„Koukni, zlato,“ vytahují děti z prospektorské pánve dvě sotva milimetrové zlaté šupinky a zblízka si ty třpytivé kousky znovu a znovu prohlížejí. Pak se běží pochlubit do stanového tábora, který vyrostl na louce. Za řekou se pasou koně, občas zazní výstřel nebo prásknutí bičem. Zlatokopové v kovbojském se připravují na rýžování. Na Kocábě, jednom z přítoků Vltavy, dobývali zlato již staří Keltové. Teď se tu v rýžování zlata koná mezinárodní mistrovství.
NA POČÁTKU BYLA TANKAVAARA
Víte, proč je v řekách zlato? Podle jedné z řeckých bájí si král Midas, vládce Frýgie, vysloužil odměnu boha vína a veselí Dionýsa. Mohl si přát cokoli. Král prahnul po bohatství a chtěl, aby se vše, nač sáhne, změnilo pod jeho rukama ve zlato. Stalo se. Král se dotkl větvičky a ta se proměnila ve zlatou snítku. Zaradoval se. Pak se však ve zlato změnilo i jídlo a voda. V hrůze král prosil Dionýsa, aby kouzlo zrušil. Ten nařídil, aby se Midas umyl v řece Paktolu a tím kouzlo ze sebe smyl. Od těch dob na dnech potoků a řek nacházejí lidé usazené blýskavé šupinky zlata. Zlatokopové si jeho rýžováním vydělávali na živobytí. Čas odvál krále Midase i zlatokopy do vzpomínek a filmových scénářů a rýžování se dnes stalo sportovní disciplínou. První oficiální mistrovství světa zorganizovala Společnost zlatokopů finského Laponska na Tankavaaře v roce 1977 a soutěžil i tehdejší finský prezident Urho Kekkonen. Cílem bylo oživení tradic a zřejmě ani sami organizátoři netušili, jaký ohlas vzbudí. Drsní mužové a romantické ženy z mnoha zemí světa se poté pustili do pořádání národních soutěží. První oficiální českou soutěž u nás uspořádali geologové z Ústředního ústavu geologického 9. června 1979. Loňského Mistrovství České a Slovenské republiky (Česko se v pořádání střídá se Slovenskem) se zúčastnilo již dvě stě soutěžících, mj. Poláci, Němci, Rakušané, a dokonce jeden Rumun. Češi jsou v mezinárodních kláních respektovanými soupeři. Například v roce 1996 vyhráli František Hrala a Veronika Štědrá (v ženské kategorii) na mistrovství světa v rýžování.
NABRAT, VYLÍT…
„Zlato je těžké a klesá na dno pánve. Voda odplaví písek a kamínky se shrábnou. Nesmíš mít mastné prsty, jinak se zlatinka přilepí na mastnotu a ty si ji odstraníš a ani si jí nevšimneš,“ poučuje mě na cvičném rýžovišti Mirek Čečil, umělecký truhlář, který svou ženu poslal do Tuniska a šel si zarýžovat. „Krouživým pohybem na jedné straně nabrat vodu, na druhé vylít. Nabrat, vylít. Pořád dokola. Bacha na bublinky, taky tě můžou připravit o zlato. Máš tam tři kousky, tak se ukaž,“ zněly instrukce. Opravdu to vypadalo, že jde o naprosto triviální záležitost. Po čtvrt hodině marného třesení pánví ve studené vodě Kocáby mi bylo jasné, že takhle bych si nevydělal ani na slanou vodu. „Jestli ti zlato uplave, platíš pivo.“ Nakonec mi pomohl jeden z instruktorů – najít správný grif i tři malinkaté zlaté plíšky. Dnes existují sací bagry, mohutné rozrušovací trysky i metody kyanidového loužení, ale romantika ruční práce s neromantickým názvem šlichová prospekce má pořád něco do sebe. Chvíli jsem dokonce uvažoval, jestli bych si neměl také pořídit pánev. Ale pak jsem to vzdal. Rýžovací pánve nebyly jednotné – některé byly hluboké jako čínský klobouk, Slováci měli ploché s drážkami na zachytávání jemného sedimentu. K vidění byl i americký typ, který měl drážky jen na jedné výseči. Byly malované i bez ozdob. V barvě oceli i černé (v těch je prý zlato proti tmavému dnu o něco lépe vidět), kdo se v tom má vyznat.
OSM GRAMŮ ZLATA
„Mezinárodní mistrovství se může konat jen v místě, které má v rýžování zlata historii, a to Kocába má,“ říká Ivan Synek, který má mimo jiné na starosti internetovou propagaci soutěže. „Ale písek nesmí být místní. Musí být přivezený odněkud, kde se zlato nevyskytuje. To proto, aby všichni měli stejné podmínky. Do každého kýblu s pískem se dá přesně určený počet zlatinek, obvykle od pěti do dvanácti, ale nikdo kromě rozhodčích neví, kolik. Na soutěž se jich spotřebuje osm tisíc, tedy celých osm gramů zlata. Rýžuje se na rychlost, za ztracené zlato se připočítávají trestné minuty,“ vysvětluje Ivan.
„Kdo jste připraveni, zvedněte ruce… pozor… TEĎ!“ Ve třiceti dřevěných boxech začala při promývání pánví s pískem vířit voda. Nasypat písek na pánev a rychlým pohybem rozplavit. Odstranit co největší množství hluchého písku a věnovat se nejjemnější usazenině na dně pánve. „Takhle maličké kousky jsem ještě neviděla,“ utrousí jedna skloněná záda. V rýžovacích boxech vedle sebe s touhou zvítězit stojí i matka s dcerou. „Jdete proti sobě?“ „Ne, to až ve finále,“ věří obě, že postoupí. V dřevěném ostění je kruh na odkládání pánve a hned vedle vyvrtaná dírka na zkumavku. Po čtyřech minutách leží na štěrku prázdné kýbly a ve zkumavkách se leskne zlato.
Zlatá horečka, podobná té kalifornské, aljašské nebo australské, se v Čechách nikdy nekonala, přesto se zlato na našem území rýžuje téměř dvě tisíciletí. Rozsah českých rýžovišť se pohybuje okolo 75 km2 a v nich bylo vyrýžováno až 50 tun zlata. Primární ložiska vydala dalších téměř 15 tun. I když se odhady geologů různí, je jisté, že zlato u nás je. Metody těžby zlata se mění, ale sportovní rýžování má už svou tradici.
