Medvědi hnědí
 Medvědi hnědí |
Naši medvědi si takhle hrají. Není to často, ale někdy je to popadne. A když je k tomu dobré světlo… Na naše medvědy jezdí poměrně hodně fotografů, ale řekl bych, že nemají takovou kliku… Já to mám o něco lepší, já zde bydlím.
. . . . .
Já mám rád, když je snímek z očí do očí nebo z mírného podhledu. Fotografií zvířat seshora z posedu už bylo tolik, ale zvíře najednou vypadá úplně jinak, když se snímek dělá odspodu. Najednou zjistíte, že divočák má vysoké nohy. Takže já u fotografování ležím. Když jsem si dělal takový nízký stativ, tak to vzbudilo všeobecné veselí, jak prý jsem líný, že i u toho fotografování musím ležet… Jenže když budete fotografovat vestoje kachně záda, nikdy to nebude takové, jako z její výšky, to je úplně jiný pohled. V tomhle názoru mne utvrdila kniha Rakušana českého původu Ericha Marka “Krásy lesa”. Já jsem právě v té době hledal svoji polohu a už půl roku jsem zkoušel fotografovat “vleže”. On člověk podvědomě pozná dobrý snímek, ale fotograf musí přijít na to, proč se mu ten záběr líbí. A když na to přijde, tak se na to může zaměřit.
Fotografie přírody se dnes dá dělat dvěma způsoby: buďto lítat s foťákem přes rameno po lese a zoufale hledat něco, co by se dalo vyfotit – a výsledek bude nejspíš žalostný. Druhá možnost je vymyslet si snímek dopředu, vědět, co chci, a jít si za tím. Můžete si také vymyslet záběr, najít vhodné prostředí a několik let tam čekat, než zvíře přijde. Někdy se dá zvířatům pomoci, že se jim na určené místo nasype něco, za čím přijdou. Například na pařezech, kam ptáci létají zobat třeba mravence nebo larvy, tam si to pozadí člověk opravdu může vybrat. A nejlepší možnost je zvíře si tam rovnou přivést. A takhle vzniká dnes drtivá většina fotografií přírody. Náhodný snímek může dokumentovat výskyt zvířete v určitém prostředí, ale málokdy takový snímek může být označen za výtvarný.
Takže když potřebujete výsledky, musíte si pomoci. Fotografie přírody nemusí být pravdivá, ale musí být pravděpodobná. Znám sice několik fotografů, kteří nikdy nepřiznají, že zvíře na jejich snímku je ochočené, ale myslím si, že žádný náš fotograf nemá na snímku opravdu divokého rysa z přírody.
Ale taky je pravda, že každý z nás občas do přírody musí, něco si tam najít a dokázat si, že to ještě umí. Například fotografovat tetřívka v zajetí by mně byla hanba. Takže když je tetřívčí tok nebo třeba období jelení říje, tak s fotoaparátem vyrazím do volné přírody, i když vím, že výsledek asi nebude skvělý. Ale nedá mi to, co když ano. Také však vím, že divákovi je srdečně jedno, jak dlouho mrznu na posedu nebo v trávě. A to tady u nás máme dobrého čtrnácteráka, a když budu potřebovat takový snímek, domluvím se s lesníky, navezou sem dvě tatry smrků, postavíme les a toho jelena tam na titulku kalendáře nafotografuji.
Norové a Finové tlačí do popředí trochu jiný směr: fotografují krajinu a zvíře je jako součást té krajiny. Takový živý doplněk. Ale oni mají úplně jiné podmínky. Za prvé mají překrásné scenerie, za druhé mají celý polární den krásné boční světlo. A zvěř se tam tolik nebojí.
Česká fotografie přírody si ve světě vůbec nestojí špatně. Je pravda, že asi nemáme na Němce nebo Angličany, kteří jsou na tom ekonomicky mnohem lépe a v tomto druhu fotografie je vybavení hodně důležité. Na výsledcích je velmi znát, jestli používáte objektiv za 15 nebo za 200 tisíc.
Prosadit se jako fotograf přírody dnes není jednoduché. Snad ani není taková poptávka. V naší asociaci máme registrovaných 64 členů a mezi nimi je jen několik profesionálů. A navíc specialitou například novinářských soutěží je preferovat na snímku konfrontaci zvířete a lidského prostředí. Třeba jak jsem dostal 2. cenu Czech Press Photo za snímek losice přecházející silnici mezi auty. Ale to už není normální chování zvířete. Tam je něco špatně. Když třeba mezi paneláky začnou pobíhat zajíci, tak si řekneme, je to dobré, těch zajíců už musí být, zvěře přibývá! Není to pravda, spíš to znamená, že tomu druhu zvěře mizí jeho přirozené prostředí, a tak si musí hledat jiné, ve kterém by mohl žít.
Rostislav Stach se narodil 30. 11. 1960 v Karlových Varech. Fotografuje od čtrnácti let, začínal s fotoaparátem EXAKTA VX 1000, v roce 1977 vyhrál okresní i krajské kolo v soutěži AMFO, v roce 1978 vyhrává opět okresní a krajské kolo v kategorii do osmnácti let. Od té doby se věnuje výhradně fotografování zvířat. Proto přechází na střední formát 6×6 P-SIX a vybaven teleobjektivy 2,8/180, 4/300, 5,6/500 fotografuje převážně na černobílé materiály. Získává ceny v různých soutěžích, mimo jiné je také zařazen do první desítky v soutěži “O Mistra Svazu českých fotografů”. Roku 1990 přechází zpět ke kinofilmu CANON EOS 100 a s teleobjektivem Sigma 75-300 začíná fotografovat na diapozitivy. Vyhrává soutěž “Příroda dnes a zítra”, získává 2. cenu v soutěži “Zlatý jelen Slávy Štochla” a čestné uznání v mezinárodní soutěži “Fauna celého světa”. Od roku 1993 pracuje jako fotograf Podkrušnohorského zooparku v Chomutově, vybaven další technikou – CANON EOS 5, objektivy Sigma18-35, 170-500 a CANON USM 2,8/300 + teleextender 2x. V roce 1996 získává 3. cenu v soutěži Czech Press Photo a o dva roky později cenu druhou – kategorie “Příroda a životní prostředí”. Je voleným prezidentem specializovaného Klubu fotografů přírody při Českomoravské myslivecké jednotě v Praze a členem fotoklubu IRIS Ostrov. Také je členem redakční rady slovenského časopisu Hubertlov, spolupracuje s magazínem KOKTEJL a časopisem Myslivost.
