Ty jedovatá zmije, podlý chřestýši apod., slýcháme občas. Jedovatí hadi patří bezesporu ke skupině zvířat, která v žebříčku sympatií nezaujímá čelní místo. Terária zoologických zahrad však patří k velmi navštěvovaným. Moderní člověk jedovaté hady zatracuje, hubí jako nepřátele, některé přírodní národy je naopak uctívají. Příčinou negativního vztahu člověka k hadům je především hluboká neznalost jejich biologie. Vždy se bojíme neznámého. ZA KAŽDÝM KEŘEM ČÍHÁ ZÁKEŘNÝ HAD O tom, že ani v tropech nečíhá jedovatý had na každém kroku, se jistě již přesvědčili i naši turisté. Hadi nejsou pouze predátoři, ale sami jsou také součástí potravního řetězce. Kromě člověka mají celou řadu nepřátel, a proto musí být neustále ve střehu. Životní prostředí různých druhů je velmi odlišné. Hadi žijí ve vodě, na březích řek a jezer, v savanách, v písečných pouštích, v horách, ve skalních rozsedlinách, v jeskyních, ve spadaném listí tropických deštných lesů, na keřích a stromech nebo v zemních norách. Různým životním podmínkám jsou dobře přizpůsobeni. Některé druhy jsou aktivní pouze v noci, jiné na noční aktivitu přecházejí pouze v létě. Noční nebo denní aktivitu ovlivňuje také způsob lovu kořisti. U hadů, jejichž lovecká strategie spočívá v číhání, je doba aktivity shodná s aktivitou kořisti. I zkušenému odborníkovi, který zná biotop a biologii druhu, dá mnoho práce, aby hada v přírodě objevil. Bez domorodého průvodce je úspěšnost minimální. ARMÉNIE – RÁJ HERPETOLOGŮ Přece jen jsou místa, kde se v určité době můžete setkat s velkým množstvím jedovatých hadů. Několik let jsem prováděl výzkum biologie zmije arménské. Na jaře v době páření jsem jich v horském úbočí najednou viděl i deset. Nádherný pohled, ovšem pro odborníka, pro laika blízký hororu. Za jediný den jsem pro výzkumné účely chytil a zase pustil stovku zmijí arménských. S určitým mrazením vzpomínám také na lovy zmijí levantských na Kavkaze a ve střední Asii. Levantská zmije je mohutný had, velcí jedinci měří více než jeden a půl metru. Když máte štěstí a podaří se vám je překvapit, nedají kůži lacino a pořádně se s vámi poperou. Uštknutí může mít fatální následky, někdy je jedinou záchranou amputace postižené končetiny. O MOUDRÉ ZMIJI Takovéto lovy přinášejí i další nebezpečí. …Byl duben, pohoří Kara Tepe, součást Hisarského hřebenu v Uzbekistánu. Nádherný, Alláhem zapomenutý kraj. Středoasijské kobry v nížinách již opustily zimoviště, ale já jsem denně šplhal do hor do výšky 1500 m n. m. za levantskými zmijemi. I když ve dne slunce pálilo, v noci byla ještě zima, zmijím se ven ještě nechtělo. Až jednou. Ležela pěkně stočená poblíž plochého kamene, na náhorní planině. Plížím se jako Indián a již přemýšlím, kolik práce mi dá vyhrabat hada zpod kamene, pokud se mi nepodaří ho překvapit. V otevřeném terénu se překvapení nekonalo, ani zmije se nezachovala podle mých předpokladů. Pod kamenem úkryt neměla, a tak se pořádným fofrem rozjela dolů svahem. Letím za ní jako blázen. Náhle se zastavuje a stáčí v miniaturním keříku. Ulovení je již rutinní záležitost. Ukládám hada do plátěného sáčku a se zděšením civím do propasti pode mnou. Náhorní planina končí prudkým zlomem, hluboko pode mnou se vine silnice k afghánské hranici. Shora vypadá jako tenká nit. Instinkt hada mi pravděpodobně zachránil život. Polévá mne horko, neodvažuji se ani postavit a po zadku se sunu od hlubin. UMĚNÍ IRULŮ Také rád vzpomínám na hadařskou lekci, kterou jsem dostal v jižní Indii. Žije zde národností menšina Irulové, jejichž povoláním je lov a předvádění hadů. …Brzy ráno vyrážíme, landrover řídí můj přítel, ředitel krokodýlího parku v Madrasu Rom Whitaker. Doprovází nás Irula s rodinou, jeho žena veze kromě tří dětí ještě košík s jídlem. Dětský doprovod mne nenaplňuje nadšením. Jedno dítě je docela malé, bude nás zdržovat. Asi po dvou hodinách jsme na místě, rozbíháme se, ale Irula nás volá zpět, musíme podstoupit modlitbu, aby byl lov úspěšný. Nadávám – podobný tyjátr si mohl nechat pro turisty. Deště se zpozdily, a tak je země sluncem rozpukaná. Nehostinný kolorit vylepšují trnité akácie. Na zemi se válí spadlé větve s pěticentimetrovými trny, ostrými jako jehly. Po pár krocích jich mám plné boty, další trny mne poutají ke keři. Irula svléká starou košili a sarong, nechává si pouze bederní zástěrku. Opatrně našlapuje na paty, když ucítí trn, stočí bosé chodidlo, a po chvilce mizí v houští. A tak poprvé vidím nahého v trní. Sám visím v křoví za oděv a hned je mi jasné, v jaké jsem nevýhodě. Slunce začíná pálit a pomalu mne přestává bavit zkoumání nehostinného terénu. Začínám pochybovat o úspěchu dnešního lovu. Ostatně ani bych se nemohl divit, modlení jsem pořádně odbyl. Ale to už mne volá Irula. Ukazuje před sebe. „Pane, tady lezl had.“ Tupě civím na ztvrdlou zem bez jakýchkoli stop. Nelovím v tropech poprvé a nenechám se napálit, mávnu rukou a odcházím po svých. Ale Irula se nedá, volá mne zpět, šťourá v puklině v zemi dlouhým stéblem. Je to stará metoda, stéblo klade odpor a v nárazech je vytlačováno ven. „Pane, je tam kobra.“ Had tam je, o tom není pochyb, ale proč zrovna kobra? Irula se chápe motyky a buší do betonové země, pot z něho jen lije. Vzpomínám na hlemýždí pracovní tempo Indických dělníků. „To by byl pracovník,“ obracím se k Romovi. Omyl – Irulové jsou kasta, nepřijali by jinou práci než s hady. Slunce neúprosně pálí, jáma v zemi se pomalu zvětšuje. Konečně zahlédnu hadí tělo, skutečně je to kobra. Byla to náhoda? Na stromech se objevují bičovky, dlouzí, tencí, jasně zelení hadi. Leží ve větvích a v dokonalých mimikrách se kývají s vánkem. Objevit je je umění, chytit nemožné. Zmizí, jako když cuknete provázkem provlečeným keřem. Ale přece jen se nám daří několik bičovek překvapit. Hadi s malou zásobou jedu končí v plátěných sáčcích. Začínají vylézat i velcí chameleoni, ale ti se maskují ještě lépe. Stojím u keře a malá Irula ukazuje prstem na větev přede mnou a něco brebentí. Metr od hlavy mi sedí chameleon, holčička má lepší školu než já. Klobouk dolů, Irulové jsou mistři. Naštěstí pro vše živé jim indická vláda dala pracovní příležitosti na hadích farmách a v ochraně přírody.
HADÍ JEDY NEVAŘÍ JEŽIBABY Bylo popsáno asi 420 druhů jedovatých hadů. Většina z nich však nedisponuje takovým množstvím toxinu, který by usmrtil člověka. Jed se tvoří v párové jedové žláze, která se vyvinula ze žlázy slinné. Některé druhy hadů mají v zásobě značnou dávku málo účinného toxinu. Jiné mají naopak jedu velmi málo, zato je však velmi účinný. Velmi silný toxin mají někteří vodnáři, případy uštknutí člověka jsou však vzácné. Setkávají se s nimi pouze rybáři, a tito hadi mají velmi malou tlamku. Hadí toxiny jsou velmi složité chemické látky. Na organismus působí podle svého složení. Narušují cévní výstelku, zpomalují srážení krve, rozkládají krvinky a tkáňové buňky, působí na mozkové a míšní centrum. Podílejí se také na urychlení trávení potravy. Toxin jednotlivých druhů se vyvíjel tak, aby působil především na nejčastěji lovenou kořist. Rozdílné složení mají hadi živící se převážně obojživelníky, plazy, ptáky, nebo savci. Složení jedu však není konstantní. Například zmije paví žijící v Africe může mít odlišné složení jedu než její sestřička žijící v Indii. Dokonce jsou známy případy změny složení toxinu i v průběhu roku. Při uštknutí hraje roli hmotnost, fyzická i psychická kondice postiženého a místo, kam byl uštknut. Důležitá je i velikost a kondice hada a doba, která uplynula od posledního použití jedu. Roli hraje i počasí a teplota. Ale i když je had v optimální kondici a má plné jedové váčky, může selhat činnost složitého jedového aparátu. Jedové zuby se vztyčí pozdě, opožděně nebo naopak předčasně dojde k vystříknutí jedu. Opotřebované jedové zuby se vyměňují a nové nemusí být ještě napojené na jedový kanálek. Pak dojde vlastně pouze ke kousnutí, i když jedovatým hadem. Úspěšná léčení místních šamanů z toho mnohdy těží. Jsou však vědecky doloženy i případy úmrtí člověka stresem při kousnutí nejedovatým hadem. V případě uštknutí je vždy potřeba použít specifická séra, ovšem teprve tehdy, když se projeví příznaky. Séra se vyrábějí z krve koní, kterým se opakovaně vstřikují malé dávky příslušných jedů. Hadí jedy jsou mnohem častěji alergeny než antigeny. Pravděpodobnost, že člověk opakovaně uštknutý získává imunitu, je velmi malá. Většina lidí si naopak další uštknutí již nemůže dovolit. Vývoj hadů směřuje ke zdokonalení jedového aparátu. Primitivnější druhy mají zuby pouze rýhované, umístěné vzadu, vývojem se přesouvají na přední část čelisti. Jed volně vytéká do rány, dochází při tom ke ztrátám vyplavením krví. Plýtvání zabránil vývoj nejdokonalejšího jedového aparátu, který mají zmije a chřestýši. Jejich jedové zuby jsou jako injekční jehly, které svým zakřivením ještě způsobí ve tkáni podtlak a nasání jedu. Více úrazů s jedovatými hady je při práci v teráriích než v přírodě. Je to logické, tyto případy se téměř vždy dostanou do rukou lékařů. Had potom nemá z omezeného prostoru terária kam utéci, tak zaútočí. JAK HADI JEDEM ŠETŘÍ Každý had má určitou zásobu jedu, který v první řadě potřebuje k ulovení kořisti. Když se cítí ohrožen, potom ho použije i k obraně. Hadi nemají jedu nikdy nazbyt, a proto s ním musí šetřit. Z těchto důvodů se u některých skupin vyvinula řada varovných signálů. Chřestění velkých druhů chřestýšů je slyšitelné do značné vzdálenosti. Tito hadi jsou velmi citliví na otřesy půdy, stáda bizonů „slyšeli“ na velké vzdálenosti. Hlasité chřestění zabránilo střetu, který by pro oba druhy znamenal nebezpečí. Další z příkladů moudrosti přírody. Ostatně i ono známé syčení není nic jiného než sdělení „Dej mi pokoj a běž si svou cestou“. Některé bojgy nadouvají přední část těla a zvětšují objem. Nepřítel vyhodnotí, že kořist je pro něho příliš velká, a od útoku upustí. Podobný princip používají v různých situacích i někteří velcí savci. Ostatně i chlapi před rvačkou „dělají ramena“. Pomocí zvláštní konstrukce žeber rozšíří kobry krční partii, zvětší plochu těla a odradí nepřítele – jed použijí opět v nouzi. Některé druhy kober mají zvláště uzpůsobený vývod jedového zubu, tlakem svalu na jedové žlázy dovedou vystříknout jed na velkou vzdálenost. Míří většinou na oči, zasažený živočich oslepne dočasně, nebo i natrvalo. Tím se vyhnou přímému kontaktu, který představuje větší nebezpečí. Zmije paví se stáčí do tvaru dutého srdce a třením kýlnatých šupin vytváří slyšitelný zvuk. Nejedovaté korálovky napodobují zbarvení jedovatých korálovců. Je ještě mnoho jiných obranných signálů hadů, ne všechny jsou ale pro člověka čitelné. I jedovatí hadi mají své nezastupitelné místo v přírodě, jsou nenahraditelnými články řetězu. Ostatně řada z nich je člověku prospěšná právě svým toxinem. Dnes nevíme, zda se právě v některém z hadích toxinů neskrývá látka, která může v budoucnu zachránit lidstvo před zhoubnou nemocí.
