Setkání s arciopatem Anastázem Opaskem lze považovat za přízeň osudu a snad i za přízeň boží, a tak nezbývá než v jakési vnitřní modlitbě za něj poděkovat. Při rozhovoru vás neodmění pouze časem a pravdou života obsaženou ve vybroušených větách, ale též nádherným úsměvem, kterým mě častoval. Měl jsem obavy, že duchovní břevnovského kláštera bude vzhledem ke svému věku a momentální nemoci zraku i psychicky indisponován. Mé obavy byly nepatřičné.
Bohužel však byl náš rozhovor posledním, který tisku poskytl. Měsíc po našem setkání zemřel.
 Anastáz Opasek |
Pane arciopate, znáte Jiřího Maria Veselého?
Znám ho mnoho let, ale nebyl jsem s ním ve styku, protože žil třicet let mimo republiku. Někdo mi nedávno říkal, že ho našel na malé faře, kde chce být užitečný jako kněz, ač mu je už devadesát let. To mě velice překvapilo. U nás taky někdy kázal, což je už hodně dávno.
Zmínil jsem se o něm, protože to je zvláštní typ duchovního, který kromě toho, že je hledaným americkým vojákem, studoval archeologii a provozoval ji…
Páter Veselý pracoval na vykopávkách v Mikulčicích na Moravě, protože měl za komunistů zakázanou kněžskou činnost. Kromě toho byl také odborník v literatuře.
Zajímá vás také nějaký vědecký obor mimo duchovní činnost?
Mě od mládí zajímala literatura. Měl jsem rozsáhlé styky s mnoha českými spisovateli, kteří jsou většinou mrtví. Poslední, kterého jsem pohřbíval, byl básník Ivan Diviš. Z žijících znám třeba dramatika Josefa Topola a jeho syna Jáchyma, kterému jsem křtil dceru.
Máte nyní ještě čas věnovat se poezii?
Od té doby, co jsem se v jistém smyslu stal úředníkem, už ne. Poezii jsem psal hlavně ve svobodném čase, kdy jsem nebyl na nic vázán. Psal jsem většinou v zahraničí, kde jsem neměl žádné funkce a se svým časem nakládal po svém. Teď jsem představený tohoto domu, odpovídám za jeho chod a život v něm. Poslední sbírka mi vyšla v roce 1990.
Zmínil jste termín svoboda. Čím je vaše svoboda omezena?
Svoboda věřícího člověka je vymezena dobrem a zlem. Zdálo by se, že naše svoboda je omezená, ovšem pro křesťana omezená není, protože křesťanství má nauku, která svým morálním řádem sama vymezuje lidskou svobodu. Omezená je pouze pro člověka, který nemá vztah k Bohu. Desatero je vůle boží, jak má člověk žít. Mám svobodu ve všem rozhodování, jsem omezen pouze tím, co je špatné. A měřítkem pro dobro a “špatno” je pro mne desatero jako zákon boží. V tom ostatním mám svobodu, ta je pro mne dostačující. Člověk, který nemá náboženství, se řídí jenom svědomím, ale je v tom určitá zmatenost: jiné svědomí má Václav Klaus a jiné Miloš Zeman. Naše svědomí by mělo být řízeno božím zákonem. Dodal bych, že každému člověku je absolutní svoboda dána v rozhodování. Kdybychom vzali velká díla – sochařská, hudební nebo literární, tak všechna vznikla od lidí věřících. Měli dostatek tvůrčí svobody pro vznik svých děl. Například Ivan Diviš. Jemu jako katolíkovi prostor církve stačil, přesto to byl umělec nevypočitatelný, normálně těžko uchopitelný.
Básník Diviš byl svým způsobem také velký hříšník…?
To jsme všichni. Člověk může žít v určitém řádu, který může porušovat, ale ten řád zachovává. Nedávno jsem četl od jednoho čtenáře novin, že mnohé zločiny, které se dnes dějí, by se za minulého režimu nemohly stát, protože byl totalitní. To, že lidé nemají určitou disciplínu a že nemají ve své hříšnosti omezení, je dané jejich svědomím, které je omezeno jejich city či rozumem. Je to v podstatě větší omezení než u křesťana či buddhisty. Člověk snadno nezabije druhého, to má nějak v sobě. Ale zabije ještě méně, když přijímá boží zákon. Proto například říkám, že mít v sobě boží zákon neomezuje tvůrčí svobodu. Antonín Dvořák byl člověk, který žil svým náboženským životem, měl své hříchy, ale žil u vědomí toho, že porušuje boží zákon.
Nedávno jsem se dočetl, že ve všech amerických školách bude vyvěšeno desatero. Dříve by se toho obávali, poněvadž to bylo proti svobodě a demokracii. Teď tím chtějí omezit zločinnost. Člověk by se mohl smát, připadá mu nenormální, že zrovna Amerika dospěla k takovému řešení. V Americe je mnoho věřících a spousta sekt, takže Američané mají jakousi náboženskou představu, že věří v Boha. U nás ne.
Není americká víra v Boha trochu povrchní?
Ale mají ji. Kdežto my ji nemáme.
Vy jste v jednom rozhovoru řekl, že desatero není jenom židovská tradice…?
To je pravda, alespoň stopy desatera jsou ve všech náboženstvích. Jsou to určité zásady, které nějak formují člověka, dávají mu určitou tvárnost, aby neohrozil druhého a žil s ním v určitém souladu.
Nedotklo by se žida, že si někdo přivlastňuje znění desek, které Hospodin předal pouze Mojžíšovi?
Křesťanství v sobě pevně nese židovské prvky. My jsme pokračovatelé židovství, což židé popírají v tom smyslu, že ještě nepřišel Spasitel. Oni neuznávají Ježíše. Stále na něho čekají. My to přijali už od začátku církve, když bylo v říši římské prvních čtrnáct římských biskupů (papežů) popraveno za víru v Krista. Církev desatero přijímá a stále zdůrazňuje, když se někdo připravuje na křest.
Ve třicátých letech bylo vaší zásluhou tady v břevnovském klášteře jakési literární centrum. Kdo všechno sem chodil?
Přicházeli různí autoři, básníci a myslitelé, kteří měli vztah ke klášteru. Scházeli se tu v neděli po bohoslužbách. Patřil mezi ně Jan Zahradníček, mladičký básník Václav Renč, František Halas, který jednou přivedl Vladimíra Holana, hosty byli též Josef Florian, Jan Patočka, Jaroslav Durych a hlavně Karel Schulz, jemuž jsem byl zpovědníkem i přítelem a též jsem ho na Olšanech pohřbíval. Na tomto pohřbu si přál mluvit Jaroslav Durych, ale mluvil jsem i já. Spisovatel Pavel Nauman mi pak řekl, že jsem měl lepší řeč. Možná mě přecenil. Schulz měl v závěti, abych se po jeho smrti stal poručníkem jeho dětí. Patřila mezi ně i Jiřina Schulzová, která je dnes manželkou Josefa Topola. Hodně jsem se stýkal s Durychem. Chodíval jsem také k nim do bytu, i když se pak přestěhoval do Dejvic, ale to je mnoho let. Píšu o tom ve svých pamětech nazvaných DVANÁCT ZASTAVENÍ.
Nacházíte mezi současnými katolickými autory takové osobnosti, jako byl Durych, Deml, Reynek?
Řekl bych, že té velikosti asi nebudou. Mohl bych k nim snad zařadit Josefa Topola. Mezi mladými básníky znám osobně pouze Miloše Doležala.
Ozřejměte čtenářům pojem Stará Říše a osobnost Josefa Floriana.
Stará Říše je velká vesnice na Vysočině, kde Florian žil většinu svého života. K němu se přidružovali lidé, jako byl Jakub Deml, který u něho i žil. Florian byl silná osobnost, měl v sobě takovou absolutnost, že někteří lidé od něho odešli: nechtěli žít v poslušnosti, kterou vyžadoval. Poznal jsem ho asi v osmnácti letech. Dnes navštěvuji jeho děti, které už mají značný věk, a křtil jsem jeho pravnuka Michaela Floriana.
V knize jste se zmínil o Františku Halasovi, komunistovi, jenž nechal pokřtít své děti. To byla asi hodně rozporuplná osobnost? Meziválečná doba vůbec vyráběla rozporuplné osobnosti…?
Celá ta dobrá inteligence byla komunistická. Vzpomínám si na sestru Ivana Sekaniny, která se naučila rusky především proto, aby mohla číst Lenina. Velmi inteligentní paní, která studovala přírodovědu. Později zemřela jako katolička. Já jsem k Halasům chodil. Františkův otec byl jako komunista velkým nepřítelem katolíků. František mě otcovi nikdy neukázal. On věřil, ale neuměl to dotáhnout. Řekl mi: “Víte, ten poslední krok, překročit práh, to je to nejtěžší.” Jeho syn František Halas skončil jako velvyslanec ve Vatikánu. Pamatuji si, jak před několika lety přede mnou poklekl a chtěl, abych mu požehnal. Dnes je na jeho místě ve Vatikánu bývalý velvyslanec v Itálii Martin Stropnický.
Vy jste teď v neděli sloužil mši na Sázavě, přestože máte problémy se zdravím…?
Mám problémy s očima a doktoři mně řekli, abych se moc nenamáhal. Ale svěřil jsem to do rukou svatého Prokopa a na pouť v Sázavě přišel. V tutéž neděli tam udělovali Pavlu Kohoutovi čestné občanství. Byl jsem k němu pozván na návštěvu. Kohoutova manželka Jelena Mašínová je přes pět různých stupňů se mnou příbuzná, z čehož projevuje nelíčenou radost. (úsměv) Bylo tam několik lidí, kteří se ke mně vřele hlásili. Například Ludvík Vaculík, Milan Uhde, Arnošt Lustig, celkem asi pětadvacet lidí. Byl jsem tam velká rarita, což jsem cítil ale v dobrém. (úsměv) Byli trochu jako děti s otcem.
Vy se tím spíš asi bavíte?
Oni mě tam trošku osahávali, to moje oblečení je láká.
Víte o tom, že to může být někdy až snobská záležitost?
Jo jo. Tady to nebylo rozehráno tak naplno, ale ve Španělském sále spíše ano.
Ti spisovatelé, které jste teď zmínil, byli též levicoví. Co myslíte, má církev a marxismus opravdu společné teoretické prvky?
Nedávno o tom dokonce veřejně hovořil papež, přestože poctiví komunisté ho musí strašně nenávidět: jeho práce za svobodu Východu byla pro ně destruktivní. V životopisu od amerického novináře Schulze jsou věci těžko pochopitelné. Papež měl styky s Jaruzelským, s Gorbačovem… Pravdou je, že některé prvky jsou společné – hlavně snaha o sociální spravedlnost – ale komunisté jistě byli inspirováni křesťanstvím.
Vy jste mi řekl, že v Čechách nemáme víru, a ve své knize jste dokonce napsal, že u nás byl nejsilnější náboženský útlak po Albánii…?
Tak se to hodnotí všeobecně. Například v Římě. Víte, být diplomatem v Římě je úžasně užitečné, protože tam jsou diplomaté u státu, při Vatikánu a u maltézských rytířů. Máte tam kontakt s třemi diplomaty, kteří posuzují tutéž věc. Vatikán ze všech těch tří pramenů čerpá. Jsou to informace takového rozsahu, že to vydá ovoce. Je to pro diplomaty ta nejlepší škola diplomacie.
Čím si vysvětlujete náš negativní postoj k církvi?
Ve vězení jsem dospěl k názoru, že to asi začíná husitskou dobou. Nejde o vyznavače Jana Husa a následovníky. To byli zbožní lidé. Historik Josef Pekař měl jako první odvahu vylíčit Žižku jako lapku, což bylo přesné označení, ale Češi to nikdy nepřijali. Odpor k církvi pramení ze zmaterializovaného husitství, které především ničilo a rabovalo. Tento břevnovský klášter také zničili a u Strahovské brány upálili několik mnichů. Od středověku se dějinami táhne negativní pohled na Vatikán, a tuto nenávist dovršili komunisté. I dnešní negativní názory na katolictví a Vatikán jsou přejaté z komunistické éry. Byly tu křižácké výpravy proti Čechům a komunisté to perfektně dokázali rozpracovat. Dnes to přetrvává třeba v restitučních otázkách: byly zpochybněné tím, že vláda pomocí novinářů vyhlásila církev za instituci, která touží po majetku. Domnívám se, že například Klausovi rodiče vystoupili z katolické církve, a tedy i Václav Klaus je podle mne jako oni asi členem Československé církve husitské.
Další vaše slova z tisku: “Jsme dokonalý obraz zničené společnosti z hlediska lidského.” Souvisí to i s naším vztahem k náboženství?
Myslím, že ano. Kupodivu mi za slova o zničené společnosti nikdo nevynadal, jenom mi za ně nechal poděkovat rabín Karol Sidon. Vždy, když jsem ho viděl, dával jsem mu “políbení pokoje”.
Co znamená “políbení pokoje”?
Církev jej před časem zavedla pro zdůraznění většího společenství. Při každé bohoslužbě kněz řekne: “Pozdravte se políbením pokoje,” a lidé vystupují z lavic a podávají si ruce. Jinak je to skutečné políbení, které dávám z vnitřního rozhodnutí účastníkům, prostým, ale třeba též prezidentovi Havlovi, ministru Dostálovi a jiným. Jaký to má účinek, to ví Bůh, já ne. Já to dělám naprosto upřímně.
Lze povznést sebevědomí českého národa, aby bylo zdravé a přirozené…?
Třikrát jsme kapitulovali, to nás poznamenalo. Naše kořeny, tradice jsou přetrhané. V Polsku tomu tak nebylo: neodvážili se jít proti církvi takovým způsobem jako tady. Tam se věřící bouřili a církev hájili. My jsme to sebevědomí neměli. Odvážili se toho pouze na Slovensku: pokud pro kněze přišla státní bezpečnost, lidé ho schovali, takže museli zatýkat i lidi, nejen faráře. Kdežto tady nebyla odvaha chránit svého pastýře, spíše ho považovali za ouřadu nebo se báli.
Váš klášter v minulosti zažil pruské a francouzské vojenské posádky. Vy pamatujete Wehrmacht, Rudou armádu, české vojáky. Kdo se podle vás lidsky choval nejlépe a kdo nejhůře…?
Musím říct, že nejlépe Němci. Docházelo k takovým excesům, že němečtí vojáci chodili tajně též ke zpovědi. V klášteře byli hlavně záložníci Wehrmachtu. Pamatuji si i na jednoho důstojníka NSDAP, který se choval vcelku slušně. Myslím, že to souvisí s ukázněností a disciplínou německého vojáka. Rusové se chovali spíše jako děti. Chodili též do kostela a při bohoslužbě se jako pravoslavní křižovali a ženy se dojímaly k pláči třeba při svatbě. Všichni byli nepořádní a ještě nám ukradli kliky od dveří a malá kamínka. Nakonec jsme jim ta kamínka nechali, aby jim nebyla zima.
Říkáte, že se chovali jako děti, ale taky znásilňovali české ženy?
To ale bylo v jiné části kláštera a zavedli je tam naši lidé. Přivlekli Němce a Čechy, které považovali za kolaboranty, do přízemí klášterní budovy a tam pak přivedli Rusy, aby měli nějaké děvušky. Slyšel jsem jen odtud strašný křik. Druhý den jsem si stěžoval u ruské policie, a pomohlo to. Kláštery devastovali nejvíce čeští vojáci.
Doslova mě iritovala krvežíznivost, pomstychtivost českého občana po druhé světové válce a při odsunu Němců. Jak se věřící člověk může k takovým lidem, k takovému zlu postavit, aniž by zhřešil?
V souvislosti se svobodou jsem vám řekl, že se každý může rozhodnout. Já je omlouvám jenom potud, že byli zachváceni nenávistí, která v nich celých pět let žila. Velikost jejich činu nemohu posoudit, protože každý čin je v rozhodnutí člověka. Někdy něco můžete udělat z nenávisti, ze zoufalství… Po skončení války tu nebyly normální poměry a lidem bylo umožněno chovat se k Němcům podle své libovůle. Kdyby to byli věřící, jistě by se chovali jinak. Přirozeně že to bylo zlo a špatnost, ale říct, že se ti lidé těžce provinili, není tak snadné. Musel bych mluvit od případu k případu. Nemyslím, že by český člověk tak snadno zabíjel, kdyby mu nenahrávaly zmíněné okolnosti. Dnes sice také čteme o vraždách, ale to jsou lidé propadlí zlu bez příčiny a zcela z vlastní viny.
Byl byste v takových případech pro trest smrti?
Já proti němu nejsem. Když člověk ztratí lidský charakter, když se stane nenapravitelným a tratí jaksi lidskost, lidství, což je dnes určitě zjistitelné, je možné přistoupit k takovému trestu. To není tolik případů. Důkazem je též, že za první republiky bylo jen několik poprav. My jsme tenkrát přejali rakousko-uherský zákoník. Teď je vražd tolik, že chápu, proč si lid žádá trest smrti, aniž by byl věřící. Já bych pro trest smrti nemohl veřejně vystupovat: papež mluví proti němu. Ovšem v jednom vydání římského katechismu, kde je nauka pro celou katolickou církev, je tato otázka v pohybu. Sekretářem k vydání katechismu byl nynější vídeňský arcibiskup kardinál Schônborn, který jako dítě utíkal s rodiči z Čech, český občan mluvící německy. Než kniha vyšla, všichni biskupové z celého světa posílali své připomínky. Pokud vezmete v úvahu americkou svobodu, je podivné, že v některých státech USA mají trest smrti. Tady se Václav Havel nad tím podivuje, ale já si myslím, že z člověka se někdy stane jakoby hovado. Dnes se takoví začali vyskytovat ve větším měřítku. Nevím, z čeho celé evropské společenství vychází, společnost jistě není lepší než dřív.
Já bych řekl, že je zákonitě horší.
Já taky. (smích)
Vy jste se s “jakoby hovady” setkával ve vězení. Mám na mysli bachaře. Co jste k nim cítil?
Bral jsem je jako lidi, kteří neměli svůj rozum v pořádku.
Nepociťoval jste vůči nim nenávist?
Já jsem ji cítil obecně, ale k jednotlivým lidem ne. Jako křesťan mám odpouštět. Komunismus byl zločin proti lidské přirozenosti. V principu hlásali touhu po sociální spravedlnosti, což bylo oprávněné, ale neproveditelné tím způsobem, jak hlásali, protože to je utopie.
Vy jste byl rok v samovazbě. Z toho by normální člověk zešílel. Co vás drželo při zdravém rozumu?
Nejdřív jsem se modlil, co jsem uměl zpaměti. Vzpomínal jsem na svůj život. Později jsem se stal apatickým a pak jsem do jisté míry ne snad zhloupl, ale byl jsem vytržen z lidského myšlení, byl jsem schizofrenický.
Bylo nejhorší to, že jste neměl kontakt s člověkem?
To bylo nejhorší po určité době. Rafinovaně to vymysleli: když si vás zavolali třeba až po měsíci k výslechu, věděli, že budete hovořit už jenom proto, že máte možnost mluvit. V tom byl největší problém pro každého. Ztráta možnosti komunikace, a najednou vám tu možnost dají s velkou laskavostí. Když narazili na odpor, používali všech násilných metod, aby z člověka něco dostali, ale první kontakt měli propočítaný.
Viděl jsem vaši fotografii, na které jste s maminkou hned poté, co vás pustili z vězení. Vypadáte na ní překvapivě dobře. Asi jste i ve vězení našel své poslání…?
Poslední moje etapa byla s kněžími, žil jsem tedy v prostředí, které mi bylo blízké. Pokud jsem mohl, hodně jsem četl. A vybíral si knihy, z nichž jsem mohl brát sílu: živil jsem se četbou, která v té době byla již volnější.
Jedenáct let ve vězení. Někdo by hořekoval nad ztraceným časem, druhý by osudu děkoval, že se v této době nejvíc naučil, třetí by řekl, že si pošramotil duši, nebo ji naopak našel. Co řeknete vy?
Nejlépe bych to vyjádřil takto: přijal jsem to jako vůli boží. Spíš než zkouška, spíš než ztracená léta. Je v tom i určitá pasivita, ale když člověk věří v Boha, který ho řídí, ví, že to bylo započítáno do jeho života. Doba byla taková, že se to dalo očekávat. Každému bylo poměřeno jinak.
Zeptám se úplně jednoduše: jste rád, že jste něco takového zakusil, nebo jste si to klidně mohl odpustit?
Jsem rád, že to bylo, jsem nerad, že to bylo tak dlouhé. Mohla to být dobrá životní zkušenost pro všechny lidi, kteří měli trochu svobody. A kněží většinou nebyli vázáni na rodinu, neměli jsme takové závazky jako ostatní. Pro nás to bylo lehčí prožívat. Ti, co měli rodiny, touhou po dětech a rodině až psychicky onemocněli nebo spáchali sebevraždu.
Vy jste byl u nás nejmladší opat. Pociťoval jste nějakou hrdost nebo nějaký podobný světský prožitek?
Ano, to jsem asi pociťoval. A odnaučil jsem se to ve vězení. K tomu bylo vězení dobrý prostředek. Myslím, že jsem ztratil určitou tvrdost, kterou jsem v sobě možná měl, když jsem se stal opatem. Jsem snad laskavější a milejší, což je též jistě doprovázeno mým stářím.
Co jste pociťoval, když papež jmenoval váš klášter arciopatstvím, a tudíž i vás arciopatem?
Velice jsem se radoval z toho, že zde v roce 1997 byl. To bylo mimořádné. To víte, říkalo se, že by měl přijít třeba na Strahov nebo k sestřičkám pod Petřínem, a on přišel k nám. Já jsem o to ovšem žádal kardinála, arcibiskupa a pana nuncia. Myslím, že papež k nám přišel především proto, že náš klášter založil svatý Vojtěch a že je to nejstarší mužský klášter v Čechách.
Blíží se konec století, jehož řád byl velmi chaotický. Řekl bych, že v žádné epoše lidských dějin nebylo lidské myšlení tak zmatené, dezorientované a tak egocentrické…
Bohužel to tak je, ale nejvíce viditelné je to pravděpodobně v Evropě a tam, kde je takzvaná moderní kultura oplodněná falešným amerikanismem. Lidé málo myslí, jsou například zmanipulováni televizí, internetem a mobilem. Osobně doufám – právě proto, že věřím – že Bůh může náš stav zlepšit: lidé začnou svůj život více naplňovat nějakým duchovním řádem.
Mně se na buddhismu líbí názor, že každá dobrá či špatná myšlenka se člověku vrací. V průběhu let nebo v příštím životě. Zdá se mi to spravedlivé. Víte, myslím si, že náš národ, tak jak v posledních šedesáti letech žil, nemůže očekávat, že se mu bude hned dařit dobře. Myslím, že si to ještě nezaslouží. Nebo zaslouží?
Domnívám se, že jádro národa, tím nemyslím samozřejmě jen politiky, je zdravé. V každém národě je zdravé jádro. I u nás je jádro, které skrývá naději.
To zdravé jádro bylo u nás hodně potlačené…
To je pravda, ale naděje tu vždy je. Já bych uvedl konkrétní příklad. Každým rokem je tu na velikonoční sobotu jen v Praze pokřtěno několik desítek lidí. Většinou jsou to studenti. Tito dospělí lidé přijímají křesťanství s naprostou upřímností a z přesvědčení. Považuji to za dobré znamení budoucnosti. To je, řekl bych, boží zásah, znamení času. (úsměv)
ThDr. Anastáz Opasek (1913), křtěný Jan, je šedesátý opat benediktinského opatství břevnovského, první jeho arciopat (od r. 1993). Studoval teologii v Praze i v Římě. V roce 1938 byl vysvěcen na kněze, rok poté jmenován převorem břevnovského kláštera a v r. 1947 zvolen jeho opatem (nejmladší opat v naší historii). Po válce byl vyznamenán Řádem za zásluhy v boji proti nacismu, v září 1950 byl odsouzen za “velezradu a špionáž” na doživotí. Po propuštění v r. 1960 pracoval jako pomocný dělník a jako skladník v Národní galerii. Roku 1968 odešel do Vídně, od r. 1969 žil v benediktinském klášteře v bavorském Rohru, r. 1990 se ujal opět svého opatství v břevnovském klášteře. Dne 28. října 1991 byl vyznamenán Řádem T. G. Masaryka. V době exilu uveřejňoval své básně, úvahy a vzpomínky v římském časopise Nový život. Dvě básnické sbírky byly publikovány v německém překladu: KATAKOMBEN DER BEUTE (1973) a ER FAHRUNGEN (1976). Česky vyšly ŽIVOT UPŘEN DO STŘEDU (Gemeinde 1976), OBRAZY (Řím 1974), PODVEČERNÍ HUDBA (Mnichov 1979), VYPRAHLÁ KRAJINA (Mnichov 1980). Dvojjazyčně byly vydány SLOVO A SLOVA (Gemeinde 1987), DVAKRÁT DVANÁCT BÁSNÍ (Mnichov 1984), Z TÉ DÁLKY (Mnichov 1990). Vydal také knihu vzpomínek DVANÁCT ZASTAVENÍ (Torst 1992).
