zážitek to byl tak neobyčejný, že ovlivnil i jeho další životní plány.
Dívka s přezdívkou Iron Karen se vydala na přechod Appalačských hor ve třiadvaceti letech po vystudování univerzity. I když jí to vymlouvala rodina, přátelé a spolužáci, šla sama. Asi v polovině prvního úseku v oblasti Černých hor zjistila, že někdo musel manipulovat s jejím fotoaparátem. Když sešla do vesnice a nechala si vyvolat film, zjistila, že ji někdo vyfotografoval v hluboké noci, když spala – dokonce na třech různých místech. Přitom na stezce nikoho nepotkala. Po této příhodě se do lesů už nevrátila.
V nitru Appalačských hor se skrýval mnoho let i jeden z nejhledanějších mužů USA Eric Rudolph, který zorganizoval pumový útok na olympiádě v roce 1996 a další atentáty na kliniky, kde se prováděly interrupce. Při útocích zahynuli čtyři lidé a na sto dvacet jich bylo zraněno. Každý věděl, že se ukrývá v těchto nekonečných lesích, a ani za roky hledání se ho nepodařilo polapit. Rudolph se tak stal po čase legendou a údajně mu v přežívání pomáhala řada silně křesťansky založených domorodců. Nakonec byl dopaden v roce 2003 čistě náhodou u odpadkových košů v městečku Marphy v Severní Karolíně.
*** Zajímavá je i statistika lidí, kteří se na cestu vydávají. Každý třetí dobrodruh končí cestu už na prvním úseku ze státu Georgia do Severní Karolíny. Nestačí plánovanému tempu, nešťastně se zraní nebo přechod nezvládá psychicky. Z těch, kdo stezku zdolají, je nejvíce lidí ve věku od dvaceti šesti do třiceti let, šedesát procent z toho jsou muži. Statistika je samozřejmě ovlivněna i tím, že ne každý si může dovolit vzít si v produktivním věku dovolenou na půl roku.
Pro mnoho lidí byl průchod Appalačskou stezkou něco jako terapie. Přestali kouřit, zbavili se závislosti, měli čas a možnost zamyslet se nad sebou a nad tím, kam chtějí v životě dojít. Jak si ale počínají lidé, kteří po více než půl roce samoty v horách znovu přijdou do běžného civilizovaného života plného hektiky?
*** Jak dlouho se podaří uchovat zdejší přírodu v této téměř nedotčené podobě, je otázka. Nejohroženější je nejvyšší vrchol – Mount Mitchell. Téměř tragický je totiž příklad Smoky Mountains neboli Kouřových hor ve státě Tennessee, které jsou od něj vzdáleny jen pár set kilometrů. V Pigeon Forge a Gattlinburgu vzniklo místo, za které by se Američané měli stydět – dá se srovnat se zábavními parky, které ovšem v lůně horských masivů a lesů postrádají logiku a jsou útokem na dobrý vkus. Údolí je přecpané turisty, restauracemi a stánky s hamburgery a rychlým občerstvením. Vrcholem zkázy je Dollywood na způsob Disneylandu, který financovala slavná country sexbomba Dolly Parton. Atrakce sice přinesly do hor peníze, ale bohužel rovněž ovzduší znečištěné od výfukových plynů tisíců aut a z provozu restaurací a hotelů. V údolí je dokonale zničeno vše přírodní.
Appalačské hory však mají stále ještě i neposkvrněná místa. Vděčí za to své rozloze, na které se současná civilizace ještě nestihla tak podepsat jako jinde.
Appalačské hory
* Jsou největším pohořím na východě USA. Šířka dosahuje až 480 km a táhnou se v délce 2400 km od státu Alabama až po kanadský Quebec.
* Jsou velmi staré. Podle vědců se začaly formovat již před 680 miliony let.
* Nejvyšším vrcholem je Mount Mitchell, který měří 2037 metrů a je pojmenovaný po slavném vědci a univerzitním profesorovi.
* Přírodovědci i znalci hor se shodují na tom, že nejkrásnější a nejtajemnější částí tohoto masivu je okolí hory Mitchell (na území Severní Karolíny), které tu Američané nazývají Blue Ridge a Černé hory.
Silnice jako národní poklad
V srdci Appalačských hor kromě stezky vede i unikát, který Američané považují za cosi jako národní poklad – Silnice 32, Blue Ridge Parkway, magistrála s neuvěřitelnou vyhlídkou na horské masivy a přírodu. Vede přes Virginii a Severní Karolínu až do státu Tennessee – ve výšce 1500 metrů nad mořem a výše.
Základní kámen silnice byl položen v roce 1935, kdy Amerika prožívala období deprese a katastrofální nezaměstnanosti; pak přišla druhá světová válka. Prezident Franklin Roosevelt začal se stavbou silnice právě proto, aby zdejší lidé měli práci. Blue Ridge Parkway je 755 kilometrů dlouhá a v jejím okolí leží reservace Blue Ridge Mountains.
Podle vypovědí starousedlíků v okolních vesnicích nebylo minulé století vůbec jednoduché. Těžký horský život, lidé odkázaní jen na farmaření. Třiadevadesátiletá Charlie Sproles, bývalá učitelka, pamatuje, že učila jen za 67 dolarů měsíčně, a to tady byly nějaké peníze!
Výstavbu silnice proto každý vítal. Magistrála přivedla život, zlatokopy, turisty a možnost pravidelného přísunu peněz.
Zlatokopectví a objevování přírody je tu tím nejstarším řemeslem. Klasickým místem je městečko Spruce Pine nedaleko nejvyššího vrcholu Appalačských hor Mount Michell. Jedná se o nejkrásnější úsek hor, ve kterém si lidé až do současnosti uchovali tradiční horskou kulturu; v jejich oficiální spisovné angličtině je slyšet charakteristický přízvuk. Poklidný život městečka je až neuvěřitelný, když si uvědomíme, že rezervaci Blue Ridge Parkway ročně navštíví dva miliony turistů. Přírodovědci jsou na tuto část Appalačských hor velmi pyšní, nachází se zde na 100 druhů stromů, více než 150 druhů ptáků a přes 400 horských potoků, které často přecházejí ve vodopády. A 1250 druhů rostlin. Počet návštěvníků proto ještě nijak netěší, ale respektují Blue Ridge Parkway jako nezbytnou součást civilizovaného života a jako zdroj práce a výdělku pro obyvatele okolních vesnic. Charlie Sproles vzpomíná: „Chodili jsme se na jednotlivé úseky silnice dívat a mrzelo mne, že zpřístupnila některá má oblíbená místa. Ale bez silnice by tady bylo moc těžko – i tehdy, i dnes.“
