Category: 2013 / 05

TEXT A FOTO: Robert Mikoláš (Český rozhlas)

Čeští misionáři, vyhnanci i emigranti z osmašedesátého. Ti všichni našli nový domov na jihu černého kontinentu, tisíce kilometrů od původní vlasti. Mnozí z nich se také nesmazatelně zapsali do dějin Jihoafrické republiky.

Karel August Pácalt, narozen 1773, zemřel 1818,“ říká mi starší žena na verandě přízemního domu. Na klíně má rozevřenou publikaci věnovanou všem duchovním, kteří v Pacaltsdorpu vedli křesťanskou komunitu. A kniha začíná právě životopisem člověka, který se nesmazatelně zapsal nejen do srdcí místních obyvatel:

„Reverend Pacalt navázal přátelské vztahy s představitelem holandských protestantů z nedalekého města George. Během své mise v Hoogekraalu pak vybudoval vůbec první evangelickou kongregaci 200 až 300 věřících. Byli mezi nimi jak Hotentoti, tak i otroci, svobodní občané či farmáři a tomuto ,božímu‘ muži jezdili naslouchat i běloši ze širokého okolí, na volských povozech či koních,” pokračuje vyprávění o slavném Čechovi.

ko1305 jar bl img 9327 5

Pácaltovo město

Nyní bych měl uvést několik vysvětlivek. Už samotné jméno Pácalt. Místní ho zcela pochopitelně vyslovují jako Pakalt. Dorp v afrikánštině znamená „město“, odtud tedy název „Pácaltovo město“. Hotentoti jsou zase příslušníci původního etnika Kojkojnů. Holanďané jim ale kvůli jejich nesrozumitelnému, mlaskavému jazyku začali říkat Hotentoti.

Naše další povídání najednou přerušilo vyzvánění z nedalekého kostela. A zatímco se jasné tóny rozléhaly nad místními patrovými domky a rozlehlými korunami všudypřítomných stromů, začal jsem pátrat v paměti, kde jinde ve světě existuje město pojmenované po nějakém Čechovi.

Po usilovném namáhání mozkových závitů mne napadlo Montecarlo. Samozřejmě to italské, nikoli onen kasinový ráj v Monackém knížectví. Montecarlo ležící na Apeninském poloostrově založil český král a římský císař Karel IV. a na tamním hradě se ve znaku dodnes tyčí český lev. V Africe však jediným místem nesoucím jméno nějakého Čecha je právě jihoafrický Pacaltsdorp. Ani slavný cestovatel Holub, ani Hanzelka se Zikmundem se této pocty nedočkali.

Z dalšího přemýšlení mne vytrhl hlas mého průvodce. O chvíli později už kráčím po dřevěných schodech až na vrchol věže s typickým cimbuřím, známým spíše z evropských hradů: „Pacalt hrál důležitou roli ve zdejší komunitě. Vždy v neděli ráno pod támhletím stromem začínala jeho kázání, kdy vyprávěl příběhy z Bible a vštěpoval nám křesťanské principy a hodnoty. Místní ale zároveň učil, jak hospodařit, jak stavět domy, apod. Vděčíme mu opravdu za mnohé,“ říká mi pan Winston, zatímco mi rukou ukazuje na slavný, třista let starý, majestátně působící strom Trichilia dregeana z čeledi medokeřovitých.

Podle památečních bohoslužeb pod svými rozložitými větvemi navíc získal přezdívku „Strom setkávání“.

První „slova Boží“ začal Karel Pácalt, český rodák, který se původně vyučil zbrojnictví ve Vídni a až poté studoval na misijních školách v Berlíně a anglickém Gosportu, kázat v roce 1809. Už o čtyři roky později ale začal budovat jednolodní kamenný kostel.
Pacaltsdorp mám pod sebou doslova jako na dlani. Nejde o žádné velkoměsto, bydlí v něm jen asi 18 tisíc lidí žijících převážně v malých domcích. Působí ale mírumilovně a poklidnou atmosféru dotváří i varhanní hudba, linoucí se z kostela dostavěného až po Pácaltově smrti, konkrétně v roce 1825. Karel Pácalt se alespoň dožil okamžiku, kdy se nad obcí rozezněl zvon, který si nechal poslat z rodné země:

„Víte, proč ho měl rád? Protože nesvolával jen k bohoslužbám, ale zároveň pomáhal lidem najít ztracenou cestu v buši. Měl tak vlastně stejnou funkci jako maják pro námořníky,“ vysvětluje pan Vincent. Pozoruji hlavní ulici zvanou, jak jinak, Misijní, po které zrovna přecházejí desítky kluků a holek. Právě jim totiž skončila škola. A i když od založení místního kostela uplyne příští rok už dvě stě let, všechny děti i dnes vědí, kdo to byl Pácalt, resp. Pakalt:

„Každou práci, kterou započal ve službě Boží, vykonával s celým srdcem a úspěšně,“ je vyryto na jeho náhrobku. A právě proto lidé z Hoogekraalu přejmenovali svou obec na počest Karla Augusta Pácalta, na Pacaltsdorp.

ko1305 jar bl img 9327 4

Moravské vinice u mysu Agulhas

Konečně nechávám za sebou prašnou cestu a vjíždím na asfaltku. A krátce na to se přede mnou vyloupne malebná obec, vypadající spíše jako nějaká vesnice z jihu Čech nebo Moravy. Navíc obklopená vinicemi. Nacházím se ovšem jen malý kousek od nejjižnějšího cípu Afriky, mysu Agulhas (Střelkový mys).

„Naše církev vznikla v roce 1447 na území Českého státu a odtamtud její členové odešli do německého Herrnhutu, což znamená v překladu místo, které střeží Bůh. V 18. století se pak někteří z nich vypravili do jižní Afriky“, vypráví mi o chvíli později správkyně muzea v Elimu. Samozřejmě jí prominu malou chybičku, Jednotu bratrskou totiž založil bratr Řehoř v Kunvaldě v roce 1457, ale to na skutečnosti, že zemi zaslíbenou našli Moravští bratři, tedy členové evangelické církve, která je součástí Jednoty bratrské, až na druhém konci světa, nic nemění.

„Pokračovali tady ve způsobu života, na který byli zvyklí v Německu i v Českém království. Jako první do jižní Afriky dorazil Georg ¬Schmidt, tedy Jiří Šmíd, začal mezi místními obyvateli šířit křesťanskou víru a díky tomu získal přezdívku „apoštol Hotentotů“. Pak byly zakládány i samotné osady Moravských bratří, nejprve Genadendal a v roce 1824 byl vybudován i Elim,“ pokračuje má průvodkyně, zatímco mi ukazuje vystavené předměty.

Dobové fotografie, oblečení, vybavení domácnosti, porcelán pocházející ještě z Čech, i zemědělské náčiní. To vše za doprovodu tradiční hudby: „Usadili se právě tady, protože všude jinde už bylo dost přelidněno. A rozhodující byla i přítomnost vody, kterou našli díky rostoucím palmám. Zakladatelem osady Elim, nazvané podle Bible, pak byl Hans Peter Halbeck.“

To už zase stojím venku, kochám se zděnými, většinou podlouhlými přízemními domky s doškovými střechami, až najednou zaslechnu šplouchání vody. Otočím se a o kus dál spatřím náhon ženoucí vodu na mlýnské kolo: „Je vůbec největším dřevěným kolem v celé JAR. Funguje už téměř sto let, samozřejmě bylo restaurováno, a protože zápasíme s nedostatkem vody, hlavně v období sucha, chceme ho v budoucnu rekonstruovat,“ ukazuje mi jeden z mužských obyvatel Elimu.

Doškové střechy, domky se štíty ve stylu selského baroka, vodní mlýn i všudypřítomné vinice. Jako by sem, na jih Afriky, někdo mávnutím kouzelného proutku přenesl klasickou vesnici z jižní Moravy či jižních Čech. V Elimu dnes žije na 1300 lidí živících se hlavně zemědělstvím, farmařením či pěstováním unikátních rostlin využívaných pro jejich léčivé účinky.

Mezi sebou mluví převážně afrikánsky. Jazyk svých předků tedy nikdo z nich už neovládá, původní zvyky, např. svatební, si ale udržují stále, stejně jako kontakty s Moravou. A zcela typické je v Elimu dodnes i to naše koukání sousedovi až do talíře: „Když někdo z místních ještě před zavedením elektřiny chodil po vesnici, ostatní hned věděli, o koho jde. Prostě ho rozeznali podle chůze. A stejně tak neexistovalo žádné tajemství. Už ráno ti každý dokázal říci, kde jsi uplynulou noc byl a cos tam dělal,“ říká se smíchem správce opraveného mlýna.

V každém případě v neděli směřovaly kroky všech pouze na jediné místo, do kostela: „Jak můžeš vidět, není tu žádný krucifix, na stěnách nevisí obrazy a ani na oknech se nenacházejí žádná vyobrazení. Moravští bratři věří, že kříž je pouze v tvém srdci,“ vysvětluje. Samotný kostel je celý bílý, zvenku i zevnitř, což symbolizuje čistotu. Ostatně takoví, tedy upřímní, otevření a usměvaví jsou i zdejší obyvatelé.

Category: 2013 / 05

Pták se zobákem jako člun. Lev, kterého seslali bohové. Ďáblovi psi, otesánek z Filipín… Úžasných tvorů je plná planeta. Vyvolávají obdiv, strach, nadšení i odpor. Jaká jsou ale setkání s takovými zvířaty, když se vzdálenost mezi vámi nechá měřit na centimetry?

Příď kanoe vydlabané z kmene stromu tiše proráží vodní rostliny. Plujeme úzkým kanálem mezi porostem papyru v bažině Mabamba v jižní části Ugandy. Pro výšku a hustotu porostu není vidět dál než na dva metry. Loďka se pohybuje naprosto bez hluku, a je tak ideálním dopravním prostředkem k pozorování bohaté populace ptactva. Mám pocit, že když natáhnu ruku, dotknu se malého drahokamu na stéble rákosu – drobný ledňáček modropláštíkový je druhým nejmenším zástupcem svého druhu. Já ale hledám většího zástupce ptačí říše. Tvora, který jako by přežil z dávnověku. Když okolní porost začne řídnout, objeví se ten mohutný pták několik desítek metrů od kánoe. Soustředěný na lov. Rozevřená křídla o rozpětí dvou a půl metru stíní hladinu a pták viděl kořist. Náhle rychle vyrazí a vzápětí drží v zobáku, který připomíná člun, velkou sumcovitou rybu. Člunozobec africký. Nadšený z té úchvatné podívané nemám ani tušení, že o pár let později budu moci obdivovat modrošedého ptáka jen z pár centimetrů v expozici pražské zoologické zahrady.

ko1305 wildlife varan 5

Dar bohů a vykradač hrobů

Už to bude téměř sto let, kdy je spatřili poprvé. Museli působit jako přízraky. Bílí lvi z oblasti Timbavati v Jihoafrické republice. Domorodci o nich vypráví, že jsou darem boha Slunce. Tyto šelmy nejsou albíni, ale endemickou raritou zmíněné oblasti. Vědci tvrdí, že taková šelma nemůže kvůli svému zbarvení přežít ve volné přírodě, přestože to nebylo nikdy dostatečně testováno. Vědci vždycky vědí všechno nejlíp, ale kde se tedy vzala světle okrová kočka? A jak je možné, že poslední pozorování ve volné přírodě bylo o padesát šest let později než první? Že by bohové byli tak rozhazovační? Dnes bílé lvy ve volné přírodě nenajdeme. Jedním z míst, kde se snaží o jejich rozmnožení, je Mama Tau v JAR. Zde jsem měl možnost setkat se s prvním bílým samcem narozeným v této stanici. Seděl jsem v otevřeném džípu a od lva mě dělilo jen několik centimetrů vzduchu. Díval jsem se upřeně do modrošedých očí a měl pocit jako v hypnóze. Jako lvíče dostal jméno Sebaka, což v domorodém jazyce severního Sotha znamená šance. Ten večer jsem držel na klíně čtyřměsíční lvíče, potomka Sebaky. Cucalo mi prst a vrnělo. Takový lví andílek. My lidé už to tak máme. Co se nám líbí, je božské, a to, co je tajemné a neznámé, patří na tu druhou stranu. Stranu temnoty. Snad proto vznikly legendy o vykradači hrobů, tajemné šelmě ostrova u břehu Afriky, madagaskarské fose. Nikdo si s ní neví moc rady. Má blíže k cibetkám nebo ke kočkám? Nebo k něčemu úplně jinému? Nevíš-li, do které čeledi tvora zařadit, vytvoř čeleď novou. A tak vznikly madagaskarské šelmy. Když jsem vstupoval do výběhu fosího samce v ústecké zoo, měl jsem zvláštní pocity. Fosy jsou vynikající lovci, kteří perfektně šplhají a jejich největší část jídelníčku tvoří lemuři. To si člověk vše může načíst, ale jak se bude šelma chovat, když si k ní lehnete do výběhu, už vám nikdo neprozradí. Neměl jsem ponětí, co vyjadřuje podivné kvokání. Nervozita, agrese, spokojenost? Nakonec si fosa lehla naproti mně, zakřenila se a dlouze zívla. V té chvíli už nebyla tajemným vykradačem hrobů, ale tvorem vychutnávajícím si poslední paprsky podzimního slunce.

ko1305 wildlife fosa

Znamení lovce

Ve zvířecí říši je mnoho druhů, kteří se živí požíráním těch druhých. Technik lovu je bezpočet. Jeden se střemhlav vrhá za kořistí a druhý nehybně vyčkává, dokud mu sama nevleze do tlamy. Podíváte-li se na krokodýla, je vám na pohled jasné, že je to tvor, který nebude jemně uždibovat pampelišky. To malý filipínský skřítek má kamufláž roztomilého plyšáka. Díky ní je také skoro na vyhynutí. Když jsem měl před lety možnost spolupracovat na projektu Tarsius, viděl jsem jeho neuvěřitelné proměny. Nártoun filipínský se ve vteřině mění na nenasytného predátora. Snažil jsem se zjistit, kolik je schopen spořádat za noc, ale spolehlivá informace vlastně není. Prý kolem deseti cvrčků, říká jeden bývalý filipínský pytlák. Mně během patnácti minut fotografování sežral pět kobylek. To je, jako kdybyste snědli pět krocanů na posezení… Nártoun získává svou kořist rychlým skokem. Lidským okem není možné ten pohyb registrovat. Rychlosti při lovu používá i nejrychlejší savec světa – gepard. Údaje o jeho maximální rychlosti se různí a pohybují se mezi 110–120 km/h. Organismus tuto zátěž vydrží jen krátce, a pak se přehřívá. Proto musí gepard dostihnout kořist během krátké chvíle. Byl jsem na procházce v buši se samicí Kiki a je nádherné sledovat každý její pohyb. Té elegantní krásy máte touhu se dotýkat. Asi proto byli gepardi chováni v zajetí už ve starém Egyptě. Ochočení lovci pak lovili pro své pány. Pro žádného pána nikdy nelovil a nejspíš nikdy nebude nejefektivnější lovec Afriky – pes hyenový. O tom, že se opravdu ochočit nedá, jsem se přesvědčil při fotografování v Namibii. Pracoval jsem se smečkou dospělých psů, které odchovala na lahvi Marlice van Vuurenová. Chtěl jsem zachytit smečku z pohledu kořisti. Vstoupil jsem do obrovského výběhu, hlídán dvěma Sany. Psi nás v okamžiku obklopili a jejich tlak každou chvíli sílil. Dokonale reagovali na každý náš chybný pohyb. Ležel jsem na zemi a zcela spoléhal na své dva ochránce a jejich hole. Když jsem si chtěl ulevit od kamenů tlačících do žeber, pootočil jsem se a spatřil jednoho z psů těsně u své nohy. Využíval útoku ostatních psů pro svůj manévr. Tehdy jsem pochopil, proč je někdo kdysi nazval ďáblovými psy. Inteligence, rychlost a dokonalá strategie. Tak vypadá nejlepší lovec planety.

Category: 2013 / 05

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Člověk míní, život mění. Měla to být cesta v páru. Přišel ale rozchod. Nerad měním své plány, a tak jsem vyrazil sám. A dobře jsem udělal. Makedonie je hrdá, vášnivá a překvapivá jako správná žena.

Země Alexandra Velikého mě zprvu nelákala, ale když jsem se o ní dozvěděl víc, změnil jsem názor. Území v srdci Balkánského poloostrova zdobí hory vysoké přes dva tisíce metrů, klenotem je i Ohridské jezero, které patří mezi čtyři nejstarší jezera světa. Podobu dnešní Makedonie ovlivnilo Srbsko, Řecko a Turecko a dnešní kulturní koktejl dotvářejí muslimové a pravoslavní křesťané, kteří tu vedle sebe žijí.

ko1305 makedonie dl 4

Po krátké zastávce ve Skopje, hlavním městě Makedonie, kde se narodila matka Tereza, jsem doputoval ke křišťálovým vodám Ohridu. Na periferii stejnojmenného města jsem si v kempu postavil stan a vydal se za poznáním. Dostat se do historického centra Ohridu můžete po silnici nebo lodí. Já jsem zaplatil jezernímu taxíkáři a prožil příjemnou plavbu, během níž jsem minul i vilu na břehu, postavenou pro maršála Tita, kterou dodnes využívají makedonští mocipáni. Z tohoto důvodu je vila pečlivě střežena, jak mi prozradil můj dopravce, a tak není radno se k ní přibližovat. Před pár lety si to jeden turista neuvědomil a připlaval na dostřel ostrahy, bohužel pro něj to byla poslední věc, kterou v životě udělal. Prezidentovi bodyguardi byli důslední a nebožáka poslali ke dnu. Ale třeba mě ten chlap jen strašil, aby řeč nestála, než vystoupím. Což se po necelé půlhodince plavby stalo a já se ocitl na břehu přímo v ohridském přístavu. První zmínka o osadě původně pojmenované Lychnidos pochází ze 4. století před Kristem, kdy ji dobyl Filip II. Makedonský, ovšem pro nás je spíš zajímavé spojení se sv. Metodějem a sv. Cyrilem. Světci Kliment Ohridský a Naum, žáci Cyrila a Metoděje, kteří byli spolu s nimi v 9. století vyhnáni knížetem Svatoplukem z Velké Moravy, založili na březích jezera kláštery. Kliment přímo v Ohridu a Naum nedaleko, u pramene říčky Černý Drim.

Slepé vojsko

U Klimentova kláštera vznikla i literární škola, díky které se z Ohridu stalo nejvýznamnější centrum slovanské kultury a vzdělanosti v Evropě. V současnosti zde probíhají rozsáhlé vykopávky. Za zmínku stojí také původní pevnost cara Samuela I. nedaleko od zmiňovaného kláštera. Car Samuel I. se dostal k moci roku 997 a během své vlády získal zpět ztracená území, čímž udělal z bulharského státu opět velmoc Balkánu. Bohužel s jeho postupujícím věkem se karta obrátila a pozice jeho říše začala upadat. Poslední ránu mu zasadil byzantský císař Basileios II., když po vyhrané bitvě u Belasice nechal oslepit celé Samuelovo vojsko, čítající 14 000 mužů, a poslal mu ho pěšky zpět. Tehdy Basileios II. dostal přezdívku Bulharobijec, když Samuel spatřil své vojsko, ranila ho mrtvice, na jejíž následky do dvou dnů zemřel.

S blížícím se podvečerem a nasycen historií sestupuji zpět do centra nasytit se čistě světsky. Nejsem sice u mořského pobřeží, ale panuje zde atmosféra Středomoří. Přes den na ulicích mnoho lidí nepotkáte, fungují převážně zařízení pro turisty, ovšem s příchodem noci vše ožívá. Ulice se naplní lidmi včetně dětí, zahradní restaurace praskají ve švech, přibývá pouličních prodejců se suvenýry a rozjíždí se i malý lunapark na břehu Ohridu. Našel jsem jeden z posledních volných stolků na hlavní třídě sv. Klimenta Ohridského a večer jsem završil u národního jídla, tavče gravče, což jsou zapečené fazole, dal si výborné červené víno vranac a ochutnal jsem i místní mastiku (anýzový likér podobný řeckému ouzu).

ko1305 makedonie dl 6

Náhodné setkání

Přestože je Ohrid úžasný, po několika dnech nasávání místního genia loci jsem si chtěl pobyt zpestřit horskou túrou. Od přátel v Česku jsem věděl, že výstup na vrch Pelister, ležící za horským hřebenem Galičica, který obepíná jezero od východu, je náročnou, ale příjemně dobrodružnou jednodenní túrou. Jako pán svého času a svých plánů jsem se vydal na cestu. Cílem bylo úpatí Pelistru s malou horskou chatou Kopanky, kam se lze dopravit z blízkého města Bitola. Neměl jsem ještě tušení, co všechno mě tam čeká. V podvečer jsem dorazil na místo a zjistil, že se mnou k chatě míří dalších pět lidí. Nevěnoval jsem jim zvláštní pozornost do té doby, než jsme se sešli na recepci v Kopankách. „Máme obsazeno, včera přijel zájezd a dnes se vrátili z vrcholu,“ oznámil nám malý asi padesátiletý Makedonec s postavou připomínající tučňáka.

Pro nikoho to nebyla příjemná zpráva, nicméně já se tak seznámil s čtyřčlennou partou outdoorových nadšenců z Francie a dívkou, shodou okolností z Česka, která stejně jako já přijela poznávat Balkán na vlastní pěst. Společným cílem bylo sehnat jakékoliv ubytování na blížící se noc. Když jsme se shodli, že bivakovat můžeme společně, provozovatel ubytovny nám oznámil, že jeden pokoj by byl. Pro šest a ne úplně komfortní, ale to nám nevadilo a za pár minut jsme již rozbalovali ležení. Na prostoru čtyři krát šest metrů se tísnilo šest lůžek, přičemž jedno byla manželská postel, my ale byli spokojeni, že nemusíme venku stavět stany. Každý z Francouzů si zabral jedno ležení a na mě s Naďkou, jak se rodačka ze severu Moravy jmenovala, zbylo dvojlůžko. Večer probíhal v duchu českofrancouzského přátelství a koštování pravé slivovice s pravým pastisem. Kombinace švestek a anýzu je vskutku zvláštní, ale na rozpoutání konverzace to stačilo.

Nakonec jsme příjemně zmoženi zalehli, netušil jsem však, že noc ještě nekončí. Než jsme usnuli, povedlo se mi lehce se dotknout Naďčiny ruky, samozřejmě náhodou, ovšem nečekal jsem pozitivní zpětnou vazbu. Nonverbální komunikací bylo řečeno vše, ale prostředí nepřálo intimním aktivitám. Navíc šustivý spacák není zařízen na změny poloh v utajení, nakonec však příroda zvítězila nad naším rozumem, a když jsme se ráno vypravovali na Pelister, věděli jsme s Naďou, že v dosažení vrcholu jsme Francouze předběhli již v základním táboře.

Spojení cest

Cesta na Pelister se nazývá Rocky Trail, česky bychom řekli skalnatá trasa, která svému jménu dělá čest. Vede přímo po hřebeni, ovšem místo pěšin skáčete z balvanu na balvan. Důkazem, že držíme správný směr, byla červená značka (objevovala se tu a tam) a vrchol Pelistru, který na nás občas vykoukl mezi mraky z výšky 2601 metrů. Francouzi se od nás odtrhli a nabrali tempo, které jsme s Naďkou nechtěli držet. Dohodli jsme se s nimi na srazu u nahoře stojícího vysílače. Trasa nebyla ani tak dlouhá jako náročná, naštěstí jsme se podporovali, takže výstup pěkně ubíhal. Nakonec jsme stanuli v cíli, Francouzi se radovali, že dosáhli vrcholu o hodinu dříve než my, což jsme jim nevyvraceli, věděli jsme své. Po odpočinku a malém obědě nastal čas na sestup, bohužel stejnou trasou – po balvanech. Cesta zpět byla o dost bolestnější. Po pár stovkách metrů jsem cítil každý doskok, ale nakonec jsme cestu završili bez úrazu. Náročná trasa nám dala dost prostoru blíž se poznat, s Naďou jsme tak zhodnotili, že by mohlo být fajn, kdybychom spolu prožili zbytek cesty. Posledních pár dní v Makedonii jsme strávili v průzračných vodách Ohridu, nechali na sebe dýchnout sílu věků místních klášterů, rozmazlovali se balkánskou kuchyní a nejen jí. V životě je však méně happy endů než v amerických filmech, a tak jsme se po návratu již s Naďkou neviděli. Ale tahle single cesta byla dobrá volba.

Category: 2013 / 05

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Lucho, asi padesátiletý vyzáblý Guatemalec s bezzubými ústy, zapíchl bidlo do žlutavých vln řeky. Raft naložený zbožím se ztěžka odrazil. Za pár minut dorazí, stejně jako stovky pašeráků, imigrantů a sezonních dělníků na druhý břeh. Do Mexika.

Řeka Suchiate, tvořící přirozenou hranici mezi jihomexickým státem Chiapas a Guatemalou, je jedním z nejdůležitějších ilegálních dopravních uzlů Střední Ameriky. V mexickém podsvětí bývá často označována „Tijuanou jihu“. Prakticky nekontrolovaná, řídce obydlená pralesní zóna mezi oběma státy poskytuje ideální podmínky pro volný pohyb lidí, zboží, drog, benzinu či jakéhokoli jiného kontrabandu.

ko1305-mexiko bl illegal-1

Převozníka Lucha, stejně jako dalších několik tisíc obyvatel na obou stranách hranice, živí výhradně transport kontrabandu. Zboží plyne v malých objemech, díky čemuž mu na hranicích neřekne nikdo jinak než „mravenčí byznys“ (contrabando hormiga). Provoz je vysoce organizovaný, převozníci pracují ve skupinách (cooperativas) a každý den se střídají – jeden den jezdí Mexičani, druhý den Guatemalci. Rozvažeči pašovaného zboží na nákladních cyklotříkolkách dokonce platí za průjezd jakési malé mýtné do městské pokladny.

Ilegální, ale nutné?

Odhady mexických úřadů uvádějí, že jen ve městě Ciudad Hidalgo vytváří pohraniční černý trh asi 5000 přímých pracovních míst a několik tisíc nepřímých. „Takhle to bylo odjakživa a my to nemůžeme změnit“, uvedl Rubén Méndez, starosta guatemalské vesnice Ayutla, v místním tisku, s odkazem na dlouholeté ekonomické strádání regionu. Černý trh totiž bují na mexicko-guatemalské hranici již zhruba třicet let. Pokud by úřady zasáhly, způsobily by tím sociální kolaps – tisíce lidí v obou státech by se naráz ocitly bez zdroje obživy. To žádná politická garnitura neriskne.

Cámaras – vratké rafty stlučené z několika prken přivázaných k traktorovým duším – převážejí během dne tuny potravin (konzervy, cukr, rýže, fazole, vajíčka), dále oblečení, toaletní potřeby a benzín. Z Mexika se každý den propašuje do Guatemaly asi milion litrů benzinu. Mexický benzin je díky státní dotaci asi o 30 % levnější než v Guatemale. Přes noc na odlehlejších místech proudí z Guatemaly do Mexika pozemní zásilky jihoamerického kokainu, který míří na severoamerický trh. Pašování zboží je odjakživa vnímáno mezi lidmi na hranici příznivě, protože rovnoměrně rozděluje hubené zisky pro celou komunitu. Naproti tomu drogový byznys je ovládán úzkou skupinou místních gangů napojených na mexické kartely a nevratně drolí tradiční fungovaní indiánských komunit na obou stranách zelené hranice.

ko1305-mexiko bl illegal-2

Za americkým snem

Vedle zboží je řeka Suchiate tranzitním místem pro statisíce převážně středoamerických běženců. Mladíci z Hondurasu, El Salvadoru a Guatemaly utíkají z neutěšených poměrů svých zemí za americkým snem. Podle údajů CNDH (Národní komise pro lidská práva v Mexiku) jich projde přes jižní hranici Mexika asi půl milionu ročně, z nichž skoro polovina míří na sever do Spojených států. Lucho a jeho parťáci je za 10 quetzalů (25 korun) převezou přes řeku z Guatemaly do Mexika, kde je pak dále čeká několik tisíc kilometrů dlouhá mise, při níž čelí mexické policii, drogovým kartelům, které si z jejich unášení udělali byznys, nehostinným pouštím severního Mexika a nakonec zdi na jižní hranici USA.

Ilegální toky zboží a lidí přes hranice Mexika, Guatemaly a sousedního Belize kontroluje a organizuje mexický drogový kartel Los Zetas. Původně elitní jednotka mexické armády, která v drogových válkách přešla na druhou stranu barikády, během krátkého času téměř kompletně ovládla jižní hranici Mexika. Zkorumpovaní státní úředníci a členové místních pašeráckých skupin dostávají svůj podíl ze zisku a udržují tak status quo. Na jejich obranu je třeba zmínit, že jim ostatně nic jiného nezbývá – Los Zetas prosluli krutostí a bezhlavá torza mučených těl, která se často houpou na mexických dálničních mostech, jsou jednoznačnou zprávou pro ty, kdo by chtěli odporovat zájmům kartelu.

I přes složitou situaci zahájilo Mexiko na konci minulého roku výstavbu několika navazujících pohraničních zdí kopírujících řečiště Suchiate. Před sedmi lety, kdy krajem prošel ničivý hurikán Stan, se řeka vylila z břehů a způsobila značné ztráty v zemědělství a na majetku. Oficiálním důvodem pro stavbu zdi je tedy ochrana proti živlům, nicméně mnozí upozorňují, že hlavním cílem zdi, podobně jako v případě zdi podél Rio Grande na hranici USA a Mexika, je především zastavit nekonečný proud „nedokumentovaných“ imigrantů směřujících na sever.

Category: 2013 / 05

TEXT: Eva Palátová, FOTO: Eva Palátová, Petr Přemyslovský

Osm tisíc kilometrů dlouhý transkontinentální pochoďák pěti andskými státy přinesl nejednu kuriozitku. Třešinkou na dortu pak bylo zdolání hory, která má blíže ke Slunci nežli samotný Everest. K pokoření šestitisícovky také došlo kuriózně – na kole.

Pojmy jsou relativní věc a jak se zdá, každé „nej“ se dá nějak posbírat, záleží, odkud se měří. Ten, kdo by počítal suše, prostě jen na počty metrů, přišel by k chilskému Ojos del Salado (6887 m n. m.). Na Hawaii to spočítali „mokře“, ponořili se k bodu nula na dno oceánu a vyhlásili tamní Mauna Lou za sopku o hraně 10 000 metrů (měřeno od mořského dna)! (Výška sopky je 4165 m n. m. při poctivém měření.) Tak takhle se „podvodně“ získávají „nej“! Vlastně kdybychom změřili Sněžku třeba od Pluta, máme největší stožár v celém vesmíru!

V soutěžích národní pýchy zní vyšší čísla lépe, ale nebylo by to dostatečně české, abychom si nevypátrali svoje vlastní nápaditější nej! Držela jsem je zatím v tajnosti, abych své kamarády překvapila. Koneckonců ani naše trasa neměla běžnou startovní čáru – rovník, zato měla dost pošetilý cíl – jižní cíp jihoamerického kontinentu.

Čaj bublal, tajná ekvádorská horská mapa vystrčila růžek z batůžku a hlásila se ke slovu: „Holky a kluci, dávám k odsouhlasení nejvyšší výzvu na trase – vulkán, jenž sahá nejblíže ke slunci, mystický Chimborazo (6310 m n. m.) a také vulkán, do jehož kráteru první sestoupil náš krajan – mohutný Cotopaxi (5897 m n. m.). Je nás pět: tři chlapi, dvě dívky, v poměru sil se zdá, že se tam střídavě nějak vystrkáme. Diskuse?“ Nebyla. Jsou prostě kouzelné věci v životě, co zrovna musíte udělat…

Magistrála vulkánů

Když přírodovědec, cestovatel Alexander von Humboldt v roce 1802 tu hitparádu ekvádorských vulkánů uviděl, nazval 325 km dlouhé údolí od Latacungy až po Ambato „the Avenue of the Volcanoes“ (Magistrála vulkánů). Lépe se trefit nemohl. V čem se ale zmýlil, bylo to, že si při pokusu o zdolání Chimboraza myslel, že pronikl takřka na vrchol nejvyšší hory světa. Mount Everest byl změřen až dobrých padesát let potom.

Kam oko dohlédne, tam je majestátní kužel zahalen dýmem… Vůbec nejvyšším vulkánem Ekvádoru býval El Altar (5320 m n. m.), kdyby při výbuchu nepřišel o špici. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Bez čepice vyfasoval dnes již vyhaslý Altar jiné přízvisko – nejkrásnější hora Ekvádoru! Bohužel také nejnepřístupnější. Ze vzduchu El Altar připomíná botu, jako kdyby sem šlápl nějaký naštvaný ohnivý muž. A sopečných mužů tudy prošlo asi celé vojsko, výčet sopečných velikánů na obzoru pokračuje: Cayanbe (5790 m n. m.), Antisana (5704 m n. m.), Illiniza Sur (5263 m n. m.), Carihuairazo (5020 m n. m.), Sangay (5230 m n. m.)…
Jestliže celá řada ekvádorských sopek má v kolonce „poslední výbuch“ uklidňující informaci „pleistocén“, stejně dlouhá řada sopek tam má výhružně údaj „letos“. Všechny pak trumfuje velmi činná Tungurahua (5016 m n. m.), která má v kolonce heslo „pořád“. Poslední velmi vážné zemětřesení způsobila Tungurahua v roce 1949, kdy zničila celá města: Ambato a Riobambu. Novou Riobambu postavili o 24 kilometrů dál, protože už byla srovnaná se zemí vícekrát. Zatímco Ambato bylo odvážně obnoveno na původním místě, ještě mu nepopadaly domky tolikrát jako Riobambě, aby si přesun zasloužilo. Tungurahua plive oheň den co den, kvůli ní se uzavírají silnice a člověk aby se kodrcal po objížďkách, kdykoliv si oprsklá sopka prskne… Holt je to ostrá ženská! Umí se otřást silou i deseti stupňů Richterovy stupnice, takže objížďky se veskrze doporučují respektovat. Zde v Ekvádoru vám doslova hoří za zadkem!

Lávové pyramidy

Nemám ráda sousloví „dobýt horu“, přece vás hora buď pustí, nebo nepustí, ale drobný hec je vždycky zdravý. Právě Cotopaxi je jasným „svůdníkem“. Do kráteru hory vysoké skoro šest tisíc metrů, kdesi na druhém konci zeměkoule, poprvé sestoupil Čech Béďa Mlčoch, a má tu také právoplatnou ceduličku! Stalo se tak až v roce 1972. O jeden mladý život později zkoušíme to samé…

Jsou dvě možnosti, jak se doma vytahovat, že jste na Cotopaxi byli. Buď si zahrajete na „chodí pešek okolo“ a na slavném treku „Cotopaxi circuit“ obkroužíte horu během asi šesti dní. Pak budete mít horu na fotkách zepředu i zezadu a jako naschvál bude vypadat z obou úplně stejně. Ten samý kužel. To už je taková slabá stránka vulkánů – nevrásnily. Anebo se vydáte přímo vzhůru! Nejkratší cestou je to tři dny rovnou k oblakům bez započítání aklimatizace. Ovšem v realitě se tam nemusíte nikdy dostat, protože pod vrcholem číhá malá zrada. My byli při smyslech a chtěli jsme to vzít skromně pěšky okolo. Ovšem, když už jsme viděli kužel zleva i zprava, smysly jsme ztratili a vzali to vzhůru. Živly se však proti nám malinko spikly. Už druhou noc si na nás otvírala hubu puma, a ač si vlastně jen tak řvala kdesi v dáli za stanem, nebyla to nejklidnější ukolébavka na dobrou noc. Víte, jak řve puma? Jako kdyby za keřem celou noc škrtili dětský tábor. Navíc je puma silně neukázněná, nedodržuje večerku a začíná se ozývat v jedenáct v noci.

Cotopaxi mělo záhadný striktní režim. Kromě tmy v šest a pumy v jedenáct pršelo pravidelně osm hodin denního času. Déšť přicházel přesně jako švýcarské hodinky. Samotný kužel vulkánu se fintivě ukazoval pouze v ukrutně brzký ranní okamžik, pak zatáhl záclonky a do večera byly slyšet jenom burácející laviny. „Jen aby nám nějaká lavina neshrnula kšilt,“ huhlal bubák vedle mě z ponča a rovnal si kapuci. Srdnatě jsme stoupali, když tu nějakého dobráka napadlo, že si v necelých pěti tisících nad mořem uvaříme rýži. Cokoliv se takhle vysoko už docela špatně vaří, natož rýže, ale ve skupině musíte rovnoměrně ustupovat i blbým nápadům. Říká se tomu tolerance nebo „ať je klid“. Myslím, že po dobu vaření rýže se stačilo setmít i rozednít a zbytek času jsme se zabavili rovnáním lávových pyramid nad vším naším jídlem kolem stanů, protože přišel nezvaný host – drzá liška hladová. Tak jsme s ránem opustili naše suťové tábořiště, proti všem zásadám správného trampíka, v úplně jinačím stavu, než jsme tábořiště našli. Egypt hadr! Všude byly pyramidy větší než v Gíze. Ještěže neumíme španělsky, určitě bychom se nazítří dočetli, že Mayové žili šťastně a spokojeně i pod Cotopaxi… Měli tam mega hrobky a někdo je vyžral.

Konečně nastal den D! Došli jsme do chaty pod vrcholem. Z refugia José Ribas (4880 m n. m.) už se musí jen s mačkami a cepínem. Ten jsme neměli a mlsně jsme v chajdě dva dny koukali, kdopak nám je půjčí? Bohužel Švýcaři a Němci si nás prohlíželi, jako bychom jim chtěli sebrat mačky, a tak se náš prvovýstup na vrchol zašprajcnul na sněhovém poli pod vrcholem. Co naplat, vybrázdili jsme ho slavnostně pěti drahami od pytlů a pěti sněhuláky. Nedotáhli jsme to tak daleko jako hrdý krajan Béďa, na druhou stranu, jestli ta nekonečná panoramata nad ledovou špičkou jsou ještě hezčí než ta pod ledovou špičkou, pak už by tu krásu světa z této výšky člověk taky nemusel unést. Docela milý sportovní děda, co stál vedle mne, s východem slunce zíral na magistrálu vulkánů širého kraje u našich nohou, hlesl jediné slůvko: „Heaven.“ (nebe) Víc říct nedokázal. My také ne.

Na kole, na býku, na Chimborazu

Není asi hezčí symbolické tečky za Ekvádorem než tečky jménem Chimborazo – hory, jež sahá nejblíže ke slunci. Měří-li se to od středu země, sahá Chimborazo dále do vesmíru než Mount Everest. Je to dáno elipsoidem naší planety a polohou Chimboraza blízko rovníku. A když za kulatým sluníčkem, tak na kulatém kole! Víte, jak dlouho se pak frčí z šestitisícovky dolů? Celý den! Vědci dlouho považovali vulkán za vyhaslý, ovšem když se mu před několika lety šťourali Švýcaři v geologickém podloží, objevili lávu 7000 metrů pod vrcholem, tak si „vyhaslý“ vulkán Chimborazo vydobyl zpět odborný název „spící“ a museli jsme kolem něj našlapovat i na tom kole potichoučku, aby se nedejbože takovýhle kolohnát neprobudil… Ukázalo se, že největší překážkou nebudou ani tak hluboké lávové rozvaliny, jako spíš rovné pláně, kde na nás číhala věru nečekaná překážka. „Pozor – býci na obzoru!“ Přece jen jsme v oblasti se silnou tradicí býčích zápasů. A jestliže červená barva oblečení se náramně hodí do vysokých hor, aby vás když tak lépe našli, tak zde jsme nad barvou naší smělé výstroje zaváhali. Nicméně dovídáme se od místního chlapce, že býk ze zdejší ohrady by vlastně na červenou neměl reagovat, poněvadž k agresivitě na tuto barvu bývá vyprovokován až v aréně.

Co jsme viděli na nejvyšším kopci s výhledem na celý vesmír? Chviličku jsme byli mrzutí, že přes tu vesmírnou mlhovinu neuvidíme ani vesmír, ani zemi, ale bůh hory byl na nás laskavý. Jedno z nejvzácnějších zvířat planety, jež jsme nepotkali na celičkém vandru napříč Jižní Amerikou, si nás přišlo prohlédnout z očí do očí. Právě na Chimborazu se nachází veliký přírodní park na divoký odchov vikuní. Tato křehká zvířata jsou nejohroženějšími divokým druhem lam a jen tady jsou v bezpečí, neboť pumy už zkrátka nepřejdou dlouhé pásmo hor s minimem potravy, aby se dostaly až sem, vikuním na kožich. Vikuňka je zvíře nesmírně odolné, dokonce vydrží až tři dny putovat a nepít. Přitom nemá žádné hrby jako velbloud a už vůbec ne nějaký robokopský vzhled. Naopak, je štíhlá jako laň a vystrašená jako koloušek. Jediné, co dělá – neustále zdrhá. Vlastně jsme se s vikuňkou tak trochu navzájem lekli. Ona v mlze nečekala kolo, já v mlze nečekala zvíře. A pak že mlha vadí v pozorování zvířat. Dnes se stala mým kouzelným pláštěm na kouzelném místě.

Category: 2013 / 05

Ačkoliv Mikulášovicemi, městečkem v Českém Švýcarsku nedaleko německých hranic protéká pouze malý potůček, pochází odsud nejznámější rybička, kterou Češi a Slováci znají. Ovšem marně byste ji hledali v místních vodách, leda by ji tam někdo ztratil. Mikulášovická továrna Mikov je totiž stovky let vyhlášená výrobou nožů a jejich rybička je originál, který si získal nejen dětská srdce několika generací. Nahlédneme-li do historie, zjistíme, že nožíři a výrobci nůžek sídlili v Mikulášovicích již v 18. století a svou šikovností byli v Evropě známi. Nožířství bylo vážené a mikulášovičtí mistři vyráběli nejen nože všech tvarů, ale též bodné a sečné zbraně nebo břitvy.

Šikovného obchodníka Ignaze Röslera úspěšnost mikulášovických nožířů přivedla v roce 1794 k myšlence založit první místní továrnu na výrobu nožů. Nejprve zaměstnával okolo stovky pracovníků, ale během prvních dvaceti pěti let se tento počet zdvojnásobil. To svědčilo o hospodářské úspěšnosti podniku, který v té době byl „pouze“ vesnickou fabrikou, Mikulášovice byly na město povýšeny až o skoro sto let později Františkem Josefem I. Jak šel čas, byla většina občanů Mikulášovic a blízkých obcí s výrobou nožů provázána buď přímo, nebo nějakou činností ve fabrice. Díky tomu se pro Mikulášovice začal vžívat název „český Solingen“ podle německého města v Severním Porýní – Vestfálsku, které též proslulo výrobou nožů a které bylo za druhé světové války totálně vybombardováno.

ko1305 tema znameni ryb nuz dl

Rösler a Maixner

Největšího rozkvětu zaznamenali mikulášovičtí před a po první světové válce, během druhé světové války pak zabrala továrnu Třetí říše a výroba směřovala k armádním účelům. Po válce zde vznikly dva národní podniky, Koh-i-noor a Sandrik, které byly r. 1955 sloučeny pod názvem MIKOV. Název je zkratkou z Mikulášovické kovovýroby. Takto vydržela tradice nožířů prosperovat až do současnosti. Dnes je podnik v soukromém vlastnictví, ale stále šíří dobré jméno nožířského řemesla. Nás ovšem bude zajímat období okolo první světové války, kdy se součástí nožířské firmy pana Röslera stala i firma Jana Maixnera. Dodnes se přesně neví, zda byl nožířem či pouze obchodníkem s nožířským zbožím, protože neexistují doklady, které by dokládaly pravdu. Jedna věc je ale jistá, Jan Maixner prodával břitvy a v jeho firemním logu byla ryba. Můžete namítnout, že pokud byly břitvy označeny vyraženým logem, dá se předpokládat, že šlo o logo výrobce. Bohužel to není nezvratitelný důkaz. Za první republiky bylo běžné při odběru většího množství zboží od nožířů ze Solingenu označit zboží logem na přání odběratele. Jan Maixner měl patrně velký obrat u některého ze solingenských nožířů a krabičky s jeho zbožím s rybičkou v logu měly označení pro distribuci z Mikulášovic a také z Kolozsváru. To je maďarský název rumunského města Kluž, které bylo do roku 1947 obsazeno Maďary, a dnes patří opět Rumunsku. Dá se tedy předpokládat, že zásoboval břitvami nejen holiče na našem území, ale též na území dnešního Maďarska a Rumunska. Nyní již tedy víme, jak se motiv ryby dostal k továrníku Ignazi Röslerovi, ale od symbolu k legendární kudličce je cesta zahalená tajemstvím. Jak jsem zjistil přímo v Mikově, přesné datum vyrobení první rybičky není známo a jen se může odhadovat na nějakých osmdesát až sto let. S největší pravděpodobností ji vytvořil na koleně po práci některý z dělníků. Zda to bylo jen tak pro radost nebo jako pocta Janu Maixnerovi, to se dnes už nedovíme, jisté však je, že střenky nestandardního tvaru se po nějaký čas vyráběly. Ve starých katalozích tak kromě rybičky můžeme objevit například autíčko nebo vepříka, ovšem ostatní motivy do dnešních dní nepřežily.

ko1305 tema znameni ryb nuz dl 5

Kořeny

V současnosti prožívá nabroušená rybička vzkříšení. Ač se zdálo, že tento nožík, vyráběný z plechu a který kdysi stával pár korun, rychle rezavěl, rozpadal se a snad každý malý uličník ho měl v kapse, upadne v zapomnění, opak je pravdou. V současnosti klasická rybička dostala nový háv. Střenka již není z plechu, ale zinku, čepelka z nerezavějící oceli a nikdo, kdo po ní zatouží ať z nostalgie nebo jiného důvodu, nemusí investovat ani sto korun. Tedy pokud touží po klasice. Má-li však zájemce vyšší mety, dá se pořídit rybička stříbrná nebo pozlacená z mosazi. Opravdu zlatou rybičkou je ta z osmnáctikarátového zlata s českým granátem v oku, s čepelkou z damascenské oceli. Kdyby dnes Ignaz Rösler viděl, jak jeho první podnik prosperuje, jistě by zaplesal. Úmyslně píšu první podnik, někteří členové rodiny továrníka Röslera šli v jeho stopách. Potomci jeho potomků založili nožířskou firmu, která se zabývala výrobou zavíracích nožů, jaké dodnes Mikov produkuje. Zprvu sídlili ve Vídni, ale časem se část společnosti oddělila a přesídlila do Švýcarska. Bystří již jistě tuší, firma potomků zakladatele Mikovu dodnes funguje, a to pod světově proslulou značkou Victorinox. Ale nože z Mikulášovic jsou o 90 let starší.

Category: 2013 / 05

se: Rudolf Švaříček, Foto: archiv lidé&hory

Rakouský horolezec Peter Habeler patří mezi žijící legendy tohoto náročného sportu, přesto o něm zatím moc českých čtenářů neví. Má přitom za sebou například společný výstup s Reinholdem Messnerem na vrchol Mt. Everestu bez kyslíku. U příležitosti jeho 70. narozenin mu v češtině nedávno vyšla kniha Cílem je vrchol.

Každý máme své cíle v životě jinak. Opravdu jsou pro tebe vrcholy tím hlavním?

To je složitá otázka. Hory samozřejmě stojí v čele, ale jsou i další priority. Rodina. Zůstat zdravý, nezranit se, což je pro horolezce velmi obtížné. Zůstat výkonný, a to i do vyššího věku. Potom také dělat stále něco nového, zajímavého. Zůstat bdělý a otevřený. A cestovat, dokud to jde. Hrozně rád se seznamuji s novými lidmi, rád se setkávám se starými přáteli a získávám nové.

Vyzařuje z tebe obrovská skromnost. Kde se bere? Čím se dobíjíš?

Jsem z malé rodiny, mám jen jednoho bratra. Můj otec zemřel velice brzy, už v osmi jsem byl polosirotek. Ale měl jsem skvělou mámu, do života mi dala hrozně moc. Byla velice skromná, i naše živobytí bylo takové. Prostě jsme jedli, prostě jsme bydleli. Máma mě ale především nechala jít mou vlastní cestou. Druhá věc je, že jsem měl skvělé učitele. Bylo obrovské štěstí, že jsem narážel na skvělé lidi, a to je vždycky požehnání. To se skutečně nepoštěstí každému. Takže jsem se vždy snažil zůstat oběma nohama na zemi. Radoval jsem se z vlastních úspěchů, ale stejnou měrou i z cizích. Snažil jsem se myslet pozitivně, což mi vydrželo dodnes.

ko1305 rozhovor habeler 11

V lezeckém tandemu je důležité, jak je kdo dobrý sportovně a lezecky, ale jde i o další energii a nápady. Kdyby nebylo protnutí s Messnerem, pustil by ses někdy do tak velkých pokusů, jako je Everest bez kyslíku?

My jsme lezli těžké věci i předtím, než jsem potkal Messnera. Třeba na pilíř Freney jsem lezl bez něj, to mezi námi ještě nebyl. A potom to bylo úžasné vzájemné působení. Musím říct, že Mes¬sner byl drzý. On prostě střílel vysoko. Volil si vysoké cíle. Já vůbec nevím, to musím přiznat, zda bych měl bez Mes-snera tu odvahu pustit se do takového projektu, jako byl Everest. Messner k nám přišel později, my už jsme byli docela kovaní lezci, když on se k nám přidal, ale nesmírně rychle se vyvíjel, a pak už jsme si nekladli tu otázku, jestli jo nebo ne, bylo to samozřejmé.

Je pěkné, když se lidé umějí vzájemně obohacovat. Které vlastnosti si na Messnerovi nejvíce vážíš?

Nikdo z nás není úplně jednoduchý člověk a každý máme své stránky, kulaté i hranaté. Mohu ho hodnotit za dobu, kdy jsme spolu lezli a hodně toho podnikali. Víte, dobré stránky vidíte na člověku pouze tehdy, když se vám samotnému zrovna moc nedaří. Pak se ty dobré stránky mohou projevit. A musím říci, že když se mi zrovna nedařilo, tak on byl ten, který mě vždy podržel, pomohl. Tak třeba pod tou severozápadní stěnou v táboře na 6000 metrech mě strašně bolela hlava, bylo mi zle a on byl člověk, který mi s naprostou samozřejmostí tehdy vařil. Staral se o to, abych dostal prášky na bolení hlavy. Prostě mě dokázal vždy podržet, když mi bylo zle. To samozřejmě neplatí jen o Messnerovi. Například i o Marcelu Rüedim, o kterém se dočtete v mé knížce. On bohužel posléze, rok po té naší expedici, zemřel, ale byl to také člověk, který dokázal podržet, když mi bylo zle. A já si myslím, že tohle je strašně důležitá lidská vlastnost, které je potřeba si vážit, a já jsem si jí vždy cenil.

Výjimečné osobnosti mají výjimečné vlastnosti. Jaké bylo tvoje soužití s Reinholdem Messnerem v těch nekonečných týdnech, měsících, kdy jste byli spolu zavření ve stanu. Expedice trvá dlouho, zažívají se různé okamžiky…

Abych byl upřímný, my jsme si obvykle dopřáli ten luxus mít dva stany, i když byly maličké. Samozřejmě znám, jaké to bylo na velkých expedicích s těmi velkými. Má to své kouzlo být pospolu ve velkém stanu, ale na takových expedicích, jaké jsme měli my, se moc nemluví. Měli jsme společný cíl, chtěli jsme se společně dostat nahoru, a tomu jsme podřídili úplně vše. No, a fungovalo to. Taky šlo o to, že jsme nikdy nebyli na sebe vzájemně protivní, nebo si nedělali naschvály. Na našich expedicích jsme také navíc nebyli úplně sami, potkávali jsme i jiné horolezce. Celkově bych to shrnul asi tak, že jsme se snažili do toho lesa volat hezky, protože platí, že jak se do lesa volá, tak se zpátky ozývá.

Největším znalcem Everestu byl ve své době šerpa Babu Čiri, který byl desetkrát na vrcholu, ale při svém jedenáctém výstupu se zřítil do trhliny a zmizel v místě poměrně nenáročném.

Co se týče Babu Čiriho, tak pokud vím, on zemřel, když se ze svého stanu chtěl dostat do jiného stanu za naprosto banálních okolností. Já jsem ho znal stejně dobře, jako si ho znal ty. A musím říci, že to bylo neuvěřitelné. Je to určitý fenomén, že mnozí výborní, špičkoví horolezci nakonec najdou smrt v nějakém lehkém terénu. Člověk si nesmí říct: „Á, teď už je to lehké, teď už o nic nejde.“ Protože pak se úplně nejsnáze stane, že tam najde smrt. Je potřeba si uvědomit, že před takovouto smrtí nikdo není ochráněn. To se může stát každému, to se mohlo stát klidně i mně. Člověk si nesmí dovolit povolit v pozornosti a brát věci na lehkou váhu.

ko1305 rozhovor habeler 6

Vy jste byli první, kdo šel bez kyslíku. Jaké to byly pocity, když jste šli novátorsky do „neznáma“?

V našem expedičním týmu byli dva úžasní doktoři, se kterými jsme delší čas spolupracovali. Pro nás bylo důležité, že nám řekli, „když půjdete rychle, na lehko a počasí bude spolupracovat, tak to dokážete“. A také pro nás bylo důležité, že jsme tak úplně nevěděli, co se nám může stát a jaké jsou různé podoby neúspěchu, od výškové nemoci přes otok mozku po otok plic. Měli jsme takovou tu pozitivní drzost, že jsme si řekli „tohle vše do podrobností snad ani nemusíme vědět“. Musíte tam jít s tím, že když to nepůjde, tak se otočíte. Žádné přehnané hrdinství.

Jaká byla poslední noc a finální myšlenky? Měli jste strach?

Samozřejmě, že tam nějaký byl, ale především v základním táboře. Nejvíce je přítomný, když jsi pasivní. Když ležíš ve stanu, venku je zima, fičí tam vichr, tak to člověka přepadne. Nesmí se tomu ale poddat. Věděli jsme, že šerpové už někdy v 50. letech byli i nad jižním sedlem. Podobně Angličané před námi. Náš logický závěr byl jednoduchý – když půjdeme nalehko, bez velké zátěže, máme spíše než kdokoli jiný šanci se nahoru v pořádku dostat. Zkusme se na to podívat i z jiné strany. Podívejte se na všechny ty náctileté mladé skokany na lyžích, kteří dnes drze, ale elegantně skáčou ze všech možných evropských můstků. Já vím, to je to mládí, které mají, ale zároveň je tam i ta drzost. Takové to „já si troufnu“. Mají za sebou skvělou přípravu a dobrého trenéra, který jim řekne: „Ty to teď dokážeš.“ Stejné to bylo u nás.

V Antarktidě jsme po úspěšném výstupu na nejvyšší horu Mt. Vinson mířili na další, obtížnější vrchol. K ránu jsem se ve stanu probudil a slyšel cizí hlas: „Nechoď do toho, je to zabiják.“ Pověrčivost, osudy a znamení… Věříš na podobné věci?

Myslím, že jsme všichni tak trochu pověrčiví. Snad každý má nějaké ošklivé sny nebo ošklivé noční můry, včetně mě. V Nepálu se mi jednou před výstupem stalo, že spadla hvězda a já jsem si řekl: „Jo, tam vylezu, to dokážu.“ A nakonec jsem tam nevylezl. Takže zase takový význam tomu nepřikládám. Podle mě je nesmírně důležité, aby byl člověk připravený a sebevědomý, a aby si dokázal uvědomit vlastní schopnosti. Hory požadují opatrnost. Vyžadují od člověka disciplínu. Mnozí lidé si myslí, že na horách je obrovská volnost oproti městu. Myslí si, že na horách si mohou dělat, co chtějí, ale tak to vůbec není. Právě v horách je nutná disciplína, vše zvažovat. Samozřejmě, že i já dám na intuici. Když člověk cítí, že není jeho den, tak zůstane dole a nahoru nejde.

Nepál je země buddhismu, hinduismu a dalších duchovních proudů. Jak to máš s božstvy, bohy a vším „tam nahoře“. V co věříš?

K tomu musím říci, že jsem katolík. Někdy horší, někdy lepší. Lepší zejména tehdy, když jsem na tom spíše hůře, a horší, když jsem na tom dobře, to se moc nemodlím. Co se týče buddhismu, ten já mám rád, protože to je náboženství, které zcela odmítá válku a násilí. Opravdu mi imponuje tolerance budd¬hismu i hinduismu. To, že odmítají nátlak na ostatní. Jsem katolík, pokřtěný, vychovaný v katolické víře, ale vedle toho mám malé sošky Buddhy, kteří u mě doma mají místo vedle Krista. V tomto kontextu bych rád doplnil ještě jednu věc. Mnozí z vás možná znají ten fenomén, že když je člověk opravdu na hranici svých možností a sil, tak pak někdo přijde, pak se něco objeví, kdo člověku pomůže. Na osmi tisících tento fenomén je, popsali ho i jiní horolezci. Kdo byl na osmi tisících, ten si jistě dokáže představit, anebo to i zažil, že tam s tebou prostě někdo je. Nějaká imaginární postava. A já jsem přesvědčen o tom, že je to jakýsi anděl strážný, který člověku pomůže, že je tam s ním.

Jak velkou roli sehrály v tvém životě ženy? Ovlivňují motivaci k vrcholům?

Na to vůbec není snadné odpovědět. Já jsem měl to štěstí, že jsem se v horách s ženami potkával, ne, že by byly s námi v expedici, ale lezly s námi. Ať už to bylo na K2, Nanga Parbat, a třikrát jsem se potkal s týmem čtyř skvělých polských horolezkyň. Byly to úžasné, silné ženské. Nosily stejně těžké bágly jako Messner. Navíc se říká, že ženy jsou v horách lepší než muži, protože ženský organismus se horám dokáže lépe přizpůsobit. Ženy jednoduše k životu mužů patří, protože kde bychom my muži bez žen jinak byli.

Má člověk v těch vypjatých chvílích i čas na zábavu?

Jistě, tenhle znáš? Potkají se dva yettiové a jeden se ptá toho druhého: „Ty, poslyš, existuje ten Messner vůbec?“

Peter Habeler
• *22. července 1942. Peter Habeler a Reinhold Messner v 70. a 80. letech minulého století výrazně ovlivnili vývoj sportovního horolezectví. V roce 1974 jako proslulý „dream team“ společně jako první přelezli severní stěnu Eigeru za méně než 10 hodin. O rok později vystoupili poprvé v historii alpským stylem na osmitisícovku – tedy bez použití lan, výškových táborů a bez pomoci nosičů. A roku 1978 zdolali jako první lidé vrchol nejvyšší hory světa Mount Everestu bez použití umělého kyslíku. Poté se jejich cesty rozdělily.

Category: 2013 / 05

TEXT: Stanislava Jarolímková

I když za křesťanský znak bývá považován kříž, tím prvním a nejrozšířenějším se stala ryba. Důvodů, proč tomu tak bylo, mohlo být několik, ale jisté je jen to, že si ho sami křesťané nevymysleli. Rybu jako symbol uctívali již pohané. Nejstarší egyptské a babylonské příběhy o dvou nebeských rybářích ji spojovaly s asyrsko-fénickým kultem mořské rybí bohyně Atargatis. Ta přišla na svět z vejce, které nalezly v Eufratu dvě ryby, vykoulely je na břeh a zde je několik dní zahřívala holubice. V chrámech, kde byla Atargatis oslavována spolu se svým synem-rybou jménem Ichtys, bývaly velké bazény, v nichž plavaly posvátné ryby, jichž se nikdo nesměl dotknout, a rituálně se zde pojídalo maso „obyčejných“ ryb. Dalším rybím pohanským bohem byl například napůl muž a napůl ryba, jenž se jmenoval Dagon a jehož mitru tvořila rybí hlava.

ko1305 tema znameni ryb symbol 1

Ježíš nebyl křesťan

Křesťané byli stoupenci Ježíše. Sedm let poté, co byl v Jeruzalémě ukřižován, tedy v roce 40 n. l., si „nedaleko“ – v syrské Antiochii (ležící na severovýchodním břehu Středozemního moře) zřídili svoji první obec, podstupovali křest a podle něj si dali jméno. Z toho je patrné, že židovský muž Ježíš neměl ani tušení, že se stane protagonistou náboženství odštěpeného z judaismu. V Antiochii bylo také rozhodnuto, že křesťané nejsou povinni podstupovat obřízku, jíž se Židé od dob Abrahama odlišovali od příslušníků ostatních národů. Výraz „křesťanství“ prý poprvé vyslovil syrský biskup Ignác z Antiochie, který žil na počátku 2. století po Kristu. Vysvětlení, proč si vyznavači křesťanství zvolili za svůj symbol právě rybu, existuje povícero. Možná prý tím chtěli připomínat, že Ježíš zahájil svoji činnost na západním břehu Galilejského jezera bohatého na ryby, či to má připomínat fakt, že Ježíš preferoval zdravou výživu, v níž dominovala zelenina, ovoce, ječný chléb a – jak lze předpokládat – i rybí maso. (Židé měli dovoleno jíst z vodních živočichů vše, co mělo ploutve či plováky, šupiny nebo skořápky, tedy jak ryby, které lovili, tak ty, které nasolené či sušené dováželi z Egypta.) Vyloučit nelze ani to, že křesťané chtěli tímto způsobem zdůraznit svoji odlišnost od Židů a pohanů, neboť vycházeli z toho, že při potopě světa to byly právě ryby, které tuto přírodní katastrofu v pohodě přežili.

Výraz ryba se opakoval v kázáních, coby symbol ji začali pilně znázorňovat i umělci (namalovali-li tři propletené ryby v trojúhelníku, šlo o symbol sv. Trojice) a nepřekvapí nás, že pronikla také do bible. V evangeliu sv. Matouše 4/19 se praví: „I dí jim: Pojďte za mnou, a učiním vás rybáře lidí“. Dalšími odkazy na ryby v bibli jsou například přirovnání dělení lidí na ty, kteří se dostanou do nebe a ty, kteří propadnou peklu, k práci rybářů třídících nový úlovek, doporučení Ježíše v souvislosti s placením chrámových daní, aby Petr šel k moři, nahodil udici, a „tu rybu, kteráž nejprve uvázne, vezmi, a otevra ústa její, nalezneš groš. Ten vezma, dej jim za mne i za sebe“. Nebo motiv zázračného rybolovu (Šimon si Ježíši stěžoval, že nedokázali za celou noc nic ulovit, on mu poradil, aby poodjeli kousek od břehu a rozprostřeli své sítě a „když to učinili, zahrnuli množství veliké ryb, tak že se trhala síť jejich“). Ryba figuruje také v apokryfním příběhu Tobiáše, který za pomoci archanděla Rafaela ulovil velkou rybu, jejíž žluč použil jako lék pro nemocné oči svého otce, což bylo téma zpracované mnoha umělci. Dalším oblíbeným motivem se stal známý příběh Jonáše, jehož spolkla a nakonec opět vyvrhla velryba, což je pojímáno jako obdoba Ježíšova zmrtvýchvstání.

ko1305 tema znameni ryb symbol  blog.rome-guide.it

Kreslení do hlíny

V římských katakombách byl od poloviny 2. století křest znázorňován na nástěnných malbách jako rybolov, postupně se objevovalo vyobrazení Ježíše přítomného ve křticí vodě v podobě ryby a křesťanům se začalo říkat „rybičky“, protože se křtem „rodili“ ve vodě. Jazykem prvních křesťanů byla řečtina, v řečtině tedy vznikl kryptogram „ichthys“ – řecky ryba – který se vysvětloval jako „Iésús Christós Theú Huiós Sótér“ („Ježíš Kristus Boží syn Spasitel“).

Když se dva lidé setkali a jeden nakreslil do hlíny obrys horní poloviny těla tohoto vodního živočicha a druhý přikreslil spodní, věděli, že jsou jedné víry. Co se pronásledování křesťanů týče, dopouštěli se ho pouze někteří psychicky nemocní římští císaři. Zvláštní vztah k nim měl Konstantin I. Veliký, sice mu coby milovníkovi masité stravy vadilo jejich převažující vegetariánství, ale roku 313 vydal edikt milánský, jímž právně uznal křesťanské obce a křesťanství označil za tolerované náboženství. A co nám z rybího symbolu zůstalo dodnes? Že ke štědrovečerní večeři jídáme většinou rybí polévku a kapra. Naši předkové ho nejčastěji připravovali načerno, ale také namodro, s kysanou smetanou, marinovaného, v rosolu či smaženého, obloženého bramborovým salátem, nebo podávaného s křenem či zavařeným ovocem.

Category: 2013 / 05

TEXT: Stanislava Jarolímková

„Podivín, skrz naskrz podivín! On myslí jinak, žije jinak a činí vše jinak než ostatní. On je neúnavný, důsledný, praktický, obětovný, všestranný, vysoce vzdělaný, pro vše nadšený – hotový podivín!“ napsal o Vojtovi Náprstkovi Jan Neruda. A nemýlil se.

Vojta Náprstek se narodil se v Praze 17. dubna roku 1826 jako druhý syn Anny (1788–1873) a sládka, vyučeného pivovarníka Antonína Fingerhuta (1775–1832); na matrice mu přeložili do němčiny české jméno Náprstek. Dostal jméno Adalbert a zanedlouho se s rodiči a bratrem Ferdinandem (1824–1887) přestěhoval na Betlémské náměstí do domu U Halánků čp. 269/1, kde byla vyhlášená vinopalna a pivovar vařící pivo pro výčep i prodej přes ulici. Roku 1832 maminka sice podruhé ovdověla a zůstala na syny i firmu sama, ale byla nesmírně pracovitá a rázná, a tak obojí zvládala.

Adalbert se jí vzepřel poprvé tehdy, když se jednalo o jeho vysokoškolské vzdělání. Zatímco bratr poslušně nastoupil na pražskou techniku, obor pivovarnictví, on snil o tom, že se stane orientalistou. Dokonce se prý učil arménsky a později plánoval, že pojede „přes Tichý oceán do Asie. Zemí čínskou, Mongolů, kirgizských kozáků po hranice ruské, na Astrachaň, přes Černé moře do Istanbulu atd.“. Jenže maminka byla zásadně proti; prý kdo to kdy viděl, aby se člen rodiny vlastnící známou pražskou firmu toulal kdesi v divočině.

ko1305 cr naprstek

Vídeňské extempore

Adalbert Fingerhut se tedy s povzdechem zapsal na práva, což si „osladil“ alespoň tím, že je šel roku 1846 studovat do Vídně, aby byl z dosahu dalších matčiných zákazů a příkazů. S pilností to ovšem rozhodně nepřeháněl, takže si snadno našel mj. čas na články, které psal do Pražských novin vydávaných K. Havlíčkem Borovským. To stojí za zmínku zejména proto, že je podepisoval šifrou W. nebo W. N., protože od studií důsledně používal český překlad svého jména, pod nímž ho známe dodnes (i když jejich oficiální změny se dočkal teprve roku 1880).

Čas mu zbyl i na to, aby se v roce 1848 zapletl do vídeňského a českého politického dění, takže na něj byl vydán zatykač, což ho přimělo k rozhodnutí odplout do Ameriky. Kvůli tomu se zadlužil, proto poslal domů před odplutím z Hamburku 17. října 1848 třicetistránkový dopis, v němž se snažil vše vysvětlit. Mj. napsal: „Předrahá panímámo! … Ne pro dobrodružství, ne pro vyražení se tam ubírám. K jakému ohromnému prospěchu pro mne Amerika bude, o tom doufám budu moci brzo Vám zprávy podat … nepochybuji, že se mi podaří vše to dobré, které se tam naučím, vše to šlechetné, které si osvojím, domů, do vlasti své přenésti.“

Americké stýskání

V New Yorku vystoupil na břeh krátce před Vánocemi roku 1848. Živil se jako pouliční prodavač, lepič obálek, dělník na stavbě kostela nebo pomocník truhláře. V roce 1849 založil První českoslovanský spolek, jenž měl především pomáhat přistěhovalcům. V polovině června roku 1850 se usadil severně od Chicaga, v městečku Milwaukee (stát Wisconsin), kde si zřídil německé knihkupectví a čítárnu; i když měl šanci obstát, protože tu žilo mnoho Němců, pro jistotu nabízel i dechové nástroje, parfémy, mýdla, papírnické zboží a dětské hračky.

V témže roce ho čekala další nepříjemnost, související s tím, že do Ameriky s ním odjela jeho přítelkyně, modistka Katynka Krákorová (1827–1888), dcera pražského kavárníka. Seznámili se roku 1847 ve Vídni, kde se zkoušela uchytit jako herečka, kamenem úrazu bylo to, že se v dopisech domů podepisovala Náprstková. Matka dala Náprstkovi na vybranou, buď se s Katy rozejde, nebo z domu U Halánků nedostane ani krejcar. Po dvou letech se tento problém vyřešil rozchodem těch dvou, a Vojta začal dostávat finanční příspěvky, které využil k vydávání novin Milwaukee Flugblätter. Když se v roce 1856 zúčastnil výpravy vládního zmocněnce k indiánům kmene Dakota v Minnesotě, uvědomil si, že by mohl pražskému muzeu pomoci sbírat zajímavé exponáty. Vyzval v novinách k darům, a nakonec poslal domů 356 knih, 800 periodik, 130 indiánských předmětů, 212 minerálů a mnoho hmyzu, ptáků a plazů. Přestože Náprstka jeho americké aktivity těšily, začal se mu do pocitu dobře vykonané práce vkrádat stesk po domově.

Muzeum malé…

Maminka o synově stesku věděla, a tak zahájila již roku 1853 přípravy na jeho návrat. Nejprve složila na pražském policejním ředitelství 300 zlatých coby poděkování za to, že 18. února téhož roku přežil František Josef I. ve Vídni atentát, o rok později nechala na dnešní Národní vztyčit při panovníkově příjezdu do Prahy slavobránu a nakonec přiměla syna, aby se oficiálně omluvil za své „osmačtyřicátnické“ přečiny a ujistil císaře svou věrností. Teprve pak směl Vojta zamířit domů. Když procházel vraty domu U Halánků, ukazoval kalendář datum 25. února roku 1858.

V roce 1862 se s pražskými vlastenci vydal na světovou výstavu do Londýna, kde se dohodli, že by Praze prospělo průmyslové muzeum. Náprstek nakoupil předměty pro školy i domácnost, a když navzdory jeho předpokladu o nic z toho neprojevilo zájem Národní muzeum, vystavoval je na Střeleckém ostrově. Ledničky, pračky, žehličky, Papinův hrnec a další předměty Prahu sice uchvátily, ale umístit je musel v domě U Halánků, v němž se v té době už pivo nevařilo, a který se stal významným pražským českým kulturním a společenským centrem. Přál si zde vytvořit České průmyslové mu¬zeum určené především pro potřeby řemeslníků a malých živnostníků. Veřejnosti bylo poprvé zpřístupněno roku 1874. Do domu U Halánků se musela vejít i Náprstkova knihovna, která měla již roku 1865 úctyhodných 4500 svazků.

ko1305 cr naprstek dog

…a muzeum velké

Bylo ale jasné, že dosavadní prostory nebudou pro exponáty stačit, a tak poklepal Fr. L. Rieger 17. dubna roku 1876, v den padesátých Náprstkových narozenin, na základní kámen k nové třípatrové muzejní budově. V ní byl v letech 1888–1893 umístěn mj. jeden unikátní exponát – kostra plejtváka myšoka mylně nazývaného velryba, která tu čekala na dokončení nové budovy Národního muzea (dnes zvané historická) na Václavském náměstí. Před stěhováním kostry Náprstek uspořádal v jejím hrudním koši hostinu, při níž se podávalo velrybí maso, které však údajně nikomu nechutnalo.

Další etapa historie muzea založeného V. Náprstkem začala potom, co po jeho smrti bylo zřejmé, že etnografické předměty početně převažují zvláště zásluhou darů cestovatelů a Čechů žijících v zahraničí. S ohledem na stupňující se obtížnou finanční situaci nadace a tím i muzea je předalo 3. května roku 1932 do správy státu pod novým názvem Náprstkovo muzeum všeobecného národopisu.

Za druhé světové války provedl německý, okupanty dosazený ředitel svévolně zásadní změnu charakteru tohoto muzea přičleněného počátkem roku 1943 k Národnímu muzeu. Všechny průmyslové exponáty a technická zařízení předal Národnímu technickému muzeu, sbírku uměleckých a umělecko-řemeslných předmětů přemístil do historicko-archeologického oddělení Národního muzea a Umělecko-průmyslového muzea a exponáty etnografické týkající se slovanských evropských zemí pro změnu daroval Národopisnému oddělení Národního muzea. Na Betlémském náměstí tak zůstaly pouze exponáty související s mimoevropskými kulturami, které muzeu darovali především krajané či cestovatelé jako E. Holub, E. S. Vráz, A. V. Frič, J. Kořenský či J. Hloucha. Byl proto roku 1962 přijat nový název Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur.

Náprstek a ženy

Modrooký Vojta se příslušnicím slabého pohlaví rozhodně nevyhýbal, ale při schůzkách se je snažil především „vést k výšinám“ a předával jim alespoň část svých znalostí, doporučoval vhodnou četbu a vysvětloval význam emancipace. Tím však slečny pokaždé zklamal, protože ony v něm viděly nikoliv svého učitele a rádce, ale především dobrou partii. Ve Vídni se sice zamiloval do zmíněné Katynky Krákorové, ale jeho manželkou se nakonec stala Pepička neboli Josefa Křížková (1838–1907), jedna z dcer sladovnického mistra od Halánků. Sblížili se, když jí bylo dvacet let a po čtyřech letech se prvně políbili. Zpočátku svůj vztah tajili, ale po čase se Vojta maminky zeptal, jestli by si mohl Pepičku vzít. Požehnání nedostal, oženil se teprve 25. února roku 1875, dva roky po smrti paní Anny; bylo mu devětačtyřicet let a nevěsta byla o dvanáct let mladší.

O paní Náprstkové se hovoří jako o vzoru skromnosti, takže zřejmě nebyla právě zářným příkladem emancipované ženy. Lidé si jí však vážili, protože se věnovala charitě, spoluzakládala kuchařskou dívčí školu a vychovala pět adoptovaných osiřelých dívek.

Emancipace vpřed

Vojta Náprstek se jako jeden z mála začal věnovat postavení žen ve společnosti. Od roku 1862 pořádal přednášky, na nichž mj. přesvědčoval české dívky a paní, aby byly emancipované jako Američanky. Tvrdil, že ženy jsou stejně schopné jako muži, mají-li vytvořené potřebné podmínky, mohou být jejich rovnocennými spolupracovnicemi a podle jeho názoru by neměly pečovat jen o domácnost a rodinu. Dokonce prohlásil, že jedna bezdětná učitelka, starající se o několik desítek dětí, je schopna vykonat pro společnost mnohdy více než matka vychovávající „pouze“ dvě vlastní děti. Byl to on, kdo informoval o amerických zařízeních pro předškoláčky, a tím inspiroval k založení první pražské školky.

Logickým vyústěním Náprstkových snah se stalo roku 1865 založení klubu, jenž si dal název Americký klub dám (ono dlouhé „á“ není překlep). Do něj se mohla přihlásit každá Češka, která oslavila šestnácté narozeniny a kterou doporučily jiné dvě členky. Ženy si ho vedly samy a mohly se tu věnovat řadě oborů – od medicíny a historie přes umění a psychologii až po techniku a politiku. Přednášeli zde čeští vědci (mj. J. E. Purkyně), spisovatelé (J. V. Sládek, J. Zeyer či J. Vrchlický) i cestovatelé (například J. Kořenský) a samozřejmě také členky klubu. Dveře sálu, v němž se přednášky konaly, měly pouze v horní části okénko, takže muži do něj neviděli, ale mohli naslouchat tomu, o čem se v místnosti mluví. Za dvacet let tu proběhlo 575 přednášek, které vyslechlo téměř 27 000 posluchaček. Spolu s Vojtou Náprstkem napomohly ženy z klubu i rozšíření vánočního stromečku, protože zaváděly jeho stavění a zdobení v sirotčincích, útulcích a v nemocnicích.

Sečteno a podtrženo

Výčet Náprstkových aktivit je úctyhodně dlouhý. Propagoval například obecní vodovod s filtrovanou vltavskou vodou, elektrické pouliční osvětlení Křižíkovými obloukovými lampami, zavádění plynu do domácností na vaření, elektrickou tramvaj, založení zoo, vybudování pražského krematoria, pro hasiče žádal parní stříkačku, podporoval těsnopis a kritizoval ženské vlečky, protože vířily prach. Prosadil, aby ženy s kočárky a invalidé na vozíčcích se mohli pohybovat po chodnících, na¬vrhl litinové zdobené mříže chránící kořeny stromů rostoucích na chodnících, sháněl peníze na stavbu Národního muzea i na dostavbu katedrály sv. Víta, podporoval postavení petřínské rozhledny, byl čestným členem Českého klubu velocipedistů a Českého spolku pro pěstování moruší a pomáhal Elišce Krásnohorské založit Minervu – první dívčí gymnázium v celém Rakousku-Uhersku. Od roku 1873 byl členem obecních starších při pražské městské radě a v letech 1881 až 1892 byl zároveň městským radním.

Ve své knihovně přijímal řadu osobností českého národního života, angažoval se v zemském sněmu, stal se předsedou spolku pro postavení pomníku Jana Husa, byl vrchním rozhodčím při závodech velocipedistů a veslařů, prvním předsedou Klubu českých turistů, založeného roku 1888, a zapojil se do příprav Všeobecné zemské jubilejní výstavy konané v roce 1891. Při jakési příležitosti pronesl: „Srdce moje nechápe nutnost zla, proto bych rád přinesl všechnu oběť, kterou však též od každého požaduji, aby bída, chudoba a nevědomost zmizely z povrchu země.“ Vojta Náprstek zemřel uprostřed příprav na Národopisnou výstavu dne 2. září roku 1894, tři dny po záchvatu mrtvice; poslední chvíle prožil v tichu, protože chodník i ulice kolem domu byly vystlány slámou. Jeho ostatky doprovodily tisíce Pražanů na Nádraží státní dráhy (dnešní hlavní nádraží), odkud je rodina dopravila – jak si přál – ke kremaci do saské Gothy. Na urně s jeho popelem, uložené v domě U Halánků, jsou vyryta slova Julia Zeyera: „Co z těla zbylo, snadně se vejde v nádobu malou, srdce jeho veliké přece však nosilo v sobě celý svět.“

Category: 2013 / 05

Head-Smashed-In Buffalo Jump (v češtině přibližně „skok, kde si bizoni rozbíjeli hlavy“) je název proslulého bizoního skoku v kanadské provincii Alberta, asi 180 kilometrů od Calgary. Tento sráz byl dlouhou dobu používán indiánským kmenem Černonožců k lovu bizonů. Na severoamerických pláních jsou desítky podobných míst, avšak toto patří k největším, nejdéle používaným a nejlépe zachovalým. Proto bylo v roce 1981 zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO.

ko1305 kanada bizoni alfred jacob miller - hunting buffalo

Bizoní skoky byly nejrozšířenější indiánskou metodou hromadného lovu těchto fascinujících zvířat. Šlo o tradiční podzimní hony, při kterých se indiáni zásobili masem na zimu. Princip lovu spočíval v nahnání celého stáda k okraji srázu, odkud zvířata padala z výšky do údolí. Aby bylo možné nahnat masu zvířat požadovaným směrem, bylo nejprve třeba postavit koridor, kterým se zvířata hnala ke srázu. Koridory sestávaly ze dvou řad kamenných mohyl a hatí, svazků větví zapíchaných do země. V blízkosti srázu byly hatě hustší, směrem od srázu stále řidší. Koridor mohl být dlouhý i několik kilometrů a směrem ke srázu se zužoval.

Úkolem lovců bylo nasměrovat prchající stádo bizonů do koridoru. Toho lovci dosáhli šikovným manévrováním. Nebylo těžké dostat stádo do pohybu požadovaným směrem, bizoni se dají snadno vyplašit, vyžadovalo to však velké množství lovců a koordinovanou činnost.

Promyšlený plán

Obvykle si pár indiánů obléklo masky vlků. Ti měli za úkol bizony vyplašit. Další lovec byl použit jako návnada. Na hlavu si oblékl bizoní masku včetně rohů a přes záda si přehodil bizoní kůži. Imitoval tak bizoní mládě. Jeho úkol byl nelehký – navést prchající stádo ke srázu. Musel stát tak daleko od bizoního stáda, aby jej bizoni zpozorovali a následovali jej. Bizoní zrak je slabý, rozeznává pouze pohyb. Naproti tomu mají výborný čich, dokážou větřit až na vzdálenost dvou kilometrů a trávu ucítí pod třiceticentimetrovou pokrývkou sněhu. Ačkoli vypadají těžkopádně, ve cvalu dosahují rychlosti až 50 kilometrů za hodinu. Tímto tempem jsou schopni běžet půl hodiny i déle. Proto indián hrající návnadu nesměl stát ani příliš blízko. To by ho bizoni doběhli a ušlapali.

Jakmile dosáhlo stádo koridoru z mohyl a hatí, snažili se lovci zvýšit rychlost prchajícího stáda na maximum. Těsně u srázu se musel lovec v bizoní masce schovat za některou z kamenných mohyl. Aby zvířata v koridoru nezměnila nečekaně směr, skrývali se za kamennými mohylami lovci, kteří mávali oštěpy a plášti, aby zvířata udrželi v požadovaném směru. Když první bizoni zjistili, že cesta končí srázem, bylo již pozdě, zezadu se na ně tlačila další masa zvířat. Nebylo úniku, huňatí obři padali do jisté náruče smrti. Zvířený prach se smísil s pachem krve. Někteří umírali hned po pádu, jiní byli doráženi čekajícími muži. Lebeční kosti praskaly pod nárazy kamenných seker. Za pár minut leželo pod skálou několik desítek bezvládných těl. Všichni indiáni se okamžitě pustili do práce. Bylo třeba zvířata stáhnout z kůže, vyjmout vnitřnosti a jazyky. Pomocí ostrých kamenů se maso porcovalo, těla bizonů se pod rukama lovců rychle měnila v bílé kostry. Z každého týpí se v pozdním odpoledni linula vůně bizoní pečínky. Tradiční lov skončil, zbytky masa se usušily a tím byly přípravy na zimu završeny.

ko1305 kanada bizoni shutterstock 72927787

Hromadný hrob

Nejznámějším bizoním skokem je právě „Head-Smashed-In“. Sráz je široký asi tři sta metrů a v nejvyšším bodě jeho výška nad údolím, rozprostírajícím se pod srázem, dosahuje asi deseti metrů. Důležité je, že leží po směru větru. Bizony tak neznervózňoval pach smrti, který se odtamtud linul. Kořeny jeho využívání sahají do doby před šesti tisíci lety. Podle historiků zde tímto způsobem ukončilo svůj život několik desítek tisíc zvířat. Indiáni nechávali na úpatí srázu po krvavých jatkách ležet zbylé kosterní pozůstatky, které místy vytvořily až desetimetrovou vrstvu. Bizoní skok jako techniku přestali indiáni používat někdy během 19. století poté, co získali koně a změnili způsob lovu.

Dnes jsou podobné lokality neocenitelným zdrojem pro archeologický průzkum, obzvláště proto, že vrhají světlo na vývoj výroby a používání tehdejších nástrojů. Výkladové centrum, skvěle zasazené do této římsy, vypráví příběh místa, které po několik tisíciletí k lovu bizonů sloužilo. Uvnitř centra jsou v sedmi patrech výborné expozice, které poskytují obsáhlý výklad technik používání skoku a jeho materiálního i duchovního významu. Z nejvyšší terasy budovy vede po vrcholu srázu stezka, z níž je krásný výhled na prérie na východě a na terén na západě, který lovci tak zkušeně využívali, aby stáda bizonů nahnali do zkázy.

I dnes se v okolí bizoního skoku pár set kusů pase. Indiáni z kmene Pieganů, což je jeden z černonožských kmenů, je už neloví. Místo toho provádějí turisty po návštěvnickém centru a vysvětlují historii kmene a způsob lovu. Sami tomuto místu říkají itsipa-sikkih kinih-kootsiya-opi, což znamená „místo, kde byla rozmačkána lebka“. Při jednom honu tu totiž došlo k tragédii, kdy padající bizon rozdrtil hlavu mladého bojovníka pod skálou.

Category: 2013 / 05

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Nelekejte se, vážení čtenáři, že se vám budeme snažit pod hlavičkou Koktejlu podstrčit nějaký neuvěřitelný recept na vaření. Zelí je přezdívka vzniklá mezi přáteli Petra Zelenky, předního českého akvaristy a rybáře, který se v tomto oboru pohybuje více než třicet let. Ve své akvaristické dílně vyšlechtil rybí princezny s barevnými závoji, které znají chovatelé u nás i v zahraničí.

ko1305 tema znameni ryb akvarista dl 3

Od ptáků k rybám

Nevím, kdy jsme se s Petrem Zelenkou setkali poprvé, ale bude to jistě jedna dekáda, tenkrát to pro mě byl jen obyčejný chlap s ustupujícími vlasy a šíleným plnovousem. Až má akvaristicky založená kamarádka mě upozornila na jeho vášně věnované šupinám. Zvědavost mě tak přivedla do jednoho sklepa v Ústí nad Labem, který svou teplotou a vlhkostí připomínal amazonský prales. Jakmile jsem sestoupil do podzemí, pochopil jsem, proč mě Zelí přivítal jen v kraťasech, triku a pantoflích. Rybičky zkrátka potřebují konstantní teplotu šplhající ke třiceti stupňům. „Jak jsi se vlastně dostal k akvaristice?“ ptám se poté, co jsem se aklimatizoval na všeobjímající teplo.

Jeho odpověď „já měl vždycky nějaké zvíře“ mě nepřekvapila tolik jako fakt, že začínal na drobném i nedrobném ptactvu. „Bydlel jsem celé dětství na vesnici, narodil jsem se v Libčevsi u Loun, a tam jsem choval straky, vrány a dokonce jsem měl i sovu.“ „Nicméně od ptáků k rybám to je skok, nebo ne?“ vyzvídám. „Neměl jsem jen ornitologické zájmy, táhlo mě to i k vodě. Nejprve jsme dělali klukoviny s udičkou pytlačkou, a když jsem trošku vyrostl, tak jsem své rybářské aktivity zlegalizoval. Navíc kromě chytání na rybnících a řekách mě začalo bavit chovat barevné rybičky v akváriu.“ To se nakonec Zelímu stalo i osudem. Po vystudování chemie a podstoupení základní vojenské služby nastoupil v Ústí nad Labem do místní chemičky. Ovšem celkově bylo zaměstnání jen nutné zlo k přežití, Zelího srdce již od osmdesátých let tlouklo ve sklepě, kde pozvolna přibývala akvária a množili se šupinatí tvorečkové. Jeho vášeň se však nezastavila pouze u chovu, ale byla s přibývající praxí povýšena.

Genetická laboratoř

Závojnatost je v přírodě negativní anomálie, rybičky s ploutvemi obdařenými závojem jsou nápadnější a pomalejší. To z nich dělá snadné cíle predátorů, kteří takové zvíře nekompromisně eliminují. Případný závojnatý pár by byl neplodný. V tomto jsou zákony džungle neúprosné. Ovšem pokud se objeví závojnatá rybka v domácím akváriu, je vše jinak. Těší nás je pozorovat a je příjemné se návštěvám pochlubit takovou rybí princeznou, která honosně proplouvá akváriem. Ovšem pochlubit se závojnatou rybičkou, kterou má málokdo, je o poznání hřejivější pocit. Tím se dostáváme zpátky do teplého sklepa a zároveň genetické laboratoře Petra Zelenky. Zde po letech pokusů a křížení vzniklo šest nových druhů akvarijních rybiček. Zprvopočátku šlo o neonky, běžné rybičky, ovšem Zelí je povýšil a křížením je obdaroval závojem. Tento počin se nakonec dostal i za hranice nejen Česka, ale dokonce Evropy. Ve Spojených státech býval chov závojnatých neonek, ovšem nebyl dostatečně odolný a během let zanikl. Až díky Zelímu se tato akvarijní rybička vrátila do USA, navíc v odolnějším chovu. Tři druhy neonek v závoji jsou pouze polovičním úspěchem. Zelí oblékl do závoje též ancistrusy (krunýřníky). Nevíte, jak tato rybička vypadá? Pokud navštívíte akvaristický obchod, tak vězte, že to jsou ty rybičky „přicuclé“ ke sklu akvária, požírající řasy tvořící se na vnitřní stěně. Dnes se tak můžete pokochat nejen závojnatým klasickým ancistrusem, tmavým bíle kropenatým, ale též ancistrusem zlatým nebo dokonce červeným. Nemohl jsem si odpustit zvědavou otázku. „Můžeš mi prozradit, jak to děláš, pokud to není tajné?“ Zelí ani nehnul brvou a bez okolků mi začal vysvětlovat princip křížení, vědom si toho, že realizaci stejně neprovedu, protože jde o postup vcelku zdlouhavý. „Celá magie je ve spojení příbuzných rybek. Podívej, vezmu závojnatou rybičku samce a přidám k němu jinou barevnou mutaci bez závoje. Samozřejmě holku, jinak by tam kluci mohli hrát maximálně karty. Po spáření vznikne nějaká populace, ale ta ještě není ta pravá. Dále je potřeba vybrat holky z toho nového vrhu a podstrčit je k jejich otci k druhému spáření. Druhá generace pak vychází v požadovaném efektu závojnatosti a správné barvě.“

ko1305 tema znameni ryb akvarista dl 2

Akvarista rybářem

Jak to Zelí vyprávěl, měl jsem dojem, že jde o jednoduchou záležitost, nicméně pouze pro ostříleného akvaristu, jakým Zelí bezesporu je. Navíc celý proces trvá rok u neonek, u krunýřníků je doba jednou taková. Předpokládám, že při mém pokusu o stejný počin bych měl místo akvária s rybičkami v závoji spoustu tvorečků plavoucích naznak. Ještě než jsem sklep plný bublajících akvárek opustil, vzpomněl jsem si, že Zelí je náruživý rybář. „Zelí, ty jako rybář akvarista, nevadí ti pojídat ryby? Rychlá odpověď „vůbec ne“ svědčila, že i akvarista může být bez výčitek vášnivým rybářem. Navíc jsem měl to štěstí něco z rybích pokrmů od Zelího ochutnat, a nikdy jsem neměl rybu lépe upravenou. A bylo jedno, zda se jednalo o pečenáče, rybí karbanátky, saláty z jiker, uzené ryby nebo rybí guláš. Pokaždé bylo navýsost jasné, že ryby se Zelím jsou nejlepší.

Category: 2013 / 05

TEXT: Jaroslav Petr

Světovou úrodu kávových bobů ohrožuje nebezpečná plíseň. Na svém tažení světem devastuje plantáže ve Střední a Jižní Americe. Zastaví ji genetici?

Ranní sluníčko si razí cestu hustými korunami stromů a dopadá na listy kávovníků zkropené rosou. Cecilio Ramón ale tuhle krásu nevnímá. Ustaraně prochází plantáží. Tu a tam sáhne do koruny keře a bedlivě prohlíží jeho listy. Když zahlédne světlou skvrnu, přeběhne mu mráz po zádech. „Roya,“ zašeptá zdrceně. To slovo vrhá černý stín na plantáž i na živobytí Ceciliovy rodiny. Cizopasná rez druhu Hemileia vastatrix – španělsky „roya“ – napadne nejprve listy na přízemních větvích. Světlé kruhové skvrnky se začnou roztahovat a list nakonec uschne a upadne. Z kávovníku zůstanou holé větve. Nejhůře postižené jsou mladé výhonky na konci větví. Právě na nich by se zakládala úroda příští rok.

ko1305 kava bl wikipediea hemileia vastatrix

Nejhorší kávová krize

Ramón je jedním z třiasedmdesáti tisíc drobných kostarických pěstitelů kávy. Svou troškou do mlýna přispívá k půldruhému milionu šedesátikilových žoků, které se každoročně naplní na kostarických plantážích kvalitními kávovými zrny. V následující sezoně nemůže Cecilio Ramón očekávat víc než polovičku obvyklé sklizně. Kávovníkové keře rzi většinou nepodlehnou. Úroda je ale bídná. Rez Hemileia vastatrix řádí na kávovníkových plantážích Mexika a Střední Ameriky už čtyři desetiletí. Současná krize je ale zdaleka nejhorší. Kostarický parlament přijal počátkem roku 2013 zákon, který vládě dovoluje financovat boj proti kávovníkové rzi. Další země Střední Ameriky přijímají obdobná krizová opatření. Až nejbližší čas ukáže, zda a jak tyto akce zaberou.

Dědictví po Ludvíku XIV.

Kávovníkovou rez Hemileia vastatrix objevili britští přírodovědci na planě rostoucích kávovnících v Keni v roce 1861. Podezření, že choroba může zkomplikovat pěstování kávovníku, se potvrdilo už o osm let později, když rez napadla plantáže na Šrí Lance a rozšířila se i do dalších pěstitelských oblastí na Sumatře a Jávě. Kávovníky tehdy na tento „mor“ bezmála vymřely. Počátky pěstování cejlonského čaje spadají právě do doby „kávovníkové krize“, protože pěstitelé viděli v čajovníku náhražku za ztracený obchod s kávou. Ve 20. letech minulého století ničila rez plantáže na rozsáhlých územích Afriky i Asie. V roce 1970 se ukázalo, že stačila zdomácnět i v americké baště kávy – v Brazílii. V té době odvozovaly všechny kávovníky rostoucí od Brazílie až po Mexiko svůj původ od jediného keře pěstovaného v roce 1713 ve skleníku francouzského Krále Slunce – Ludvíka XIV. Jihoamerické kávovníky byly geneticky „jednobarevné“ a nevyskytovaly se mezi nimi rostliny, které by dokázaly chorobě vzdorovat. To šíření ničivé rzi významně napomohlo.

Rez vrací úder

Kostaričtí pěstitelé se strachovali o své plantáže už v roce 1989, když se na tamějších kávovnících prudce rozmohla „roya“. Nikaragujské kávovníky čelily obdobné devastaci v roce 1995. Nákazu se ale podařilo zvládnout a pěstitelé věřili, že rez je jednou pro vždy vyřešený problém. Účinné ochranné postřiky, změny v péči o keře a v hospodaření na plantážích stavěly spolu s dalšími opatřeními zárodkům rzi do cesty na první pohled neprůstřelnou barieru. Pěstitelé kávovníků ukolébaní úspěchem polevili v ostražitosti a výsledkem je nejhorší katastrofa v dějinách produkce kávy na americkém kontinentě.

ko1305 kava bl louis xiv

Cesta z krize je zřejmá. Podobně jako v jiných zemích musí i středoameričtí pěstitelé přejít na odrůdy kávovníku, které jsou vůči rzi odolné. Keňa už drží odolnými odrůdami rez pod kontrolou. Také kolumbijští majitelé plantáží si díky nim zajistili klidnější spaní. Ještě před několika roky museli stříkat ochrannými chemikáliemi více než polovinu ploch. Dnes se perou se rzí zhruba na desetině všech plantáží.

Obavy z genového inženýrství

Šlechtění odolných kávovníků je zdlouhavá a nevděčná práce. Každá oblast má své vlastní kávovníky, které dávají v tamějších podmínkách dobrou a kvalitní úrodu. Kávovníky odolné ke rzi ale mívají horší zrna a často zaostávají i ve výnosech. Křížení původních kávovníků, náchylných k chorobě, s cizími odolnými kávovníky tak připomíná balancování na ostří břitvy. Noví kříženci by měli od rodičovských rostlin získat vždy to lepší. Zdaleka ne vždycky se to ale povede.

Genetici znají asi desítku genů, které dokážou kávovník proti rzi celkem spolehlivě obrnit. Pro genové inženýry by nebylo těžké tyto geny vnést do dědičné informace vynikajících odrůd a zajistit jim odolnost. Mnozí spotřebitelé by však takovou geneticky modifikovanou kávu odmítali. A tak nezbývá, než se poprat se rzí hezky postaru.

Pokud se to nepodaří, může se stát šálek kávy luxusním zbožím, za které si budeme muset připlatit. V mnohem horší situaci by se však ocitl Cecilio Ramón a další pěstitelé. Pokud by kávovník rzi podlehl, přišli by o jediný zdroj obživy.

Category: 2013 / 05

Nebe plné hvězd od obzoru k obzoru, oheň rozdělaný na písku pod skálou. Na ohni konvička se zeleným čajem, který je silný, sladký a slévá se do skleničky z velké výšky, aby vypěnil. Spacák si na noc rozkládám do písku na okraj vyschlého řečiště a sleduji Jižní kříž.

Sopečné pohoří Atakor, kde v noci klesla teplota na -2 °C, je součástí oblasti Hoggar (Ahaggar) a jedinou přístupnou oblastí pro turisty v jižním Alžíru. A to jen na zvláštní povolení a s tuaregskými průvodci. Vine se tudy jediná cesta, dlouhá asi 250 km, také kolem hory Assekrem, vysoké 2780 m, s poustevnou Charlese de Foucaulda. Nenechte se mýlit různými názvy pro stejná pohoří, každý autor map nebo průvodce používá jiné názvy. Našimi průvodci jsou Tuareg Kasem jako šéf a řidič a kuchař Žabbaren, který je původem z rodu otroků, kteří dříve sloužili Tuaregům.

ko1305 alzirsko dl 3

Tuaregové pocházejí původně z Berberů, do střední Sahary přišli asi před pěti sty lety ze severu, odkud byli vytlačeni Araby, a žili výhradně nomádským životem. Dělí se na řadu klanů, které spolu v minulosti různě válčily. Tuaregové neuznávali moderní hranice Libye, Alžírska ani ostatních zemí a volně putovali pouštěmi středu Sahary. Jejich jazykem je tamašek, dialekt berberštiny, a kabylština. Po založení samostatného alžírského státu přišli o většinu svých rodových práv a z jejich otroků, které si vodili z jihu Sahary, se často stali úředníci alžírské správy, a tak dnes bývalí otroci vládnou Tuaregům. Stejná situace nastala v dalších státech, které zabraly tuaregská území – Niger, Mali, Libye. Pošlapání jejich tradičních hodnot, útlak ze strany vlády, ignorování jejich práv na území, kde jsou značné zásoby uranu a ropy, které vlády vytěžují, přivedlo Tuaregy až k touze po samostatném státě. Řada Tuaregů se přiklání k muslimskému náboženství, došlo i ke spojení s islámskými extrémisty, s jejichž pomocí v loňském roce založili samostatný stát Azawad. Naštěstí Tuaregové velmi rychle pochopili, že extrémní islamismus je špatný, na podzim 2012 ukončili spolupráci s extrémisty a přiklonili se raději zpět k místním vládám. V lednu 2013 pak následovala intervence francouzských vojsk v Mali a boj o vytlačení extrémistů. Pouštěmi jižního Alžíru vedou pašerácké stezky a toto rozlehlé území je velmi obtížně kontrolovatelné. To umožňuje extrémistům, dříve vedeným Mochtárem Belmochtárem, proslulým jednookým velitelem vojenských jednotek extrémistů, zabitým počátkem března v Mali, pašovat pouští levné cigarety z Nigeru na sever a naopak z Libye, která válkou ztratila kontrolu nad zásobami zbraní, vyzbrojovat bojové skupiny. Ty jsou pak hrozbou pro všechny cizince v Alžíru a vůbec v celé oblasti, protože mají na svědomí řadu únosů.

Poklad Sahary

Přes obrovská lávová pole, po pěšince mezi černými kameny se nese malá karavana čtyř velbloudů. To Tuaregové jedou od svých stád do města pro zásoby. Stáda mají v okolí guelty. Mezi lávovými poli je tu bývalý říční kaňon, na dně jsou jezírka s vodou, která mizí až v nejparnějším létě. To je v této oblasti jediný zdroj vody pro stádečka koz, které tu Tuaregové pasou. Čím se tady ta stáda koz živí, to nechápu. Kolem obrovských čedičových skalních suků, které zbyly z původních sopek, stoupáme stále výše až do tábora pod horou Assekrem. Ve výšce asi 2500 m n. m. je tu postavený kamenný dům – útočiště. Teď před ledovým větrem a v létě před žárem. Jsme zde z jediného důvodu, a tím je vidět západ a východ slunce v pohoří Atakor, což je považováno za největší zážitek z celé Sahary. Z vrcholu hory Assekrem se otevírá pohled na celé pohoří. Je to jako Tolkienův Mordor. Zapadajícím sluncem zalitá torza sopek jsou zlatá a jejich vrcholky jsou vidět až k obzoru. V dálce je vidět pohoří Tassili N´Ajjer, Tedefest a Garet el Djenoun – hora Džinů. Po mrazivé noci, kdy teplota ve větru spadla až k -7 °C, se ještě za tmy šplháme znova na vrchol. Slunce vykouklo přesně za nejvyššími skalními suky a jeho zlaté paprsky znovu nasvítily celou scenerii.

Folklor

Tuaregové se v mnohém odlišují od původních Berberů ze severu a od Arabů vůbec. Už třeba jen svým vysokým vzrůstem a hrdým držením těla. Tuaregské ženy, pověstné svou krásou, nenosí šátky přes obličej. Šátek šéš nosí výhradně muži. A na rozdíl od severu nenosí krátký, ale pořádně dlouhý, šestimetrový pruh látky. Ten mají pečlivě omotaný kolem celé hlavy a zejména kolem úst. V minulosti věřili, že ústy se mohou do člověka dostat zlí duchové. Tuaregské společenství se diametrálně odlišovalo od ostatních v severní Africe – bylo založeno na matriarchální linii. Řada Tuaregů dnes pod tlakem okolí konvertovala k islámu. Jejich víra je ale pohodová, z islámu si vzali dobrá pravidla a ta nepohodlná nebo nesmyslná prostě ignorují. Například se nevzdávají alkoholu. Silným zvykem, čehož si všimne každý cestovatel provázený Tuaregy je, že drží polední siestu. Přes polední spánek nejede vlak, je posvátný a neoddiskutovatelný. Jejich zajímavým rysem je též udržování pořádku. Nejen naši průvodci všechny odpadky spalovali, ale i kolem tuaregských vesnic je, na rozdíl od arabských, čisto. Po dalším putování lávovými poli, místy protkanými vyschlými řečišti s akáciemi a pasoucími se velbloudy, přijíždíme ke skále s prehistorickými rytinami. Vytvořili je obyvatelé Sahary před 10 000 lety i v sousedních pohořích Tassili a Acacus. Rytiny jsou důkazem, že Sahara byla v té době zelená a plná zvěře. Nejvíce mě zaujal slon v pohybu. Naprosto stejná, jen větší a zrcadlově obrácená rytina je v pohoří Acacus v Libyi. Oba sloni mají nakročeno a prehistorický autor vytvořil velmi dynamický dojem. Jen se obávám, že s ohledem na téměř válečný stav už ani jednoho z těchto slonů nikdy neuvidím. Na skalním útesu jsou další obrázky – žirafy, buvoli, koně, gazely, krávy. A na samém vrcholku, kam se šplháme přes vratké balvany, jsou lidské postavy s kulatými hlavami. Takové, jaké Dänikena inspirovaly k teoriím o mimozemšťanech.

ko1305 alzirsko dl 4

Prehistorických rytin a maleb je v celé oblasti Hoggaru spousta. Bohužel jsou často poničeny islamisty, mají odsekané celé hlavy. A objevily se i případy, že byl odseknut celý kus kamene a rytina putovala do soukromé sbírky.

Doprovod

Cestu zpět nám zkomplikovala intervence v Mali. Francouzi tu na žádost vlády zasáhli proti extrémním islamistům. Ti nezaváhali a na oplátku obsadili alžírské plynárenské zařízení v In Aménas – 700 zajatých civilistů, při ne zrovna dobře provedené osvobozovací operaci bylo 30 cizinců zabito. A tak jsme cestovali tři dny na sever v doprovodu osmi vojáků se samopaly, kteří si nás po 200 km na check-pointech předávali. Město Timimoun na okraji Velkého západního Ergu jsme navštívili krátce a pod dozorem. Nutno podotknout, že nepřetržitý dozor vojáků byl sice nepříjemný, ale vše měli perfektně zorganizované a na dalším check-pointu vždy čekala připravená další jednotka. Tato situace, tedy permanentní nebezpečí teroristického útoku nebo únosu tak z jinak překrásné země, jakou Alžírsko je, dělá destinaci, které by bylo patrně lépe se vyhnout. Bohužel.

Category: 2013 / 05

TEXT: Zdeněk Micka

Na náhorní plošině uprostřed Arménie stojí v kruhu desítky vztyčených balvanů. Některé z nich jsou v horní části skrz naskrz provrtané. Tento unikátní detail odlišuje největší megalitickou památku v Zakavkazsku od podobných míst jinde ve světě.

Planina za městem Sisian je zapadákovem i na arménské poměry. Před sedmi tisíci lety zde však vzkvétala civilizace, která po sobě zanechala celkem dvěstě dvacet tři menhiry, z nichž některé měří až tři metry a váží kolem deseti tun. Většina z nich stále stojí, jen některé menší monolity už jsou povalené nebo poškozené erozí. Celkem čtyřiaosmdesát kamenných stél mělo v horní části kulatý otvor o průměru 5–10 centimetrů. Děravé kameny byly pochopitelně náchylnější na poškození, takže se jich dochovala v původním stavu sotva polovina. Arméni z okolí říkají tomuto místu Zorats Karer (Kamenní vojáci). Azeři, kteří zde žili ještě před válkou v 90. letech, je nazývali Ghodhun Dash, což znamená v překladu to samé. Běžně se používá také jméno Karahunj (Zpívající kameny).

ko1305 armenie   8 00540

Obětní oltář

Prorezavělý moskvič statečně poskakuje po hrbolaté cestě. Čekám, že se mi popraskané přední sklo každou chvíli vysype na klín. Arménský děda za volantem mé obavy nesdílí a radostně do něj buší prstem, když ukazuje na obzoru první vztyčené kameny. „Jako děti jsme si sem chodili hrát na schovávanou,“ říká školní ruštinou. Procházíme se po historickém areálu. Monolity pokryté barevnými lišejníky trčí všude, kam oko dohlédne. Nejmohutnější kruh sestává asi ze čtyřiceti kamenů bez otvorů. Odtud vedou dvě křídla severním a jižním směrem. Severní řada sestává z osmdesáti kamenů (původně jich devětačtyřicet mělo otvory) a je dlouhá asi sto třicet metrů. Jižní alej tvoří sedmdesát kamenů (původně jich šestadvacet mělo otvory), a je o málo kratší. Uprostřed centrálního kruhu nacházíme jakousi nízkou čtvercovou stavbu s plochými kameny místo střechy. Připomíná obrovský oltář. Tady byly patrně v pohanských dobách přinášeny krvavé oběti bohům. A kdo ví, zda šlo jen o zvířata… Fantazie povzbuzená mystickou atmosférou i morbidními zážitky z nedávných návštěv arménských kostelů, před kterými místní popové dodnes zařezávají ovce a kozy, pracuje naplno. Zorats Karer je magické místo. Není divu, že mnoho badatelů při jeho návštěvě ztratilo chladnou hlavu a pustilo se na tenký led spekulativních teorií.

Astronomická observatoř

Nejdále zašel asi arménský profesor Paris Herouni (1933–2008), jehož životní náplní se stalo sbírání důkazů o tom, že je Zorats Karer nejstarší astronomickou observatoří světa. Zaměřil se pochopitelně na tajemné díry v kamenech, kterým Arméni říkají „antsk“ (oční otvor, kukátko). A k překvapení všech našel spoustu dokladů o tom, jaká tělesa jimi dávní stavitelé pozorovali. Brzy také navázal plodnou spolupráci s nadšenci pro megalitické památky z celého světa. Společně s nimi pak začal místo skutečných záhad řešit i bizarní spekulace o propojení všech pravěkých stavitelů. Podobnosti hledal nejen v architektuře prehistorických objektů, ale i jejich názvech.

Například jméno Stonehenge je podle jeho tvrzení vlastně totožné s názvem Karahunj, který pro arménské megality použil již ve 13. století kronikář Stepanos Orbelian. Arménské slovo kara znamená totéž co anglicky stone, totiž kámen. Výraz hunj nemá ekvivalent v moderní arménštině, stejně jako je tomu u henge v angličtině. Paris Herouni však samozřejmě nepochyboval, že obě slova mají stejný význam, má i několik možností, co znamenají, přemýšlí a kombinuje… A pak se hned vrhá na další problém, vždyť jistě není náhoda, že Carnac, největší megalitická památka ve Francii, má ve svém názvu arménské slovo „kar“!

Parlament versus archeologie

Jako všichni záhadologové přistoupil Herouni ke zkoumání památky Zorat Karer metodicky chybně, totiž s přesvědčením, že jde o astronomickou observatoř a je to jen třeba dokázat. Jeho čilá publikační a „osvětová“ činnost však přinesla výsledky. O astronomickém účelu se dnes píše v souvislosti s monolity Karahunj prakticky ve všech knihách a turistických průvodcích. A nejen to! Podle rozhodnutí arménského parlamentu z roku 2004 se tato historická lokalita oficiálně jmenuje Karahunj (Carahunge) Observatory, (Rozhodnutí vlády č. 1095-n, 29. červenec 2004). Arménští politici si prostě svou nejstarší astronomickou observatoř světa odhlasovali a vůbec nepřihlédli ke stanovisku archeologů, kteří na místě mnohokrát pracovali.

Asi nejdůkladnější průzkum Karahunj provedl tým archeologů z Mnichovské univerzity (Institut für Vorderasiatische Archäologie). Podle závěrů, které vědci publikovali v roce 2000, nemá Zorats Karer nic společného se Stonehenge a ani nesloužil jako astronomická observatoř. Vykopávky přinesly zjištění, že jde o rozsáhlé pohřebiště kultury střední doby bronzové a doby železné.

ko1305 armenie shutterstock 2267442 limpopo

Záhada nevyřešena

Procházíme mezi balvany a hledáme ty děravé, abychom se sami přesvědčili, kam jsou otvory nasměrovány. Z okolní pláně přichází několik sympatických pastevců, které upoutala přítomnost cizinců. Podle jejich svérázného tvrzení jsou děravé kameny náhrobky žen, ty ostatní patří mužům. Říkají nám také, že je místní lidé kdysi využívali k uvazování domácích zvířat.

Zjišťujeme, že žádná z děr nemíří k obloze. Otvory mají překvapivě pravidelný tvar, jsou velmi umně zhotovené. Zdá se, že jejich tvůrce musel použít nějaký gigantický vrták, aby dosáhl ve velmi tvrdém materiálu této kvality. Nejčastěji se v této souvislosti mluví o nástrojích z obsidiánu, neboť toto sopečné sklo sloužilo v Arménské vysočině k výrobě nástrojů od neolitu. Zajímavé je, že kamenné stély kromě „kukátek“ nenesou jiné stopy opracování.

Archeologové pro záhadné otvory nenašli žádné jednoznačné vysvětlení. Ale uvedli, že balvany byly kdysi spojeny hliněnou zdí v mohutnou hradbu. Díry tedy mohly mít funkci pouhých okýnek, a proto také míří do okolního terénu a ne k nebi.

Podle některých indicií, například nízkého stupně zvětrání, byly otvory do kamenných bloků vytvořeny až dodatečně, a nepocházejí tedy od původních stavitelů. Jejich účel tak patrně neměl nic společného s prvotním posláním svatyně.

Dům boží

Důkladný archeologický průzkum nepřinesl nic, z čeho by šlo usuzovat, že Karahunj sloužilo jako observatoř pro určování polohy Slunce, Měsíce a planet. Dokonce není možné prokázat ani tvrzení, že by některé kameny sloužily např. jen k určování místa východu slunce během roku. Za prvé krajina vypadala před tisíci lety úplně jinak. Za druhé, ať už budeme přímkou spojovat jakékoli body, bude vždy výsledek nejistý. Neboť ani nevíme, co stavitelé megalitů považovali za východ slunce. Byl to první paprsek světla? Nebo chvíle, kdy už byl celý kotouč nad obzorem? Rozdílná odpověď znamená i podstatný rozdíl v azimutu. Stejně je tomu i se západem slunce a pohyby Měsíce. To vše sice zmnožuje možnosti pro nadšence, jako je Paris Herouni, ale nemá žádnou cenu pro seriózní vědu.

Karahunj bylo pouze dávným pohřebištěm, kultovním místem, které sloužilo jako most mezi světem živých a mrtvých. Archeologové v souvislosti s megality na celém světě často připomínají, že populární paleoastronomický výklad kamenných kruhů není prakticky nijak doložen ani v historii, ani z etnografických analogií. Tato místa sloužila obvykle k pohřebním a náboženským rituálům. Již ve Starém zákoně říká Jákob: „Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, stane se domem Božím.“

Category: 2013 / 05

TEXT A FOTO: Ivan Brezina (magazín Maxim)

Tibetské svitkové malby zvané thangky jsou jedním z nejhezčích projevů himálajské kultury. Dnes jsou pro Tibeťany jedním ze způsobů, jak přežít v exilu.

Poprvé jsem je spatřil kdysi dávno v nepálské Pókhaře. Barevné obrazy visely ve stáncích tibetských utečenců. Na první pohled mě zaujaly zneklidňující složitostí, které jsem tehdy nerozuměl. Po několika cestách do Asie, když už jsem se začal trochu orientovat v zákoutích mahájánového buddhismu, jsem se za thangkami vypravil do indické Dharamsaly. Kromě tibetské exilové vlády tu totiž sídlí i Tibetský výtvarný institut.

ko1305 indie bl img 9634 1

Letitý trénink

Staleté umění malby náboženských obrazů sledujeme v malém ateliéru, ale malíři si nás nevšímají. Sklánějí se nad stojany, zcela zabráni do díla. Není v tom neuctivost – malování thangkek je podobně hluboká koncentrace, jako třeba modlitba. Až mám trochu pocit, že focením ruším. „Pokud chcete být skutečným mistrem, musíte malbu studovat nejméně dvacet let,“ vypráví náš průvodce. „Nejde totiž jen o samotné malování, ale hlavně o detailní znalosti buddhistické filozofie a ikonografie.“

Studentů tu sedí několik desítek. A přitom se už zdálo, že tohle umění zmizí. Mladou exilovou tibetskou generaci thangky nezajímaly. Připadaly jí příliš zdlouhavé, pracné a „zastaralé“. Staří učitelé postupně umírali a už to vypadalo, že své znalosti nestihnou předat. Pak ale thangky objevili turisté a stal se z nich vyhledávaný suvenýr. Jen málo cizinců ví, že thangky nejsou čistě tibetské. Představují konglomerát celé řady historických a kulturních vlivů. Snad za to může tibetský král Songtsän Gampo, který podle tradice zavedl v zemi v 6. století mahájánový buddhismus. Oženil se s nepálskou princeznou Bhrikuti, jež si s sebou z domova přinesla srolované obrázky Avalókitéšvary a dalších původně nepálských božstev. V nové vlasti tím podnítila velký zájem o nepálské umění. Aby mohlo být snadněji dopravováno z Káthmándú do Lhasy, vymysleli nepálští umělci někdy v 9. století nový typ rolované malby, která se stala zárodkem pozdějších tibetských thangkek.

Na jačím hřbetě

V 7.–12. století se nový styl skladných obrazů rozvinul a ustálil, jako by byl ušit na míru potulným buddhistickým mnichům, kteří často cestovali velmi daleko a ve špatném počasí. Dnes s sebou nepotáhnete desítky těžkých knih ani rozměrná plátna v rámech, ale čtečku nebo paměťovou kartu. Kdysi putovaly „obrazové informace“ srolovány na hřbetech jaků nebo na zádech nosičů. Když mniši dorazili na místo, postavili stany, rozvinuli thangky a začali místní lidi učit. Dnes je jen nahradili turisti a dávná funkce „přenosnosti“ přežila v jiném kontextu. Koupenou thangku srolujete kolem dřevěné tyčinky, na kterou se zavěšuje, strčíte do báglu a je to. Druhá vlna šíření thangkek šla v opačném směru – ze severu na jih. Po čínském přepadení Tibetu v říjnu 1950 okupanti zničili většinu klášterů. Cenné historické malby pálili po tisících jako „modlářský přežitek“. S miliony tibetských uprchlíků utíkali i malíři, kteří pak založili nové dílny a školy v Nepálu a severní Indii.

ko1305 indie bl img 9634 2

Tři jedy mysli

Thangkek existuje celá řada. Některé zobrazují mahájánové světce bódhisattvy. Každý z nich má řadu atributů, podle kterých ho na malbě snadno poznáte. Tak třeba Maňdžušrí drží v ruce plamenný meč, symbol jeho schopnosti „utínat“ nevědomost. Častým námětem je také mandala – barevný kruhový diagram s řadou barevných úrovní, který bývá vysvětlován jako „posvátný prostor“ nebo „symbolický plán reality“. Nebo souložící božská dvojice Šivy a Šaktí, která ale nevyjadřuje nic necudného. Jde o symbol tantrického spojení dvou základních kosmických principů, které jsou díky „božskému sexu“ v dokonalé harmonii. Dalším rozšířeným motivem na thangkách je bhavačakra, „kolo samsáry“, zobrazující cyklickou existenci lidské duše v šesti různých světech. V závislosti na našich činech (a tedy na karmě, kterou si tím vytváříme) se můžete v příštím životě narodit jako cokoli od boha, poloboha, člověka, zvířete či hladového ducha, až po bytost uvrženou do pekla. Thangka tím říká: Rozhodnutí o naší budoucnosti je jen na nás! Často ale obsahuje obraz Měsíce jako symbol možnosti uniknout z koloběhu neustálých zrození a smrtí a osvobodit se. Zobrazuje i symboly tří „jedů mysli“, které nám v tom brání: prase (nevědomost), hada (žádostivost) a ptáka (hněv). Kolem nich se mihotají plameny jako symboly nestálosti a věčné změny našeho světa, v němž nelze vybudovat nic trvalého.

Jedno z přirovnání říká: Thangka je jako mapa pro toho, kdo hledá cestu sám do sebe. A mapa musí být přesná, protože jinak byste zabloudili. Kompozice postav je proto přesně dána, stejně jako jejich velikosti, postoje a gesta. Obličeje mají předurčené proporce, ruce a nohy musejí směřovat do předepsaných úhlů. Vzpomeňte na romaneto Jakuba Arbesa Svatý Xaverius, podle něhož je prý v jednom z obrazů v pražském chrámu svatého Mikuláše zakomponován plán cesty k pokladu. Najde ho jen ten, kdo rozšifruje hádanku, danou matematickými poměry motivů obrazu. Kdyby malíř thangky přesně dané koordináty pozměnil, obraz by „nefungoval“. Jeho složitá symbolika by se vytratila. Thangky se dají různě „číst“. Nabízejí odlišné interpretace, a to jak v konkrétní, tak i v abstraktní rovině. Zatímco někdo vezme obraz doslova a spatří na něm děsivé bytosti, jiný uvidí symboly různých stavů lidské mysli. Pro nás ze západu představují thangky rébus právě proto, že nerozumíme skrytým významům osob a předmětů, které jsou v nich zašifrovány. Detaily správně „přečte“ jen zasvěcený.

Kopírování kopií kopie

Základem thangky je hedvábné nebo bavlněné plátno, které se natře směsí křídy a klihu z jačích kostí. Vznikne tak podklad, na kterém malba dobře drží. Na bílou plochu se pak napíšou mantry – posvátné slabiky s esoterickým významem, které každé thangkce dávají její „duchovní sílu“. Očím ale zůstávají skryty. Po přetření další vrstvou podkladové směsi a jejím důkladném zaschnutí se předkreslí motiv, který se pak postupně vybarvuje. Dřív se k tomu používala přírodní barviva, spojená přírodním latexem džarmou. Dnes je většinou nahrazují trvanlivější tempery. Nepředstavujte si ale omalovánky – zvlášť složité thangky, na kterých je pečlivě propracovaný každý detail, vznikají celé měsíce. Nedivte se, že za ně zaplatíte stovky dolarů. Na nejdražších thangkách najdete i čtyřiadvacetikarátové zlato. Na thangky se nesmíme dívat očima západní teorie umění. Neexistuje tu totiž žádný koncept umělecké originality a nejsou tu ani velcí tvůrci, jejichž jména by všichni znali. Malíři thangkek jsou anonymní „kopírovači“ předem daných námětů, kteří musejí na kreativitu zapomenout. Nahrazuje ji maximální přesnost kopírování.

Thangky plní mnoho funkcí. Turisté ze západu v nich vidí jen umělecký výtvor. Ale proč ne? Když vám doma na zdi visí nádherná malba, nemusíte bádat nad jejími esoterickými významy. V Tibetu thangky sloužily i jako výukové pomůcky, s jejichž pomocí mniši seznamovali vesničany se základními principy učení buddhismu. Během svátků se dokonce dřív z klášterů vynášely i obrovské mnohametrové thangky, které fungovaly jako svérázné propagační „billboardy“.Thangka může být i pomůckou k meditaci. Když si před ni sednete a myšlenkově se „vnoříte“ do obrazu, můžete se nejen zklidnit, ale i ztotožnit s některou z postav. Pokud si vyberete bódhisattvu Čänräziga, umožní vám to stát se na chvíli „Velkým slitovníkem“, což vám pomůže zbavit se nenávisti a hněvu. V Tibetu jsou thangky uctívány jako posvátné objekty. Pokud vám visí na zdi, vašemu domovu to prý přinese požehnání a ochrání vás to před zlem. Věřte tomu, pokud chcete.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This