Řemeslo je zlatý náramek,” říkávají obyvatelé Tuniska, jako by chtěli vyjádřit svůj vřelý vztah k řemeslům. Ten je ostatně zřejmý každému, kdo kdy vkročil na tuniská tržiště – súky. Arabský duch na takovém místě zaútočí na všechny smysly. Je slyšet tlukot kladívek kovotepců, kteří před svými krámky vyrábějí mosazné talíře a vázy. Je možné přejet dlaní přes chladnou glazuru keramických výrobků a ucítit přitom vůni mátového čaje, linoucí se z otevřených dveří dílny. A konečně pro oči je tu nepřeberná galerie barev a tvarů koberců, výrobků z kůže, zlatých náramků a tkaných přehozů. V úzkých a klikatých uličkách, kde většinou tržnice bývají, tomu všemu vévodí vzrušené hlasy prodávajících a kupujících.
LÉTAJÍCÍ KOBERCE
Létající koberce se tu sice neprodávají a asi ani nevyrábějí, ovšem jinak se tuniské koberce pyšní krásou přímo pohádkovou. A také prodej koberců bývá epizodou z Tisíce a jedné noci. Šikovný obchodník před zákazníkem rozvíjí jeden koberec za druhým, přičemž vybrat si není jednoduché. Zvlášť když potenciální kupec sedí v místnosti doslova obalené koberci, v příjemném chládku popíjí přeslazený mátový čaj a poslouchá plynulý proud chvály, jenž na své koberce mistr pěje. A podaří-li se někomu nakonec ten svůj koberec vybrat, nemůže se vyhnout následnému smlouvání o cenu, bezpodmínečné součásti arabského obchodování.
Přestože jsou dnes hitem číslo jedna koberce vázané, původně se na území Tuniska pouze tkaly. Byly většinou obdélníkového tvaru a výrazným prvkem byly pruhy. Podle středověké muslimské tradice se v příčných pruzích často objevovaly geometrické vzory se symbolikou čísel 0, 3, 4 a 5. Až když v devatenáctém století propukla v Evropě móda orientálních koberců, přizpůsobili se jí tuniští obchodníci a pokusili se napodobit tehdy velmi žádané vázané koberce z Anatólie. Pokus to byl více než úspěšný, a nová tradice byla na světě.
Nejproslulejším střediskem výroby koberců je svaté město Kajruván. Prosperuje zde celá řada manufaktur, které se zabývají výrobou obou druhů koberců, přičemž tkané koberce dodnes používají místní lidé v domácnosti – nejen jako podlahové krytiny, ale také jako přehozy či doplněk k velbloudímu sedlu. Vázané koberce jsou určené na prodej turistům či na export.
Tam, kde se koberce vyrábějí, se také většinou prodávají. A tak není obtížné spatřit ženy a dívky – neboť jde o výlučně ženskou práci – sedící u rámů s napjatými osnovami. Na osnovu se váže jeden uzlík za druhým, řádky uzlíků se pak železným hřebenem přirážejí k hotové části. Uzle se váží ve stejném směru a vlněná vlákna se většinou odstřihávají ve výšce 16 mm. Podle počtu uzlíků se určuje hodnota koberce – čím více, tím dražší je výsledné dílo. Na čtvereční metr se zpravidla vejde 100-200 tisíc uzlů, u luxusních koberců z jemné příze jich může být až půl milionu. Tyto koberce jsou ale tak drahé, že jsou prakticky neprodejné.
Koberce hýří barvami, ale převládá, stejně jako u keramiky nebo omítky, modrá barva v kombinaci s béžovou, kontrastuje jim zelená a červená. Koberce se ovšem nerozlišují jen podle barev. Mergúm je tkaný koberec dodatečně vyšívaný jemnými vzory, který pochází většinou z okolí Kajruvánu a Džemu. Kelím je tradiční tuniský tkaný koberec s pestrými pruhy s geometrickými či figurálními vzory. Nejrozšířenější typ koberce je zerbíja – vázaný koberec z Kajruvánu.
NAD HRNČÍŘSKÝM KRUHEM
Mluví-li se v souvislosti s Tuniskem o hrnčířství, padnou jistě názvy dvou míst – Nábel a Džerba. Hrnčířství tu bylo proslulé už v antické době, dnes se obě střediska vydala trochu odlišnými směry.
Na Džerbě se vyrábějí nádoby bez glazury, amfory a jiné “hrnce” určené převážně na skladování potravin. Povrch těchto nádob se zdobí vrypy, vlnovkami, žlábky či otisky prstů. Tradiční výrobní postup se zachovává dodnes jen s nepatrnými odchylkami. Hrnčířský jíl se rozloží na zem, zalije mořskou vodou a nechá odpočívat. Když zmizí voda, jíl se rozšlapáváním zpracuje na mazlavou hmotu a teprve pak je možné začít s vytáčením nádoby. Malým obřadem je i vypalování – v hrnčířské peci se zapálí olivové větve a polena, pak se přidá palmové dřevo. Vypalování trvá kolem pěti dní.
Zatímco na Džerbě vznikají výrobky podobné těm, které dodnes archeologové nacházejí na místech antických vykopávek, řemeslníci v Nábelu se zaměřili na keramické výrobky s glazurou. Podstatou glazury je jemná kašovitá hmota z křemene, kaolinu a vápence, smíchaná s kovovým tavivem. Tak vzniká mléčně bílá glazura, základní barva talířů, misek či džbánů. Zářivých barev se dosáhne přidáním oxidů kobaltu, mědi, železa či manganu. Takové barvy se vypalují ve vysokém žáru, v elektrických pecích o teplotách kolem 1000 stupňů Celsia.
Ještě dokonalejší jsou díla ručně malovaná. Na tuniské keramice se objevují tradiční arabesky, kaligrafické arabské nápisy, geometrické ornamenty, květiny, ptáci a velmi často ryby. Ty byly v antických dobách symbolem křesťanství a podle některých etnografů je tento motiv na místní keramice starý téměř dva tisíce let.
Z hrnčířského jílu se v Tunisku vyrábí ještě darbúka – bubínek s kůží z břicha skopce. Na darbúku hrají podle tradice ženy a dnes je snad nejrozšířenějším suvenýrem – neznám žádného návštěvníka Tuniska, který by si alespoň malou darbúku nepřivezl.
V RYTMU KOVOTEPCOVA KLADÍVKA
Jsou nepřehlédnutelní. Mladí i staří, krásní i obyčejní – muži, kteří sedí mezi svým vystaveným zbožím a kladívkem a dlátkem zdobí další talíř. Pod jejich rukama se objevují elegantní ornamenty či ozdobné arabské nápisy. Dnes tvoří nedílnou součást každé tržnice, každého města. Nebylo tomu tak ale vždy.
Talíře, vázy a ostatní mosazné předměty totiž nepatří mezi tradiční domácí výrobky. Jde o napodobeniny marockých, egyptských, iráckých a indických předmětů, i když dnes už s nepřehlédnutelným “tuniským přízvukem”. Výrobky jsou určeny hlavně pro turisty – ostatně právě oni svým zájmem přispěli podstatnou měrou k rozkvětu tohoto řemesla.
Zcela určitě však mají tuniský původ výrobky ze zlata a ze stříbra. Jejich výrobou jsou proslulá tři města – Tunis, Sús a Sfax. Pověstné jsou tuniské šperky ze stříbra se svými filigránsky zpracovanými ornamentálními vzory. Šperky mohou mít i magickou moc, tak jako známá Fatmina ruka, amulet proti uhranutí.
