Jedinečná a majestátní krása hor od pradávna lidi přitahovala. Trvalo však tisíciletí, než člověk překonal strach a odvážil se vstoupit do světa nadpřirozených sil a tajemné říše bohů. Tento nimbus si nejvyšší horstva zachovala v některých částech světa až do současnosti. Osvícenství, které zachvátilo Evropu po francouzské revoluci, obrátilo zájem přírodovědců na největší pohoří Evropy – Alpy. Průzkumné výpravy geologů přinesly poznatky o vzniku Země, struktuře a složení hornin, ale také objevy v ob lasti vzniku a činnosti ledovců. Získané poznatky, zejména pak zkušenost, že pobyt člověka je v horách sice obtížný, ale možný, vyvolaly nebývalý zájem a touhu po objevování dosud neznámého světa hor. Inspirováni romantickými díly J. W. Goetha, G. G. Byrona a J. J. Rousseaua přicházejí do Alp básníci, malíři a mladí lidé toužící poznat krásu velehorské přírody. O seriózní a systematický výzkum Alp se však nejvíce zasloužili dva francouzští učenci. Byli to botanik, mineralog a fyzik Belsazar Hacquet a ženevský geolog Horace Bénedicta de Saussure. Prozkoumali rozsáhlé oblasti Alp a vydali řadu vědeckých prací. Hacquet, který mimo jiné vystoupil na vrchol Malého Triglavu (2725 m), se stal nejzkušenějším znalcem horské přírody. Saussura přitahoval ledem pokrytý Mont Blanc, jehož zdolání se mu stalo životním cílem. Na 4810 metrů vysoký vrchol však vystoupili jako první při šestém pokusu Dr. Michal Paccard a Jacques Balmat dne 8. 8. 1788. Rok poté se na vrcholu radoval také H. B. Saussure a dalších 12 účastníků výpravy. Toto datum je považováno za den “zrození horolezectví”.
ZLATÝ VĚK HOROLEZECTVÍ
V první polovině 19. století dochází k nebývalému rozvoji cestovního ruchu v alpských zemích. Jsou stavěny silnice, hotely, peníze návštěvníků přinášejí rozkvět chudých obcí. Chamonix, Zermatt, Breul se stávají centrem alpinistů. Vzniká oficiálně uznávané nové povolání horských vůdců, které je vykonáváno zkušenými místními horaly. Do Alp přichází mnoho cizinců, z nichž převažují sportovně založení Angličané. V té době bylo zlezeno jen málo vrcholů vyšších než čtyři tisíce metrů. Alpinistické hnutí v čele se ctižádostivými Angličany si vytklo velký cíl – dobýt útokem zbývající čtyřtisícovky Alp. V této době již existovaly v Anglii, Rakousku, Švýcarsku, Itálii, Německu a Francii spolky s početnou základnou organizovaných horolezců. Soustředěný nápor horolezců dosáhl vytčeného cíle často i za cenu nejvyšší, tragické smrti v horách. Zůstával již jen poslední nedostoupený alpský vrchol, Matterhorn. Dokonalá krása štítu byla výzvou, strmé stěny a hřebeny se zdály být nezlezitelné.
První výstup na Matterhorn se tak stal nejvýznamnější a zároveň nejdramatičtější kapitolou v dobývání alpských vrcholů. Od roku 1857 do roku 1865, tedy osm let, odolal vrchol celkem osmnácti pokusům o zlezení. Souboj mezi bývalými přáteli a pozdějšími rivaly, italským horským vůdcem J. A. Carrelem a Angličanem Edwardem Whymperem, vyvrcholil v prestižní souboj právě dne 14. července 1865. Den předtím nastupují horolezecká družstva vedená svými vůdci, každé z jiné strany hory, k rozhodujícímu útoku na pyšný vrchol. Po dvoudenním “boji” je souboj rozhodnut. Na vrcholu 4478 metrů vysokého zermattského lva, jak bývá Matterhorn též nazýván, stojí jako první sedmičlenná skupina Whympera, která vystoupila ze švýcarské strany po hřebeni Hörnli. Na italské straně, o několik stovek metrů níže, se obrací k návratu poražení a trpce zklamaní Italové. Radost vítězů však netrvala dlouho. Při sestupu těsně pod vrcholem jeden z účastníků náhle uklouzl, padá a strhává další lezce. Konopné lano, kterým jsou všich ni spojeni, se přetrhlo a čtyři nešťastníci se před zraky svých tří zděšených přátel řítí do více jak tisícimetrové propasti severní stěny. Strašná tragédie silně otřásla veřejností, nijak však neovlivnila aktivitu horolezců. Ve zlaté éře evropského horolezectví byla již objevována i další mimoevropská pohoří. Cílem průzkumných i zeměměřičských výprav jsou hory amerického kontinentu, ale především rozsáhlá pohoří Asie, Kavkazu, Pamíru, Tchien-šanu, Karákóramu a Himálaje. Výpravy tří bratrů Schlaginw eithů v Karákóramu, Kuen-lunu a Himálaji byly velkým přínosem pro vědecké poznání těchto neprozkoumaných oblastí. Velkého uznání si zaslouží i zdolání výšky 6732 metrů na hoře Ibi Gamin dosažené v roce 1855 dvěma bratry, což byl v této době neuvěřitelný sportovní výkon.
20. STOLETÍ “HOROLEZECKÝ NOVOVĚK”
Bylo-li pro předchozí období charakteristické hory prozkoumat, objevit a uskutečnit výstup na vrchol tam, kde to jen bylo možné, směřuje úsilí nové generace lezců k novým metám. Jde o to vystoupit na vrchol nejtěžší cestou. Horolezecké umění se vystupňovalo do krajnosti. Mladí lidé vyhledávají příkré hřebeny, strmé skalní nebo ledové stěny, kde musí sáhnout až na dno svých fyzických a morálních sil. Horolezci spojeni lanem jsou na sebe tak bezmezně odkázáni, že představují nejvyšší stupeň lidského s polečenství. Horolezectví se stává školou charakteru, vychovává k pravdě, odvaze, odpovědnosti a lásce k přírodě. Morální a etické zásady přijaté předválečnou generací horolezců ovlivnily na dlouhá léta své následovníky. V Alpách jsou postupně prostoupeny nejtěžší stěny: severní stěny Matterhornu, Eigeru, Grandes Jorasses označované jako poslední tři problémy, ale i ty jsou záhy překonány objevením dalších, ještě těžších stěn. Horolezecké zkušenosti získané v alpských stěnách uplatňují ti nejlepší p ři expedicích do nejvyšších pohoří světa. Angličané si vytkli cíl nejvyšší, zdolat Mount Everest. V třicátých letech podnikají několik neúspěšných expedic, avšak heroický boj Malloryho, Nortona, Odella a Irvina a dosažení výšky 8572 m, při němž Mallory a Irvine zahynuli, zůstanou v dějinách horolezectví zapsány zlatým písmem.
Německou “osudovou” horou se stal 8125 m vysoký Nanga Parbat. Německá himálajská expedice, ve které byl výkvět alpských lezců, odstartovala v roce 1934. Výprava byla poznamenána špatným počasím a skončila tragicky. Ve výšce 7850 metrů zasáhla tábořící horolezce prudká sněhová bouře, která je uvěznila na řadu dní a nocí. Jen některým se podařilo sestoupit v hlubokém, po pás sahajícím prašanu. W. Merkl, W. Welzenbach a U. Wieland zde nacházejí společně se sedmi šerpy svůj ledový hrob. Právě tato exped ice přinesla svědectví o nesmírné věrnosti synů národa šerpů, kteří, ač měli dostatek sil sestoupit, své “sahiby” neopustili a zemřeli s nimi.
Další výprava k Nanga Parbatu se uskutečnila v roce 1937. Byla opět složena z vynikajících horolezců. Dne 14. července byli všichni horolezci, sedm Němců a devět šerpů, v táboře IV. Několik minut po půlnoci se zřítila z hory ledová lavina, která se přehnala přes tábor. Všech šestnáct mužů bylo zabito. Poslední zápis Martla Pfeffera, který zaznamenal v předvečer katastrofy, zněl: “Jsem šťasten, že mohu spatřit všechnu tu nádheru.”
V období před II. světovou válkou se i přes velké úsilí a statečnost horolezců nepodařilo dostoupit žádný ze čtrnácti osmitisícových štítů naší planety, čas ještě neuzrál.
PŘÁTELSTVÍ NA LANĚ
Druhá část novodobé historie 20. století se datuje od skončení II. světové války. Válkou poznamenaní mladí lidé přicházejí hledat ztracené ideály, nové jistoty, přátelství a snad i zapomnění na krutost války. Vynikající francouzský horolezec a horský vůdce Gaston R`ebuffat v knížce “Hvězdy a bouřky” popisuje své zážitky z výstupu šesti severních alpských stěn. R`ebuffatovo líčení osobních zážitků z výstupů je zároveň upřímným vyznáním lásky a obdivu k horám, ve kterých nalézá radost, přátelství a št ěstí. Myslím, že knížka inspirovala i mnoho našich horolezců této doby, do které patřím i já.
Československé horolezectví rychle navázalo na vynikající výstupy evropské horolezecké elity. Po skromných poválečných začátcích našich horolezců v Alpách překvapuje v šedesátých letech jejich impozantní nástup právě na této scéně “horolezeckou Evropu”. Naši horolezci Karel Cerman, Olda Kopal, Zdeno Zibrin a především Radovan Kuchař zdolávají obtížné alpské stěny. Výstupy severní stěnou Grand Char moz, Matterhornu, Eigeru, západní stěnou Dru, Grandes Jorasses, hruškou na Mont Blanc a další získávají vysoké uznání. Stejně úspěšně si vedou naši horolezci na Kavkaze, kde nejen obtížné výstupy opakují, ale uskutečňují řadu prvovýstupů. Zdá se, že tyto úspěchy do značné míry ovlivnily vývoj československého horolezectví v dalších letech.
Souběžně s děním v Alpách jsou organizovány expedice i do dalších velehor, zejména pak do Himálaje. Je zahájen systematický útok na nejvyšší vrcholy, především pak na Mount Everest, Annapurnu a Nanga Parbat. Kvalitní výstroj, výzbroj, ale také dokonalá organizace dávají naději na úspěch. Horolezecké expedice se již poučily z chyb předchozích výprav a tomu přizpůsobily i taktiku postupu na tyto vrcholy.
Velký úspěch zaznamenávají Francouzi na Annapurně 8091 metrů vysoké, která se stává první dostoupenou osmitisícovkou. Na jejím vrcholu stáli Maurice Herzog a Lionel Lachenal, to bylo v roce 1950.
Anglická expedice vedená plukovníkem J. Huntem slaví úspěch na nejvyšší hoře světa, Mount Everestu. Na jejím vrcholu stanuli dne 29. 5. 1952 Novozélanďan Edmund Hillary a šerpa Tenzing Norgay. Rok poté je překonána také “osudová hora” německých horolezců, obtížný Nanga Parbat 8125 m, jehož vrcholu dosáhl legendárním sólo výstupem rakouský horolezec Herman Buhl. Ten ještě v roce 1957 zdolal 8047 m vysoký Broad Peak, a krátce poté se zřítil na Čhogolise. Buhl byl bezesporu jednou z nejvýraznějších oso bností své doby.
ALPSKÝ STYL
Expediční horolezectví motivované nejen sportovními, ale stále více i komerčními cíli prožívá v následujících letech vážnou krizi. Stále nákladnější monstrózní expedice s nasazením špičkové techniky, vrtulníky a stovkami nosičů redukují sportovní výkon. Vše se podrobuje jedinému cíli – dobýt vrchol! Stranou jde horolezecká etika, často i slušné chování. Není tu již pyramida spolupracujících členů expedice, ale ctižádostiví individualisté, z nichž každý chce být první na vrcholu. Příroda i vlastní ho ry jsou poznamenány činností těchto “expedic”, které bezohledně zanechávají veškerý odpad a zbytky nepotřebné výstroje v horách. Ale i tuto krizi, jak ukazuje vývoj v posledních dvaceti letech, horolezectví již překonalo. Špičkoví lezci v čele s Reinholdem Messnerem razí nové pojetí horolezectví v nejvyšších horách, kterým je “alpský styl”. Malé “miniexpedice”, které tvoří jen málo, ale vynikajícím způsobem připravených horolezců, podnikají za přiměřené podpory nosičů výstupy na nejvyšší vrcholy svě ta. Předcházející aklimatizace na výšku umožňuje dosáhnout cíle i bez použití kyslíku. V roce 1969 vstoupilo výstupem na 7525 m vysokou Annapurnu IV. české horolezectví do Himálaje. Od té doby se podařilo našim horolezcům vystoupit na většinu osmitisícovek včetně Everestu, ale to je již jiná stránka historie, která není předmětem tohoto vyprávění.
ŠTĚSTÍ V HORÁCH
“Nejlepší část našeho života je tvrdý boj, věčné plány a naděje.”
Jack London
K horolezectví jsem se dostal náhodou, byla to však šťastná náhoda. V dětství jsem rád maloval, později mě otec zasvětil do tajů fotografie. Tak došlo ke šťastnému spojení dvou zálib, které měly obohatit můj další život. Fotoaparát v batohu mě provázel a provází na desítkách výprav, expedic a při stovkách velehorských výstupů. Na rozdíl od jiných žánrů se horská fotografie uskutečňuje často za těžkých povětrnostních a klimatických podmínek. Donutit se v mrazu a náročném terénu nebo ve výšce 6000 m k fotografování je obtížné. Ale právě tam, často v krajních situacích, se naskýtá příležitost pořídit snímky aktérů krásné hry, kterou horolezectví je. Podmanivá krása velehor a neopakovatelná atmosféra výstupu však stojí za námahu, znovu inspiruje a vyzývá.
Na otázku, co přivádí lidi do hor, není jednoduchá odpověď. Myslím, že je to pradávná touha po objevení neznáma. V horách lze nalézt krásu, romantické dobrodružství, ale i přátelství. Překonávání obtíží těžkého výstupu, námaha a strádání jsou nejlepší školou charakteru. Jediným cílem nemůže být “pokořený” vrchol, ale cesta k němu. Jeho dosažení vnímám jako odměnu a šťastné dovršení svého snažení. Nad přírodou člověk nikdy nezvítězil, zvítězit však může nad svým strachem, nejistotou či slabostí. Za t oto úsilí nás příroda a hory štědře odměňují.
Jednou z dramatických událostí mého horolezeckého života se stala záchranná akce na Pamíru, kde jsme z výšky 6800 metrů snášeli vážně nemocnou horolezkyni. Cituji ze svého deníku:
28. 7.: Náš postup se zpomalil. Řídký vzduch, mnohahodinová námaha ve strmé stěně stupňuje únavu až k vyčerpání. Odpočíváme stále častěji. Nacházíme se v obrovské stěně, protkané ledovými odtrhy. Kolem sedmnácté hodiny vyhlížíme vhodné místo pro stan. Tvrdý ledový svah a větrem obnažené skály však nedávají žádnou naději. Musíme doleva, kde tušíme lepší terén. Pohled dolů mě poučí, že dnešní zlepšení počasí bylo jen dočasné. Z moře oblaků vyčnívají jen nejvyšší vrcholy Zaalajského hřebene. Byl by to nádherný snímek, uvažuji, ale nemám čas obdivovat dramatické proměny přírody. Zvedl se silný západní vítr, který zvedá oblaka zvířeného sněhu a ledové krupice. Začal se závod s časem a nepohodou. Chceme najít místo alespoň trochu chráněné před lavinami. Za soumraku začínáme sekat plošinu pro naše dva stany. Střídáme se v krátkých intervalech v sekání a odhrabávání sněhu. Prudké pohyby v této výšce maximálně vyčerpávají, suchý pichlavý sníh nás bodá do tváře. Konečně jsou stany postaveny, zalézáme d o spacích pytlů a upadáme v neklidný spánek. V noci nás náhle probouzí silné zavlnění hory a hukot lavin. V tu chvíli netušíme, že zemětřesení, ničící čínská města, postihlo i centrální Pamír intenzitou 5 balů. Počasí se nezlepšilo, viditelnost je minimální, celý den vane prudký nárazový vítr. Ze sousedního stanu nám sdělují, že Jarce je zle. Myslím, že se včera příliš vyčerpala. Celou noc vytrvale sněží. Mezera mezi našimi stany a svahem hory se neustále vyplňuje sněhem. Závěj stále více tísní naše stany a v noci často musíme vylézt a odhrnovat sníh.
30. 7.: K ránu se velmi ochladilo. Vnitřek stanu pokrývá centimetrová vrstva námrazy. Ze sousedního stanu přichází zlá zpráva – Jarky stav se dále zhoršil, ztratila vědomí a její stav je kritický. Je nám jasné, že jde o její život. Jen bezodkladný transport do nižších poloh ji může zachránit. Je rozhodnuto, musíme se vzdát vrcholu a pomoci přátelům. S Honzou a Janem balíme stan a nakonec i stan druhé skupiny, ve kterém je nemocná. Balíme ji do dvou spacáků a stanu a zhotovujeme jakýsi “tobogan” převázaný reepšňůrou.
Kolem deváté se dá naše smutné spřežení do pohybu. Poprvé se obracíme k hoře zády. Že budeme muset ještě dva dny bojovat, abychom Jarku zachránili, jsme ještě nevěděli.
