Se šamanem v kolumbijském pralese
Jim je Američan a několik let žije v Bogotě. Seznámili jsme se v redakci největších kolumbijských novin El Tiempo. Zaujal mě svou urostlou postavou a pronikavým pohledem. Tipoval jsem mu kolem padesátky. Na první pohled bylo jasné, že není Kolumbijec. Vylezlo z něho, že do Kolumbie přijel před osmi lety, původně jako turista.
„A co tady děláš teď?“ zeptal jsem se. „Píšu články pro americké časopisy, překládám ze španělštiny a hlavně konzumuji yagé.“ Když viděl můj nechápavý výraz, dodal: „Ve většině jihoamerických států i v Evropě je známější pod názvem ayahuasca.“
O ayahuasce jsem už samozřejmě slyšel, ale dosud jsem nikoho, kdo měl s touhle drogou osobní zkušenost, neznal. „Pravidelně čtyřikrát až pětkrát do roka lítám do Amazonského trapézu užít ayahuascu s místními šamany. Z každé cesty si také přivezu několik kousků liány, z kterých si nápoj připravuji v Bogotě. A co víc – mám tady svůj klub Ayahuasceros. Ale už musím jít. Tak nos vemos! Uvidíme se!“ spěšně se rozloučil.
KOLUMBIJSKÝ TRAPÉZ
Na univerzitě v Bogotě jsem ukončil povinnosti druhého semestru a vydal se do Leticie, hlavního střediska kolumbijského departamentu Amazonas. V zajetí tropické džungle tady žije asi sedmnáct tisíc obyvatel, zcela izolovaných od zbytku země. Jediné jejich spojení se světem je letadlo nebo řeka Amazonka. Řeka tu opouští Kolumbii a vody mar dulce – „sladkého moře“, jak největší řeku světa nazvali krajané Vasco da Gamy, urazí ještě 3000 kilometrů, než splynou s Atlantikem. Tomuhle jihovýchodnímu výběžku Kolumbie na hranicích s Peru a Brazílií se říká také Amazonský nebo Kolumbijský trapéz. Od 18. století se tady potkávaly dva koloniální světy – španělský, přicházející od západu, a portugalský z východu. Dva roky po objevení Ameriky, v roce 1494, daroval v Tordesillas zámořský svět těmto dvěma národům papež. Až do dvacátého století zde docházelo ke střetům o vytyčení hranic. Dříve mezi Španěly a Portugalci, později mezi hraničními státy.
V Leticii jsem díky stipendiu od kolumbijské vlády bydlel ve výzkumném centru, které patří největší kolumbijské univerzitě – Universidad Nacionál. Za výzkumnými úkoly se sem sjíždějí vědci ze všech koutů světa. Třeba Olga, podílející se na projektu sponzorovaném Světovou bankou, zkoumala druhovou rozmanitost ryb ve zdejších říčkách, Roberto tu píše publikaci o léčivých rostlinách v Amazonii a další gringo (jihoamerický výraz pro cizince bílé pleti), jak jsem vzápětí zjistil – Jim, o ayahuasce. „Ještě tě zajímá ayahuasca (vyslovuj „ajavaska“)?“ otočil se na mě z hamaku, když mě správce centra odvedl ubytovat se do maloky (maloka je obydlí indiánských kmenů v Amazonii, má kruhovou konstrukci, je uzavřená střechou v konickém tvaru pokrytou listy z palem; dům se dvěma nízkými vchody pojme až deset mnohočetných rodin). Za chvíli jsme se oba houpali v hamacích a Jim vyprávěl.
CO JE AYAHUASCA
„Ayahuasca je nejrozšířenější název pro liánu Banisteria caapi, ze které se připravuje silný psychotropní nápoj. Vyskytuje se zhruba v povodí horního toku Amazonky a Orinoka, což odpovídá pralesům Venezuely, Kolumbie (konzumuje se zde pod názvem yagé), Ekvádoru (pod názvem matena) a Peru a západní Brazílie (známá pod jménem jurema, chá, daime, yagé, ayahuasca). Lidé v těchto oblastech ji konzumují již nejméně 2000 let. Také nejrozšířenější název ayahuasca pochází z jazyka kečua (jazyk Inků) a jsou to vlastně dvě slova – huasca znamená v překladu liána, aya – smrt. Inkové totiž věřili, že ‘liána smrti’ nebo také ‘liána mrtvých’ přináší návštěvu mrtvých a komunikaci se světem duší (proto se někdy překládá jako ‘liána duše’). Stejně jako smrt, nemá liána začátek ani konec (ne tedy proto, že by byla smrtelně nebezpečná). O ayahuasce se říká, že je to ‘matka džungle’ (La madre selva), která má duši a o níž se nežertuje! Podle šamanů ‘její duch ví vše a je možné se jej na cokoli zeptat’. Šamani v Amazonii své rituály rozvinuli v opravdové umění a dokáží je využívat například k léčení nebo k odvrácení hrozícího neštěstí.“
Poslouchal jsem pozorně Jimův výklad a docházelo mi, že ten člověk musí o ayahuasce a šamanských rituálech hodně vědět. A také, že šaman je vlastně nejdůležitějším činitelem při její konzumaci. Co to je ale za lidi?
Jim jako by slyšel moji otázku: „Nepředstavuj si polonahého muže, žijícího uprostřed pralesa. Může to být i na první pohled nenápadný indián, živitel rodiny s chatrčí postavenou na okraji vesnice, nebo dokonce bydlí ve městě. Ale při bližším kontaktu z něj cítíš vnitřní klid a vyrovnanost. Vyzařuje z něj neviditelná energie. Pravý šaman je obdařen zvláštními schopnostmi. Zdůrazňuji pravý, protože v Amazonii můžeš potkat spoustu nepravých šamanů, tzv. brujos – čarodějů, se kterými konzumovat ayahuascu může být značně nebezpečné. Někdy ji také využívají k černé magii a za úplatu škodí lidem.“
Povídání o brujos ve mně vyvolalo obavy. Jim ale pokračoval ve vyprávění o šamanech: „Jejich okolí je považuje za nositele nadpřirozených vlastností. Ayahuasca jim umožňuje pohybovat se v jiných dimenzích skutečnosti. Během rituálu jim dává telepatické a jasnovidecké schopnosti. Proto také, když se vědcům v Evropě podařilo izolovat harmalin, látku obsaženou v ayahuasce, velmi trefně ho, vzhledem ke zmíněným účinkům, pojmenovali ‘telepatin’.
Šaman je znalcem pralesa, dokáže v něm přežít – jenom s mačetou, bez ohně a vody. Ostatně, to je i zkouška každého, kdo se chce stát šamanem. Jen málokdo v ní obstojí.“
To bylo také poslední, co jsem si z Jimova vyprávění oné noci pamatoval. Zřejmě jsem usnul.
JAK SE PŘIPRAVUJE
Druhý den se Jim pozdě večer vrátil s několika kusy ayahuascy. Poprvé jsem viděl liánu, která slouží šamanským rituálům. Od těch, jaké jsem předtím viděl v pralese, se ale nijak nelišila. „K přípravě se používají obvykle liány tlusté jako předloktí. Nejlepší jsou ve stáří deset až patnáct let. Ovšem v neskutečné druhové rozmanitosti amazonského pralesa pozná tu pravou ayahuascu jenom šaman,“ zasvěcuje mě Jim. „Ale ayahuasca neroste všude. Není lehké ji najít! Neroste v oblastech, které jsou často zaplavovány, nebo dokonce v místech, a takových je v Amazonii hodně, která jsou pod vodou několik měsíců. Musíš prostě vědět, kde ji hledat. Proto si také někteří šamani ayahuascu pěstují na svých pozemcích nebo rovnou u svého domku.“
Neovládl jsem svoji zvědavost: „A jak se ayahuasca připravuje?“ „Liána se nadrtí do hliníkového hrnce, zalije vodou a vaří nad ohněm. Kde jsou ty časy, kdy se vařila v hliněných nádobách. S příchodem kolonizace a pokroku mnoho indiánských rituálů degenerovalo, příprava ayahuascy není výjimkou,“ posteskl si Jim a hned pokračoval: „Když se voda vyvaří, zalije se liána znovu vodou z řeky a opět přivede do varu. To se během noci zopakuje několikrát. Vzniklý zpěněný vývar se nesmí ochladit studenou vodou, jinak ztrácí účinek. Když je dobře připraven, vydrží i několik týdnů. Ale to jsem ti řekl jenom velmi stručný postup. Na přípravu ayahuascy se nejčastěji používají jen kmeny liány, ale pro umocnění se také mohou přidávat kořeny a někdy listy. S cílem zesílit nebo snížit efekt se může použít spousty jiných rostlin. Jednotlivé indiánské komunity (v současnosti odvar konzumuje přibližně 75 indiánských etnik) mají svůj speciální recept. Údajně existuje kolem 5000 kombinací. Dá se to přirovnat k výrobě vína! Každá rodina má na přípravu jiný recept a dosáhne jiné chutě, vůně, síly a účinku.
Ale to není všechno. Ve skutečnosti je to mnohem záhadnější. Důležitou roli hraje totiž šaman. Ten si během vaření zpívá, rozmlouvá s liánou, aby přivedla svou sílu… Při vaření by neměla být osoba, jež nemá čisté myšlenky nebo která měla pohlavní styk. A hlavně, nic se nesmí podcenit, jinak ayahuasca neúčinkuje.“
FRANCOUZKA Z KMENE UITOTO
Na doporučení lidí z univerzitního centra jsem se vydal navštívit indiánskou komunitu z etnické skupiny Uitoto, i když v Kolumbijském trapézu jsou více rozšířené vesnice indiánů Ticuna. Z Leticie sem vedla prašná silnice a dál už pokračoval jenom prales. Nebylo těžké vyhledat náčelníka vesnice, který se jmenoval Absalon, a požádat ho o souhlas. Za všechno chtěli zaplatit. Za pobyt ve vesnici, za focení, za rozhovor… Holt blízkost města je naučila znát cenu peněz. Kromě modernějších obydlí s vlnitým plechem a spoustou haraburdí z civilizovaného světa zde měli tradiční maloku, ale nepoužívali ji jako obydlí pro několik rodin, nýbrž jako místo pro různá skupinová setkání. V maloce se váleli dva indiáni. Cpali se pečenými banány a na hliněné podlaze měli rozporcovanou rybu. Jako podnos sloužil zelený list a jako talířek na kosti podlaha. Byli špinaví, hluční a evidentně opilí, zřejmě po aguardiente, kořalce, kterou si vyrábějí z cukrové třtiny. V rohu seděla na zemi žena a zašívala hamak. V přítmí obydlí bez oken jsem si ji nenápadně prohlédl. Na sobě zašlé, ušmudlané šaty, ověšená různými náramky a korálky, jaké nosí indiánky, a v ústech se jí zelenaly zuby od žvýkání koky. Nebyl na ni hezký pohled. Ale pak jsem se zarazil. Měla modré oči a rysy Evropanky. „Vy jste z Evropy?“ vyhrkl jsem. Byla to Francouzka, která mezi indiány žila už přes dva roky. Původní profesí etnografka, která přišla poznávat místní zvyky. Od kolumbijské vlády získala půlroční vízum. Když se začala zajímat, kdy vlastně uběhne půl roku platnosti víza, bylo už pozdě – dávno ho překročila. Než by riskovala problémy s úřady a vysokou pokutu, hodila vše za hlavu a zůstala. Stala se manželkou místního indiána a žila v rytmu pralesa a ayahuascy.
V příběhu Manuela Cordovy z knížky Čaroděj z horní Amazonie vypráví tento sběrač kaučuku, kterého unesli indiáni kmene Amahuaca na počátku 20. století, jak získal vědomosti o lese a těchto indiánech přímo z vidin, jež následovaly po vypití výtažku z ayahuascy. Líčí zkušenost se sdílením vědomí se svými únosci, skupinové seance s vizemi, kdy všichni účastníci vidí stejné obrazy. V Amazonii existují indiánské kmeny, kde ayahuascu konzumují všichni členové, aby pochopili a porozuměli zákonům světa.
Pijí ji, když potřebují učinit důležité rozhodnutí (dříve například, aby rozpoznali plány nepřítele, nyní aby poznali, který z cizinců k nim přichází s dobrými úmysly a který se špatnými), když potřebují vyřešit konflikt mezi rodinami nebo komunitami, když musí odhalit nemoc (šaman vidí do těla nemocného) nebo vyléčit třeba hadí uštknutí. Liána je v pralese často medicínou první volby, lékař je daleko a šaman dosahuje s ayahuascou prakticky stoprocentních úspěchů, např. i u postiženého po kousnutí zmijí zelenou (její jed usmrcuje do 2 hodin). Někde se ayahuasca konzumuje jenom při těchto výjimečných okolnostech, někde mnohem pravidelněji a častěji.
Když jsem při odchodu pozoroval lidi z této vesnice, bylo pro mě nepochopitelné, jak si zde Francouzka mohla zvyknout. Začal jsem mít z liány strach. Představa, že bych se pomocí ní dostal do jiného světa a nechtěl se vrátit do toho našeho, byť uspěchaného a stresujícího, se mnou otřásla.
OBŘAD S ALFONSEM
A pak jednou přišel Jim, že se zítra večer mohu zúčastnit obřadu. Chtěl jsem se ho vyptávat na spoustu věcí, ale bylo vidět, že mu to není vhod. Jenom mi slíbil, že bude ráno k dispozici.
„V den konzumace ayahuascy by ses neměl přejídat. Nejlepší je jenom posnídat,“ pozval mě na polévku, kterou připravoval na turistickém vařiči, jen co jsem se ráno probudil. „Oběd a věčeři vynech. K pití je nejlepší čaj, hlavně nepij alkohol ani kávu. A taky dnes nedělej nic namáhavého. Nejlepší by bylo, kdybys zůstal v hamaku. Kolem páté hodiny, před západem slunce, se sejdeme v přístavu. Bude nás čekat člun. Jo a připrav si třicet tisíc pesos (zhruba 15 USD),“ udílel pokyny. „A uvidíme přípravu ayahuascy?“ vyzvídal jsem. Usmál se na mě jako na mimino: „Šaman vařil ayahuascu během noci a sám, beze svědků. Jsou i tací, kteří si ayahuascu kupují už připravenou od jiných, ale to není případ Alfonse. Dobře ho znám, a kdybych mu nedůvěřoval, tak ti ho nedoporučím,“ řekl Jim.
Don Alfonso byl malý, zavalitý indián. Na sobě měl džíny a kšiltovku a moc nemluvil. Nasedli jsme do kánoe a jeli na místo, kde stála dřevěná chýše a zavěšené staré hamaky. Kousek od chudého příbytku bylo velké ohniště. Kolem dokola banánovníky a začínající prales. Na místo, které zřejmě sloužilo k rituálům pití ayahuascy, jsme dorazili téměř za tmy. V rovníkových šířkách je po celý rok stejný den i noc. Kolem šesté je obvykle už tma. Don Alfonso před chýši rozprostřel staré deky, rozsvítil velkou petrolejku, rozdal nám plastikové kelímky a z umělohmotné láhve nám do nich rozlil ayahuascu. Ještě předtím nám ale věnoval mapachos – cigára ze syrového tabáku, která se namáčejí v kořalce z cukrové třtiny. Zapálil si a fouknul kouř do našich kelímků. Začal zpívat svůj zpěv, tzv. ícaro, který získal během zasvěcení. Slovům jsem nerozuměl, při obřadu ale není podstatné rozumět textu. Důležitější je melodie a rytmus, kterým šaman provází a řídí přítomné. Proto se mohou rituálů zúčastňovat i cizinci. Alfonso ztichl a Jim vyprázdnil svůj kelímek. Tak jsem ho následoval. Nikdy jsem nic hnusnějšího, odporně nakyslého nepil. Poslední se napil don Alfonso. Pak začali s Jimem kouřit mapacho. Já je pozoroval a za zvuku exotických křiků pralesa čekal na účinek ayahuascy.
Po chvilce se mi udělalo hrozně špatně, přestával jsem vnímat okolí. Jakoby zdálky se ke mně nesl zpěv ícaro, kterým šaman vede rituál při vznikajících vizích účastníků. Nemohoucně jsem ležel a pak si už jenom matně vzpomínám na silné zvracení, které má tenhle rituál provázet jako očista.
Druhý den jsem se probral na zemi u chatrče strašně zesláblý. Jim s donem Alfonsem řekli, že chyba rozhodně nebyla v ayahuasce. Jim tvrdil, že byl s Alfonsem v telepatickém spojení a že ho zcela jasně vedl světem „neviditelných“ energií. „Velmi těžko se to popisuje, musí se to zažít,“ utrousil.
CHEMIE AYAHUASCY
Chtěl jsem nahlédnout do jiného, astrálního světa, do světa neviditelných energií, které jsou běžnému člověku a jeho vědomí uzavřeny. Bohužel se mi to nepodařilo. Podle dona Alfonsa jsem na konzumaci ayahuascy nebyl vnitřně připravený. „Obával jsi se toho a částečně tomu nevěřil. Ne vždy a každému otevírá ayahuasca ‘jiný’ svět.“
„Schopnost vidět přes jinak neprůhledné překážky, vcházet ve styk s dušemi zemřelých a duchy přírody a ‘pronikat do mysteria kosmu’ mají pod vlivem ayahuascy jen osoby se sklonem k mysticismu,“ řekl mně po návratu do České republiky přední odborník prof. Jiří Patočka z katedry toxikologie Vojenské lékařské akademie v Hradci Králové. „U ostatních vyvolává ayahuasca na omezenou dobu smyslové přeludy, odosobnění a změny emocionality. Působí na ně euforicky a mění jejich vnímání reality, ale člověk pod jejím vlivem zůstává v kontaktu s okolím, je místně i časově orientován a může své prožitky hodnotit a sdělovat druhým.
Za hlavní nositele účinků ayahuascy jsou považovány deriváty harmanu: zejména harmin, harmalin a některé další, např. deriváty tryptaminu, které byly již dříve nalezeny v jiné halucinogenní rostlině, Peganum harmala L., rostoucí ve střední Asii, Indii a dalších oblastech, a jež patří do stejné skupiny drog jako např. LSD. Ayahuasca náleží mezi drogy, které vědci označují jako eidetika (vyvolávající schopnost vybavit si předměty tak, jako by byly před očima), halucinogeny, psychoaktivní nebo psychotropní látky.“
Švédský lékař Bo Holmstedt, pionýr výzkumu harmalinových alkaloidů, přišel v roce 1977 se zajímavou myšlenkou: podle něj jsou některé látky, endogenní mozkové produkty, velmi podobné harmalinové řadě alkaloidů. Dává je do souvislostí s endorfiny, endogenními morfiny, které zjednodušeně řečeno produkuje dobrá mysl prostřednictvím mozku ve stavu nejvyššího ohrožení anebo nejvyšší blaženosti.
Pro harmin a harmalin je charakteristické, že působí jako inhibitory (brzdicí faktory) enzymu monoaminoxidázy, zejména typu A (MAO-A), podobně jako celá řada látek používaných v moderní medicíně jako antidepresiva. Jim Dekorne, autor knihy Psychedelic Shamanism, vysvětluje, že tento enzym funguje jako aktivní činitel chemického imunitního systému. Pakliže dojde k jeho inhibici, utlumení funkce, a ayahuascové alkaloidy tu vlastnost mají, umožní jiné složce nápoje – tryptaminům – propojit mozkové synapse, a pak to prý nastane… Zjednodušeně harmalin z ayahuascy zablokuje chemický imunitní systém a tryptaminová složka zrychlí propojení mozkových synapsí!
Dr. Josep Fericgla ze Sd’EA (Societat d’Etnopsicologia Aplicada i Etudis Cognitius) v Barceloně vysvětluje efekt ayahuascy pomocí dimetyl-tryptaminu v ayahuasce. „Je to také látka, která odděluje naše vlastní tělo a jež je odpovědná za sny! Odtud pochází vysvětlení, že účinky ayahuascy jsou podobné snění, ale při plném vědomí, přičemž jde o představy emocionálního obsahu. Tento stav trvá 1-2 hodiny, což je doba, která dává velký potenciál u psychoterapie.“ AYAHUASCA LÉKAŘŮ A SEKT
Čím víc jsem se doma nořil do Internetu a literatury, tím víc bylo patrné, že ayahuasca už není jenom doménou amazonských šamanů. Ayahuasca 21. století dávno překročila hranice indiánského teritoria a dostala se do jiných kultur. Chopili se jí vědci, lékaři i náboženské sekty. Ostatně vědecký výzkum ayahuascy probíhá už od 50. let, v poslední době se mu věnují např. vědci vedení psychiatrem českého původu Dr. Grofem z univerzity v Los Angeles nebo Dr. Callaway z Finska. Dlouholeté výzkumy prováděl hlavně Francouz Dr. Jacques Mabit, zakladatel centra Takiwasi ve městě Tarapoto v severní části Peru. Centrum se specializuje na léčbu narkomanů závislých na kokainu a heroinu a podporuje ho francouzská organizace boje proti drogám (MILDT). Psychiatři a psychoanalytici z celého světa, kteří zde pracují s psychoanalýzou, se shodují, že psychoterapie napomáhá odbourávat špatné návyky pacientů, zažité stereotypy i závislost na silných drogách! Pomocí ayahuascy si pacienti opět promítají zpětně život a odstraňují z něj různé fobie, strach, nenávist, kterých nabyli dříve.
Podle Dr. Jacquesa Mabita nevytváří ayahuasca absolutně žádný typ závislosti! „V tomto směru jako by ani nešlo o drogu. Je to ‘čistič’, jehož efekty jako zvracení a průjem jsou očekávané a postrádají nepříznivé následky! Nikdy se neprokázalo, že zvýšená dávka ayahuascy může mít smrtelné následky. Při zvýšené dávce pacient více zvrací, a tak eliminuje produkt.“ Mabit dodává, že ayahuasca by měla být přesto konzumována pod kontrolou odborníků a za účelem využití jiného stavu vědomí, ne jenom pro zábavu! Její užití musí být rozumné. Ne kvůli předávkování, ale proto, že dotyčný by měl být při jiných stavech vědomí, které vyvolává ayahuasca, veden a usměrňován.“
V roce 2001 vedl výzkum ayahuascy také psychiatr Dr. Josep Fábregas, ředitel prestižního ústavu CITA (Centro de Investigación y Tratamiento de las Adicciones) z Barcelony, a to ve vesnici Mapiá v brazilské Amazonii. Vesnice je centrem „nového náboženství“ Santo Daime, které v Brazílii spojuje prvky tradičního šamanismu a křesťanství a má už kolem 20 000 příznivců, těšících se velké sociální prestiži. Ayahuasca je pro tuto sektu, v níž se sdružují umělci a intelektuálové, posvátný nápoj a její členové ji konzumují čtyřikrát do měsíce. Santo Daime má dvě centra i ve Francii (Marseille a Paříž) a v jiných evropských zemích, dokonce i v České republice!
