“Jakmile se dostaneme na nějaký kontinent, začne ten kontinent rychle stárnout.”
Ernest Hemingway
Když v roce 1471 přistáli u západoafrických břehů v blízkosti vesnice Edina (dnešní Elmina) zlatachtiví Portugalci, narazili pravděpodobně na hradbu tropického deštného lesa, a proto postavili první pevnost na pobřeží. Mnoho desítek let se kvůli klimatu, nemocem a neznalosti terénu neodvažovali první evropští obchodníci hlouběji do vnitrozemí, kde žili domorodí obyvatelé. Co všechno se změnilo od těchto dob? Bohužel na převážné většině území Afriky došlo k narušení původních stabilních ekosystémů, které ustoupily před zemědělskou výrobou, těžbou dřeva a surovin. Lidská populace s příchodem moderní medicíny silně vzrostla a v krajině se objevil nový fenomén – plastická hmota ve všech podobách.
Národy obývající Ghanu a vůbec celou Afriku žily a žijí v daleko bližším kontaktu s přírodou a dokáží využívat většinu jejích produktů k dennímu životu. Ochrana přírody a její druhové pestrosti (biodiverzity) je tudíž pro tyto lidi existenčně velmi důležitá, protože bez ní a hlavně bez znalostí předávaných od rodičů na potomky by nemohli žít nezávisle na moderní civilizaci. Naštěstí ta dnešní “civilizace” někam pouze nakoukla, a moudří lidé se snaží před ní stále zavírat dveře v přírodních parcích a rezervacích.
 Ficus tesselata – škrtící liána, která zabíjí svého hostitele. |
OSTROVY ZACHOVALÉ PŘÍRODY
Nejznámějším je národní park Mole, který je v současné době také největším parkem v Ghaně. Na západní Afriku vyniká park především bohatostí zvěře. Jinak je tato část Afriky na zvěř velice chudá. Zvěř je nejlépe pozorovatelná v období sucha, které začíná v této oblasti ve druhé polovině prosince a končí na začátku dubna.
Porosty vysokých trav, zejména sloní tráva (Penissetum purpureum) dorůstající výšky přes tři metry, jsou plošně vypalovány, a terén se stává přehlednějším. V parku se nachází 94 druhů savců a 300 druhů ptáků.
V západní Africe se nevyskytuje mnoho nebezpečných zvířat, a proto se zde návštěvníci mohou pohybovat v doprovodu průvodce pěšky. Nesporným zážitkem je jistě pozorování slona (Loxodonta africana) ze vzdálenosti deseti metrů. Těžší je sledovat ostražité elegantní antilopy. I přesto je možno spatřit stádo čtyřiceti jedinců antilopy vodušky kob (Kobus kob) nebo několika vodušek velkých (Kobus defassa) či osamělého lesoně (Tragelaphus scriptus). Ostatně v parku můžeme spatřit i další druhy, a to krásnou antilopu koňskou (Hippotragus equinus) nebo buvolce západoafrického (Alcelaphus buselaphus major). Okolí vlhčích míst je zpravidla obsazeno bodalkami Tse-tse Glossina, přenašeči spavé nemoci. Naštěstí tento hmyzí druh nesnáší sucho, a tak jej v otevřené savaně nenajdeme.
K nejlépe pozorovatelným zvířatům patří opice, které přivykly životu na zemi. Jsou to kočkodani husarští (Cercopithecus patas) a tlupy paviánů anubi (Papio anubi). Ti za vámi přijdou i do tábora, kde se budou snažit ukradnout něco k snědku. Oba primáti jsou velmi rychlými běžci. Kočkodan dokáže běžet rychlostí přes 50 km/h.
Park leží v pásmu stromové guinejské savany, a proto dominantní vegetaci tvoří otevřená lesnatá krajina. Stromy jsou zastoupeny především čeleděmi Mimosoideae, Bombacaceae, Rutaceae, Caesalpinoideae, Sapindaceae, Annonaceae, Palmae, Euphorbiaceae a Combretaceae. V parku je popsáno 148 druhů stromů, 61 druhů křovin, 166 druhů trav, 284 druhů bylin a 75 popínavých rostlin.
Druhým národním parkem, daleko méně navštěvovaným, ale zajímavým svou populací 200 hrochů obojživelných, je NP Bui. NP Kakum svou vegetací vlhkého sezonního lesa a provazovou lávkou zavěšenou ve čtyřicetimetrové výšce mezi korunami stromů nabádá k denní i noční návštěvě. Budete-li mít v noci štěstí, můžete potkat poletušku (Anomalurus peli peli) a nebo poloopici Perodicticus potto, ve dne potom kočkodana Dianina (Cercopithecus diana). Na zemi lze nalézt plody baku z 65 m vysokého stromu Tieghemelia heckelii, kterými se živí vzácná lesní forma slona afrického (Loxodonta africana cyclotis).
Vždyzelený deštný les se nachází pouze v jihozápadní části Ghany v NP Ankasa. Tato rezervace je známá především obrovskou různorodostí rostlinných druhů (více než 2000). Na jeden hektar jich připadá až 300.
POŽÁRY SAVAN
V období sucha jsou pro státy západní Afriky ležící v pásmu guinejské savany charakteristické požáry. Ty vznikají v travnatých porostech jednak přirozeně, ale v převážné míře jsou zakládány člověkem. Oheň je zde pro zemědělsky zaměřené obyvatelstvo produkční prostředek – půda se získává žďářením. V oblastech tropů, kde nejsou finanční prostředky k chemické ochraně před škůdci a chorobami ani k omezení plevelů, je tento způsob nejlevnějším a nejrychlejším prostředkem “desinfekce” půdy.
Mohlo by se zdát, že požár v savaně zničí vše živé, ale ve skutečnosti tomu tak není. Většina rostlinných i živočišných druhů se každoročním požárům přizpůsobila. Plamenům podlehnou pouze malé stromky, protože velké mají silnější korkovitou kůru a ta žáru odolá. Některé trávy se chrání tím, že se jejich spirálovitě stočená osina obilky vlivem změny denních teplot zavrtá do půdy a oheň, který přejde přes savanu velice rychle, jim a ani kořenům rostlin neuškodí. Požár zničí jen nadzemní odumřelé části rostlin a vytvoří prostor pro růst v období dešťů.
U živočichů je situace odlišná, protože se mohou aktivně pohybovat a smrtonosným plamenům uniknout. Hůře jsou na tom méně pohybliví plazi, hmyz a vše, co se nestačí ukrýt do děr v zemi. Na ohni profitují někteří dravci, jako jsou luňáci hnědí (Milvus migrans) nebo některé druhy volavek, jako např. volavka rusohlavá (Bubulcus ibis), kteří čekají na “hostinu” u čela plamenů.
Po požáru je savana zuhelnatělá, stromy shodí zbytky listí a všude je cítit dřevitá vůně popela. Obyvatelstvo si chrání vesnice udržováním holin nebo pásů vždyzelené vegetace, a nebo zakládáním protiohňů.
S příchodem prvních dešťů se pastviny a krajina po požáru dříve zazelenají a jako první začnou spásat nově rašící rostliny buvolci západoafričtí a posléze další zvířata. Do savany se vrátí každoroční život.
PESTROBAREVNÍ OBYVATELÉ LESŮ
Typickým a nepřehlédnutelným zástupcem křídlatého hmyzu lesů a savan tropické Afriky jsou motýli. Patří mezi ně jak denní, tak i noční druhy nazývané lidmi můry. Obě skupiny se odlišují aktivitou v průběhu dne, ale i některými morfologickými znaky. U denních motýlů jsou tykadla nitkovitá s rozšířením na konci, tělo je štíhlé a méně ochlupené a oba páry křídel jsou volné, nespojené. Při odpočinku přikládají křídla k sobě do vertikální polohy. U nočních druhů jsou tykadla hřebenovitá nebo porostlá výrůstky a napomáhají orientaci, tělo je robustnější a křídla jsou při odpočinku roztažená. I když popsané znaky nejsou bez výjimek, můžeme je pokládat za dostačující.
Motýli mohou dosahovat rozpětí od několika milimetrů až do 30 cm u některých nočních tropických druhů. Od ostatního hmyzu se odlišují především tím, že mají křídla pokrytá pigmentově zabarvenými šupinkami. U některých druhů vrstva vzduchu pod šupinkami způsobuje opalizaci, např. u některých babočkovitých (Euriphene tadema).
Mnohé denní a zvláště pak noční druhy jsou významnými škůdci rostlin. Jejich vývojové formy housenky požírají různé části rostlin a při přemnožení devastují porosty kulturních rostlin. Dospělí motýli se živí sáním na plodech, na rozkládajícím se rostlinném materiálu, ale i na květech, a tím pomáhají k opylení rostlin. Housenky jiných úspěšně hubí plevel.
Motýli dokáží sezonně překonávat několikatisícové vzdálenosti. Někdy je k tomu vedou rozmnožovací instinkty, jindy sezonní změny klimatu. V savanových oblastech Afriky jsou známé migrace např. bělásků Pieridae. Motýli mají raději vlhčí vzduch, kdy je dostatek potravy, a tak je můžeme pouze v lesích pozorovat celoročně. V oblasti poloopadavého lesa v přírodní rezervaci Agumatsa Waterfalls byla jejich největší aktivita hodinu před polednem a na jednom místě se jich při sání vlhkého substrátu nacházelo čtyřicet druhů.
Většina motýlů je přímo potravně spojená s určitým rostlinným druhem, a tak úbytek přirozených druhově pestrých ekosystémů vede ke snížení počtu druhů motýlů, kterých je známo přes 100 tisíc.
OD MOŘE K SAVANĚ
Země se nachází v tropických podnebných pásech ekvatoriálním a subekvatoriálním, podle kterých ji můžeme rozdělit do několika vegetačních pásů. Do podnebného pásma ekvatoriálního patří jihozápad země, který na severu zasahuje po 6°3′ severní šířky a na východě po 1° západní délky, na západě tvoří hranici tohoto pásma státní hranice s Pobřežím slonoviny a na jihu Atlantský oceán. Při pobřeží se nachází pásmo mangrovů, které přechází ve vždyzelený tropický deštný les (zachován v NP Ankasa). Tato oblast je z větší části vymýcena a nahrazena zemědělskou výrobou. Okrajové části pak přecházejí do vlhkého sezonního lesa (NP Kakum). Subekvatoriální pás ovlivňuje podnebí zbývající části Ghany s úbytkem srážek směrem na sever. Tento pás je charakteristický střídáním období sucha a dešťů. První vegetační pásmo, savana s vegetací nízkorostoucích trav a keřů, se nachází mezi jižním pobřežím Guinejského zálivu (zahrnuje i hlavní město Akkru nebo přírodní rezervaci Shai Hills) a na sever zasahuje po 6°5′ severní šířky. Dalším vegetačním pásmem je suchý sezonní les. Jeho zbytky se rozkládají na sever od prvně jmenovaného typu savany a tvoří pás po 7°5′ východní délky (např. přírodní rezervace Boabeng–Fiema, Wli Waterfalls). Tato oblast je z převážné většiny vymýcena a stromy je porostlá jen velmi řídce (1 strom/ha). V oblasti jsou pěstovány banány, palma olejná, kakao, arašídy, čirok aj. Sever země (např. NP Mole) tvoří stromová savana porostlá dlouhými travami, především guinejskou a sloní travou, která po období dešťů dorůstá výšky přes 3 m.
