Jeannette získala svobodu. Je to mladá šimpanzice, která nyní žije se skupinou svých “vrstevníků” v rovníkovém pralese v národním parku Conkouati v Konžské republice (hlavní město Brazzaville). Dokáže se postarat sama o sebe a není již závislá na lidech, ačkoli existuje osoba, na kterou patrně nezapomene. Jeannette žila v ZOO v Pointe Noire, což je hospodářské centrum Konžské republiky, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohla volně toulat v pralese, společně s dalšími příslušníky svého druhu. Ovšem prozřetelnost stála na její straně, když ji jednoho dne roku 1989 spatřila Aliette Jamart.
HELP CONGO
Aliette Jamart je původem Francouzka, která se roku 1963 usadila v Kongu. Dnes je prezidentkou výjimečného projektu na znovuvysazení šimpanzů do jejich přirozeného prostředí. Projektu o to výjimečnějšího, že se uskutečňuje v zemi ještě nedávno zmítané občanskou válkou, v zemi, od níž by starost o ochranu přírody málokdo očekával. V neposlední řadě v zemi, které se nedostává prostředků na řešení zásadnějších problémů. Není proto překvapením, že projekt je nyní ohrožen právě nedostatkem finančních prostředků.
Projekt vznikl před deseti lety, když bylo ustaveno sdružení “Help Congo” (HELP: Habitat écologique et liberté des primates = přirozené prostředí a svoboda pro primáty), které Aliette Jamart umožnilo vrátit na svobodu asi dvacet šimpanzů, většinou ilegálně odchycených. Smutné je, že se odchyty děly s tichým souhlasem Congolese Eaux et Forêts, tedy konžského ministerstva, jehož starostí je ochrana přírody a lesů… Mohlo by se zdát, že se Francouzka, která k šimpanzům přilnula vlastně náhodou, pustila do boje bez naděje na vítězství.
“O šimpanze jsem se začala zajímat v roce 1988. Právě jsem se přestěhovala do místa blízko letiště v Pointe Noire a často jsem tam na ulici potkávala starého muže. Kráčel po ulici s dospělým šimpanzem, kterého držel za ruku. Po nějaké době jsem si uvědomila, že mě šimpanz poznává a pokouší se na mě upozornit svého pána… Chtěla jsem k šimpanzovi přistoupit, ale příležitost k tomu se naskytla pouze jednou. Nějaký čas poté jsem se dozvěděla, že ten starý muž zemřel. Pokusila jsem se spojit se svou přítelkyní Patricií, která se starala o spoustu zvířat, abych zjistila, zda ví, co se se šimpanzem stalo. Vyzvedla si šimpanze z domu jeho starého pána právě v okamžiku, kdy se vojáci chystali zvíře zastřelit.
Měla ho doma několik dnů a snažila se ho přimět, aby spolkl pilulky na spaní… Šimpanze nikdo nechtěl a ona nevěděla, co si s ním počít. Šimpanz odmítal prášky na spaní a nakonec musel být utracen. Tenhle šimpanz byl vychován jako dítě, starý muž jej naučil spoustě věcí. Když jsem se od Patricie dozvěděla, že byl utracen, byla jsem zoufalá. ‘Jeden šimpanz byl utracen, když však půjdeš do ZOO, uvidíš tam jiné, kteří nás potřebují,’ řekla mi Patricie.” Takto vypráví Aliette o době, kdy si šimpanze zamilovala a kdy začala poznávat jejich neradostný osud zvířat v zajetí.
“Nikdy předtím jsem v konžské ZOO nebyla. Lidé mě od návštěvy zrazovali, tvrdili, že jsou tam zvířata ponechána, aby pomalu zemřela. Uvědomila jsem si, že je to pravda. Tím to všechno začalo. Viděla jsem dospělé šimpanze, mladé jedince a dvě mláďata… Umírali mi před očima. Byli nacpáni v bednách o ploše asi 1,5 m2, bez podestýlky, nikdy nečištěných… Jeden z nich ležel v rohu bedny a naříkal, byl bílý, bez srsti, samá vráska. Lidé si mysleli, že je to skutečně starý kus, ve skutečnosti to ale bylo mladé zvíře.”
Tehdy si Aliette Jamart ze zoologické zahrady dvě mláďata vzala domů. Jedno z nich byla samička Jeannette, jejímž domovem je dnes rovníkový prales v národním parku Conkouati. Potom přibyla poraněná samička Olga a další zvířata. Když se rozkřiklo, že Aliette přijímá šimpanze, lidé přinášeli další a další. Brzy byl její dům přeplněn a v době, kdy vznikla myšlenka na vrácení zvířat do pralesa, žilo jich u Aliette osm. Spolu s francouzským zvěrolékařem Marcem Ancrenazem a Andrém Lucasem, odborníkem na primáty, řešila problém, co se šimpanzi.
“V té době jsem vlastně přemýšlela o tom, že odejdu z Konga a budu žít ve Francouzské Západní Indii. Když jsem ale viděla žalostný stav šimpanzů, pomyslela jsem si, dobrá, nechej plány pro Francouzskou Západní Indii zatím na nějakých deset let plavat, dokud se tito šimpanzi nedostanou z nejhoršího. Tenkrát jsem si neuvědomila, že šimpanzi se dožívají věku 50 let! Nemohlo být ani řeči o tom, že bych je opustila. Pocházejí z pralesa, a to je místo, kam by se měli vrátit, přičemž jsem si ale nemyslela, že vrátit je zpět do pralesa by byl nějaký problém.”
Jenomže problém to byl vcelku zásadní. Šimpanzi odvykli životu v divoké přírodě, dalo se předpokládat, že budou dezorientovaní, mnozí si bez lidí vůbec nedokáží opatřit potravu. Konec konců, všechny dosavadní pokusy o znovuvysazení šimpanzů do volné přírody skončily neúspěchem. Bylo zřejmé, že je třeba umístit zvířata, která nelze považovat ani za zcela ochočená, ani za divoká, do takového prostředí, kde by se mohla volně pohybovat a přesto být chráněna. A tak vzniklo sdružení Help Congo.
LAGUNA BEZPEČÍ
 Lidé, kteří se o šimpanze starají, ať již vědci, placení pracovníci, nebo dobrovolníci z ciziny, musejí být schopni se ke zvířatům přiblížit, aby je mohli – až přijde čas – převézt na místo jejich trvalého pobytu. |
V roce 1991 dala konžská vláda sdružení Help Congo k dispozici tři ostrovy na laguně Conkouati, asi 180 km na sever od Pointe Noire. Chráněnci Aliette Jamart se mohou na tomto území pohybovat podle libosti, a současně jsou izolováni přírodní bariérou – vodou kolem ostrovů. Tady se mladí osiřelí šimpanzi, brutálně vytržení ze svého přirozeného prostředí, učí žít opět “ve volné přírodě”. Pobyt na ostrovech je pro šimpanze jakousi aklimatizací na život v přírodě. Část potravy se jim na ostrovy dováží, a zvířata tak mají kontakt s lidmi. Lidé, kteří se o šimpanze starají, ať již vědci, placení pracovníci, nebo dobrovolníci z ciziny, musejí být schopni se ke zvířatům přiblížit, aby je mohli – až přijde čas – převézt na místo jejich trvalého pobytu ve volné přírodě.
Když jsou šimpanzi připraveni k životu ve volné přírodě, jsou uspáni a podrobeni pečlivé lékařské prohlídce. Za ideálních podmínek by každá skupina měla být soudržnou jednotkou, aby následná dezorientace zvířat v novém prostředí nebyla příliš drastická. Stále ještě pod vlivem uspávacích prostředků jsou zvířata převezena člunem na území Triangle, do místa jejich trvalého pobytu.
Triangle je pás rovníkového pralesa a mangrovových bažin o ploše 22 km². Rozmanitost vegetace zajišťuje dostatek potravy pro šimpanze a navíc území není příliš obydlené, což platí jak pro lidskou, tak pro šimpanzí populaci. Ačkoli je vymezen řekami a lagunou, není Triangle “uzavřeným” prostorem, a zvířata tak mohou území opustit a pohybovat se dále do pralesa.
Po devadesátiminutové plavbě šimpanzi dostanou “elektronický” sledovací obojek a jsou vypuštěni na svobodu.
Během posledních tří let se uskutečnily čtyři operace vypouštění šimpanzů, při nichž se do svého přirozeného prostředí znovu vrátilo devatenáct zvířat. Na ostrovech teď čeká dalších pětadvacet zvířat, která by je měla následovat během dvou let.
Na území Triangle jsou šimpanzi pod pečlivým dozorem. Každý den je v pralese sledují studenti, dobrovolníci, střídáni veterináři, vědci zabývajícími se primáty a jinými specialisty na zvířecí říši. Tito šimpanzi jsou zvyklí na přítomnost lidí a na rozdíl od svých skutečně divoce žijících bratranců se dají snadno pozorovat. Členové týmu Help jsou přesvědčeni, že je důležité zajistit etologické a lékařské sledování “jejich” šimpanzů. Aliette Jamart ale už dnes ví, že systém nesmírně přínosného pozorování budou muset v dohledné době změnit.
“Sledujeme šimpanze neustále každý den, ale pokoušíme se pozorování rozdělit do intervalů. Nyní bychom chtěli zvířata vybavit novými elektronickými obojky a sledovat je z povzdálí na základě triangulace pomocí tří sledovacích věží. Nebudeme je muset mít neustále na očích. Šimpanzi se totiž musejí naučit ostražitosti vůči lidem, aby se nestali kořistí pytláků. A navíc, jestliže vypustíme do volné přírody dalších dvacet šimpanzů v následujících dvou letech, potřebovali bychom k zajištění sledování příliš mnoho lidí.”
MEZI DIVOKÝMI PŘÍBUZNÝMI
Šimpanzi vypuštění do přírody v programu Help se poměrně hladce adaptují na staronové prostředí, na nějž normálně reagují. Navazují také kontakty s volně žijícími šimpanzi. V tom jsou samice úspěšnější a mohou fungovat jako určité rozhraní mezi oběma světy.
Samci jsou divokými zvířaty tolerováni v menší míře, často zůstávají ve své původní skupině a problémy mají především s divokými samci. David, šimpanz vypuštěný v únoru 1999, se po střetnutí se skupinou divokých šimpanzů úplně ztratil. Pro problémy “svých” šimpanzů má Aliette Jamart pochopení.
“Mláďata divoce žijících šimpanzů se seznamují s pralesem od samého počátku svého života a zabezpečují si své území. Když jsme vypustili naše šimpanze do Trianglu, ocitli se na území obývaném svými divoce žijícími druhy. Vzali jsme šimpanze z ostrovů, které dokonale znali, a přemístili jsme je do prostředí jim naprosto neznámého. Oni jsou vystrašení, ale pokud jsme nablízku, tvoříme jakési jejich orientační body, které znají. Poznávají nové prostředí za naší přítomnosti a to jejich přechod usnadňuje. Pokud se chtějí uklidnit, mohou přijít blíž k nám. Tábor je v jednom cípu Trianglu.
Na rozdíl od divoce žijících zvířat tu nemají vypuštění šimpanzi své příbuzné. ‘Naši’ šimpanzi jsou většinou příliš mladí a bude jim trvat celá léta, než se plně adaptují. Někteří jedinci jsou výjimeční v tom, že se stávají nezávislými velmi rychle. Vše je dáno tím, jak dlouho žili v zajetí. Některá zvířata bylo možné vypustit do volné přírody velmi brzy poté, co byla pytláky chycena, zatímco jiní šimpanzi byli v době, kdy jsme o ně začali pečovat, již v depresi a všelijak nemocní.”
Členové projektu své šimpanze sice pozorují, nijak se jim ale nehodlají plést do nového života. Čas od času se zvířata přijdou na své zachránce podívat, někdy jsou vystrašena a potřebují útěchu. Pak ale odcházejí zpátky do pralesa, jenž se více a více stává jejich skutečným domovem. Diskrétní, ale neustálá přítomnost pozorovatelů zajišťuje, že se tomuto území vyhýbají pytláci.
ZÁZRAKY SE NEDĚJÍ
Zatímco si šimpanzi pomalu “osahávají” život v divoké přírodě a zakoušejí slasti svobody, členové sdružení Help Congo řeší jeden problém za druhým. Zázraky se totiž nedějí ani v Kongu a ani v Kongu nelze cokoli podnikat bez peněz.
V roce 1999 zastavila Světová banka svou finanční podporu, kterou tři roky projektu poskytovala. Pokud se velmi brzo nenajde nový zdroj peněz, projekt Help Congo bude ohrožen.
A není to jen nedostatek prostředků, který nad budoucností padesáti šimpanzů visí jako Damoklův meč. Velkou hrozbou jsou pytláci. V Konžské republice jako kdekoli jinde v Africe přináší obchod s divokými zvířaty velké zisky. I když jsou šimpanzi chráněným druhem, loví se buď pro maso, nebo na prodej. Kongo sice má legislativu proti pytlákům, ovšem tyto zákony nejsou uplatňovány. Nedostává se prostředků a země má jiné problémy, které mají nepochybně přednost. Boj proti pytláctví, jejž Aliette Jamart deset let vede, je stále obtížnější, neboť je zde další hrozba visící nad národním parkem Conkouati a nad Trianglem: úbytek lesa. Občanská válka, která propukla v roce 1997, vedla k zintenzivnění těžby dřeva. Tlak ze strany dřevařských společností byl takový, že konžská vláda nedávno snížila statut rezervace, kterou přeměnila na národní park s nejednoznačným statutem. Navíc bylo 9000 hektarů z celkové plochy 504 000 hektarů uvolněno pro komerční využití.
“Dlouhodobým cílem sdružení Help Congo je pomoci Konžanům uchovat si vlastní dědictví pro své děti a pro budoucí generace. Jde o záležitost zachování celého ekosystému, a to nejen pro volně žijící zvířata, ale i pro člověka. Chtěli bychom, aby si lidé uvědomili své životní prostředí, zejména aby se pokusili skončit s pytlačením a s nezákonným obchodem se zvířaty. Konžané dnes ale na ochranu životního prostředí příliš nemyslí, a proto bych chtěla uvést v život projekty rozvoje životního prostředí v Conkouati. Zejména jde o projekty výsadby rychle rostoucích dřevin kolem vesnic a projekty rozvoje ekoturistiky. Ovšem tyto projekty bude možné odstartovat pouze tehdy, až se stabilizuje společensko-politická situace v zemi,” tvrdí realistická optimistka Aliette Jamart, žena, k níž se její šimpanzi stále vracejí. “Budu pro ně vždy někým zvláštním, i když mě již ke svému životu nebudou potřebovat. Dokonce i když jsem nebyla v pralese šest měsíců, poznali mě a přišli mě pozdravit. Nikdy nezapomenou. Jsou to společenští tvorové. I když z Trianglu odejdou, vracejí se sem, je to jejich domovská základna.”
Pozn. redakce: Pro název článku byl použit titulek filmu “Nés pour être libres” (Zrozeni ke svobodě) o projektu Help Congo a jeho problémech, natočeného francouzskou televizí. Měl se vysílat na veřejnoprávním kanálu 12. prosince 1999, ale potom z uvedení sešlo. Nové uvedení filmu nebylo zatím stanoveno.
