Jak přijde zima, mám po náladě. Padne na mě únava a jsem k ničemu,“ stěžuje si místní řezbář Johann Arzberger. Není sám. V průzkumu rattenberské radnice uvedl každý pátý z 467 obyvatel, že v zimě trpí kvůli nedostatku slunce depresemi. Za posledních pět let se počet lidí žijících v Rattenbergu snížil o desetinu a turisté se v zimě tomuto jindy vyhledávanému místu vyhýbají.
„Musíme tu udržet lidi,“ tvrdí starosta obce. Obrátil se proto na laboratoř Bartenbach z Aldrasu, která se specializuje na světelné jevy. A její vědci nyní připravují unikátní projekt. Do příštího jara chtějí pět set metrů nad Rattenbergem umístit v obci Kramsach třicet pohyblivých zrcadel řízených počítačem. Ta se budou otáčet za sluncem a odrážet jeho paprsky do další soustavy zrcadel umístěné napevno na opevnění ze 17. století, které se nad Rattenbergem tyčí. Odtud odražené sluneční světlo ozáří deset míst v centru vesnice. „Aby to fungovalo, budou muset být zrcadla extrémně přesná a dokonale plochá,“ říká šéf projektu Markus Peskoller.
Umístění zrcadel nebude nijak levné. Má stát dva miliony eur, což je roční rozpočet obce. Na zaplacení se má podílet i rakouská vláda a Evropská unie. Samotnému Rattenbergu by se měly vynaložené peníze částečně vrátit, protože sluneční zrcadla budou velkou turistickou atrakcí. „Přijedou sem davy turistů,“ je přesvědčen Leopold Kisslinger, který ve vesnici vyrábí křišťálové sklo a je tak na množství návštěvníků obce závislý. V Rattenbergu si lze ostatně již dnes pochutnat na zákusku nazvaném Zrcadlo.
Rattenberg přitom možná nezůstane jediný. Stejný problém trápí také vesničku Viganella v italských Alpách. Tady radnice uvažuje o tom, že by za sto tisíc eur zalila vesnici slunečními paprsky z obřího zrcadla o šířce pěti metrů.
zpracoval Aleš HORÁČEK
foto www.learn.londonmet.ac.uk
Jak to bylo s Archimedem?
Patrně nejznámější pokus se sluncem a zrcadly v historii provedl podle legend řecký učenec Archimedes, když v roce 213 před naším letopočtem s pomocí soustavy zrcadel zapálil slunečními paprsky římské lodě obléhající Syrakusy. Televizní stanice Discovery Channel se s pomocí profesorů a studentů Massachusettského technologického institutu v Cambridgi pokusila zjistit, nakolik je něco takového reálné.
První pokus tým uskutečnil na nádvoří školy. Na dřevěnou desku zamířil paprsky zrcadel o celkové ploše dvanáct metrů čtverečních. Plamen po chvíli skutečně vyšlehl. Jenže Archimedes podle všeho neměl k dispozici zrcadla skleněná, ale stříbrná a bronzová, přičemž bronzová mají menší účinek. Na druhou stranu Římané lodě patrně stavěli z lépe hořlavého cedrového a cypřišového dřeva a vymazávali je smůlou, ovšem po dlouhém pobytu na moři byly zase nejspíš vlhké. Studenti navíc kvůli omezenému prostoru mířili zrcadly ze třiceti metrů, což je kratší vzdálenost než délka „na dostřel šípu“, na kterou měly podle legendy římské lodě od břehu kotvit.
Protože nejasností bylo mnoho, pokus se opakoval na moři. Tým koupil osmdesát let starou rybářskou bárku a ze vzdálenosti čtyřiceti pěti metrů na ni zamířil paprsky ze skleněných a tentokrát i bronzových zrcadel o celkové ploše dvacet osm metrů čtverečních. Dřevo začalo doutnat, ale nehořelo. Studenti se tedy přiblížili a z lodi skutečně vyšlehl plamínek. Jenže kvůli vlhkosti dřeva brzy zhasl. Přesto si nakonec nikdo z účastníků pokusu netroufl říci, zda Archimedes mohl římské lodě tímto způsobem zapálit, nebo ne. Omezili se na konstatování, že jako zbraň jsou zrcadla značně nepraktická.
