Benk…, benk…, benk…, benk… buší srdce největšího českého zvonu. Zikmund se vrátil z Říma, kam odletěl, aby nerušil velikonoční rozjímání věřících. Teď je zase tady – mocný a magický a z katedrály sv. Víta zdraví Prahu. Zvonivé údery vytvářejí atmosféru elektrizujícího napětí. Jako bych sám byl zvon, mé srdce bije stejně jako jeho. Prudce vyrážím dech a využívám kinetické energie těla, rytmu dvouapůlmetrového zvonu. Tahám za tlusté lano. Dostávám se do hlubokého předklonu, hlavou se téměř dotýkám podlahy zvonice, abych se vzápětí vymrštil ke kopuli věže. Pot mi teče z těla a nohy dřevění. Šestnáctitunový kolos mi právě prolétává třicet centimetrů od hlavy, když mi naštěstí někdo bere lano z rukou. Zkušený zvoník pokračuje lehkými pohyby. Půlhodinové velikonoční zvonění se chýlí ke konci. Tomáš Stařecký, služebně nejstarší člen sdružení Zvoníků svatovítských, dává pokyn k umlknutí zvonu. Dva chlapi se chápou srdce zvonu a věší se na něj vlastní vahou. Další čtyři zvoníky současně lana vynášejí do vzduchu. Trvá ještě celé tři minuty, než se Zikmund úplně utiší. Krčíme se pod cylindrem zvonu a posloucháme, jak hluboké buddhistické óóóhhhmmmmm… odchází pomalu do ticha.
ZVONÍCI
Zvoníci svatovítští jsou skupinou lidí, které spojuje záliba v rozezvučení Svatovítského chrámu (i jiných svatých míst). V této nesourodé partě najdeme silné chlapy i subtilní dívenky. Sami říkají, že „jak se někdo chytne lana, těžko se jej pouští“. Kdysi ale byla pravidla zvonění velmi přísná. Například čerstvě odlitého zvonu se dospělý člověk vůbec nesměl dotknout. Proto svatovítský zvon táhli ze zvonárny chlapci na saních, jednalo se o „neposkvrněné“ mladíčky. Několik set chlapců prý zvon táhlo ke chrámu, ale zavadili o bránu a zvon se svalil do Jeleního příkopu a rozbil na tři kusy. Museli jej tedy přelít znovu.
Pověst o zvonu Zikmundovi praví, že když ho přivezli pod věž, nemohli ho vytáhnout. Lana praskala a dělníci nevěděli, co si počít. Na jejich lopotu se dívala královská dcera, a když viděla, jak se dřou, řekla otci: „Pusť mne a já zvon vytáhnu nahoru.“ Otec svolil a princezna si ustřihla vlasy. Ustřihla je také služebným a upletla z nich velice pevné lano. Nakonec vymyslela i kladkostroj, kterým zvon lehce vytáhla vzhůru.
Jiná pověst vypráví o opilém zvoníkovi, který se chtěl ve strachu před svou ženou uložit ke spánku v kapli pod zvonicí. Vtom se zjevil přízrak, který muže varoval, že už nikdy nesmí v takovém stavu přijít ke zvonu. Zvoník byl k smrti vystrašený a od té doby opravdu žádný opilý do věže nesmí.
Zvony byly vždy obklopeny mýty, ale zpátky do reality. Než čtyři zvoníci rozezní Zikmunda, trvá to celou půl minutu. „Zkoušel jsem v posilovně, kolik asi energie do zvonění vložím. Změřil jsem takových pětatřicet kilogramů tahem,“ říká Tomáš Stařecký. „Takže jedno zvonění je stejné jako přeházet slušnou haldu písku.“ Nejdůležitější je ale grif, a proto mohou zvonit i subtilní dívky. Je to sice makačka, ale ruční zvonění je jaksi kvalitnější než strojové. Zkušený zvoník to moc dobře pozná, protože strojové zvonění je příliš pravidelné a není z něj cítit člověk. Při zvonění více zvony najednou potom dochází k roztomilým nepravidelnostem v rytmu. Ruční zvonění nemá řád jako hudební skladba, každé je ale úplně originální. Je ovlivněno člověkem, který právě tahá za lano, jeho náladou i únavou. Například Zikmund, největší a zároveň nejpomalejší zvon, odbije asi pětatřicet úderů za minutu. Celý orchestr tu doplňují další tři menší zvony. Dříve znělo ze Svatovítského chrámu celkem sedm zvonů, ale tři z nich byly za války roztaveny na munici a nepodařilo se je dosud renovovat.
A kdy vlastně zvoníci zvoní? Nádherný zvuk doprovází církevní svátky jako Velikonoce, Vánoce, Nový rok… Odbíjejí se svátky svatých, jejichž ostatky leží v chrámu – na Zikmunda a svatého Václava. Rozeznějí se při vzácných návštěvách Pražského hradu, jako například při návštěvě papeže. Tehdy se zvonilo plné dvě hodiny, než Svatý otec obešel celou katedrálu a došel k oltáři. Zvoníci museli být zavřeni ve věži kvůli bezpečnosti už od rána a vystřídalo se jich celkem čtyřicet. „Zvoníme i světské události, například osamostatnění České republiky,“ říkají zvoníci.
ZROD ZVONU
Je to velice dlouhý a namáhavý řemeslný proces – od návrhu, výpočtu tóniny až po samotné odlití a usazení ve zvonici. Po prvotním výpočtu „žebra“ (poloviční příčný řez zvonem, který má rozhodující vliv na zvuk a váhu zvonu) je zhotovena speciální šablona pro výrobu formy. Stavba zvonu začíná vyzděním jádra, které zvonař obaluje postupně vysychajícími vrstvami hlíny. Na jádro, pojené plevami ječmene, vodním sklem, roztokem nepasterovaného piva i kravskými chlupy, se nanáší falešný zvon z hlíny. Na něj se připevní i nápisy a ornamenty z vosku, které budou zdobit zvon. Jako poslední vzniká plášť zvonu, jenž se stane negativem, do kterého bude odlit. Falešný zvon je nakonec vyjmut a do negativu mohou být vsazeny výfuky a vtoky, kterými se kov dostane do dutiny. Zvonaři sestaví jádro; plášť a koruna v jámě vyplněné zemí a na povrchu spojí formu systémem kanálků. Po staletí se užívá stejného materiálu na výrobu zvonů. Je to takzvaná zvonová spěž, obsahující měď a cín v poměru kolem 78:22. V peci se zahřívá nejprve měď a po dosažení tavné teploty se přidává cín. Někteří zvonaři přidají jako rituál košík šišek – to aby se dílo vydařilo. Kov se také někdy míchá dlouhými smrkovými tyčemi. Dělníci ve stříbřitých ohnivzdorných kombinézách berou do rukou náčiní. Někdo se chápe obrovské sběračky na odebrání prvního kovu… Magie lití zvonu začíná. Pak se jako láva dá slitina do pohybu a kanálky proteče až k formě, kde vyplní zatím kapalným kovem prostor zvonu. Teprve o několik dnů až týdnů později je možné odkrýt jámu, rozbít formu a sledovat jiskřivý zrod zlatě lesklého zvonu. Do chvíle, než zvonař vyzkouší jeho zvuk a obhlédne, je-li bez kazu, žije v napětí, zda se dílo podařilo. Protože závady na zvonu jsou nevratné, je nutné takový zvon přelít. To znamená roztavit a znovu odlít. Pokud je zvon dobrý, zbývá ještě odlít a ukout srdce zvonu a zvonkové stolice z oceli nebo dubového dřeva.
KDYŽ PUKNE SRDCE
Když pukne srdce zvonu, nevěští to prý vůbec nic dobrého. Největšímu českému zvonu Zikmundovi prasklo loni. Před očima užaslých Zvoníků svatovítských se za obrovského lomozu propadlo o patro níž a tam ve zvířeném prachu zůstalo ležet. Ničivé záplavy v Čechách propukly o něco později…
Symbol všech českých zvonů, šestnáctitunový Zikmund, už je ale zase v pořádku. Za více než 450 let má za sebou již nespočet zvonění a od roku 1548, kdy byl odlit v dílně mistra Jaroše, pamatuje řadu událostí. Mistr Jaroš ho tehdy zhotovil pro krále Ferdinanda za starší, zničený zvon. Proto je na něm reliéf klečícího Ferdinanda s chotí, světci a trochu překvapivě i výjev vraždění neviňátek. Staří zvonaři rádi dokazovali preciznost práce například tím, že do něj odlili otisk listu i s jemným žilkováním. Mistr Jaroš odlil do Zikmunda i pětadvacet tehdejších mincí. ZVONY ODLÉTAJÍ DO ŘÍMA
I velikonoční svátky samozřejmě provází odbíjení zvonů. Naposledy se ozývají ve čtvrtek, aby pak na všech kostelech, zvonicích a kapličkách utichly. Podle legendy pak odlétají do Říma na znamení smutku nad Kristovým ukřižováním. Tento den nemá nic, ani krásné zvuky, rušit rozjímání věřících. Místo nich kdysi vyráželi kluci s řehtačkami, aby honili symbolického Jidáše. Zvony se vracejí z Říma zpět až po ukončení velikonočního svatého týdne.
Zvony nám stále připadají krásné a magické, jako všechny atributy provázející dějiny lidstva již po tisíciletí. Ve starém Egyptě zvony ohlašovaly slavnosti na březích Nilu a v Římě otevření lázní nebo shromáždění lidu. Do křesťanské liturgie se zvon dostal až roku 313, kdy kněží začali svolávat k bohoslužbám zvoněním. O rozšíření se zasloužil papež Řehoř v sedmém století, kdy bylo vydáno nařízení o zvonění. Hlas zvonů se v té době rozeznívá při volbě, korunovaci i pohřbu krále, ale i při požárech nebo před vpádem nepřátel. Tajemství odlévání zvonů střežily rodiny zvonařů po celé generace. K lití zvonů se tehdy vázala i řada pravidel. Při jejich lití nesměl nikdo zalhat a zvonovina na výrobu se nesměla nikde ukrást. Zvony by prý provinilce prozradily svým hlasem a on by za hřích zaplatil svým životem. Pokud by se zvony přemístily do jiné zvonice, odletěly by prý znovu zpět, stejně jako po velikonočním týdnu přiletí z Říma. Nevěříte? Tak poslouchejte během velikonočních svátků to nezvyklé ticho bez zvonů. duben 2003
