ZPOVĚĎ MAZÁKA: KDYŽ PŘIŠLI MLADÍ

Je osm ráno. Stojím na bráně a čekám na první povolance. Za chvíli se objevuje skupinka pěti kliků. V ruce svírají povolávací rozkazy. Držím k nim řeč: „Tak vás tady vítám, páni milionáři! Každej mi dáte jedno cigáro, ať mám zatím co kouřit!“ Nakonec se spokojuji jen se třemi cigaretami. Lepší něco, nežli nic. Neodpouštím si poznámku, že slovo „nemáme“ mě nap říště nebude zajímat. Ať hledají, kde hledají… Mladý voják musí být kouzelník, nebo snad ne? Odvádím nováčky na klub. Tady je příjem a hned na rotu. Už čekají holiči se strojky. Velitel instruuje lazebníky, ať jedou na třícentimetrový předpis. My stojíme zase na svém – i tihle mladí pěkně s milimetrovým zástřihem. Jako kdysi my! Výsledkem je půlcentimetrový kompromis. Mladí dostávají tepláky, pantofle. Taky mýdlo, na kter ém je vyrytá jednička a šest nul – symbol jejich „nekoneč- ného“ pobytu v zeleném. Odkl ádají civil, a balí do pytle a posílají domů. Poddůstojníci je odvádějí do sprch. Kotelna topí jako o život, ale naschvál teplá voda „není“. Musí jim stačit ledov á sprcha. Stěžují si, nadá- vají. Je jim to houby platné. Po příchodu na rotu je nech ávám stát na chodbě. Až se vrátí všichni, mohou jít na cimry. Jejich postele se prohýbají pod tíhou výstroje. Jeden mlad ý lamentuje, kam to všechno naskládá. Radím mu: „Máš velkou a malou skříňku. Já mám sice dvě velké, ale tobě musí stačit tohle. Pamatuj, že to bude v komínku!“ Pak jim vysvětluji pravidla hry. Chceš opustit rotu? Zahlásíš se mazákovi. Chceš se na rotu vrátit! Zase se zahlásíš! Naučíš se zařazovat! Na m maskáčích budeš mít vzorná křídla. Jsi pták! Žádné supračenky jako my. Žádné záložky! Odpoledne kontrolují skříňky. Většina skříněk, pracně skládaných několik hodin, se ocitá na podlaze. Nelíbí se mi to či ono. Všechno od začátku. Nakonec se tahle procedura opakuje pětkrát. A to není kone čný výsledek nic moc. První večer dávám zapomenout mladým na nějaké osobn é volno. Přivykám své družstvo !ptačímu! životu. Jednoho odesílám do kuchyně. Mám chuť na topinky a smažen á vajíčka. Druhý mi leští kanady. Třetí se vydal shánět cigarety. Už zase nemám co kouřit. Je to nepsaný zákon – mlad í se starají o mazáky. Na to si musí rychle zvyknout. Úsluhy jako součást vojny. Sahara, bufet – základní pojmy, které se musí každý mladý naučit, když má jeho mazák žízeň a hald. Musí vědět, co mám nejrad ěji. Bez vyptávání musí vytu šit, na co mám chuť, jaké cigarety miluji… RÁNO , POLEDNE, VEČER Jsem vzhůru před šestou, abych si vychutnal ptačí budí- ček. Vyháním mladé ze spacá- ků. Rozespalí se oblékají do tepláků. Složit spacáky do zá- krytu. Umýt se. Deset minut musí stačit. Nástup na rozcvič- ku. Někteří nestíhají. Nevadí. Budou bez televize. S klukama se domlouvá- me, jak dát mladým do těla. Čeká je půlhodina kliků, dřep ů, žabáků. V několika kolech. Na závěr kilometrový běh. Na rotě rychle převléct do maskáčů a uklízet. Když mám dojem, že jsou hotoví, odvádím je na ranní prohlídku a pak na snídani. V osm hodin naháním mladé do autobusů a jedeme na cvičák. Zakopávat se. Na rozehřátí opičí dráha. Trochu bláta, pořadové. Po poledni se vracíme do kasina. Cestou někteří usínají únavou. Nemají však šanci prospat se. Chodím mezi sedadly a budím je. Na rotě čistí zbraně. Věci znovu do skříněk. Ne každé- mu se to povede, takže si to zopakuje. Potom honem do sprch. Jako na potvoru zase neteče teplá voda. Ať si zvykaj í! Na večeři jsou všichni opět jako ze škatulky. Měli by mít nárok na osobní volno. Jedno je nárok, potřeby života druh é. Mám pro ně připravenou „barevnou hudbu“ – převléká- ní z pyžama do tepláků, z tepláků do montérek, z montérek do pyžama… Kdo nestíhá, opakuje do zblbnutí. Při večerních rajónech osobně míchám v kýblu mazlavou pěnu. Celou rotu nechá- vám drhnout kartáčema. Pěna je tak hustá, že za deset minut zasychá a jde jen ztěžka odstranit. Po večerní kontrole posílám několik nováčků znovu se oholit. Holili se naposledy ráno a jejich chmýří se mi vůbec nelí- bí. Pak jednoho vybírám. Má tu čest, že může nad košem roztrhat šatnový bloček a mým číslem a „radostně“ zvolat: „Hurá, hurá, hurá! Zítra máme zase o jeden den méně. Ať žijí mazáci!“ PŘED PŘÍSAHOU Pět ráno. Chodbou zní „POPLÁÁÁCH“. Kolem je absolutní tma. Mladí zakopávají. Většina z nich neví, co se děje, kolik je hodin. Hrnou se ke skříň- kám. Honem do maskáčů, sbalit velkou polní a pro samopal. Jejich zmatek se mě netý- ká. O poplachu jako správný mazák vím už čtyřiadvacet hodin, Mám sbaleno a pasu se na jejich zděšení. Buzeruji opozdilce i ty, kteří stíhají. Nesmějí získat pocit, že jsou dobří. Mladý si nedal bacha a já mu nepozorovaně beru samopal. Máš smůlu, mladej. Už ho nedostane š, ale na nástupu se bez něj nesmíš objevit! Ber kde ber! Dalšímu jsem zabavil v nestřeženém okamžiku poln í lopatku. Konečně zaregistroval ztrátu. Oni majitel samopalu přicházejí s prosíkem. Za příslib tvrdých Sparet jim všechno vracím. Na střelnici nás čekají ostré střelby. Ještě před střelbou vyhodnocuji poplach. Nejsem spokojen… Budem nacvičovat v osobním volnu. Před střelbou upozorňuji, že kdo netrefí terč, může se na rotě těšit na padesát kliků za každou ránu mimo. Kdo zrovna nestřílí, ten si nacvičuje běh a plazení v plynové masce. Běh je, samoz řejmě, vytrvalostní. Na rotě čistí zbraně a ne- šťastníci dělají kliky. Hezky naleštit kanady. Zítra je čeká přísaha. Slavnostní okamžik. Dávám jim instrukce. Dokdy smějí být venku po přísaze, jak se mají chovat. A že nesmějí zapomenout na své mazáky… PŘÍSAHA Budíček je výjimečně v sedm. Mladí se poprvé obl ékají do vycházkové uniformy. Obouvají vzorně vyleštěné kanady. Po snídani fasují zbran ě. Před odchodem je znovu upozorňuji, že až se vrátí z vycházky, tak budu mít ur- čitě hlad a žízeň. Vedeme je ven, kde se řadí za tribunou. Na ní budou čestn í hosté a velké „gumy“. Celá ta trapárna trvá asi dvacet minut. Mladí se vracejí na rotu. Odevzdávají zbraně a čeká je slavnostní oběd. Na buzeráku se zatím houfují rodi če, příbuzní, milenky. Čekaj í na své „milionáře.“ Ti přicházejí s novými propustkov ými a vojenskými knížkami. Do příštího dne mají volno. Odešel poslední a na rotě zavládlo podivné ticho. Nikdo tu neběhá, nemám na koho křičet: „Ptáci, pohyb, pohyb, ať vám neshoří židle pod prdel í!“ Divný klid vydrží jen do nedělního podvečera. Mladí se vracejí z první vycházky. Křiku je méně. Mazáci si rozebí- rají své mladé. Pozorují, co dobrého jim ptáci donesli. Co dobrého maminky navařily. Musím své družstvo pochválit. Hora jídla ale taky víno, slivovice, cigarety. Pojedl jsem, popil, pokouřil ameriky. Od synáčka pana podnikatele. Tady mu je jeho movitý tatínek houby platnej… Spát se jde hodně po půlnoci. Ptáci vyprávějí zážitky s rodiči a holkami… Ráno začíná jejich opravdov ý život. Žádná bariéra přijímače. Rovnýma nohama mezi všechny mazáky a supr áky. Přijímač byl jenom malou přípravou na Velké dobrodružství. To skončí až s příchodem dalších mlad ých. Jenomže to já už v téhle pakárně nebudu a bude mi to úplně jedno! Daniel Mareš