Tento článek jde jaksi proti srsti dosavadní koncepci magazínu KOKTEJL. Namísto krás přírody se vám na následujících stránkách pokusíme přiblížit hrůzy doslova “nelidské”. Věříme, že občas i takovýto hrůzyplný obraz patří k pravdivému pohledu na svět, ve všech jeho barvách vůních a pocitech. Úmyslně se vyhýbáme zabíjení ve válce, které má jiné příčiny i mechanismy i když někteří váleční zločinci podle norem, zákonů, které jsme si my lidé sami stanovili, mezi masové vrahy patří. Nepovažujeme za masové vrahy lékaře, kteří provádějí potraty, i když i na toto téma se vedou odborné diskuse. Podle mínění agenta FBI Roberta Resslera se pojem masového vraha vztahuje na osoby, které spáchaly alespoň tři vraždy v určitém časovém rozmezí. Vražda musí mít určitý typický charakter, většinou se sexuálním podtextem, což ale nemusí být jen znásilnění nebo pohlavní znetvoření.
TAKOVÝ NORMÁLNÍ ZABIJÁK Do bývalé trestanecké osady v australském Porth Arturu přijel ve volkswagenu se surfovým prknem na střeše. Předtím, než vstoupil do kavárny Broad Arrow, si popovídal s turisty. Pak devětadvacetiletý Martin Bryant vkráčel do kavárny a bez zjevného důvodu zahájil palbu na lidi, mezi nimiž byly děti, zaměstnanci, místní obyvatelé i turisté. Zastřelil dvacet lidí, kteří tam obědvali.
Vyšel pak ven a bez rozmyslu střílel kolem sebe, zatímco turisté s křikem utíkali pryč. Pak svou zbraň na parkovišti namířil na auta a tři autobusy. Za střelby vzniklo několik požárů. “Slyšeli jsme nějakou paní, jak volá o pomoc pro své dítě, ale to již bylo mrtvé,” uvedla australská turistka Karen Jonesová. Útočník poté odjel autem k blízkému hotelu plnému turistů a uvnitř opět spustily jeho velkorážné armádní útočné pušky typu AR-15 a SKS. Místní sdělovací prostředky uvedly, že mladík střílel i na vrtulníky, které převážely zraněné do nemocnice. Do hodiny před kavárnou, v automobilech a jiných místech, postřílel dvanáct dalších lidí včetně tříleté holčičky. Tři osoby, které unesl, byly nalezeny mrtvé a devatenáct osob Bryant zranil. Vraha chytili policisté, když se snažil uhasit oheň na svých šatech.
Den po vraždění byla fotografie masového vraha na přední straně každých větších australských novin. Mladý člověk, dlouhé plavé vlasy a modré oči. Na každé fotografie vypadal jinak, ale vždy měl lhostejné prázdné oči. V jedněch novinách ho zpodobnili karikaturou hroznýše. Zvláštním znamením bylo, že jeho hlava byla nakloněná ke straně, jako kdyby ji právě zavěšoval do smyčky.
Lidé, kteří Bryanta znali, ho popsali jako rozkošného, mírného a laskavého člověka. Bryant Martin nebyl reprezentantem démonického zla, ale zastupoval něco obyčejnějšího, a proto možná zlověstnějšího. Zabil třicet pět lidí jakoby vykonával drobné domácí práce.
U soudu Bryant řekl, že si “uvědomuje, že zbytek života stráví ve vězení…”
“Odmítá však říci, proč masakr spáchal,” sdělil vrahův advokát John Avery. Bryant mu nařídil, aby neusiloval o uznání žádných polehčujících okolností. “Prostě to bylo ve mně, jít tam a zabít… mnoho lidí…”
MARC DUTROUX, ORGANIZOVANÝ NETVOR 12. května 1996 se cestou do školy v Kain, belgické vesnici poblíž francouzských hranic, ztratila i s jízdním kolem dvanáctiletá Sabine Dardenneová. 9. srpna zmizela z plovárny v Betrix v jižní Belgii o dva roky starší Laetitia Delhezová. O necelý týden později, 15. srpna, byly obě pohřešované dívky nalezeny. Policie je objevila v domě jistého Marka Dutrouxe. Radost Belgičanů ale netrvala dlouho, neboť Dutrouxův dům odhalil ještě další, dosti děsivé skutečnosti. Případu koncem loňského léta věnovaly značnou pozornost i české sdělovací prostředky, neboť stopy zločinů vedly mimo jiné i do naší republiky.
15. srpna se Dutroux při výslechu zhroutil a prozradil vyšetřovatelům, kde nezvěstné dívky zadržuje. Dovedl je do suterénního pokojíku svého domu v Marcinelle a ukázal jim dokonale maskované posuvné dveře. Za nimi se skrývala bíle vymalovaná betonová cela o rozměrech 3 x 2 metry, v níž vyděšeně seděly obě unesené školačky. Jak se později prokázalo, Laetitia byla několikrát znásilněna a omámena drogami a rovněž na mladší Sabine bylo pácháno sexuální násilí.
Dutroux se policii doznal i k dalším zločinům. Řekl, kam zakopal těla Mélissy a Julie, dvou osmiletých děvčátek (nezvěstných od června 1995) a tělo svého komplice Bernarda Weinsteina. Přiznal se také k únosu další dvojice dívek.
Při pátrání, kdy byly všechny jeho domy a přilehlé pozemky zcela rozkopány, byla v jednom suterénu objevena soustava podzemních cel, které patrně sloužily jako mezistanice, kde byly přechodně skladovány “úlovky”, jež se pak posílaly jako draze placené zboží kamsi dál. Podle všeho do východní Evropy, pravděpodobně také k nám, neboť Dutroux v posledních letech Českou republiku opakovaně navštěvoval.
Od léta 1995 byl Dutroux vyšetřován pro krádeže aut a v prosinci téhož roku odsouzen ke čtyřem měsícům. Jelikož v té době stále věznil Julii a Mélissu, pověřil svého společníka Leliévra, aby dívkám nosil jídlo. Ten je ale nakonec nechal vyhladovět. Jak Dutroux tvrdí, našel po svém propuštění jednu již mrtvou, druhou natolik zesláblou, že mu doslova zemřela v náručí. Obě pohřbil na zahradě; jejich těla zůstala v jílovité půdě natolik zachována, že není pochyb o jejich sexuálním zneužívání. V téže době zavraždil Dutroux “zrádce” Weinsteina, nazývaného sousedy “vlídný Bernard”, kterého se patrně potřeboval zbavit jako nepohodlného svědka. Omámil ho drogami a zaživa zakopal.
Devětatřicetiletý Marc Dutroux je otcem zdánlivě normální rodiny. Vychovává se svou ženou, bývalou učitelkou Michéle, tři malé děti. Při bližším pohledu ale rozhodně nevinně nepůsobí a policie i úřady dostávaly o jeho podezřelých aktivitách tolik signálů, že jejich přístup nelze označit jinak než jako trestuhodnou nedbalost.Marc Dutroux byl již roku 1983 obviněn ze znásilnění a mučení padesátileté ženy, nakonec však byla žaloba stažena pro nedostatek důkazů. V únoru 1986 mu bylo dokázáno, že unesl a znásilnil pět dívek ve věku 1219 let. Při všech pěti únosech svou obět po 24 hodinách propustil. Soud mu vyměřil trest 13 a půl roku odnětí svobody; jeho žena strávila ve vězení za spoluúčast na zločinech tři roky. V dubnu 1992 je Dutrouxovi druhá polovina trestu prominuta za dobré chování. Je podmínečně propuštěn s tím, že na jeho materiálech je rukou napsáno “přísně sledovat”.
V poslední době si Dutroux žil poměrně blahobytně, vezmeme-li v úvahu, že to byl nezaměstnaný elektrikář. Vlastnil v Charleroi a okolí šest domů a patřilo mu několik aut. Stýkal se s podezřelými typy. Správní orgány obdržely jisté informace o jeho zapojení do obchodu s dětmi, patrně jim ale nepřikládaly význam. Z policejních materiálů vyšlo dokonce najevo, že kdosi před dvěma lety vypovídal o jeho aktivitách a citoval, jaké ceny Dutroux za unesené dívky požaduje. Když policie několikrát prohledávala roku 1985 Dutrouxův dům v souvislosti s krádežemi aut, nikdy neobjevila suterénní celu, v níž byly tehdy zavřené dnes již mrtvé Mélissa a Julie. Jednou dokonce slyšeli policisté dětské výkřiky, ale Dutroux jim řekl, že to byly jenom hlasy jeho dětí.
Částečně se celý případ podobal “tasmánskému zabijákovi”. Podstatný rozdíl je v tom, že nejde o žádného samotářského zvrhlíka, ale o dobře organizovaný obchod. Dutroux si vybudoval v suterénu celu (policie dokonce zašla jeho stavební úpravy zkontrolovat a zkonstatovala, že opravuje dům). Potom najímal lidi, jimž za unesení dívky platil. Padesát tisíc. Od něj ji bylo možné koupit za sto, sto padesát tisíc. Metoda únosu, kterou údajně doporučoval, byla jednoduchá: “Prostě jí dáte ruku přes pusu. Jak ji dostanete do auta, máte vyhráno. Ven se nedostane, protože je tam bezpečnostní systém, aby nemohly děti vypadnout.”
V západní Evropě vyvolal případ silný šok. Během vyšetřování se mimo jiné ukázalo, že v Belgii se potýkají s podobnými problémy jako u nás: přeplněné věznice, otázka znovuzavedení trestu smrti, problematický přístup některých složek policie a v neposlední řadě právní systém, v němž práva těch, kdo přestupují zákon, jsou mnohem lépe zajištěna než práva jejich obětí. Při řešení těchto problémů se Evropa může v lecčems nechat inspirovat Američany. Ti kupříkladu zavedli zákon pověřující místní úřady, aby lidem oznámily, pokud se do jejich sousedství přistěhuje čerstvě propuštěný násilník. Zákon je známý jako “Megan?s Law” podle jména dívky, jíž by byl roku 1994 patrně mohl zachránit život.
POMSTA OŠKLIVÉHO KÁČÁTKA “Dnes, 8. 7. 1973, ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí. Zaviním smrt mnoha lidí. Budu souzena a potrestána…
…Po 13 let vyrůstám v pařátech tzv. dobré rodiny. Jsem bita a týrána: hračka dospělých a oběť školních dětí. Mám přezdívky: Dračice, Mumie, Tarzan, Nalomený anděl, Kamenný kvítek, Spící panna… Moji trapiči jsou nemilosrdní. Jsem zrůdný člen stáda a černá ovce rodiny. Pokud má paměť sahá, jsem osamělá. Nemám přátele a nikdy mít nebudu. Upadám v zoufalství…
…Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou. Zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: OPLATÍM SVÝM NENÁVISTNÍKŮM. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné.
A protože společnost je tak velký suverén, že není schopna sama sebe obsloužit, bývá souzena soukromě, někdy je potrestána, někdy jen šokována. Toto je můj rozsudek: Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je “X” lidí málo.
Vážení, prosím, abyste tento dopis přijali jako dokument. Byl napsán na obranu proti případnému znevážení a zesměšnění mého činu; také jako poukázání na to, že jsem člověk pohybující se dosud v mezích duševní normy.”
(Z dopisu veřejnosti,který Olga zaslala do několikaredakcí dva dny před svým činem.). . . . . Dne 10. 7. 1973 najela Olga Hepnarová vypůjčeným náklaďákem na chodník, kde čekalo asi dvacet lidí na tramvaj. Řídila tak, aby nenarazila do zdi, ale aby přejela nebo alespoň zachytila všechny lidi, co tam byli. Toho, co se stalo, nelituje. Šlo o princip. Společnost ničí jednotlivce, ten má tedy právo ničit společnost. Vlastně jí prý neřekli, kolik je mrtvých.“Já svůj čin pokládám také za sebevražedný, protože mohu dostat trest smrti asi na 20 %.” V době, kdy to Olga prohlašuje, snad ani netuší, jak blízko je pravdě. V principu by jí prý bylo milejší být popravena, její čin by pak měl větší hodnotu. Nevěří, že to, co napsala do novin, bude kdy publikováno, leda mezi odborníky.
Co jí k jejímu činu vedlo? Jen spousta drobných, ale dlouhotrvajících odsudků okolí, že byla jiná. Snad nic tak strašného, ale přece jen ve svém důsledku to NIC uvedlo do pohybu mohutnou nenávist, která usmrtila desítku lidí.
Od první do páté třídy měla ve škole přezdívku Dračice, nenechala se bít, například se postavila i proti třem klukům.
“Nikoho jsem ale nechtěla nikdy provokovat.”
Její větší problémy nastaly v 7. třídě: rodičům neříkala, proč nechce chodit do školy, snad ani nic nevěděli. Přemístili jí pro neshody s třídou a učitelem do jiné třídy, tam si ale také nezvykla.
Těžce nesla, když viděla, že ostatní děvčata chodí lépe oblečena. Její matka byla nevkusná, kupovala jí ošklivé věci, musela nosit věci po sestře třeba zašívané spodní prádlo (to jí vadilo při převlékání před tělocvikem).
Ve třinácti letech snědla dvě tuby prášků.
“Potkala jsem někdy v té době na ulici kluka, pískal si. Když mne míjel, přestal a odplivl si přede mnou. Nedivila jsem se tomu, byla jsem na takové projevy zvyklá ze školy. Jen jsem si to pamatovala a sčítala. Jako tu prodavačku, která mi udělala scénu jen proto, že jsem mluvila potichu.”
Odmítala chodit do školy, požádala sama o umístění “do polepšovny”, byla umístěna do ústavu pro “obtížně vychovatelné” v Opařanech.
Mezi jejími rodiči došlo také kdysi k drobné roztržce: přechodně uvažovali o prodeji rekreačního domku. V té době v domku také vznikl požár.
“Polila jsem dřevěné dveře do chléva benzinem a zapálila jsem to. Nad chlévem byla půda a seno, chytlo by to celé. Chtěla jsem se pomstít otci.” V domku mimo jiné spala i sestra.
Nájemníci ale zlikvidovali požár dřív, než stačil napáchat nějaké škody.
Bylo jí jedno, že při tom mohli zahynout lidé?
“To mi bylo fuk, chtěla jsem udělat ten požár, ať se zachrání jak umí…”
Byla zklamaná výsledkem?“Ano, ale dělala jsem to taky proto, aby bylo doma o jednu příčinu hádek míň.”
V devatenácti potkala na ulici partu mladíků, kteří na ni volali: “Ta je hnusná, podívej jak chodí!” Přemýšlela o světě a o tom, že by měla něco udělat: A) pomstít se, B) jít společnosti z cesty (klášter nebo bydlet na samotě), C) sebevražda. V patnácti došla k názoru, že páchat sebevraždu by bylo nesprávné, měla by se zaměřit na viníky. Mohla by třeba vykolejit vlak. Nebo kdyby se dostala ke střelné zbrani, mohla by zastřelit jak rodiče, tak sestru, eventuelně by šla pak po ulici a udělala masakr s pistolí.
A nebyly to úvahy ve formě fantazií: Dva roky chodila do Svazarmu, aby získala zbrojní pas, a tím i povolení ke koupi zbraně.
Týden před trestným činem hledala známou, která dělala sestru na psychiatrické klinice. Chtěla od ní, aby jí zařídila přijetí na psychiatrické klinice. Známou ovšem nenašla, ani v Praze, ani v Plzni v Plzni jí nechala dopis.
Co očekávala od pobytu na klinice?
“Od doktorů jsem už nečekala nic, jen že se tam seznámím s nějakou partnerkou.”
Kdyby v zástupu lidí, co jste přejela, byli také homosexuální?
“To mi bylo jedno, stejně jako mi bylo jedno, že v zástupu byla těhotná matka.”
Když jela, byla trochu napjatá, ale vztek nepociťovala. Není to neobvyklé, zabíjet bez vzteku?
“Já jsem právě nezabíjela ze vzteku, ale na základě rozumové úvahy.” Popírá, že by kdy v minulosti při zhlédnutí bití, týrání nebo ponižování zažívala pohlavní vzrušení, ani při činu nebyla pohlavně vzrušená. Svůj čin dokonce o chvíli odložila, protože na chodníku nebylo dost lidí. O nějakou chvíli “byla vhodná situace”, tak zatočila na chodník až v poslední chvíli, aby lidé nemohli uskočit. Když vjížděla do lidí, viděla údiv, překvapení… Nechtěla se dívat, ale nezavřela oči: “Já vlastně viděla, jen jak je porážím, z auta není moc vidět, je to vysoké… Cítila jsem ty nárazy, ono to otočilo auto zas k silnici… Chtěla jsem jet po chodníku ještě dál, jela bych po chodníku a ještě pak přes uličku a chtěla jsem pokračovat za rohem po chodníku.”
Proč se nechtěla na vjetí do lidí koukat?
“Neměla jsem z toho dobrý pocit, pro mne to bylo nepříjemné to udělat… Pak jsem ale pocítila úlevu, že se mi to povedlo.”
Automobil se zastavil o pouliční osvětlení. Vzala kabelku, svetřík a cigarety, které si koupila do vazby, a připravila se na vystoupení z vozu. Když jí odváděl příslušník VB, ohlédla se zpět na místo svého činu.
Olga Hepnarová byla poslední ženou v Československu, která byla odsouzena k trestu smrti a oběšena.
(byly použity záznamyz psychiatrického posudkusoudních znalců)
DIAGNÓZA VRAH! “Vrahy spojuje to, že v některé oblasti jsou odlišní od toho, co považujeme za normu,” říká psychiatr a sexuolog MUDr. Pavel Zemek, CSc. “Normální člověk když se pohádá s manželkou, tak ji nevráží nůž do břicha. U vrahů je tam něco navíc, většinou kombinace obzvláště nepříznivých faktorů osobnosti.
Obecně lze říci, že se rozlišují sériové vraždy a hromadné vraždy má to svůj význam z hlediska “osobnosti” pachatele.
Případ Hepnarová byla takový otloukánek odmalička neúspěšná dcera, neúspěšná v práci. Sešly se tu krajně nepříznivé osobnostní vlastnosti. Jednak to byla v jejím případě schizoidní složka osobnosti, pak agresivní, hysterická a katastrofálně šlo i o ženu sexuálně “odlišnou”. Když se to všechno sejde, tak to vždycky skončí katastrofou, tak zní poučka.
Primář, starý zkušený člověk, chtěl demonstrovat její hysteričnost, a tak jí řekl, že o jejím činu nikdo neví, i soud proběhne v tajnosti. Bylo to na ní tak silné, že se vrhla k oknu, že něj skočí. Bachařka po ní hrábla a chytla ji v poslední chvíli. Tak dramaticky se potvrdila hysterická složka její osobnosti.”
HYSTERIE nutí člověka, který díky ní trpí celoživotním neklidem, k velkým událostem. Hysterici uzavírají podivná nevyrovnaná přátelství, hysterie je také například koketerie. SCHIZOIDNÍ člověk je uzavřený do sebe, není schopen navázat kontakt, ale nemusí to být vždy negativní například schizoidní vědec je velice koncentrovaný na svou práci.
AGRESIVITA je pro vraha předpokladem, musí tam být a velmi často je to všechno ještě sexuálně podmíněné, přičemž většinou je to SEXUALITA odlišná než standardní, to znamená, že se hůř získávají partneři.
“Něco jiného je SCHIZOFRENIE, kdy jednáte pod vlivem poruch vnímání či myšlení. Znal jsem kluka, který chtěl skočit z třetího patra, protože ho ̧volala Panenka Maria?,” říká MUDr. Zemek.
SADISMUS má několik forem a jinak se projevuje u lidí s vyšším intelektem, kteří si uvědomují důsledky svých činů v širších souvislostech. Pro nekrosadisty jsou smrt nebo fyzické mučení vzrušující. Sem patří i současný kanibalismus.“Zvláštním případem je takzvaná rozšířená sebevražda to není právní termín, ale psychiatrický,” podotýká MuDr. Zemek. “Může se stát, že člověk v těžké depresi zabije nejen sebe, ale i děti, manželku a tchýni, aby je uchránil před tou domnělou hrůzou světa. Známé jsou i případy schizofrenie, kdy měl vrah sluchové halucinace přikazující zabíjet.
Pokud se týká vražd s motivem získání majetku oběti, není velký rozdíl mezi ̧loupežníkem? a nájemným vrahem. Snad jen ten, že nájemní vrazi bývají většinou “inteligentnější” především na Západě jsou to profesionálové, kteří mají zajištěnou cestu k útěku. Film Šakal byl bezvadnou studií nájemného vraha. Citově naprosto chladný, vlastně také schizoidní, žádné zázemí, neschopný citu.”Pane doktore, myslíte, že by Hepnarová znovu vraždila? Ano. Takže byl trest smrti oprávněný? Jste jeho zastáncem? Ano. Nebojíte se chyby? Strach člověka provází pořád když nasedá do auta, píše dopis… Proč myslíte, že je ve světě víc násilí než dřív? Protože se zlu dělá reklama. Ukázka vraždění ve filmech je prezentována naprosto chybně. Hrdina jde, někoho zastřelí a nic se neděje. A když si to domyslíte do konce, musí přijet sanita, pohřebáci, příbuzní, vyšetřovatelé, zaměstnává se tím mnoho desítek lidí. A to nedomýšlení důsledků právě na lidi působí. Dalším vlivem jsou životní zkušenosti. Jestliže se tady vyhazují auta do vzduchu, nepřijde se na to kdo to udělal a zločiny zůstávají nepotrestány, tak to vede k právnímu nihilismu. Proč je nejvíce sexuálních vrahů do 35 let? Asi proto, že jsou nejvíc sexuálně nabití. Věk deviantních vrahů se posunul dolů také proto, že se posunul dolů i práh pohlavní zralosti. Mají lidé, kteří zabíjejí svědomí? Nemůže být kdesi jejich chladný postoj někdy pozérství? Například Hojer byl naprostý primitiv, který ani na to, aby byl pozér, neměl. Na co si mají ženy dávat pozor? Aby se nedostaly do situace, kdy budou samy. Když už k přepadení dojde, může být pozdě.
ČESKÝ SEXUÁLNÍ KANIBAL Jmenoval se Ladislav Hojer a bylo mu dvacet, když v prosinci 1978 přijel do Děčína, hnán touhou po ženě. Po půlnoci sáhnul jedné protijdoucí na prsa. Třicetiletá Eva se dala na útěk. Hojer ji pronásleduje. Eva křičí. Hojer jí zakrývá zezadu ústa a objímá krk. Eva upadá do bezvědomí. Za nohy ji odtáhne k Labi a pokouší se ji znásilnit. Eva se probírá, začíná se bránit, a tak ji Hojer uškrtí.
V lednu 1979, už jako “pétépák”, opouští bez povolení posádku v Liptovském Mikuláši a v nočním rychlíku do Děčína kouká po další ženě. Když čtyřiadvacetiletá Ivona odešla na WC, přetáčí špičkou fabky červené okénko západky, vniká dovnitř, zacpává dívce ústa a plédem z dívčiných ramen ji škrtí. Bezvládné tělo dívky se snaží posadit na umyvadlo, a pokouší se o soulož. To se mu nedaří. Ukájí se tedy masturbací a mrtvou dívku ponechává na klozetové míse.
Další sexuální vraždy se dopustí v září 1980 na přehradě Ružín nedaleko Margecan. Přepadl tam osaměle sedící ženu, kterou zardousil. Mrtvé tělo ženy zatížené kamenem hodil do přehrady.
V lednu 1981 se v Brně pokouší znásilnit devatenáctiletou Ivanu, ale nedosahuje uspokojení, svou oběť tak jako tak uškrtí. Podle pitevního nálezu byla dívka dva měsíce těhotná. Z mrtvého těla odřezal oba prsy a vnější genitálie. Obojí si odnesl v igelitce, dal doma do ledničky a po dva dny používal k sebeukájení. Potom zevní genitál mrtvé oholil, spolu s oběma prsy uvařil a zčásti snědl.
Červencový pokus z roku 1981 v pražském parčíku nedaleko ministerstva vnitra mu nevyšel. Žena mu ze strachu slibuje, že s ním odejde do bytu a Hojer jí dovolí, aby se oblékla. Jitka využívá příležitosti a pokouší se o útěk. Je dostižena, Hojer otlouká její obličej o chodník, ale její křik přivolává lidi z nedaleké ubytovny. Je jedinou, která setkání s Hojerem přežije.
O tři měsíce později znásilňuje a posléze vraždí padesátiletou ženu poblíž svého bydliště v Praze. Svým činem se chlubí známým, a to se mu stává osudným. Kriminalisté se dovídají fakta, která mohla znát jen zavražděná a vrah. Jeho odhalení je pak nevyhnutelné.
(z obžalovacího spisu)Hojer byl posledním, na kom byl v Československu vykonán trest smrti.
KANIBALISMUS “Kanibalismus je především silným symbolickým znakem, který nám v naší kultuře signalizuje, že něco není v pořádku,” píše Hubinger v nedávno vydané knize o našem chápání tohoto fenoménu. “Kanibal je ten, kdo se chová nepřátelsky, kdo nesdílí naši kulturu, je metaforou toho nejpokleslejšího stupně existence bytosti s lidskými charakteristikami.”
Bylo by ovšem omylem domnívat se, že kanibalismus je pouze vzpomínkou na úsvit dějin lidstva. Nelze dokonce ani říci, že by se nás problém kanibalismu osobně netýkal. Stačí vzpomenout na případ z doby velmi nedávné. Devětadvacetiletý německý občan Ralf Huse v srpnu 1994 u Bílenic na Klatovsku brutálně utloukl jedenáctiletou dívku romského původu ve svém karavanu heverem. Později vypověděl, že zabité dívce několikrát kousl do nohy, a když zjistil, že není schopen pozřít syrové lidské maso, vyříznutou část přední končetiny už nesnědl. Podle všeho šlo o skutečnou lidskou trosku. Někteří svědci v případu dokonce uvedli, že se chtěl sám několikrát obětovat a po nich požadoval, aby ihned po smrti z jeho masa připravili karbanátky a smíchané s krví je snědli.
“HANNIBAL” Z ROSTOVA V nepřeberné galerii filmových padouchů tvoří kanibal Hannibal z proslulého hororu MLČENÍ JEHŇÁTEK zvláštní sortu. Příběh o vězněném lidožroutovi s mimořádnou inteligencí mohl být tak trochu přízračnou metaforou dnešního nemilosrdného světa, jehož obyvatelé připomínají bezmocný hmyz určený k polapení a lidožrouti nebo masoví vrazi vůbec se jaksi paradoxně stávají lidovými hrdiny. Lidojedství se patrně naší civilizace týká víc než se zdá, ovšem realita bývá jako obvykle od filmového intelektuála o dost prostší. Důkazem je příběh “řezníka” z Rostova, který by klidně mohl být skutečnou verzí filmu “Mlčení jehňátek”. Šestapadesátiletý Andrej Čikatilo, doktor filologie a bývalý člen Komunistické strany Sovětského svazu, byl jedním z největším “démonů” novodobých dějin. Byl obžalován ze sexuálně motivovaných vražd padesáti dvou dětí a dospívajících, pátralo se po něm dvanáct let a speciální tým padesáti vyšetřovatelů a stovky jiných policistů vyslechli kolem 200 000 osob a zatkli více než 50 000 sexuálních deviantů. Dokonce zatkli, odsoudili k smrti a popravili jednoho z podezřelých a ve stejnou dobu “řezník” opět vraždil.
O jeho chladnokrevnosti svědčí, že Andrej Čikatilo byl již dvakrát zatčen, ale úspěšně se mu podařilo přesvědčit policisty o své nevině. Nakonec byl 20. listopadu 1990 v městě Novočerkask nedaleko Rostova zatčen a uvězněn. Ke všem svým činům se přiznal devátý den svého pobytu ve vězení během sezení s jedním z psychiatrů zabývajících se jeho případem.
“Rostovský vrah” se narodil roku 1936 v Sumě, východně od Kyjeva. Své zločiny páchal v okolí Rostova, Vladimiru, Sverdlovska, Moskvy, Krasnodaru, také v blízkosti Černého moře, na Ukrajině a dokonce i v Uzbekistánu.
Během soudního procesu seděl v soudní síni v železné kleci. Vypadal velmi uvolněně, dokonce se i usmíval. Fotografie jeho obětí však jasně dokumentují, jakého vražedného šílenství byl schopen. Po vyslechnutí trestu smrti začal lomcovat klecí a vykřikoval, že podepsal svou výpověď jen proto, že byl pod vlivem drog.
MASOVÍ VRAZI PO AMERICKU Ve věznicích Spojených států amerických je nyní uvězněno kolem 450 masových vrahů. Předpokládá se, že spáchali celkem asi 2700 vražd. Počet masových vrahů působících na území USA je nyní přibližně 20. Z mnoha masových vrahů, kteří se dostanou za mříže, se stanou úspěšní umělci. Mnozí z těchto zločinců jsou extrémní exhibicionisté, a tudíž se snaží upoutat na sebe pozornost jakýmkoli způsobem. Jsou to sice masoví vrazi po americku, ale co na světě dnes není po americku?
Mnoho masových vrahů si vede přesný deník svých zločinů, aby mohli v případě svého dopadení policii přesně informovat. Billy Kid a Al Capone také byli nebezpečné, psychicky nevyrovnané osoby. A přesto se stali doslova národními hrdiny.
“Masoví vrazi jsou výtvorem kultury širokých mas vyspělé přetechnizované společnosti, ke které bohužel neoddělitelně patří,” říká Adam Parfrey, který založil v roce 1988 nakladatelství Feral House a je osobně fascinován touto ojedinělou skutečností, kterou shledává sociálním, kulturním a estetickým ukazatelem naší doby.
Mnoho faktorů tuto teorii podporuje. Rockové skupiny jako například “Guns`N Roses” nebo “Lemonheads” opěvovaly v některých ze svých písní činy masových vrahů, televizní programy s touto tematikou patří k vysoce sledovaným, některé americké časopisy, několikrát téměř obdivně psaly o “profesionalitě” masových vrahů. Umělecká galerie “Tatou” prodala díla masových vrahů za sumu 20 000 dolarů.
GALERIE VRAHŮ James Healy a Cathee Schultz vlastní v San Diegu specializovanou galerii s díly takovýchto “umělců”. Vlastní tři originály od Johna W. Gacyho, který v období od roku 1972 až do roku 1978 zavraždil 33 mladých mužů a byl popraven v květnu 1994 v Illinois. Gacy, stavební podnikatel v Chicagské čtvrti, byl obecně považován za slušného souseda a znám svým převlekem za klauna na večírcích. V jeho domě bylo nalezeno 29 mrtvých těl mladíků. Všichni byli znásilněni, mučeni, a poté uškrceni. Přezdívali mu “vraždící klaun” a stala se z něj hvězda. Napsal paměti nazvané “34. oběť”, jak rád sám sebe nazýval. Rád maloval, a to především podobizny klaunů.
Jamesovi Healymu trvalo poměrně dlouho, než získal Gacyho díla a nakonec je získal téměř zdarma. Vyměnil je za obraz Sněhurky a sedmi trpaslíků a za několik bezcenných knih. Oba obrazy jsou nyní oceněny na 6000 dolarů. James Healy a Cathee Schultz vlastní také mnoho jiných cenných obrazů včetně kolekce obrazů od Lawrence Bittakera (masového vraha z Kalifornie) a několik hrůzu vyvolávajících portrétů Ottise Elwooda Toola, odsouzeného za 50 vražd.
Majitelé galerie sice popírají, že jejich nápad vytvořit galerii vrahů byl motivován jedině vidinou peněz, ale zcela otevřeně přiznávají Gacyho nedostatek talentu. Říkají však, že je fascinuje syrovost uměleckého vyjádření těchto lidí, zobrazení těch nejtemnějších zákoutí jejich duše, prostě zlo v určité umělecké formě. Healy a Schultz chtějí rovněž koupit ledničku, ve které si psychopat Jeffrey Dahmer, který byl odsouzen v roce 1992 za vraždy 17 lidí, schraňoval orgány svých obětí, než je snědl.
PROFESOR MASOVÝCH VRAHŮ Jednou z nejvýznamnějších sbírek tohoto druhu je sbírka Nicka Bougase, umělce a filmového producenta, který si vysloužil přezdívku “Zasloužilý profesor masových vrahů”. Mezi jeho “hrdiny” patří Ed Gein, vrah-farmář z Wisconsinu, který se stal Hitchcockovi inspirací k nafilmování hororu “Psycho”. Nick ho nazývá “dědečkem vrahů”. Dalším je Charles Manson, muž, který jedné divoké noci roku 1969 zavraždil herečku Sharon Tate, jež byla tou dobou těhotná s Romanem Polanskim. Nickovou chloubou je celá sbírka dopisů od Mansona, které jsou adresovány jemu osobně. Dále vrahovy otisky prstů, hákový kříž spletený z Mansonových vlasů a Nickův portrét, vlastnoručně podepsaný Charlesem Mansonem. Největší věhlas získal Nick návštěvami vrahů ve vězení, kde se jimi nechával portrétovat.
Stejně jako James Healy nebo Cathee Schultz i Nick Bougas se necítí být nenormální, ani necítí vinu, že podporují ostatní v násilnostech.
Manželé Jim a Debbie Goad zase vydávají časopis “Odpověz mi”, ve kterém se vše točí kolem psychopatických vrahů.
Ve svém bytě v Los Angeles žijí manželé Jim a Debbie v neustálé pohotovosti. Každý má připravenou nabitou zbraň revolver Ruger 22 mm pro Debbie a pušku Mosburgh pro Jima. Koberec dekorují falešné zvratky, na stěně visí plakát Elvise s prostřelenou hlavou. Dveřní kliky “zdobí” pouta. Mezi další “dekorace” bytu patří fotografie mrtvých těl zabalených v plastikových pytlích a pět černobílých zvětšených fotek dospívajícího chlapce bez hlavy a se znetvořeným pohlavím. Uvedeme příklad typického výroku z jejich časopisu.
Jim a Debbie nejsou ani šarlatáni ani provokatéři. Například pod maskou jejich obdivu k Ed Kemperovi, který zavraždil svou matku, uťal jí hlavu, s kterou potom masturboval, se skrývá notná dávka ironie. Jim prožil velmi nešťastné dětství a bývalý přítel Debbie byl zavražděn. Psychologové by řekli, že to je jejich potlačený vztek, který je přivedl k jejich životní filozofii. Jejich morbidní nutkání a touhy vytvářejí symbol frustrované Ameriky, kde se jednotlivec dusí pod přívalem krásných, ale bezvýznamných slov ambiciozních politiků a pod tlakem stále více komerčních pseudohodnot. Horečný kult masových vrahů je pro soudobou společnost určitým ventilem umožňujícím vyjádřit potlačovaný vztek a agresi.
SUDY ZE DNA Vyplouvají na povrch v unikátním rozhovoru JOSEFA KLÍMY s jedním z pachatelů tzv. Orlických vražd KARLEM KOPÁČEM “Eště tam musí něco bejt,” řekne dozorce s ručním detektorem a já tahám z kapsy další část haraburdí, které mi tam život nastřádal. Tentokrát je to poloprázdný obal od žvýkaček. Kovová fólie. Přidám ji k hromádce klíčů, drobných mincí, zapalovače, cigaret, tužek a konečně můžu projít.
Poté, co mi zakázali vzít s sebou kameru, fotoaparát, ba i malý diktafon, a co jsem se prodral byrokratickým houštím povolení a souhlasů, se konečně přede mnou otevře dvůr pankrácké věznice.
Nejsem tu poprvé ale tentokrát je to rozhodně nejtrnitější vstup. Není divu: jdu na návštěvu k vězni, k němuž se ještě žádný novinář nedostal, přestože se mezitím stihl stát jedním z nejznámějších vězňů vůbec.
KAREL KOPÁČ (37) muž, obžalovaný z účasti na nejhrůznější sérii vražd v krátkých dějinách České republiky. Člověk, který pomáhal vraždit, porcovat oběti, cpát je do sudů s louhem a potápět na dně Orlické přehrady. Kdysi postrach dnes bezmocný invalida na vozíku za mřížemi. Kdysi přezíravý suverén dnes jediný z pětice obžalovaných, který vypovídá otevřeně o všech a o všem. . . . . .
 |
Navštívil jsem učitelku, která vás učila na základní škole. Říkala, že jste hezky zpíval a maloval… Vy jste si dal tu práci?!(Když jsem vstoupil do nemocničního pokoje, který je zároveň jeho celou, prohlížel si mě ze svého vozíku zvědavě, skoro nedůvěřivě. Teď se šťastně směje.) Chtěl jsem vědět, jaké jste byl dítě. Já dokonce vyhrál v šestý třídě knížku jako nejhodnější žák!(Znovu se směje.) A pak jsem zvlčel. Kdy? Když jsem přišel do Prahy na učňák a poznal pražský kluky. V pětasedmdesátém. Nechal jsem si narůst dlouhý vlasy, nosil jsem džíny a zelenou bundu, začal jsem se flákat. Ale i tak jsem měl ze začátku pořád vyznamenání. Tomu nerozumím. Nejde mi to dohromady s tím, jak vás dnes vykreslují vyšetřovatelé, psychologové, novináři. Chladný karatista, zabiják… Novináři už toho o mně napsali! Dokonce, že jsem hrál v pornofilmech! Totální nesmysl! Všechno to je přitom daleko jednodušší. Ještě na učňáku jsem byl nejmenší ve třídě. Na vojně jsem ale začal cvičit, vyrostl jsem o pětadvacet centimetrů, zbláznil jsem se do karate. A nejen do karate chtěl jsem vstřebat i to, z čeho karate vychází. Učil jsem se japonsky, četl knížky o zenbuddhismu, chtěl jsem být jako ti mniši z asijských klášterů. To mi jde ale dohromady ještě míň. Součástí té filozofie je přece i sebeovládání, snaha neubližovat? Já taky nikomu neubližoval, pokud se do mě přímo nenavážel. Dokonce i když jsem pak dělal vyhazovače v baru. Když už jsem se pral, pak jen s těma, co dělali bordel. U soudu teď připomínali, že už mám na krku jeden starej trest, za výtržnictví. To je pravda. Vyhodil jsem totiž tenkrát z baru jednoho ožralýho komunistickýho synka! Po listopadu osmdesát devět jsem navíc šel od tý práce úplně pryč. Přišla svoboda, mezi lidma se objevilo moc zbraní, začalo to být moc nebezpečný. Nikdy jste nevěděl, kterej vožrala na vás ve vzteku vytáhne kvér. Šel jsem radši k URNĚ… Proč jste u Útvaru rychlého nasazení zůstal tak krátce? Protože jsem poznal, že to byl romantickej omyl. Myslel jsem, že se tam ještě zdokonalím v karate, ale zjistil jsem, že toho umím víc než instruktoři. Chtěl jsem si vydělat slušný peníze, ale místo toho se začalo mluvit o tom, že tyhle útvary budou rušit, že přidáno nikdo z nás nedostane. Nebylo to i proto, že jste už kšeftoval s kradenými zbraněmi od URNY? (Poprvé se zarazí a pohlédne na mě jinak než předtím. Úkosem, jak se hezky říká. Kdyby mě vedl do sklepa rodinného domku v Rudné, kam přivedli svou druhou oběť, asi bych vytušil, co mě čeká.)
Podívejte se, já se dostal do galérky ze dne na den už hodně mladej. Bratři Novákové to byly tenkrát vyhlášený firmy hledali ochranku, někdo jim doporučil mě… a já se najednou pohyboval v prostředí, kde se kšeftovalo se zbraněma, s holkama, s kradenejma věcma, vekslovalo… prostě všechno, co si dovedete představit. I s drogama? S drogama ne. Drogy jsem jednak vždycky odsuzoval jako slabost a jednak tenkrát u nás ještě nebyly. Mělo to samozřejmě i druhou stránku: najednou jsem vydělával za jednu noc totéž, co předtím za měsíc. Dovedete si představit, co to bylo, když někdo měl za komunistů třicet, padesát tisíc měsíčně? Taky jsem ve volným čase ležel v Panorámě, kolem holky… Míval jsem i čtyři za den. To vám zůstane v mozku nadosmrti. Říkáte si: jedna vražda a budu mít sto tisíc za chvíli…
(Dozorce, který stál celou dobu u okna cely, připomínající spíš nemocniční pokoj pro prominentního pacienta, se odloupne od vyhlídky na pankrácké činžáky a chvilku si špitá s druhým dozorcem, co právě vstoupil. Přemýšlím v té malé chvilce ticha o dvou věcech: jak hladce lze v něčí hlavě vyvážit vraždy a peníze a jak mnoho vražd za jako málo peněz se odehrálo. Vyšetřovatelé to už spočítali: z první oběti, která putovala do jezera ještě v drátěném pletivu, zisk 800 000 korun. Z druhé tu už potopili v sudu zhruba 20 000, ze třetí rovněž v sudu jakési zlaté pečetě, které dodnes nebyly nalezeny, a tudíž ani vyčísleny. Čtvrtá oběť matka jednoho obžalovaného vyletěla do vzduchu po doručení výbušného balíčku: zisk z dědictví domu, který zároveň sloužil jako erotický salón, vyčíslen na milion šest set tisíc. A konečně pátá oběť, Kopáčův švagr, zastřelený přímo v domě, nevynesla vůbec nic. Jeho dům, který měl sloužit jako jistina bance, se už zastavit nepodařilo. Suma sumárum zhruba tři miliony za pět vražd pro pět pachatelů v rozmezí dvou let. Kdyby udělali jeden daňový podvod, mohli mít stokrát víc a pět obětí by dál žilo. Pět pachatelů rovněž nejspíš někde na Bahamách…) Stálo to všechno za to? Samozřejmě, že nestálo. Měl jsem se tenkrát otočit a dát Černýmu pěstí rovnou v tom autě. Ještě než vystřelil na Katovskýho. Proč jste to neudělal? Nevěřil jsem, že skutečně bude střílet. Vozili jsme veksláky furt, Černý furt žvanil o tom, jak bude střílet, ale nikdy to neudělal. Byl to slaboch, zženštilec, proti mně nebo Katovskýmu třasořitka. Chodil sice taky do fitcentra, kde jsme se všichni seznámili, ale zatímco my jsme opravdu makali, Černý vždycky víc žvanil. Myslel jsem si, že si dělá srandu. Ale podle spisů jste byli domluveni… Černý říkal, že ho picne úplně jinde! Když jsme pak už s Katovským přijeli na světlo, myslel jsem si, že zase jen tak blafe. A najednou ho střelil. Jaké to je? Myslíte poprvé zabít? Nebo jaký to je, když někdo zastřelí za jízdy řidiče, auto je v kopci a vy nevíte, jak zastavit? Oboje. S autem to bylo pěkně vo hubu; bál jsem se, že se vybouráme. To první jsem si nejdřív vůbec neuvědomil. Katovský nevypadal na to, že je mrtvej. Jen se zhroutil, ale žádná krev, nic. Až pozdějš se mi to začalo vracet. Jak? Hlavně v noci. Chodil ten mrtvý za vámi ve snech? To je jen ve filmu. Prostě jsem se v noci třeba vzbudil a nevěděl jsem proč. Asi i proto, že ve fitcentru měli Katovskýho rádi, visela tam jeho fotka, bavili se o něm, když jsem tam chodil cvičit. Cejtil jsem se divně. Říká se, že první vražda je zlom. Že podruhé, potřetí je to už lehčí… Já měl podruhý daleko horší pocit než poprvé. Proč? Protože to už bylo připravený. Když jsem čekal, až přivedou Lipovce do sklepa, bylo to jak z hororovýho filmu. Blbej pocit. Ve spisech se píše, že jste o obětech žertovali. Ryba patří do sudu a tak… To byly jen silácký řeči v hospodě, abysme zakryli strach. Strach? Když vozíte v autě mrtvoly, máte pořád strach. Co když se vybouráme? Co když nás jen tak náhodou zastavěj policajti a celý to praskne? Po Katovským jsme přišli na ty sudy, ale vůbec jsme nevěděli, co louh dokáže. Nechali jsme Lipovce naloženýho v sudu ve sklepě šestatřicet hodin a když jsme ho chtěli odvézt na Orlík, zjistili jsme, že sud je horkej. Louh se začal vařit, báli jsme se, že nám sud na autě exploduje. Pořád jsme měli nervy na špagátě. To je ale pořád o VAŠEM strachu. Litoval jste někoho z těch, které jste zabili? Litoval. Katovskýho proč, to už jsem řek a pak svýho švagra. Nechtěl jsem, aby ho zastřelili. A tu třetí oběť? A čtvrtou? To byla přece navíc matka jednoho z vašich kumpánů… Neznal jsem je tak dobře.
(Vzpomenu si na jaro 1991. To jsem byl tady v pankrácké věznici naposled. Za Jiřím Strakou, všeobecně nazývaným “Spartakiádní vrah”. Na jaře roku 1985 přepadl ještě jako šestnáctiletý celkem jedenáct žen. Tři z toho zabil a jednu, která jen zázrakem přežila, nadosmrti zmrzačil. Nejdřív přepadeným jen kradl kabelky, později znásilňoval a nakonec když už si vypracoval metodu rychlého škrcení kradl, znásilňoval i zabíjel dohromady. Dostal jako mladistvý nejvyšší možný trest: deset let s následnou psychiatrickou léčbou na dobu neomezenou. S tichou doložkou: nechá-li se v budoucnu vykastrovat, možná ho pustí na svobodu.
V roce 1989 jsem s ním mluvil v pankrácké věznici při bohoslužbách. Tvrdil, že se změnil, protože našel víru. Později se dokonce oženil, byť poněkud neklasickým způsobem, protože izolaci vězení vystřídala izolace psychiatrické léčebny. Když jsem s ním chtěl před pár týdny znovu mluvit, odmítl s tím, že veškerou komunikaci se sdělovacími prostředky definitivně přerušil.
Změnil se opravdu? A pokud ano bylo to tím, že nalezl Boha, nebo prostě jen blízkého člověka?) Jaký je rozdíl mezi vámi a třeba Strakou? (Kopáč se ušklíbne.)Straka byl nemocnej. Vy ne? Já? (Znovu se ušklíbne.) My jsme zabíjeli čistě kvůli prachům. Přemýšlel jste někdy o trestu? Mám na mysli vyšší spravedlnost, než je ta pozemská… Myslíte věření v Boha? Když jsem se naboural na dálnici a najednou byl ochrnutej ne od půlky těla dolů, jak píšou novináři, ale rovnou od ramen říkal jsem si: To mám asi za trest! Ale hned jsem taky pochyboval: Kdyby to byl boží trest, jako to, že Černý a ostatní si žijou v klídku dál? Jak by mohly umírat statisíce dětí v Africe, kdyby to všechno řídil ňákej Bůh? Přesto vás to psychicky změnilo. Nebo se mýlím? Samozřejmě, že vás to změní. Zvlášť když jste posedlej cvičením, děláte kliky ráno při vstávání i večer před usnutím, furt dřete jako v nějakým amoku a najednou ležíte jako lazar. Nevyčítal jste si, že jste orientoval celý svůj život tak primitivně? Jen prachy a tělo? Nic víc? Špatná vteřina a nic vám najednou nezbylo… Já se chtěl hlavně co nejdřív zabít. Doktoři mě sice uklidňovali, že se to zlepší, ale když jsem pochopil, že lžou proč dál žít? Taky v tý době dávali všechno z mýho dosahu. Prášky, nože, nůžky, všechno, čím bych si moh ublížit. Pak jsem si našel počítač to je pro invalidy jako já ohromná věc a začal jsem psát deník. Popsal jsem, jak to všechno bylo. Jenže když to zjistili ostatní, zničili mi to a já se začal bát, že mě i zabijou. To nechápu. Chtěl jste se přece zabít sám. Když to řeknu cynicky: přece by vám jen pomohli… Jenže já se bál, že přitom ublížej i mý družce. Budil jsem se v noci strachem, že mi hoděj do okna granát. Dokonce jsem to chtěl řešit ještě jinak: nabízel jsem Černýmu, že mu zaplatím za to, aby mě zastřelil. Proč ne zadarmo? Protože zadarmo by to neudělal!(Směje se, ale už ne tak jako na začátku. V tom šibeničním humoru je víc hořkosti než cynismu.) Nenapadlo vás naopak všechno udat? Ale jo. Jenže jak bych se pak moh’ podívat do očí našim? Když by zjistili, že v tom jede i má sestra? Na to, že se to třeba jednou dozvědí tak jako tak, na to jste nepomysleli? Jak to myslíte? To je jedno, nechme to být… Jak se vaši zachovali, když to skutečně prasklo? Zavrhli mě. Jako bych neexistoval.(Pokrčí rameny, která má stále ještě vycvičená, a smutně se pousměje.) Vy sám jste je nezkoušel kontaktovat? Zkoušel. Dokonce jsem jim koupil pračku a televizi. Nevím, jestli to dostali. Nikdo se neozval. Myslíte, že přemýšlejí o tom, jestli sami neudělali nějakou chybu, když vás vychovávali tak, jak vás vychovávali? Nevím. Táta byl na mě hodně tvrdej. Když mi bylo asi deset, nesměl jsem třeba domů, dokud jsem nenasekal dřevo do výšky svý postavy. Ale nemyslím, že to dělal špatně. Co jste dělal špatně vy? Když jsem teď četl o klonování, přemýšlel jsem, jak bych žil, kdyby mě naklonovali a já mohl začít znova. Nejspíš bych šel studovat. Tenkrát za komunistů to cenu nemělo; když člověk nebyl dobře zapsanej, neměl šanci, ani kdyby byl génius. Dneska šanci má. Šel bych studovat práva. Hlavu na to mám, v tom se shodli i psychologové, co mě zkoumali. Při výslechu se jeden ze spoluobžalovaných zmínil, že jste pro trest smrti. Je to pravda? Je. Dával bych ho vrahům. Pochopte, my měli daleko víc zakázek. Půl milionu a fotka a je to hotový. To, co jsme dělali, není nic zase až tak mimořádnýho. Je to novej styl života. Pokud tady nebude viset trest smrti jako velkej strašák, budou si muset podnikatelé na tenhle novej styl zvyknout. . . . . . Dozorce u okna, z něhož je vidět až k michelské plynárně, už pomrkává netrpělivě na hodinky nejmíň pět minut. Teď vstoupí další, aby mě odvedl. Sbalím si blok jedinou věc, kterou mi sem dovolili vzít a projdu mříží ke dveřím. Nemocniční lůžko, sprchový kout s toaletou, pár časopisů, mezi nimiž dál převažují erotické, pár knih. Většinou přírodovědné a literatura faktu. To je to poslední, co vidím, než mě vyvedou ven.
U stolku na invalidním vozíku dál sedí muž, který chtěl všechno získat a přitom všechno ztratil. Poprvé se pokusil o sebevraždu krátce po havárii, která ho navždy ochromila: spolykal prášky. Podruhé se postřelil, když ho zatýkali. Před pár týdny to zkusil znovu. Podrobnosti nebyly zveřejněny.
Jak dlouho to ještě vydrží? . . . . . “Vidí to už z nadhledu,” říká o Karlu Kopáčovi vyšetřovatelka Jiřina Hofmannová. Už jste se setkala při své práci s řadou pachatelů, kteří vraždili nebo se na vraždění podíleli. Je pro vás v tomhle směru Karel Kopáč něčím výjimečný? Je. Především tím, jak dnes vidí všechny své činy z nadhledu. Pachatelé většinou zapírají, snaží se představit v lepším světle. On ne. Přijde třeba řeč na zbraně, s nimiž načerno obchodoval, a on vás najednou zarazí: “No počkejte, já toho ale měl daleko víc, než tvrdíte!” Myslím, že už mu dneska nejde o nic víc, než aby celá pravda vyšla najevo. Věříte mu? Není to jen exhibicionismus naruby? Nemyslím. Úraz, který ho ochromil, ho zároveň změnil. Svědčí o tom i jeho sebevražedné pokusy. Byl to člověk, který vyznával kult těla a najednou je to pryč. Nezbylo nic náhradního. Spolu s ním jsou obžalovaní další čtyři lidé. Tři muži a jedna žena. Shodou okolností Kopáčova sestra. Můžete je charakterizovat? Podle toho, co jsme zjistili neříkám, že to tak hodnotí i soud dominovali téhle partě především dva jedinci. Obžalovaný Černý, a právě Kopáč. Černý byl jakýmsi protipólem Kopáče. Uhlazený, vždycky se snahou budit co nejlepší dojem, usměvavý, ale o to nebezpečnější. Zdá se, že to byl hlavně on, kdo vraždil. Kopáč podle všeho přišel na nápad, kam uklízet těla protože na Orlíku cvičil ještě s URNOU a podílel se na jejich likvidaci. Černým ovšem pohrdal; tvrdí, že to byl zženštilý homosexuál. Černý zase pohrdal Kopáčem; připadal mu jako primitivní sportovní fanatik. Samostatnou kapitolou je obžalovaný Kuna. Rád se přidá, přizpůsobí. Zřejmě to byl on, kdo vymyslel způsob likvidace mrtvých obětí. O jeho osobnosti vypovídá hodně to, že zřejmě nechal oddělat výbušnou zásilkou svou matku, majitelku erotického salónu. Ostatní už z hlediska vyšetřování tak významní nejsou. Je si už dneska Kopáč vědom zjednodušeně řečeno že nenakládali do sudů brambory, ale lidi? Myslím, že si toho vědom je. Úraz mu nechal pocítit na vlastní kůži, jak křehká nádoba člověk je, a jak bolí utrpení.
