Při svém jarním putování Arizonou jsem měl štěstí vidět tento rituál na vlastní oči. Ve východní části státu, krátce po sjezdu z hor se rozprostírala jen liduprázdná krajina s polosuchými trsy trávy, sem tam nějakým keřem, bez stromů. Nedaleko národního parku Petrified Forest, světově proslulého zkamenělými stromy zbarvenými vmigrovanými minerály, stála poblíž silnice ohrada s dobytkem. Uvnitř se pohyboval majitel ranče se svým pomocníkem. Tak hezké koně, jaké měli, jsem ještě neviděl.
Značkovali dobytek. Musím přiznat, že mi to zpočátku připadalo brutální, říkal jsem si, že rozpálené železo musí působit zvířeti velkou bolest. Právě označkovaná telata se ale v okamžiku, kdy jim byla sundána pouta, naprosto pokojně vrátila do stáda a chovala se, jako by se nikdy nic nestalo. Rančer mi dokonce nabídl, jestli si značkování nechci vyzkoušet sám, což jsem s poděkováním, pravděpodobně rozumně, odmítl. I tak to byl zážitek, na který se nezapomíná.
Kovbojové ale nebyli první, kdo se značkováním začal. Záznamy o něm byly nalezeny již v hrobkách starého Egypta, z doby až před čtyřmi tisíci lety. Na americkém kontinentu značkování zavedl španělský dobyvatel Cortés, který se v 16. století v Mexiku snažil vyšlechtit dobytek pro tamější podnebí a začal svá zvířata označovat třemi křížky.
Dobytek se ale ve velkém začal značkovat na amerických pastvinách až v druhé polovině 19. století, kdy kovbojové stahovali stáda z obrovských ploch a přiváděli je k železnici, odkud se pak zvířata odvážela ve vagonech do městských jatek. Při dlouhém putování k železnici se totiž honáci z různých rančů sdružovali a stáda se promíchávala.
Dobytek se značkuje na současném americkém západě dvakrát do roka. Na jaře, když se narodí nová telata, a na podzim ta mláďata, která přišla na svět později. Krávy jsou z pastviny přivedeny do dřevěné ohrady – collaru. Tady kovbojové lasem, tak, aby jim neublížili, postupně chytají jedno tele za druhým.
Je to stejné, jak to známe z filmů o Divokém západě – teleti chycenému do lasa se druhý kovboj zavěsí na krk, povalí ho na bok, rychle mu sváže zadní nohy krátkým provazem a přemístí laso z krku na svázané zadní nohy. Co už se ale v kovbojských filmech neukazuje, je pokračování celého procesu. Za hlavu se mláděti nasadí ocelový držák, za který se přiváže k blízkému kolíku. Když kovboj, který drží v ruce druhý konec lasa, provaz napne, znemožní teleti jakýkoliv pohyb. Vypálit mu pak na zadní nohu značkovacím nástrojem (branding iron) značku je už hračka.
Branding iron má ocelovou hlavici ve tvaru, který si příslušný rančer navrhl a nechal úředně zaregistrovat. Značky jsou zpravidla odvozeny od jména ranče či původního majitele. Mohou se skládat z písmen, čísel i obrazců. Čtou se seshora dolů, zleva doprava, zevnitř ven. Navrženy mají být tak, aby neumožňovaly zlodějům dobytka snadno je přepálit. Za praktické se považuje, když se dají číst stejně i v opačném směru. Doporučená šířka znaku je tři až šest milimetrů. Užší by mohl propálit kůži zvířete tak, že by bylo zranění náchylné k infekce, širší by zase nemusel proniknout dostatečně hluboko a časem by označení zmizelo.
Jak a za jakých okolností byl vytvořen nový vypalovací znak?
Jeden z možných způsobů: Při osidlování západu měl každý z nových přistěhovalců – pionýrů – nárok na kus půdy určité velikosti. Dejme tomu, že půdu vhodnou na pastviny dostal třeba James Miller se svojí rodinou. Aby dokázal sousedům, že zatoulané tele patří právě jemu, začal všem přírůstkům ve svém stádě krav vypalovat žhavým železem na bok písmeno M. Byl to dobrý nápad až do doby, dokud jeden z jeho sousedů, jménem John Wayne, nezačal označovat svůj dobytek znakem ve tvaru písmena W. Při značkování se někdy v rychlosti či nepozornosti stalo, že se značka otiskla obráceně, a bylo zaděláno na problém. – Tehdy přišel rančer Miller na nápad přidat nad písmeno M stříšku (viz znak 1). Když se později jeho syn oženil, začal chovat vlastní dobytek a k vypalovací značce přidal pro jemné odlišení od otce spodní stříšku (viz znak 2). Takovému znaku se pak začalo říkat „M v diamantu“.
napsal Jiří Ondráček
Některé známější značkovací hlavice a historie jejich původu
Iron 3 – značka se skládá z A a C naležato, vytvořila ji chovatelská společnost Abel and Curtner. Později se pro ni vžil název kruhové A.
Iron 4 – čte se jako 7 U P. Praktické označení, zdaleka rozpoznatelné.
Iron 5 – správně čteno 7 H L. Značka byla vytvořena v roce 1864 bratry Lyeovými. Má výhodu symetrie, je možné číst ji reverzně.
iron 6 – C Bar, značka majitele Boba Cassinelliho.
iron 7 – čteno T N T, symetrické i seshora.
iron 8 – Stan a Janice Klaumannovi si vytvořili značku 4 R.
iron 9 – H zavěšené ve čtvrtkruhu patří Elizabeth Millerové.
iron 10 – 101 – populární stará značka z doby prvních pionýrů,
zavedená patriarchou německé rodiny Gerhardem Millerem.
iron 11 – italský přistěhovalec Carlo Recanzone vymyslel a začal v roce 1864 používat tzv. otevřené A 9.
iron 12 – jeho syn registroval značku odvozenou od otcovy, čte se jako 6 V.
iron 13 – znak ve formě ústředního kamene „keystone”. Patřil německému emigrantovi z doby pionýrů.
iron 14 – reverzní znak patřící rodině Stewartů z ranče 96.
iron 15 – reverzní znak B-B vlastněný dvěma bratry Buckinghamovými. iron 16 – reverzní znak 7 X L majitele Joseho Gasta~nagy.
