…. situace v severních Čechách se stupňuje. Hodnoty rozptylových emisí dosahují troj-, ale také desetinásobku normy pro spad. Obyvatelé severní části naší země jsou již několik dnů upozorňováni za pomoci místních sdělovacích prost ředků a městských rozhlasů o možnosti ochrany před touhle ekologickou katastrofou… Poslouchám zprávy u zabedněného okna, za kterým na mě čeká cosi, co nepatří do normálních meteorologických obrazů naší planety…
Ve vedlejším pokoji podřimuje můj devítiměsíční syn, který už několik dnů nemohl vyrazit na procházku v kočárku… Přemýšlím o tom, jestli si vlastně mohu zapálit cigaretu ke kafi. Vždyť jak potom vyvětrám? Vše za mne rozhodne má žena, když se na mě vyčítavě a uštvaně podívá… * * * Jak dlouho budeme muset ještě sedět doma a když náhodou budeme muset ven, zahalíme si hlavy do šál a šátků, abychom mohli doběhnout třeba jen do krámu pro něco k jídlu. Kolikrát za rok? Kolikrát za život? Co to vše stojí? Stát? Náš organismus? Kolik života nám ještě zbývá zde uprostřed Evropy, kde neproběhla válka již pomalu padesát let, ale my musíme zalézt do svých příbytků a zde se bednit. Sklízíme plody našich budovatelských včerejšků. Stará vláda padla… ona už zodpovědnost za nás nemá. Ta další vláda? Zatím mlčí, snad hledá výmluvy. Novou vládu již nezajímáme… nebo snad je skutečnost ta, že stav našeho kraje je stejný bez změn a jen díky technice víme co dýcháme? V čem chodíme, do čeho naše ženy rodí naše děti? Otázky, otázky, otázky…
Za oknem dosedá ještě těsněji smogová přikrývka, která nám ubírá naše zítřejší dny… Do reportážní tašky ukládám fotoaparát, diktafon, tužku, notes a hlavně pocit… emoce,,, vztek… beznaděj. Ano, beznaděj, že kdosi mě pomalu chce zabít, mou rodinu, ale předev ším budoucnost mého syna. To nejsou velká slova velkého novináře, ale klíčící pocit zatím přežilého. Kolik žen dnes potratilo své dítě? Je asi válka. Koho vlastně a s kým? Na autobusové zastávce stoj íme dva. Ostatní, tedy všichni, kdo mohou, vytahují z garáží své automobily a pospíchají kamsi… do práce, k lékaři… do mlhy. Opatření jsou jasná. Městský rozhlas hluše buší do éteru své hlášení, aby obyvatelé omezili provoz svých vozidel na minimum. Hlášení a opatření jsou zbytečná. Lidé mají strach. Ne, není to pohodlnost. Obava o sebe. Svůj pobyt venku se snaží zkrátit i za cenu toho, že přilijí další mikrogramy do hrnce, který už přetekl… Vše je to paradox. Motám se městem, kde lidé nemají náladu na otázky. Jsou bezmocní. Ukrývají se do svých domovů. Tak je toho svinstva o něco míň. Napadá mě zajít na chvíli do některé restaurace, abych se i já ukryl před mlhou, která je plná jedovatých látek. Vedro, smrad ze zvětralého piva a spálené cibulky v kuchyni. Kvůli cigaretovému dýmu si připadám stejně jako venku. Sedí tu snad padesát lidí a většina si zvesela pobafává ze svých cigaret. Oni, na smog vyzráli. Paradoxy, paradoxy, paradoxy…
Utíkám zpátky ven. Na zastávce pomáhám nastoupit do autobusu mamince s malým nemluvnětem v kočárku. Znám ji, bydlí kousek od nás. Zkusím to. Ptát se… „Proč proboha berete ven toho malýho cvaldu?” „A jak to, prosím vás, mám podle vás udělat? Manžel je na vojně. Kdo by mi doma pohlídal Michala? Co mám podle vás dělat? Snad si nemyslíte, že jsem šťastn á, že musíme ven. Je mi do breku, ale já jsem doopravdy musela do města.” Začíná se mi omlouvat… spíš se omlouvá sobě… ale proč? Nemá to cenu. Psát reportáž v tomhle počasí. Je to příliš laciné oslovovat lidi a vyptávat se jich na názor v jejich bezmoci. Oni jen čekají až zavane jakýmkoliv směrem vítr a odnese toto nadělení civilizace. Kam? „Po několika dnech inverze skončila. Zprávami proběhly informace o postoji vlády (která se nenechá vydírat peticemi občanů), o postoji primářů dětských klinik, o postoji odborářů elektráren, o postoji těch a těch… o blokádě Chomutova… o… o…
Rozhodl jsem se tedy navštívit primáře dětské kliniky v Ústí nad Labem, abych našel alespoň několik odpovědí na své otázky, které mě pronásledovaly v dnech, kdy nebylo vidět dál, než na sto metrů, v dnech, kdy se i ve dne muselo svítit, v dnech, kdy neexistovala vteřina odpočinku na jednotce intenz ívní péče pro kojence a děti. Dostat se k muži, který veřejně prohlásil, že v tomto kraji jsou lidé odepsaní, pokud se okamžitě situace nezačne nějak řešit. Schůzku si domlouvám telefonicky. Několikrát měníme termín. Stal se štvancem nás, reportérů. „V osm tu mám lidi z Respektu, v deset z televize, v jedenáct Svobodné slovo, ve dvanáct…” pokračuje ve výčtu svých schůzek. „… snad by to šlo v půl čtvrté, ale bude mít na vás bohužel jen dvacet minut, ve čtyři hodiny se zde sejdou přednostové ostatních pánevních nemocnic, abychom připravili zprávu o stavu a potřebách pro naše nemocnice. “
Vím, že je to neslušné (skáču mu do řeči): „Vadilo by vám moc, pane primáři, kdybychom si dali schůzku po tomto jednání?” „Nevadilo.” Děkuju a cvakne telefon.
A další den vstupuji do pracovny primáře MUDr. Homoly CSc, přednosty dětské kliniky v Ústí nad Labem na Bukově. Tak na čem jste se včera dohodli? Především musí skončit taková ta nesystematičnost ve zdravotnictví. Vytvořili jsme zde tedy při tomto setkání pracovní skupinu, která bude dohlížet a koncipovat specifické kroky pro minimalizaci negativního prostředí pro těhotné ženy a jejich plody, a dále pro děti do osmnácti let. To je náš cíl, který jsme schopni profesionálně zvládnout. Prvním krokem této skupiny bylo akutní zmapování nezbytných potřeb v oblasti techniky jednotlivých zdravotnických zařízení v pánevní oblasti. Já jsem to potom vše sepisoval do dvou hodin v noci a paní sekretářka to přepisuje teď do konečné podoby. Abychom tuto zprávu mohli dnes v 18 hodin před panu ministru Lomovi.
Kde si myslíte, že je vlastně podstata problému? My se vlastně dneska pokoušíme navrátit příčiny něčeho. Tedy negativních vlivů dolů a elektráren, ale nemáme k dispozici zatím nějakou jasnou transparentní energetickou koncepci státní politiky. Já aspoň nevím, že by nějaká taková existovala.
Jak tedy velký finanční objem potřebujete? My jsme tu potřebu, která je výsledkem řady let působícího stavu zredukovali tak, že se ta cifra pohybuje okolo 75 miliónů korun pro pánevní okresy. Toto je ale také výsledkem i minulých dvou let, kdy jsme dostávali finanční prostředky, které byly přímo určené pouze pro nákup léků. Žádali jsme, abychom mohli alespoň část těchto prost ředků převést do investičních fondů, abychom si mohli někter á zařízení již koupit. Dokonce docházelo k situacím, kdy jsme měli drahé dovozové léky, ale neměli jsme zařízení, abychom je mohli podat pacientovi, proto že tato zařízení spadají do investic. Jen pro příklad: v říjnu nám přišlo 700 tisíc korun, u kterých bylo přesně určené, na které léky jsou. My jsme zat ím byli nuceni napsat zprávy, rozbory, a tak dále, abychom mohli třeba nakoupit jen ventilátory… Chceme tedy finance pro využití na nákup potřebných zařízení.
Když slyším, o jak malou částku jde, musím se vás zeptat, jestli vám byla nabídnuta pomoc města? Z městského zastupitelstva jsme zatím nikoho nekontaktovali a také město zatím přímo nekontaktovalo nás. Při jednání minulou sobotu s docentem Křížem z městského úřadu jsme se dozvěděli, že si na všechno stačíme ekonomicky sami, což poté zveřejnil Severočeský deník jako slovo roku. Dostal jsem určitou slovní nabídku od přednosty okresního úřadu, která ovšem nebyla nijak konkretizována… Tady nežijí jenom ženy a děti. Pomoc proto budou potřebovat i moji kolegové, kteří mají pacienty ve věku dvacet a více let, kteří už jsou nositeli poškození, které je nevratné. Protože jestliže zde žije někdo třicet, čtyřicet let, má ve svém organismu, již naakumulováno dost látek, aby se o poškození mohlo hovořit.
Jaké je vlastně procentuální poškození našich dětí oproti ostatním krajům, když to tak nehezky, nečesky řeknu? S tím si nelamte hlavu, co je tady vůbec hezkého? Naše děti například oproti republikové hladině dva a půl krát převyšují průměr akutních zánětů horních cest dýchacích. Jestliže existuje určitá hladina alergických onemocnění v ostatních krajích, tak u nás je tato hladina trojnásobně překročena. Jsme na prvním místě v dětské leuk émii. Jsme na prvním místě ve vrozených vadách. Ne ve všech. Ale třeba nádory plic podle statistiky. Škoda mluvit. Na druhé straně však musíme říct, že tady nejlépe funguje systém komplexní diagnostiky ve spolupráci s gynekology od roku 1986, a že třeba kojenecká úmrtnost je uměle snižována odebráním poškozeného plodu matce. A to zhruba v šedesáti případech ročně. Jedná se o plody s velice závažnými poškozeními, kdy by děti zemřely okamžitě po porodu nebo by byly celý život invalidní. A to v takové míře, kdy odebrání plodu je proti tomu velmi humánní. O tomto zákroku rozhodují rodiče a to mezi třináctým a dvacátým týdnem, kdy jim řekneme, o jaké poškození jde a jaký by byl zřejmě život toho dítěte. Což si myslím, že je velice důležité. Sice jsme za toto jednání nesmyslně napadáni různými křesťanskými stranami, ale já si myslím, prosím vás, že za účelem lidského života, je přivádět na svět v tomhle regionu děti těžce poškozené… Já si naopak myslím, že nejhorší, co může člověka potkat, je mít poškozené dítě… Říkám to potom, co jsem prošel dvacetiletou praxí kardiologa a setkal jsem se se spoustou lidské tragédie…
- * * Odcházím po hodině z pracovny pana primáře s pocitem jakési duševní kocoviny. V hlavě mi ještě hučí číslo 75 miliónů jako výstražný zvonek. Sedmdes át pět miliónů korun, a i když nejsem ekonom, připadá mi to směšně málo. Nasazuji si sluchátka a zapojuji je do diktafonu. Projíždím slovo za slovem. Snad chci najít něco, ale co… Už to mám. Odpovědi na mé otázky. Byly vlastně zodpovězeny při našem rozhovoru? Ne. NE! Není to v silách nás, co zde žijeme, odpovědět si na tyto otázky. Víme, jen co se stalo, co potřebujeme, aby se to příště už neopakovalo. Rozhodovat však budou jiní a jinde. My jsme jen ve stavu desiluzí, paradoxů a strachu, kdy nás opět přikryje těžká deka smogu.
