“Rozum mi říkal: Máš hlad. Jestli je to jídlo dobré pro psy – a z tebe se koneckonců pomalu ale jistě stává jeden z nich – pak přece nemůže být špatné ani pro tebe. Když jsem jedl taštičky smíchané s masem pro psy, uvědomil jsem si, že tím mezi mnou a jimi padla poslední bariéra. Až doposud jsem se alespoň na elementární úrovni snažil být, řekněme, sice ne úplně normální, ale přece jen člověk. Od této chvíle však podstatný rozdíl přestal existovat. Už jsem to nebyl já, kdo řídí sáně, a psi, kdo mě táhne. Už existovalo jen ‘my’, téměř v majestátním slova smyslu.”
Gary Paulsen, Winterdance
PRVNÍ VLČÍ BYTOST
Slovo amarok znamená v indiánské mytologii “první vlčí bytost”. Zatímco pro Evropany vlk symbolizoval odedávna krutou bestii, která terorizuje vše živé, pro indiány byl synonymem vytrvalého a moudrého lovce, žijícího ve společenství smečky, podobně jako oni žili ve svých kmenech.
Amarok se také jmenuje chovatelská stanice aljašských malamutů a sibiřských husky Pavla Kučery, pro něhož se psi stali životní náplní, jíž podřídil téměř vše.
“Chovatelskou stanici Amarok mám od roku 1985, tehdy se ještě nesměla dávat nečeská jména kennelům,” směje se vousatý obr. “A tak jsem tvrdil, že je to zkratka: Amarok rovná se aljašští malamuti rodiny Kučerovy. Po revoluci jsem ještě musel přidat slovo Bohemia, protože chovatelská stanice stejného jména už byla registrována kdesi ve Finsku.”
Dnes čtyřicetiletý tišnovský rodák Pavel Kučera chtěl kdysi chovat irské vlkodavy. Snad pro svou obří postavu zatoužil po obřích psech. Všechno dopadlo úplně jinak. V roce 1984 si pořídil svou první fenku aljašského malamuta Beauti Alberta. Seveřani si jej zcela podmanili a smečka se začala rychle rozrůstat. V roce 1986 se z Moravy přestěhoval na Šumavu, kde byla možnost bydlet na samotě uprostřed krásné, téměř nenarušené přírody.
Ze svého prvního vrhu si Pavel ponechal tři štěňata. Když dospěla, hned s nimi na sáních tahal z lesa dřevo. Pak přišly první závody v Mníšku pod Brdy, a Pavel propadl mushingu docela. Uchvátily jej však longy – závody na dlouhé vzdálenosti. Už v roce 1988 si jen tak pro sebe s přítelem uskutečnili přejezd Šumavy.
“Ještě jsme ani neměli krční úvazky a o granulovaném krmivu jsme si mohli nechat jenom zdát,” vzpomíná Pavel. “Jako krmivo jsme pro psy vezli mražené ryby a podomácku vyrobený pemmikan. Náš náklad byl tak těžký, že jsme jej místy museli převážet nadvakrát. Svoji první expedici jsem absolvoval s osmi malamuty, a to byla tehdy v ‘průkopnických dobách’ skutečná rarita.”
RODINNÉ PSÍ VZTAHY
Pavel Kučera má ve smečce šestnáct aljašských malamutů, deset sibiřských husky a tři malamutí štěňata. Své psy chová podle aljašského způsobu u boudiček na pětimetrovém řetěze.
“Nelze říci, že je chovám jako na Aljašce,” ohrazuje se jedním dechem. “Mám řetězy mnohem delší. Máme tu svažitý pozemek a moji psi mají ze svých pozic obrovský přehled. Pod boudami si vyhrabávají nory, kde v létě naleznou stín. Boudy užívají vlastně jen v dešti nebo v zimě. Krmím je zásadně na jejich boudách, v zimě tu leží dost sněhu a já bych jejich misky pod ním ani nenašel. Psi rádi lehají na boudách a pozorují okolí. U mne má každý pes své soukromí, své teritorium a zároveň se naučí respektovat teritoria svých druhů. Naprosto souhlasím s americkými mushery, kteří tvrdí, že pes na řetěze se naučí daleko více, než pes v kotci. Stále na volno jsou pouze štěňata a fenka Cay Amarok. To je moje ‘dvanáctiletá babička’, která štěňátka vychovává, pomáhá jim v jejich socializaci ve smečce a dává jim základy psí etikety. Před Cay má celá smečka bezmezný respekt. Je to úžasná vůdčí osobnost, prostě alfa vlčice.”
Pro své psy Pavel Kučera dokonce vybudoval i rybníček, kde se mohou ochladit a do sytosti vydovádět.
“Psy vypouštím vždy tak asi po třinácti, abych měl o nich dokonalý přehled,” vysvětluje Pavel.
Buduje ale také kotce, neboť nechová jenom seveřany pro expedice a závody.
“Mám tu i problémové seveřany z útulků, které jsem vzal, abych jim zpříjemnil, či zachránil život,” vysvětluje Pavel. “Psi u mne dožívají důchod. Mají na to stejné právo jako člověk.”
Pavel Kučera své odchovy kdysi prodával, ale dnes už prakticky ne.
“Nemám množitelskou stanici, mívám odchovy po dvou letech a štěňata si nechávám. Kdysi jsem navštěvoval pilně kynologické výstavy a dosáhl mnoha úspěchů. Dnes už na výstavy téměř nechodím, nemám na to čas. Plně se soustřeďuji na vytváření své vlastní linie. Chovám naprosto bezproblémové malamuty. V posledních třech letech jezdím s dvanáctispřežím absolutně bez konfliktu. Je to pro mne víc, než mít doma CACIB. Úspěch je skryt v chovu ve smečce. Psi si vytvoří svoji hierarchii a všechno si vysvětlí a vyřeší při hrách. Na závodech už pak nic řešit nemusejí, mají čistou hlavu a plně se soustřeďují na výkon.”
Hra je jediným aspektem chování psa, který ho nikdy nemůžeme sami naučit a jenž bývá majiteli často podceňován. Přitom hra psů je jedinou možností jejich úspěšné socializace. Pes má v sobě uloženy jednotlivé modely chování, podobně jako my máme roztříděny písemnosti v šanonech, které potřebujeme občas vytáhnout. Proto je nutné nechat vybít hravost psa ve hrách a rituálech s jinými psy. Držíme-li psa ve smečce, celý proces je jednodušší a přirozenější. Navíc je nutné chápat, že hra s jinými psy je pro naše miláčky nutná nejen ve štěněcím věku, nýbrž po celý psí život.
BRATRSTVO VLČÍ TLAPKY
Psi severských plemen jsou typickými smečkovými zvířaty. Jejich vlčí atavismy jsou silné a živé. Důležitým faktorem v chovu například grónských psů bylo, že po celou dobu existence plemene byl do jejich populace přikřižován arktický vlk. Eskymák vzal svou hárající fenu a přivázal ji u vlčí stezky. Obvykle umístil u feny i nějaké maso. Jednak aby zmírnil agresivitu vlčího nápadníka, jednak jako potravu pro vlastní fenku. Někdy se stalo, že vlci fenu sežrali, jindy se spojení podařilo a vlk psa nakryl. Štěňata byla velmi divoká, ale s mimořádnou výdrží a silná. Tím se Eskymáci instinktivně bránili vlivu příbuzenské plemenitby. Z kříženců byli ti nejdivočejší utraceni, mírnější se naopak stali platnými členy psí smečky.
Přestože byl na vysokém severu pes prakticky nepostradatelný, jeho život byl neobyčejně krutý. Pouze péči o mláďata domorodci nezanedbávali. Dokonce ženy mnohých kmenů chlupatá klubíčka kojily. Doba blahobytu však trvala zpravidla pouhý rok. Potom pes musel tvrdě a do úmoru, často o hladu pracovat. V létě bývali psi krmeni minimálně, nebo byli zcela ponecháni svému osudu. Když zemřel pes na stezce v postroji, posloužil často jako potrava svým šťastnějším druhům.
Využití psů k tahu sání je prastaré. Už v nejstarší “kynologické” době sloužili v severských a horských krajinách psi k přepravě břemen – v Tibetu, Mandžusku, severní Číně a samozřejmě v Kanadě a na Aljašce. Původně byli psi zapřaženi do primitivních vleků vyrobených z větví a svázaných řemeny. Například Jakutové na Sibiři používali k tahu těžkých břemen sobů a psi sloužili k dopravě lovců. Pes táhl lyžaře na dlouhém řemenu, který měl člověk upevněn kolem pasu.
Čtyřnozí seveřané jsou pro tvrdou práci v postrojích v drsných klimatických podmínkách dokonale vybaveni. Hustý kožich je chrání před arktickou zimou a nijak jim neublíží nocování na sněhu. Jejich tlapky jim pomáhají překonávat sněhové pláně, silné drápy zvládnou ledové bariéry. Seveřané i skvěle plavou. Mají mastnou srst, která je chrání při nedobrovolné ledové koupeli, když se proboří sáně. Jsou vytrvalí a mají skvělý orientační smysl.
SE PSÍM SPŘEŽENÍM
Jízda se psím spřežením je vzrušující a nádherná, to vám potvrdí každý, kdo to jednou zkusil. Pavel Kučera se účastní longových závodů, z nichž některé i sám organizuje. Propadl také musherským expedicím v divoké přírodě.
“Mám raději longy, sprinty jezdím výjimečně a spíše na ukázku,” vysvětluje Pavel. “Nebaví mě absolvovat trať za dvacet minut, ostatně malamuti nejsou sprinteři, nýbrž vytrvalci. Sprintových závodů je u nás hodně a na vysoké úrovni, zato longů a midů (střední vzdálenosti, pozn. autora) jako šafránu. Dříve jsem pořádal longové závody na Šumavě, ale bohužel, národní park tomu učinil přítrž. Pro vedení parku jsou důležitější turisté a běžkaři. Naštěstí jsme našli skvělý azyl v Deštném v Orlických horách, kde nám přeje radnice i všechny místní organizace a firmy. Pořádáme zde mistrovství republiky pod názvem Šediváčkův long, což je tří až čtyřdenní etapový závod. Každá etapa měří 45 kilometrů.”
 Když se ochladí, trénují Pavel a jeho německá partnerka Andrea se psím spřežením i bez sněhu na tréninkové káře. |
Před čtyřmi lety, když se v Deštném běžel první ročník, byl ještě před započetím závodu Pavlovi zastřelen jeho malamut Šedivák. Psa připravil o život člen mysliveckého sdružení, který dodnes nebyl potrestán. Proto tento extrémně těžký závod nese jméno Šediváčkův long.
Za svůj největší musherský úspěch nepovažuje náročnou expedici, při které přejížděli rumunská pohoří. Víc ho těší jeho letošní účast na Wild Life on Toure v Bavorsku. Akci pořádala německá liga, která bojuje za návrat velkých divokých zvířat – vlka, medvěda a rysa – zpět do přírody přirozenou cestou.
“Jelo pět spřežení a trasa vedla po běžecky upravených tratích,” vzpomíná na nedávné zážitky Pavel. “Celková délka činila 150 kilometrů a na programu byly tři etapy. Ráno jsme vyjeli a běželi se psy přes rekreační střediska, kde jsme vozili turisty. Následovala přednáška členů ligy, a tak to šlo po celý den. Z naší akce vzniká studie – Psí spřežení a jeho vliv na národní park. S mou účastí byli Němci spokojeni, o čemž svědčí fakt, že na příští rok mám z musherů zatím pozvání jen já a můj německý kolega Thomas Gut. Pro český mushing jistě dobrá vizitka.”
Šumavská samota, srub bez elektřiny a pozemek se třemi desítkami severských tažných psů. Spousta každodenní práce, kterou Pavel musí zastat se svou německou přítelkyní Andreou. “Neměnil bych,” dušuje se Pavel a laská pohledem pozemek s mnoha psími kamarády. Jeho plány do budoucna se pochopitelně točí kolem severských psů: “Samozřejmě chci pokračovat v mushingu a v organizování závodů. Ale v budoucnosti bychom chtěli s našimi psy vyrazit do oblastí věčného sněhu a ledu. Ne na krátkodobou výpravu, chceme tam se psy zkusit nějakou dobu žít.”
