Česká republika sice nemá moře, přesto z tohoto území pocházejí desítky druhů žraloků. Jasně to dokazují zkamenělé kosti i zachovalé zuby s nebezpečně pilovitým ostřím. Predátoři se tu proháněli v dobách, kdy byla krajina zalita mořem.
Světová organizace FAO registruje přibližně tři sta šedesát druhů žijících žraloků. Je to jen zlomek těch, kteří vyhynuli. Věda z nich většinu ani nepoznala, protože žraločí tělo, stejně jako chrupavčitá kostra, se nikdy nemohou v geologickém prostředí úplně zachovat. Lze tak jen odhadovat, že na naší planetě v hluboké minulosti žilo několik tisíc druhů těchto paryb.
Ačkoliv by tomu tvar těla napovídal, žralok není ryba. Spolu s rejnoky, kladivouny a jejich nejbližšími příbuznými se vyvinul z předků v devonském období (přibližně před tři sta padesáti miliony let, zhruba ve druhé polovině prvohor) jako téměř výhradně mořská paryba a pak už zůstal až na výjimky mořím věrný. Sladkovodní žraloci dnes patří k výjimce.
Přežít miliony let se mu podařilo zřejmě i proto, že byl ideálně přizpůsoben prostředí. Mimořádný má především sluch, kterým svou kořist dovede zaregistrovat až na vzdálenost několika tisíc metrů. Na druhém místě je čich, díky kterému zjistí objekty svého zájmu na několik stovek metrů. Navíc má v dutinách takzvané postranní čáry orgány zachycující teplotní a vibrační změny třeba v úplně zakalené vodě. Podobnou funkci plní unikátní Lorenziho ampule ve žraločím rypci. Žraločí oko je výjimečně podobné oku člověka.
Žralok je také mimořádně rychlý. Některé druhy se pohybují i rychlostí větší než padesát kilometrů za hodinu. Velkou záhadou je zatím stále spánek žraloků a to, jak při něm dýchají, zvláštní jsou způsoby rozmnožování, sociálního chování, vztah ke kořisti a mnoho dalších rysů.
PREHISTORIČTÍ OBŘI
Někteří dnešní žraloci nejsou žádní drobečci a o jejich předcích to platí dvojnásob. Například v třetihorách, tedy před asi deseti miliony let, plavaly v mořích i kusy dlouhé kolem dvaceti metrů a jejich zuby měly neuvěřitelných osmnáct centimetrů.
Právě zuby žraloků jsou tím hlavním, co po nich dnes nacházíme. Kromě toho po nich dodnes v horninách zůstaly také zvláštní šupiny ze zuboviny a skloviny, které tvořily doslova krunýř na povrchu mrštného těla těchto paryb.
Území České republiky pokrývala po velkou část pravěkých dějin mělká nebo hlubší moře. Byl tu bohatý život a čeští zraloci tu měli různorodou a bohatou kořist. Proto jsou u nás desítky míst, kde se dají nalézt jejich pozůstatky.
Historie těchto živočichů souvisí s vývojem devonských příčnoústých ryb řádů Cladoselachii a Cladodontida. Fosilní pozůstatky těchto devonských „pražraloků“ se na našem území nenašly. Vzácně lze nalézt teprve fosilie z pozdějšího karbonského útvaru. Lze tedy říci, že v závěru prvohor u nás nebyly příčnoústé ryby ještě nijak bohatou a druhově různorodou skupinou.
Jiná situace už byla v druhohorách. V jejich závěru, v období takzvané svrchní křídy, už žili na území České republiky příslušníci mnohem rozsáhlejší skupiny „moderních“ žraloků a tento trend pokračoval v třetihorách. Nejvíce zkamenělin žraločích zubů se nachází na území takzvané české křídové pánve, méně nalezišť pak podle stáří usazených hornin pochází ze starších nebo mladších třetihor (Bystřice nad Olší, Litenčice nebo Holubice u Brna).
ZATÍM PADESÁT DRUHŮ
Česká křídová pánev má délku přibližně tři sta kilometrů a směřuje od Svitav k severozápadu na Drážďany. Usazené horniny v ní jsou mořského původu a jsou staré zhruba osmdesát až devadesát milionů let. Pokrývají velkou část severní poloviny území Čech a jsou mocné 1100 metrů kromě míst, kde leží pohoří. Protože jde například o pískovce, opuky, jílovce a různé druhy vápenců, staly se v minulosti velmi žádaným stavebním materiálem a během staletí byla otevřena celá řada lomů. Právě v nich se nalézaly a dosud se i nacházejí zkameněliny všech možných velikostí a druhů mořských živočichů včetně fosilizovaných zoubků, šupin, obratlů a koprolitů (zkamenělých výkalů) českých žraloků a rejnoků.
Mnohé zkameněliny českého křídového útvaru byly pečlivě sbírány a vyhodnocovány již v první polovině 19. století. Jsou uloženy v muzejních sbírkách a na toto téma vznikaly také významné vědecké práce.
Bohatá naleziště zkamenělin jsou u Korycan, Bílé hory v Praze, Teplic a Března u Loun apod. Právě tady byly vedle fosilií mnoha druhů měkkýšů, korálnatců, ramenonožců, ježovek a prvoků objeveny také zkamenělé žraločí zoubky, obratle a šupiny. Profesor Antonín Frič zde v letech 1878 a 1905 popsal celkem třicet čtyři druhů žraloků a rejnoků. Na rozdíl od dnes žijících příslušníků této skupiny se pro vyhynulé druhy paryb běžně nepoužívají jejich česká jména.
Přestože od Fričových dob uplynulo zhruba století a geologie a paleontologie dosáhly mimořádného pokroku, počet dnes známých a spolehlivě určených druhů těchto mořských živočichů v Česku dosud nepřekročil číslo 50, což ukazuje, jak vynikající byla práce zakladatelů tohoto výzkumu.
KAM ZA ZKAMENĚLINAMI
Počet vhodných nalezišť fosilií však bohužel rapidně poklesl, protože se tradiční stavební horniny nahrazují moderními materiály. Přesto ještě zůstává dlouhá řada lokalit, kde může paleontologický výzkum pokračovat.
Řada opuštěných lomů byla přitom tak bohatá na nálezy zkamenělin mořské fauny, že se staly chráněnými nalezišti v kategorii přírodní památka, nebo dokonce národní přírodní památka. K nejznámějším patří lomy na Kladensku, v okolí Prahy nebo na jejích okrajích, na Kolínsku, Kutnohorsku nebo u Čáslavi, Přelouče a Pardubic. Jedno, u obce Vrapice poblíž Kladna, dokonce nese název přírodní památka Žraločí zuby.
Celkově lze říci, že žraločí zuby se nejvíce nacházejí tam, kde byla někdejší moře mělká. Fauna v nich byla druhově rozmanitější a také tu byly mnohem příznivější fyzikálně-chemické podmínky pro uchování fosilií, než v centru pánve. To platí i o české křídové pánvi – nejbohatší vrstvy na žraločí fosilie jsou poblíž jejího okraje. Další bohaté nálezy jsou tedy dodnes zkoumány na Lounsku, Litoměřicku a Teplicku a třeba také u Moravské Třebové.
Nejvíce žraločích zubů lze nalézt tam, kde jsou uloženy vrstvy hornin bohaté na fosfátové nerosty, tedy tam, kde byla v mořské vodě vysoká koncentrace fosforečnanů z rozpuštěných rybích těl. Bohaté nálezy poskytují také některé jílovité horniny nebo vápence. Proto často stačí jeden den pečlivého prohlížení vrstevních ploch nebo prosévání a plavení zvětralin, a objeví se více než sto žraločích zoubků. Tento sběr ale podle zákona o ochraně přírody a krajiny není samozřejmě povolen v chráněných územích a bezpečný rozhodně není ani v lomech, kde se dnes ještě těží. V obou případech je však možné získat písemné povolení příslušných orgánů.
Navíc u nás stále neexistuje právní norma, která by zakazovala sbírat zkameněliny v dávno opuštěných lomech nebo na skalních výchozech. Mohlo by to ale vadit majiteli pozemku.
K nejznámějším chráněným územím v České republice tedy patří areál bývalých lomů na úpatí vrchu Kaňk v Kutné hoře. Na Kaňku se vrstvy hornin velmi podobají příbojové zóně dnešních moří, ale podmínky, ve kterých vznikly, byly jiné. V mělkých vodách tehdejšího křídového moře byl velmi bohatý život, a tak se zdejší druhy nalezených zkamenělin počítají na mnoho desítek, včetně tří druhů žraločích zubů. Šest druhů ale bylo objeveno v přírodní památce Kamajka u Kutné Hory a stejný počet pak byl nalezen v Lomu u Nové Vsi a v přírodní památce Skalka u Velimi na Kolínsku. Ještě více – osm druhů žraloků – je dokumentováno v činném lomu v Chrtníkách na Pardubicku a zuby deseti druhů lze ve velkém množství nalézt v činném lomu v Plaňanech u Kolína. Nejvíce – sedmnáct druhů – se zatím našlo v chráněném území u Vrapic na Kladensku.
Bohatá naleziště fosilních pozůstatků žraloků jsou v severozápadních Čechách. V teplickém muzeu se nacházejí bohaté nálezy pozůstatků po někdejších žralocích objevené v nejbližším okolí města, ale stejně významnou lokalitou je také lom v Lahošti. Odkryv v bývalých Radovesicích u Bíliny už bohužel neexistuje.
Na Litoměřicku dodnes lze sbírat drobné i velké zoubky žraloků a rejnoků v lomech čížkovické cementárny, která je proslavená kromě jiného i mimořádnými nálezy druhohorních dinosaurů.
NEJDE JEN O VELIKOST
Některé z „českých“ druhů pravěkých žraloků jsou relativně hojné, například Scapanorhynchus raphiodon, Scapanorhynchus subulatus. Většinou se po nich nacházejí zuby velké do dvou centimetrů, vzácně ale i pět až šest centimetrů. O významu ale nerozhoduje jen velikost. Stejně zajímavé totiž mohou být i několikamilimetrové zoubky, protože mohou patřit poměrně vzácným, nebo dokonce ještě nepopsaným druhům. Už na první pohled je vidět, že většina z nich je velmi dobře zachovaná včetně povrchové vrstvy skloviny na korunkách. Zpravidla chybí jen části zubních kořenů anebo tzv. postranní zoubky, které se snadno odlomí při unášení vodním proudem nebo při styku s hrubšími složkami usazené horniny. Těžko bychom však hádali, že stáří těchto fosilií je ve srovnání s délkou našeho života tak ohromující, tedy téměř sto milionů let.
Svět českých žraloků tedy již dávno neexistuje a tato skupina svérázných paryb se od chvíle, kdy následkem výzdvihů zemské kůry ve střední Evropě české křídové moře ustoupilo, v mnohém změnila. Zkameněliny však zůstaly zakonzervované ve vrstvách hornin a některé teprve budou objeveny nadšeným sběratelem nebo erudovaným badatelem. Poté se možná objeví ve vitrínách muzeí a budeme je moci všichni obdivovat jako vzácné památky na dlouhou historii naší přírody.
Věda o zkamenělých žralocích
– Paleontologie obratlovců se zabývá kromě jiných obratlovců i žraloky. Tato vědní disciplína studuje jejich geologickou historii, určuje druhovou příslušnost a stáří nálezů fosilizovaných zubů, šupin, obratlů či koprolitů.
– Celá sedimentární série oblasti české křídové pánve byla v 19. století rozdělena na 7 stratigrafických jednotek, které je v zásadě možno respektovat dodnes. Zasloužil se o to lékař ze severočeské Bíliny August Emanuel Reuss, na jehož práci pak navázali J. Krejčí a A. Frič.
