Category: 2014 / 02

TEXT: RADOMÍR DOHNAL, FOTO: PAUL MULENGA

Zambikes je firma, která vznikla na popud dvou amerických studentů během jejich studijního pobytu v zemi. Všimli si totiž, že velké procento místních je závislých na cyklodopravě. Založili tak společnost, která si kladla za cíl nejen poskytnout lidem kvalitní kola, ale i něco navíc.

Základním produktem firmy Zambikes jsou pro nás možná obyčejná, ale kvalitní horská kola. Ty ale v Zambii rozhodně nepatří mezi běžné spotřební zboží. Vzhledem k tomu, že zemi chybí potřebná infrastruktura a výrazná část obyvatel stále žije v odlehlých oblastech, existuje tu vysoká poptávka po spolehlivém dopravním prostředku. V řadě vesnic nenajdete ani jeden automobil a autobus tam jezdí jen jednou týdně. Pokud tedy potřebujete dovézt své výpěstky z pole do „města“, nebo koupit to, co si nevypěstujete, je kolo jediná možnost. Firma sama je distribuuje zdarma nebo za sníženou cenu do izolovaných oblastí, kde slouží lékařům, pastorům a učitelům, aby se mohli rychleji dostávat k lidem, kteří právě potřebují jejich pomoc. Cyklistická doprava zboží však není jediné, na co Zambikes myslí. Hned dalším produktem, který lze chápat jako „neziskový“, je Zambulance.

ko1402 zambie kola img 0272

VOZÍKY NEJEN PRO PRVNÍ POMOC

Jak dopravit nemocného k lékaři, pokud nemáte auto, sanitky v zemi neexistují a navíc silnici představuje jen prašná cesta? Odpovědí může být právě vozík Zambulance, který je vybaven lehátkem a stříškou, a lze jej pohodlně zapojit za motorku nebo za kolo. Tahle ambulance na kolečkách je pak dodávána do míst, kde nejsou žádná zdravotnická zařízení, ale zároveň v okolí působí neziskové organizace, které tato střediska provozují. Tím dochází k zefektivnění celého nápadu a zároveň dobré ilustraci toho, jak může vypadat spolupráce neziskovky a firmy v praxi. Velice podobným produktem je potom Zamcart, tedy nákladní vozík, který má nosnost až 300 kg a umožňuje snadnější transport zboží na a z trhu. To, co mě však k Zambikes přivedlo, nebylo horské kolo nebo ambulance, ale bambus, který se používá nejen ve stavitelství a nábytkářství. Bambus je neuvěřitelně pevný a zároveň pružný a navíc vyroste skoro všude. Tohle věděli i zakladatelé Zambikes, kteří si zároveň uvědomili, že se jedná o skvělou alternativu k běžné oceli nebo hliníku, která je navíc velice levná a zároveň ekologicky velice šetrná. Nápad na výrobu kol z bambusu byl na světě.

Z DUTÉ TRÁVY KOLO

Po sklizni se bambus nařeže na odpovídající kusy, bambusové tyče se třídí, aby na nich nebyly žádné odštěpky. Vybrané tyče se zhruba 14 dní máčejí ve speciálním roztoku, a pak musí bambus zhruba měsíc vysychat. Teprve po této náročné proceduře je materiál na stavbu rámu přichystán. Samotná stavba rámu však zabere minimálně týden. Tyče se musejí zbrousit a napojit na kovové spojky. Když je kostra rámu hotová, jednotlivé spoje se omotají bambusovým lýkem. V momentě, kdy je rám hotový, se ještě celý přelakuje a opatří nálepkami, a konečně se může vydat ke svému budoucímu majiteli. Výroba každého rámu díky zdlouhavému procesu zaměstná pět Zambijců.

ko1402 zambie kola img 0281

KAŽDÝ KUS JE ORIGINÁL

Bambusová kola jsou sice běžnému africkému spotřebiteli cenově nedostupná, ale jejich produkce má ve firmě zcela odlišný důvod. Tato kola jsou určena především na export do USA, Evropy i Japonska. To, že bambusové kolo například v Německu lze pořídit za 1200 eur, má své opodstatnění. Zisk z exportu hradí domácí provoz. Výrobu rámů nelze mechanizovat, každý kousek je ruční práce. Navíc celý proces výroby zabere i několik měsíců. Příběh Zambikes může sloužit jako inspirace. Jedná se o úspěšnou firmu, která působí nejen na domácím trhu, ale díky šikovným nápadům a dobrému vedení se jí podařilo expandovat i za hranice. Zároveň však má celospolečenské dopady. Firma v současnosti zaměstnává kolem 40 lidí, kteří mají nejen práci, ale zároveň byli ve firmě vyškoleni, takže jsou schopni práce na různých pozicích. Někdo je zběhlý v marketingu, jiný zase umí zkompletovat kolo a další ví, jak se vyrábí rám z bambusu. Díky těmto vědomostem mají další uplatnitelnost pro případ, že již z nějakého důvodu nebudou zaměstnáni v Zambikes.

S BAMBUSEM NEBO PĚŠKY, ŽIVOT JE POŘÁD TĚŽKÝ

Specializace firmy hraje další roli – díky distribuci kol a zdravotnických vozíků může řada lidí žít spokojenější a hlavně mobilnější život. Podle jednoho ze zakladatelů firmy může jednotlivec využívající Zamcart zvýšit svoje denní příjmy z 2 USD na 20 USD, protože je schopný transportovat více svého zboží do sousední vesnice na trh. Tyto přímé společenské dopady mají tzv. spillover effect, tedy efekt přelévání. V praxi to znamená, že pokud se zvýší blahobyt jednotlivce, má to pozitivní dopad i na další členy komunity. Člověk, který vydělá víc, totiž utrácí víc, a tím pádem se zvyšují zisky i dalším lidem v komunitě. Výroba kol z bambusu pak dostává další rozměr. Protože se bambus pěstuje přímo v Zambii, vzniká tak další prostředí zaměstnanosti a bohatnou další lidé. To však není jediná výhoda tohoto materiálu. Bambus je na rozdíl od oceli či hliníku, běžně užívaných na stavbu kol, zdroj obnovitelný. Zároveň jeho výroba v podstatě nedegraduje životní prostředí, nebo alespoň ne v takové míře, jako je tomu u klasických materiálů. Dalo by se proto říct, že cyklistika se díky použití bambusu stává ještě ekologičtějším způsobem dopravy, než tomu bylo doposud.

Category: 2014 / 02

Představte si americké velkoměsto, jehož centrum netrápí smog, protože tramvaje tu jezdí zdarma. Ulice lemují dlážděné chodníky, kde ve stínu zelených stromů lidé chodí pěšky. A když vás přepadne hlad, nabízí stovky pouličních stánků kulinářské zážitky za lidové ceny. To není utopie, to je Portland.

TEXT A FOTO: MARTIN LOEW

Portland je městem neobyčejně moderním, elegantním a v pravém slova smyslu pokrokovým. Automobilovou magistrálu vytěsnili z centra již před několika lety, podnikají tu všemožné kroky proto, aby ulice byly živé a plné lidí, nikoliv aut, jako tomu je ve většině jiných amerických měst. K životu v ulicích tu patří právě početné stánky s jídlem, které se v posledních letech staly doslova fenoménem Portlandu. Jinde v USA nic takového nenajdeme. Věhlas zdejších pouličních občerstvoven dokonce již přesahuje i americký kontinent.

ko1402 usa portland d09788

Možná si řeknete, to je toho, stánky, ty máme u nás také. Jistě, v každém našem městě jich několik najdeme. Většinou prodávají párky v rohlíku, hamburgery a langoše. Jenže v Portlandu jídelních stánků napočítáme přes pět set a nabídka jejich jídel je tak pestrá, že tu můžeme ochutnat doslova celý svět. Italská, indická, čínská či mexická kuchyně je samozřejmostí, ale menu pokračuje dál od kuchyně ruské, rumunské i polské přes gruzínskou, arménskou a thajskou až po korejskou nebo japonskou. Asi byste těžko hledali zemi, která není zastoupena. Můžeme si tu dopřát i tak exotické ochutnávky, jaké nabízí Havaj, Singapur či Etiopie. A to nejlepší nakonec – samozřejmě je tu i stánek český! Napříč světovými chutěmi pak plují provozovny s krmí veganskou, rybí nebo připravenou výhradně z bio surovin.

PRO KAŽDÉHO NĚCO

Stánky se často sdružují ve skupinách od několika po několik desítek. Většina vývařoven „kotví“ roky na stejném místě, a i když podle předpisů musejí být stánky pojízdné, hodně z nich by už asi daleko nedojelo. Každý stánek je jiný jídelníčkem i svým vzezřením a provedením. Někde se vaří v předělaných karavanech či maringotkách, jiné stánky kdysi bývaly trafikou, vojenskou polní kuchyní nebo snad i zahradním domkem. Všechny však lákají zákazníky výraznými barevnými poutači na chutné menu. Dnes je většina stánků připojena na městský vodovod i elektřinu, a pokud to jde, snaží se nabídnout hostům aspoň malou stříšku, stoleček nebo židličku na sezení. Kupující si však své jídlo často berou s sebou. Domů, do kanceláře nebo třeba jen do nedalekého parku, kde se v klidu mohou věnovat svému pikniku.

Některé stánky jsou univerzální a otevřené téměř stále, jiné se zaměřují na snídaně a nabízejí třeba vafle s ovocem nebo obligátní párek, vejce se slaninou a toust. Téměř všechny stánky fungují v době oběda, kdy zasytí tisíce pracujících i studentů. V Portlandu se nechodí do kantýny, nýbrž se obědvá venku. Plejádu uzavírají podniky, které slouží dlouho do noci, aby posilnily pařmeny, co se přemísťují vyhládlí mezi nočními bary a kluby.

Vybrat si v přepestré nabídce skutečně není jednoduché. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že každé jídlo, co jsem vyzkoušel, bylo perfektní. S jedinou výjimkou, ale za tu si mohu sám. Chtěl jsem totiž ze zvědavosti zkusit originální čínskou polévku s nudlemi a knedlíčky. Kuchař se mě během přípravy ptal, jak moc chci polévku pikantní. Prý to mám určit na pomyslné stupnici pálivosti od 1 do 10. A protože si na ostrá jídla nepotrpím, vybral jsem si „dvojku“. Když jsem se ovšem do voňavé polévky pustil, málem jsem uhořel. Tenhle oběd jsem zkrátka nedal. Evidentně jsem se měl ujistit, zda čínská stupnice pálivosti nezačíná u jedničky tím pekelně nejostřejším a nekončí u desítky pohodově bez koření.

ko1402 usa portland d09785

Vypadá to, že z přítomnosti stánků profitují všichni. Obyvatelé města jsou rozmazlováni úžasnou dostupností chutného a levného jídla. Právě velká konkurence kuchařů udržuje neuvěřitelně vysokou kvalitu jídla. Vše je čerstvé, chutné a krásně servírované, i když většinou do jednorázového nádobí. Není podstatné, zda stánek provozuje profesionální kuchař nebo nadšený manželský pár s láskou servírující domácí krmi. Kdo přesvědčí chuťové pohárky zákazníků, vede si poměrně dobře. U některých okének stojí téměř stále fronty štamgastů. O dobrotách z místních jídelních budek se dnes vedou diskuse na sociálních sítích, či je rozebírají mnohé internetové blogy, recenze a žebříčky. Asi polovina zákazníků se prý ke svému oblíbenému stánku vrací alespoň jedenkrát týdně.

ČESKÁ STOPA

A jsme u další výhody. Stánky vesměs provozují lidé z etnických menšin a přistěhovalci, kteří často jinak obtížně hledají práci. Zřízení takové mobilní kuchyně je díky vstřícným předpisům města formálně jednoduché. Zároveň koupě a provoz karavanu je nesrovnatelně levnější než založení a vedení vlastní restaurace. Vaření ve stánku tak představuje dostupné a atraktivní podnikání, které dnes živí stovky rodin. Některým se daří lépe, jiným pochopitelně tolik ne. Podle nedávného průzkumu jen asi polovina provozovatelů přiznává, že z výdělku po odečtení nákladů ušetří i nějaký obnos „na horší časy“.

Jak je to s tím „naším“ českým stánkem? Jmenuje se Tábor podle rodného města paní spolumajitelky a provozují jej devět let manželé Vítkovi. A jde jim to náramně, patří k těm nejvýraznějším podnikům toho druhu v celém Portlandu. Loni o jejich stánku psali v internetové verzi časopisu TIME, pochvalně se o nich zmínili i v New York Times. Ostatně jejich lidský osud je skutečně pozoruhodný. Pan Karel Vítek emigroval ze socialistického Československa za dramatických okolností přes Jugoslávii pár let před revolucí, a svou budoucí ženu Moniku poznal po letech v Portlandu, když tu byla již po listopadu na návštěvě. Pan Vítek zatím stihl vystudovat filozofii na Portland State University. A protože oba s láskou vzpomínali na kuchařské umění svých rodičů i prarodičů, a snad i proto, že skrze jídlo si připomínali svou domovinu, pustili se spolu do vaření.

A co v Táboře servírují? Zdejším mistrovským kouskem je Schnitzelwich – řízek uložený v housce, aby se to trošku podobalo americkému hamburgeru a lépe se to prodávalo. Za osm dolarů včetně čerstvého salátu, smažené cibulky a křenové omáčky je to vskutku vydatná delikatesa. V nabídce dále nechybí guláš s knedlíky, tradiční vepřo-knedlo-zelo nebo voňavé a dozlatova upečené bramboráky. Perličkou v táborském menu je v Čechách tolik oblíbený smažák s tatarkou, což je pochoutka, kterou snad nikde jinde ve světě neznají.

Manželům Vítkovým se s jejich Táborem daří. Sídlí trvale ve velkém shluku stánků v centru města, na rohu ulic SW 5th Ave a Stark Street. Ačkoliv česká jídla patří spíše k těm dražším ve srovnání s nabídkou ostatních stánkařů, Vítkovi o zákazníky nemají nouzi a pravidelně se umisťují na předních pozicích všemožných žebříčků. Kromě provozování stánku pořádají i kurzy vaření a poslední dobou přemýšlejí, zda by si v Portlandu přece jen neotevřeli opravdovou vlastní restauraci.

Category: 2014 / 02

TEXT A FOTO: MARTIN HOMAN

Městečko Gunjur se ještě utápí v ranním oparu, když potkáváme holčičku Kaddy Touray. Je jí deset let a chodí do školy vzdálené šest kilometrů. Kaddyiny nohy se líně šoupou po asfaltu. Otáčí hlavu, jako by se ujišťovala, že opravdu jdeme s ní. Každý den musí Kaddy absolvovat tuto náročnou cestu pěšky. Teď ráno je ještě příjemně a teplota dosahuje patnácti stupňů. To se ale rychle změní. Pomalým tempem se pachtíme dále. A přece by stačilo naskočit do sedla kola a vyrazit. Nebýt toho všudypřítomného písku, člověk by nemusel skoro ani šlapat, tak rovná je tu krajina. Technický stav kol, těch, která tu poskrovnu jsou, odpovídá jejich stáří. Především brzda je tady skoro neznámé slovo. Brzdy nejsou potřeba, překážce se vyhnete, hada přeskočíte a v písku stejně zastavíte. Pokud už máte kolo, pak je dobré ho náležitě využít. Děti na kole svážejí dřevo i vodu. Na kole se také jezdí do mešity stejně jako do kostela, na kole se mlčí i svačí, zpívá i povídá. Tady jezdit je veselé a chodit smutné. Přemýšlíme o místní cyklistice a okolo nás se zatím začínají míhat šťastnější děti na rozvrzaných kolech. Většinou jedou na jednom kole hned dva školáci. Děti pokřikují na Kaddy a ta se směje. Je evidentně šťastná, že má exotický doprovod. Zpívá nějakou písničku a cesta tak lépe ubíhá.

ko1402 zambie prilepek fotomartinhoman

ŠKOLA VZDÁLENÁ

Gunjur leží na pobřeží Atlantiku několik málo kilometrů vzdálený od hlavního města Banjulu. Jsou to jen rozesetá stavení (z pálených cihel s plechovou střechou) u hlavní silnice vedoucí z hlavního města. Život zde plyne pomalu. Při sčítání na silnici vedoucí do Gunjuru by statistik určitě došel k překvapivým číslům. Odhadem si troufáme říct, že devadesát procent dětí zde chodí do školy pěšky. A nejsou to rozhodně malé vzdálenosti. Jednoho staršího studenta se po cestě ptáme na dopravu do školy. „Děti tady chodí do školy velké vzdálenosti, často mnoho kilometrů, a jsou ve stresu, aby nepřišly na vyučování pozdě. Když přijdou pozdě, občas i dostanou. Teď, když někteří mají kola, je všechno jednodušší.“

Opouštíme starší studenty a po hodině nekonečné cesty se dostáváme k základní škole. Nad vchodem je cedule s nápisem Lower Basic School a motem „disciplína a tvrdá práce“. Klučina, ne větší než Kaddy, houpe velkým zvonem a svolává děti na hodinu. Děti se pomalu trousí ze všech směrů a žlutý písek dvora školy se začíná měnit v pestrobarevné klubko dětí. Ředitel školy něco chvilku vysvětluje, a potom začíná rozdávání dárků z charitativního projektu. Dnes bylo vybráno několik sirotků, kteří dostávají plátěné tašky. Dětí je na dvoře školy dva a půl tisíce a tašek sotva dvacet. Když chodí děti se skloněnou hlavou pro dárky, je nám do breku. Naštěstí už začíná krátká, zpívaná motlitba. Klubko se náhle rozděluje a školáci se rozcházejí do tříd. Jsou to jednotlivé malé budovy s plechovou střechou. Místo oken mají několik desítek malých, deseticentimetrových děr. Třída je vzdušná a překvapivě příjemně chladná. Školáčci nemají učebnice, někteří dokonce ani sešity. Učitel předčítá z knihy, nesoustředěné děti opakují, nepřemýšlejí, nýbrž papouškují jednoduché anglické věty. Hlavy pomalu padají na lavice, jak po dlouhé cestě do školy unavené děti odpočívají. 
O přestávce se ptáme ředitele na aktuální situaci ve škole. „Teď je pauza na oběd, všichni jsou venku. Během 30 minut se musejí najíst. V loňském roce jsme měli zajištěné jídlo z charitativního programu, ale ten už skončil. Nyní to funguje tak, že ti, kteří mají peníze, si mohou koupit jídlo ve stánku. Ti, kteří je nemají, musejí být hlady až do 14 hodin, a pak jdou domů.“

KOLA Z ČESKA

Po skončení školy se vydáváme s naší malou kamarádkou Kaddy pěšky domů. Znamená to dalších šest kilometrů a další hodinu pěšky ve čtyřicetistupňovém horku. V období dešťů to musí být ještě podstatně horší. Kaddy chodí do školy pouze šest kilometrů denně, a tak nemá nárok na kolo z českého projektu Kola pro Afriku. Proto Kaddy druhý den ve městě kupujeme úžasné růžové kolo, a děláme to rádi. Poté se loučíme s Kaddy, naší malou průvodkyní po nelehkém životě v Gambii. Přirostla nám za tu malou chvíli k srdci. Její rozzářené oči nad novým kolem jsou naší nejlepší odměnou. Jak to u dětí bývá, nadšení střídá smutek z našeho loučení. Nedá se nic dělat. Však smutek rychle zmizí, ale kolo snad bude odrazovým můstkem na její cestě za vzděláním.

My vám však chceme vyprávět ještě jeden příběh s velmi dobrým koncem. Tento malý zázrak má své centrum právě v gambijském městečku Gunjur. A i když většina místních asi neví, kde Česká republika leží, tak má zde výborný zvuk. Vraťme se ale na začátek roku 2012. Charitativní projekt Kola pro Afriku, který iniciovali Roman Posolda a Richard Gazda, tehdy startoval v Ostravě se sloganem „Každé kolo má dvě duše“. Projekt totiž symbolicky spojuje české dobré duše s těmi gambijskými. Za velmi krátkou dobu vzniklo s pomocí dobrovolníků 120 sběrných míst, kde můžete nechat staré nepotřebné kolo. Do dnešního dne bylo dětem do škol v Gambii odvezeno 1495 jízdních kol. Poděkování patří především všem dárcům kol v České republice a také dobrovolníkům ve sběrných místech. Stejně jako malá Kaddy už stovky gambijských školáků nechodí do školy pěšky.

Category: 2014 / 02

Kde na cestách Orientem složit hlavu? Než dnes nasednete do tryskáče, ubytování kdesi na druhém konci světa si předem najdete na webu. Před stovkami let byste ale celé měsíce pomalu putovali na velbloudu a přespávali v „karavanních palácích“.

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA

V různých zemích Orientu se jim říkalo různě. Pro Indy a Peršany to byl karavanseráj, pro osmanské Turky han, pro Araby fundúk, pro Egypťany wikala, pro severoafrické Berbery qayrawan nebo rabat. Funkce byla ale ve všech případech stejná: umožnit poutníkům z daleka, aby po namáhavé cestě našli bezpečí a odpočinuli si. Řečeno dnešním jazykem je karavanseráj jakýsi motel pro karavany, respektive zájezdní restaurace s hotelem. Dávní panovníci centrální Asie a Středního východu nechávali karavanseráje budovat podél starověkých obchodních tras zhruba v dosahu denních karavanních pochodů, tedy asi dvacet až třicet kilometrů od sebe. Příkladem je hedvábná cesta mezi dnešním čínským Si-anem a tureckým Istanbulem, lemovaná karavanseráji skoro po celé délce. „Karavanní paláce“ ale najdete třeba i v Iráku, Sýrii, Egyptě, Alžírsku nebo Maroku.

ko1402 karavanseraj img 8587

PEVNOSTI V PUSTINĚ

Třetí král perské říše Dareios I. (vládl 522–486 před Kristem) potřeboval být informovám o tom, co se děje v jeho rozlehlé říši, sahající od severní Indie až po bulharskou Thrákii. Nechal proto vybudovat tzv. královskou cestu. První „informační dálnice“ starověku byla 2860 kilometrů dlouhá. Z Persepole (metropole perské říše, ležící v dnešním Íránu) vedla přes Súsy (dnešní Shush v západním Íránu u Perského zálivu), Bagdád, Mosul a Sardy do Smyrny (dnešní turecký Izmir na pobřeží Egejského moře). Díky 111 stanicím na přepřahání koní se tudy důležité informace dostaly z pobřeží Egejského moře na královský dvůr už za sedm až devět dnů. Poslové se samozřejmě potřebovali někde vyspat, takže královskou cestu lemovaly ubytovny, které postupně začaly využívat i obchodní karavany. Těm trvala pěší cesta asi tři měsíce. „Cestu po celé délce lemují královské stanice a vynikající karavanseráje, takže je zcela bez nebezpečí,“ napsal v 5. století před Kristem řecký dějepisec Hérodotos.

Zlaté období karavanserájů ale spadá až do druhého tisíciletí po Kristu. Počínaje 9. stoletím se postupně vyvinuly jako svébytné cestovatelské ubytování, dnes řazené do dějin orientální architektury. Typický karavanseráj je strohá budova, zvenčí obehnaná masivní zdí bez oken. Kolem otevřeného centrálního nádvoří se uvnitř rozkládá čtvercová arkáda, chránící před žárem slunce, na kterou navazují stáje pro velbloudy, koně a mezky plus chladné klenuté cely, určené k odpočinku obchodníků. Někdy tu je i kovářská dílna, lázně nebo mešita. Karavanseráj bývá také doplněn místnostmi, kde se dřív uzavíraly obchody, a skladištěm, kde se zboží překládalo z jedné karavany na druhou. Mohutná hlavní brána se dala v případě útoku zavřít, takže se karavanseráj změnil v pevnost. To bylo důležité, hlavně pokud stál kdesi daleko v pustině. Cestování tehdy bývalo nebezpečné a pro poutníky pronásledované zloději nebo loupeživými kmeny karavanseráj často znamenal jedinou naději na záchranu majetku i života. Jako třeba karavanseráj Sarihan z roku 1249, který jsem objevil na vyprahlé pláni nedaleko města Avanos v turecké Kappadokii.

ko1402 karavanseraj img 8588

KARAVAN RÁJ

Ale karavanseráje se stavěly i v centrech měst, kde tvořily organickou součást bazarů (tam se jim někdy říká hany). Kupci přišli, přespali, prodali část zboží, nakoupili jiné a pak zase táhli kamsi daleko za obzor. „Isfahánský bazar není jen jedna chodba, nýbrž velký komplex tu delších, tu kratších chodeb, které se nalevo i napravo rozvětvují v pravé bludiště,“ píše Jan Rypka v knize Íránský poutník (1946). „Jsou tam krámy, dílny, rotundy, karavanseráje, lázně a mešity, obchodují tam malí řemeslníci, velkokupci a bankéři, běhají chodci bez ladu a skladu, mezi nimi táhnou velbloudi a mezci, nepřetržitý živý ruch od rána do večera…“

Seldžucké karavanseráje z 10.–13.sto¬letí prosluly nádhernými klenbami a bohatě zdobenými vstupními portály s květinovými motivy a kaligraficky provedenými citáty z koránu. Jejich služby bývaly zadarmo, lokální vládci je sponzorovali v zájmu podpory obchodu. Zvláštní vývoj prodělaly karavanseráje v safijovské Persii, především za šáha Abbáse Velikého (1587–1629). Osvícený panovník si době uvědomoval důležitost dálkového obchodu pro vzrůst bohatství říše a nechal proto podél všech hlavních tras vybudovat hustou síť ubytoven. Jejich jednotný vzhled naznačuje, že byly centrálně plánovány – něco podobného, jako když dnes všechny restaurace McDrive vypadají stejně. Historici umění je popisují termínem „abbásovské karavanseráje“. Většina z nich je nezdobená, což potvrzuje, že šlo o čistě účelové hospodářské stavby. Jsou neopevněné, z čehož můžeme soudit, že cestování v 16. století už v Persii nebylo tak nebezpečné jako dřív.

MIZEJÍCÍ SVĚT POMALOSTI

V Isfahánu jich stávalo asi sto, v turecké Anatolii dvě stě padesát, v Káhiře tři stovky… Do některých z nich se vešla karavana s více než dvěma sty velbloudy. Nejzápadnější oblastí výskytu karavanserájů bývalo dnešní Bulharsko a Rumunsko, respektive část Balkánu, kterou až do začátku 20. století ovládala osmanská říše. Tehdy tu začínal Orient a s ním i kultura karavanního způsobu cestování. Když se po získání nezávislosti obě evropské země s tradicí islámu rozešly, turecké karavanseráje byly většinou zbourány. V takzvané Thrákii se zachovaly už jen v bývalé osmanské metropoli Edirne. Britský cestovatel Nicholas Crane ve své knížce Pěšky napříč Evropou popisuje, jak tu v roce 1992 přespal. „Mezi starými kamennými zdmi karavanseráje se zvučně rozléhalo muezzinovo volání. Ještě chvíli jsem ležel ve svém bílém pokojíku a poslouchal zvuky probouzejícího se města: bouchání dveří, vyvolávání prodavače, rachocení kár na dláždění. V roce 1555 se v edirnském karavanseráji zastavil rakouský velvyslanec Ogier Ghiselin de Bubesq. ,Tyto ubytovny jsou hezké a pohodlné budovy se samostatnými ložnicemi,´ napsal, ,a neodmítnou tu nikoho, ať je křesťan či Žid, boháč nebo žebrák…´ Karavanseráj je i v dnešní době otevřený všem, ale jen pokud na to mají. Přestavěli ho na moderní hotel. Bubesqa tu krmili krupičnou kaší, k čemuž dodal: ,Poutníci smějí požívat zdejší pohostinnosti bezplatně po celé tři dny. Když tyto vyprší, musí jít jinam!…“

Postel a kaši zadarmo už dnes v zemích hedvábné cesty nikde nedostanete. Do doby logistických center, kamionů, kontejnerových lodí a nákladních letadel to už nepatří. Čas karavanserájů skončil. S příchodem modernějších způsobů dopravy je většina z nich buď opuštěna, nebo přestavěna na „autentické“ luxusní restaurace a hotely. Ty zachované slouží jako sklady. Z našeho světa zmizela pomalost a nostalgie mnohadenních putování. A to je škoda…

Category: 2014 / 02

V současném Gabonu, rozvinuté a moderní africké zemi, se stále hojně praktikuje prastarý rituál Bwiti, který je dodnes zahalen tajemstvím. Je spojen s užíváním ibogy, halucinogenní rostliny, která zúčastněným umožňuje kontakt s bohy a duchy mrtvých předků.

TEXT: ROMANA GRODZOVÁ, FOTO: JAN GRODZA

Gaboňané jsou silně věřící, jako ostatně většina národů v Africe. Převládá křesťanství, většina obyvatel pravidelně každou neděli chodí do kostela, kde zpívají písně o Bohu, okázale slaví křesťanské svátky a obřady. Nicméně i přesto se stále obracejí k Bwiti.
Jsem jen pár kilometrů od hlavního města Gabonu Libreville, uprostřed malé vesničky jménem Malibé. Je tmavá sobotní noc, měsíc je schovaný za mraky, a já pomalu mířím bludištěm polorozpadlých chatrčí k chrámu, kde se má obřad Bwiti odehrávat. Už z dálky je slyšet hlas bubnů a já si tiše opakuji tajuplná slůvka, zdravici, kterou budu tuto sobotní noc určitě potřebovat – Bokaye. Je to pokřik všech účastníků Bwiti a během obřadu se často zvolává. Každý obřad je pro ně vlastně cestou ze světa živých do světa předků. Tuto cestu provázejí vize, které jim umožňují přístup k jejich minulosti, přítomnosti ale i budoucnosti.

ko1402 gabon bwiti dsc 1991

Praktikování rituálu Bwiti se provádí hlavně u dvou etnických skupin: Mitsogo a Fang, která se nejvíce vyskytují na sever od hlavního města. Původ rituálu je spjat s Pygmeji, od kterých se postupně rozšířil po celém Gabonu, ale i do sousedních zemí, Kamerunu, Konga a Rovníkové Guiney. V současné době je jeho tradiční a nejstarší forma Bwiti Mitsogo na ústupu, zatímco modernější Bwiti Fang se postupně rozšiřuje. Mezi těmito etniky jsou v obřadech určité odlišnosti, v Mitsogo je Bwiti vyhrazen pouze mužům, zatímco u kmene Fang se ho účastní i ženy. Současná forma Bwiti kmene Fang je synkretická, dochází v ní k prolínání prvků animismu a křesťanství a dokonce i Bwiti obřady se mohou konat v kostele. Kmen Fang byl také nejvíce ovlivňován katolickými misionáři, kteří praktikování Bwiti zakazovali. Leon M´ba před svým nástupem do funkce prezidenta Gabonu roku 1960 bránil Bwiti a užívání ibogy u francouzských koloniálních soudů. V roce 2000 byla iboga vyhlášena národním pokladem a Bwiti zařazeno mezi tři hlavní náboženství v Gabonu.

KOUZELNÁ IBOGA

Nedílnou součástí obřadu je konzumace drogy ibogy. Iboga je rozemletý kořen rostliny Tabernanthe iboga. Je to malý keř, který dorůstá až do výšky 1,5 metru a vyskytuje se v deštných pralesích západní Afriky. Rostlina obsahuje ibogain a další alkaloidy, které mají velmi zvláštní vlastnosti. V nízkých dávkách tlumí spánek a únavu, mají stimulační efekt. Ve vysokých dávkách způsobují halucinace. Největší koncentrace ibogainu se nachází právě v kořenech rostliny, menší množství je i v kůře a zbytku rostliny. Iboga je psychedelická, vytváří vizuální halucinace, které značně umocňuje tma. Ve velmi vysokých dávkách vyvolává silné zvracení, a může dokonce způsobit smrt. V současné době je pro své účinky zkoušena v léčbě drogových a jiných závislostí. Někteří cizinci do Gabonu jezdí dokonce záměrně, aby si samotný rituál vyzkoušeli na vlastní kůži, zbavili se svých závislostí a získali závislost novou. Droga způsobuje velmi hluboký a spirituální zážitek zrození a smrti, při kterém se rozmlouvá s duchy předků. Její účinek je závislý na dávce, 2–3 čajové lžičky pro ženy, 3–5 pro muže se užívají v časných hodinách obřadu, další dávky se berou po půlnoci.

Celý tradiční obřad Bwiti trvá tři noci, tzv. ngozes, které začínají západem slunce a končí až v ranních hodinách. Obřad začíná vždy ve čtvrtek, první noc je známá jako Efun – narození, druhá noc je Mwengue – smrt a třetí je Meyaya – znovuzrození. Bwiti se koná v chrámu zvaném mbandja. Je to místo jak pro noční ceremonie, tak i místo pro pohřební tance při úmrtí osoby vyššího postavení. Tradiční forma, Bwiti Mitsogo, je silně patriarchální a zasvěcováním zde procházejí pouze muži. K prvnímu zasvěcení dochází většinou mezi desátým a dvanáctým rokem. Má tři stupně iniciace, odpovídající dětství, dospělosti a stáří. Cílem je oprostit člověka od jeho vlastních psychických problémů, přičemž iboga mu pomáhá vyvolat v paměti všechny utlačované vzpomínky. Pokud vše proběhne úspěšně, je takto znovuzrozený člověk uznán platným členem společnosti. V Bwiti je skoro vše symbolické, gesta, písně, tance i hudební nástroje.

ko1402 gabon bwiti dsc 1894

MIMO REALITU

„Bokaye, bokaye,“ uctivě zdravím všechny účastníky a zejména nejvyššího kněze, zvaného Kombo, sedícího v zadní části chrámu. Je schovaný za hradbou láhví alkoholu, zatím ještě zcela plných. To bude pořádná noc, říkám si. Moje oči upoutá křiklavě modrý kbelík, nachystaný uprostřed místnosti, jako by se snad měl dnešní noc používat. Ale k čemu? Zvracení při předávkování ibogou, napadá mě. Náhle přivádějí mladíka, který vypadá, že neví o světě. Posadí ho na lavici a kbelík strčí přímo před něj.

Usadím se do levé poloviny, která je podle tradice vyhrazena ženám. Tato strana symbolizuje smrt a měsíc. Pravá část patří mužům a symbolizuje opak, život a slunce. Uvnitř chrámu hoří posvátný oheň ze dřeva stromu okoume, který slouží k očištění chrámu před zlými duchy, vysvětluje mi sousedka Bertille, sedící vedle mne. V zadní části chrámu jsou vidět symboly Bwiti ve formě dřevěných vyřezávaných sošek.

Překonávám strach a nedůvěru a rozhoduji se také Ibogu vyzkoušet. Doufám, že dostanu malou dávku, říkám si, a vkleče, stejně jako ostatní účastníci obřadu, z knězovy dlaně dostávám ibogu. Můj první dojem není moc příjemný, je až přímo šílený – příšerně hořká chuť, která mi stahuje hrdlo, a celá ústa mám od ní dokonale zalepená. Vděčně proto přijímám vodu na zapití i z ušmudlaného kanystru a sedám plna očekávání zpátky. Brzy se dostavují první účinky. Moje smysly se zostřují a já jsem fascinována a moje oči jsou fixovány na plameny posvátného ohně. Vrhané stíny tancují na stěnách a dotvářejí tak mysteriózně magickou atmosféru obřadu. Uvnitř chrámu se mísí prach, kouř a těžká vůně pryskyřice. Celým chrámem zní hluboký hlas nejvyššího kněze „Co hledáte?“ „Bwiti, Bwiti hledáme,“ je slyšet ze všech stran, až se mi z toho točí hlava. Mísí se zde francouzština s jazykem Fang a místy nerozumím skoro ničemu. Rituál pokračuje. Jednotliví účastníci předstupují před shromáždění, přinášejí dary, hlavně alkohol, a představují se. Často se opakuje slůvko basé a bokaye, znamenající souhlas s tím, co mluvčí říká. Stále více sílí zvuk bubnů a posvátné harfy ngoma, která celý obřad doprovází. Nastává první vrchol obřadu – invokace, vyvolání duchů. Stejně jako ve většině zemí střední Afriky, i tady hudba slouží jako prostředek komunikace mezi světy živých a mrtvých. Následuje asi půlhodinové nepřetržité bubnování, které má přivolat duchy mrtvých předků. Tmavá těla bubeníků se lesknou potem, jak dlaněmi zběsile tlučou do napnuté kůže bubnů. Náhle mi do rukou vrazí dva klacíky, prý jako hudební nástroj, a já se snažím s nimi držet rytmus, i když bubnují s větší a větší frekvencí. Ostatní účastníci kolem mne se začínají natírat vonnými oleji a kaolinem. „Jelikož jsou duchové předků na onom světě popisováni jako bílé postavy, tak i my si potíráme celé tělo a tváře bílým práškem, kaolinem. Tímto ukazujeme, že už jsme pronikli do záhrobí,“ vysvětluje mi moje sousedka Bertille. Tanečníci si také zdobí čelo červenou svislou ¬čarou jako symbol mužského ¬pohlaví. Červená barva pochází ze stromu padouk a je to vlastně ¬rozemleté dřevo.

VYČERPÁNI

Po půlnoci nastává tanec s duchy, tanečníci se obléknou do tradičních šatů, bederní roušky si uvážou kolem pasu. Postavy zahalené do všudypřítomného kouře z okoume se přede mnou vynořují jako bílé přízraky. V ruce tanečníci drží pochodeň a freneticky víří po chrámu, až jiskry odletují do všech stran. Tanečníci jsou velcí mistři akrobacie, skáčou vysoko do vzduchu a následně klesají k zemi. Tanec nabírá na otáčkách, ve vzduchu jsou cítit magické síly a já jsem opojená vůní tajemna. „Každé gesto tanečníka, každé slovo je symbolické a má umožnit spojení s předky. Zdobíme se kůží ze šelem, která nás chrání před špatnými duchy, kolem krku si dáváme náhrdelníky z mušlí, představující radost z tance a transformaci do posmrtného života. Červené pírko na hlavě nám usnadňuje komunikaci se světem mrtvých a chrastítka musejí být v pravé ruce,“ objasňuje mi moje sousedka. Potom jsem svědkem nepřetržitého kolotoče zpěvů, tanců a rituálů, které trvají až do ranních hodin. Díky iboze se mi ani moc nechce spát, cítím se až neuvěřitelně svěže. Dohořením posvátného ohně z okoume nastává úplný konec obřadu a návrat ze světa duchů, ale to už nás ranní paprsky příjemně lechtají na kůži.

„Ibogu si tady dá občas každý, ale moc se o tom nemluví. Obřadu se účastním asi jedenkrát měsíčně, pomáhá mi oprostit se od problémů, a někdy může mít Bwiti i léčebný charakter. Duchovní vůdce mívá totiž obšírnější znalosti o rostlině a věří, že díky ní vidí do budoucnosti, může uzdravovat nemocné a mluvit s mrtvými předky,“ dozvídám se na závěr od Bertille.

Category: 2014 / 02

Mnozí historikové označují evropské zámořské objevy a následující budování kolonií za počátek světové nadvlády starého kontinentu. Dodnes často vzpomínáme na fantastické cesty Kryštofa Kolumba či krvavá dobývání Hernána Cortése. Příběh velkých cest vstříc neznámu kdesi na druhé straně oceánu ale nezačíná ve Španělsku ani v Benátkách, začíná v zemi spjaté s mořem tím nejtěsnějším poutem – v Portugalsku. Však ještě než zamíříme na západní cíp Evropy, přibližme si naše znalosti o světě na počátku 15. století. Evropská představa o tom, co se odehrává za horizontem, se příliš nelišila od legend primitivních kmenů. Vzdělanci v rozvinutých částech Evropy sice už ve většině případů souhlasili s myšlenkou, že země je kulatá, širší vrstvy si ovšem stále představovaly naši zemi jako placku na hladině obřího vesmírného oceánu. I tehdejší kartografie byla plné mystérií. Na mapě otce Maura z poloviny 15. století, která je považovaná za vrcholné dílo středověké kartografie, najdeme uprostřed Atlantiku ostrov obývaný draky. Nestarší dochovaný glóbus, vytvořený krátce před objevením Ameriky v roce 1492, pro změnu obsahuje bájný ostrov sv. Brendana. To byla mytická pevnina severozápadně od Afriky, kde slunce nikdy nezašlo, stromy byly obtěžkané plody a za každý den tady uběhl ve světě měsíc.

ko1402 tema objevy en.wikipedia.org

Takovýchto představ, které nás dnes leda dojmou svou naivitou, byla celá řada. Přesto naznačují, s jakými obtížemi se museli první mořeplavci potýkat. A Portugalci jsou na svoje navigátory dodnes náležitě pyšní. Mají stále v živé paměti dobu, kdy jejich lodě objevovaly svět a do celé Evropy přivážely fantastické zprávy o nových zemích a náklady exotického zboží. Je to podobné, jako když my vzpomínáme na první republiku: to byly časy, to jsme světu dokázali předvést, co umíme… Cizinci přesto jde jen těžko do hlavy, jak je možné, že i po pěti stech letech stále Portugalci upřímně vzpomínají na dávno minulé zlaté časy.

PRVNÍ OBJEVY

Schopnosti portugalských mořeplavců byly opravdu výjimečné. Nesmíte ovšem uvěřit romantické představě o světoběžnících objevujících dálavy a kladoucích poklady k nohám Evropy. Příběh zámořských objevů totiž začíná agresivní expanzí se dvěma konkrétními cíli – šířit mečem víru v Krista a proměnit Portugalsko na imperiální velmoc. Psal se rok 1411 a Portugalci právě zvítězili nad Kastilií v bezmála třicetiletém sporu o dědictví trůnu. Vytoužený mír byl impulsem k velké expanzi na západ a na jih – na pevnině byli obklíčeni zeměmi španělské koruny a Středomoří ovládali Benátčané. Portugalce lákala hlavně severní Afrika, odkud vozili cukr, zlato a kůže. Šlechta si uvědomovala, že pod záminkou boje za Kristovo učení může získat africké bohatství i jinak. V roce 1415 proto vyplula flotila dvou set válečných lodí k africkým břehům. Cílem byl marocký přístav Ceuta. Měl pověst obchodní brány do Středomoří a zároveň místa, kde je možné získat i exkluzivní zboží ze subsaharské Afriky. Maurské stráže útok zaskočil a přístav okamžitě padl do portugalských rukou. Tak vznikla první zámořská kolonie v rukou Evropanů. Výprava si z bohatého přístavu odnesla značné jmění, princi byl za šíření Kristovy víry udělen vévodský titul a dočkal se uznání od papežského stolce. Z dnešního pohledu hanebnost – jenže tehdejší Evropa přála každé prolité krvi bezvěrců.

VĚDECKÁ SPOLUPRÁCE

Počátky cest za kořistí a rozšiřování portugalské moci jsou spojovány právě s infantem Jindřichem Mořeplavcem. Princ se prokázal jako mimořádně talentovaný organizátor i zapálený objevitel. Najímal si přední kartografy, kapitány a experty na námořní techniku z celého známého světa. Pro Jindřicha pracovali sefardští židé z Mallorky a ze Španělska, Vlámové, Angličani, Francouzi, Skandinávci, a dokonce i Arabové nebo Habešané. Od Arabů se Portugalci naučili pracovat s astrolabem, sestavili první Jákobovu hůl, která měří polohu podle výšky hvězd a objevily se první zmínky o použití magnetické střelky Evropany. Portugalci osídlili ostrov Madeiru, potom Kanárské ostrovy a přestavěli je na základny pro budoucí expanzi. Infant Jindřich zjistil, že s dostatečným plánováním a propracovanou logistikou bude možné obeplout doposud nepřekonaný jihomarocký mys zvaný Não (portugalsky Ne – neboť ti, kteří ho minou, už se nikdy nevrátí). Doposud bílá místa na mapě se začínají zabarvovat. Největší překážkou při objevování nebyl nevypočitatelný mořský živel. Byly to legendy o nástrahách a obřích příšerách skrývajících se pod hladinou. Když v roce 1434 obeplul kapitán Gil Eanes na příkaz infanta Jindřicha mys Búdždúr (Bojador) v dnešní Západní Sahaře, třásla se posádka strachem, že jejich loď pohltí oheň, či že spadne do hluboké mořské propasti, jak pravily místní pověry. Podobných situací zažili námořníci stovky a museli se naučit spoléhat nikoli na moudrost místního folkloru, ale na mapy a vlastní znalosti navigace. Až později, když lodě pronikly do západoafrických vod, nastaly boje s odlišným podnebím. Těžké jednostěžňové lodě neúspěšně zápolily se silnými větry, mořskými proudy a častými mělčinami. Ty, které přežily boj s přírodou, skončily v rukou domorodců, jejichž jednoduchá plavidla byla v domácích podmínkách mnohem efektivnější. Princ Jindřich proto nechal okolo roku 1450 postavit nový typ lodi – slavnou karavelu. Vycházela z konstrukce rybářských bárek. Byla lehčí, obratnější a dokázala křižováním plout proti větru.

ko1402 tema objevy sergeykelin shutterstock 87767719

ZTRACENÝ SEN

Doma zatím portugalský král čelil opakovaným katastrofálním neúrodám a morovým ranám. Lodě naložené exotickou kořistí byly to jediné, co zemi uchraňovalo od hrozícího kolapsu. Nebyly to však jen drahé kovy a kožešiny – v podpalubí se začali tísnit první novodobí otroci a evropský koloniální systém začal nabírat konkrétní obrysy. Už při dobývání Kanárských ostrovů skončila řada domorodců jako hrubá síla při budování přístavů a obhospodařování vznikajících plantáží. Poslední objev prince Jindřicha byly Kapverdské ostrovy. V roce 1460 stárnoucí objevitel zemřel. Přestože se v životě nezúčastnil ani jedné plavby, odstartoval objevitelské závody, kterým se v dějinách lidstva nemůže rovnat ani soupeření o dobytí vesmíru. V roce 1488 cestu po africkém pobřeží dokončil Bartolomeo Dias, když obeplul mys Dobré naděje, a do konce století stihl Vasco da Gama touto trasou doplout až do Indie. To už ale začínal portugalský zázrak blednout. Na začátku 16. století již státní kasu plnil v podstatě jen zámořský obchod. Malá země se nedokázala vypořádat s rychlým vzestupem a čím dál víc peněz končilo v neefektivním řízení tohoto projektu či v rukou cizích panovníků, kteří pomáhali plavby organizovat. Zato Španělsko začalo nabírat na síle. Na trůn usedl Karel V. Habsburský, císař tehdy ještě mocné Svaté říše římské, a započal velkolepou kolonizaci Nového světa. Portugalsko přesto zůstalo školou pro budoucí generace navigátorů. Fernão de Magalhães, který pod španělskou vlajkou poprvé obeplul zeměkouli, byl rodilý Portugalec a ve službách své země uskutečnil většinu cest. I Kryštof Kolumbus se zde učil plavbě a o svém slavném plánu na cestu do Asie přes Atlantik nejprve dlouho neúspěšně přesvědčoval portugalského krále. V průběhu 16. století se sláva malého národa docela vytratila. Místní však na ni dodnes se slzou v oku vzpomínají.

Category: 2014 / 02

Sekt vzniká vyvoláním sekundárního kvašení v láhvi. Výsledkem je originální perlivé víno, které si zamilovala honorace celého světa. Mezi nimi byl i ruský car Alexandr II., a zatoužil mít svůj vlastní zdroj.

TEXT A FOTO: BOHUMIL FIALA

Abrau-Ďurso sice trochu vypadá jako francouzský název, ale ve skutečnosti v něm nic francouzského není. Pochází totiž z Novorossijska. Abrau je název tamního jezera, který by se dal volně přeložit jako „sraz“, Ďurso je jméno zdejší řeky v překladu znamená „čtyři řeky“, protože tok napájejí čtyři zdroje.

Osada Abrau-Ďurso patří samosprávně k přístavnímu městu Novorossijsk a je součástí Krasnodarského kraje, který svou rozlohou odpovídá přibližně České republice. Tento kraj je považován za „žitnici Rosiji“, tedy sýpku Ruska.

Ale přejděme k našemu tématu a tím do historie. Šumivé víno, konkrétně šampaňské, začalo být v Rusku hodně populární po válce s Napoleonem. Ruská vojska vstoupila na území, kde během bojů pobývali francouzští vojáci, a získala zde jako válečnou kořist umělecké skvosty a také doposud málo známé šumivé víno. Vojáci to všechno přivezli na carský dvůr, kde se šampaňské stalo součástí bujarých oslav.

Na bitevním poli tenkrát porazili Rusové Francouze, ale v hodovních síních se jasným vítězem stala Francie, zastoupená šampaňským. Kdo pravé šampaňské ochutnal, ten se vůbec nediví, že hned v roce 1870 car Alexandr II. vydal dekret o zřízení „šampaňského domu Abrau“ na břehu stejnojmenného jezera, jež bylo pod správou carské rodiny.

ko1402 rusko dl2

NA VÝSLUNÍ

Přes četné pochybnosti se evropské odrůdy vinné révy, nezbytné pro výrobu šumivého vína, na severním Kavkazu dobře uchytily. Vždyť už v minulosti příznivé klima a půda bohatá na vápník dovolovaly zdejším hospodářům pěstovat broskve, chmel a tabák. V roce 1891 car Alexandr III. jmenoval správcem majetku knížete Lva Golicyna, pod jehož vedením bylo v průběhu pěti let vystavěno několik pozoruhodných vinných sklepů. A na konci roku 1898 se objevila první láhev šumivého vína s etiketou Abrau. To získávalo v roce 1903 také zlatou medaili na prestižní pařížské výstavě v kategorii nejlepší šumivé víno světa. Tyto úspěchy však nebyly pro cara uspokojivé. Při srovnání s chutí pravého šampaňského z Francie to totiž pořád nebylo ono. O dva roky později se to ovšem naprosto změnilo. V roce 1905 přijel do Abrau-Ďurso teprve třicetiletý Francouz Victor Dravigny, který již v té době měl za sebou práci ve věhlasných sklepích Épernay, a jemu se podařilo zásadně změnit chuť a styl zdejšího šumivého vína. V čem tkvělo kouzlo a tajemství, které dodalo šampaňskému Abrau tolik očekávanou noblesu? Malý detail přivezený z oblasti Champagne, nedílný komponent základu šumivého vína – jiné kvasinky!

VZESTUPY A PÁDY

Mikuláš II. se dočkal zásoby kvalitního šumivého vína a Victor Dra¬vigny se ocitl na výsluní carské přízně. Jako výraz ocenění dostal od Nikolaje kapesní hodinky a pouzdro na cigarety se symbolem dvouhlavého orla – skvosty byly vyrobené z ryzího zlata a zdobené brilianty.

Do poklidných dnů pak ale zasáhla první světová válka. Ve Francii byla 1. srpna 1914 vyhlášena mobilizace, a tak byl také Dravigny povolán zpět do vlasti a odveden na frontu. Ne ovšem na dlouho. Už v květnu roku 1915 dostal francouzský prezident Poincaré nečekaný dopis z Ruska: „My, car Mikuláš II., imperátor ruské říše, píšeme svému příteli Raymondu Poincaré, prezidentu Francouzské republiky, a prosíme ho, aby laskavě povolil Victoru Dravigny vrátit se co nejdříve ke svým povinnostem a nadále vést majetek, který je pod správou carské rodiny, totiž Abrau-Ďurso.“

„Šampaňské“ se stalo symbolem státního zájmu. Nešlo tu už jen nějaký nápoj, ale o prestiž ruského impéria, a Dravigny se tedy mohl vrátit do Abrau. Osud mu však dlouho nepřál. Jednu válku ve Francii opustil, a záhy se ocitl uprostřed druhé. Ruskem zmítala revoluce a občanská válka. Novorossijsk dobývali střídavě bolševici a menševici a všichni chtěli pouze jediné – vyplenit bohatě zásobené carské sklepy v Abrau-Ďurso a zmocnit se jich. Dravigny se svými společníky statečně bránil správu Abrau-Ďurso, udělenou carským dekretem, avšak 18. dubna roku 1919 už neměl jinou možnost, než přístavní město Novorossijsk opustit. Po zbytek života si Dravigny přál vrátit se zpět do Ruska, ale to už se mu nikdy nepodařilo. Zemřel 22. září 1929 v rodné Francii ve městě Remeši.

VE STÍNU DOBY

Od konce března roku 1920 převzala Abrau-Ďurso sovětská moc a bylo rozhodnuto zřídit zde sovětské družstvo nesoucí tradiční název. Ředitelem byl jmenován Eduard Avgustovič Věděl. Veškeré vědecké práce v hospodářství vedl Anton M. Frolov-Bagrejev, slavný vědecký enolog, který v Rusku zaváděl technologie výroby šumivých vín a založil národní školu výrobců šumivých vín. Tento muž se také zasloužil o obnovení produkce ruského sektu. Družstvo se stalo uznávaným šlechtitelským centrem, byly zde vyšlechtěny speciální kvasinkové kultury odolné vůči chladu, ověřovala se jejich funkce v různých druzích šumivého vína a zdokonalil se proces primárního kvašení. V dubnu roku 1942 byla družstvu za zásluhy o rozvoj vinařství udělena Stalinova cena. Bezprostředně po druhé světové válce byly zahájeny práce na projektu rekonstrukce závodu, v roce 1956, kdy byla přestavba dokončena, se výroba rozběhla naplno. Záhy překračovala všechny limity, které měl závod Abrau-Ďurso před válkou. Rozpočet na rekonstrukci byl poměrně velkorysý, a tak po dokončení prací zůstalo ještě dost prostředků na to, aby zde byly vystavěny i nové domy pro zaměstnance, prostorné ulice, parky a kolonády, zkrátka celá moderní infrastruktura města.

VE ZNAMENÍ EXPORTU

Rok 1969 přinesl zásadní změnu v image sektu Abrau určeného k exportu, především do USA. „Produkt pojmenovali rusky v anglickém přepisu – Nazdorovya,“ informuje nás Elena Potrova, průvodkyně sklepů Abrau-Ďurso. „U nás se vždycky při přípitku říkalo na naše zdorovje nebo na tvoje zdorovje,“ vysvětluje dále. „Vždyť je to i v hollywoodských filmech, když představitelé rusky mluvících herců pijí šampaňské, také při přípitku pronášejí na zdorovje,“ dodává.

V 70. letech zahájila v Novoros¬sijsku svou výrobu společnost Pepsi Co. Slavnostního otevření se účastnil také prezident korporace Donald McAndel, který byl při této příležitosti pozván do vinných sklepů Abrau. Při návštěvě ochutnal místní „šampaňské“ a hned si ho oblíbil. Společnost Pepsi Co. následovně podepsala smlouvu s Abrau-Ďurso, a tak začala velmi úspěšná cesta šumivého vína Nazdorovya za oceán (a nejen tam). Distribuce Nazdorovya byla soustředěna do čtyř klíčových měst USA: Washingtonu, New Yorku, Los Angeles a San Franciska. Kromě toho se začala vyvážet do Kanady, Brazílie, Mexika, Itálie, Belgie a zemí východní Evropy. Sovětský svaz byl v této době považován za světovou velmoc nejen ve výrobě vojenské techniky, ale také ve výrobě šumivých vín, a především těch kvalitních. V roce 1975 koupila společnost Moët & Chandon od závodu Abrau-Ďurso licenci na výrobu Sovětskoje šampaňskoje. A tak vývoz Nazdorovya směrem na západ nabral rychlý spád. Rok 1975 se stal pro „šampaňské“ z Abrau-Ďurso z hlediska reklamy a ocenění vůbec nejúspěšnějším. Vybrané americké restaurace zařazovaly Nazdorovya vedle francouzských šampaňských, a to dokonce ve stejné ceně 14 dolarů za sklenku.

SOUČASNOST

Rok 2006 je považován za znovuoživení šampaňského domu Abrau-Ďurso. Změna vlastnických poměrů hrála klíčovou roli v jeho další existenci a rozvoji. Získala jej skupina SVL v čele s úspěšným podnikatelem Borisem J. Titovem, který byl dávno předtím znám svou touhou zachovat a zvýšit výrobu ruského „šampaňského“ a navázat na tradici Abrau-Ďurso. Společnost SVL reflektuje moderní technologie, ale zároveň dbá na tradice. Více než sto let od doby, kdy své umění provozoval ve sklepích Abrau-Ďurso Victor Dravigny, se na severní Kavkaz, do malebného údolí jezera Abrau vypravil světoznámý enolog a výrobce šampaňského Hervé Jestine. A historie se znovu i v tomto případě opakovala. Po sto letech se šampaňský dům Abrau-Ďurso podílí také na oživení tradičních ruských slavností a recepcí v Kremlu, pořádaných při významných historickýchn příležitostech a událostech. Městečko Abrau nabízí návštěvníkům prohlídky historických sklepů, stylový hotel se „šampaňskými“ lázněmi a procedurami, gastronomické kurzy a vinnou turistiku. V roce 2011 bylo Abrau-Ďurso vybráno, aby se stalo oficiálním dodavatelem Olympijských her 2014 v Soči.

Vyprávění zakončíme slovy Claude, vnuka Victora Dravigny, který místo navštívil 14. května 2012 na pozvání majitele Abrau-Ďurso: „Můj dědeček by byl dojat, kdyby věděl, jakým způsobem práce pokročily. Pokud jde o mne, viděl jsem sklepy a technické vybavení, které by mohlo závidět mnoho francouzských vinařů. Můj obdiv však patří projektu jako takovému, ten umožňuje celému kraji zvyšovat kvalitu a kulturu života.“

Category: 2014 / 02

Hedvábná cesta, název, který v každém dobrodruhovi vzbuzuje představy o dobách, kdy karavany brázdily Asii. Chtěl jsem tuto bájnou cestu důkladně poznat, ale nakonec jsem trochu odbočil a vydal se hledat duši Ujgurů, lidí s dlouhou tradicí, ohrožených tlaky čínské ekonomiky.

TEXT A FOTO: ERIC LAFFORGUE

První mou zastávkou bylo město Hotan, které navštívil ve 13. století i Marco Polo. Hlavní atrakcí tohoto místa je trh. Není těžké ho najít, stačí jít za kouřem, který se z něj line. Trh tvoří velké množství malých stánků, ve kterých se prodává maso na špejli. Řezníci vedle nabízejí skopové ve všech formách. Na hácích kolem nich visí rozvěšené jednotlivé kusy zvířat, lze si představit, že by bylo možné maso opět složit jako obří puzzle. Nejvíce zábavy však uvidíte ve výlohách. Pozorovat při práci můžete nejen holiče, ale i zubaře. Práce jim jde skvěle od ruky. Prodíral jsem se mezi lidmi a upoutalo mě oblečení žen. Byly oblečené v zářivých barvách a s ohledem na svou muslimskou víru byly zahalené. Starší muže zde zdobí pěstovné dlouhé vousy. Malé děti tu pobíhaly s červenými pionýrskými šátky na krku, dobrá připomínka toho, že jsem stále v Číně.

ko1402 cina xinjiang img 1632copie

Objednal jsem si jídlo v jedné z místních restaurací. Servírka mi nabídla jídelní lístek, ale byl psaný v ujgurštině. Anglický nemají, a to z prostého důvodu – žádní turisté Hotan nenavštěvují. Prohlédl jsem si tedy fotografie jídel, ale žádné nevypadalo povědomě. Jedinou výjimkou byla pečená ovce, ale tu bych těžko snědl sám. Nakonec jsem si vybral a ukázalo se, že dobře. Můj průvodce si se mnou však nedal, neznal majitele. Jeho nedůvěru omlouvá velký počet skandálů s jídlem, které byly v Číně odhaleny v loňském roce. Ne každé maso tehdy pocházelo ze zdrojů, které uváděli majitelé.

V hotelu jsem si zaplatil pokoj v zadním traktu, aby mě ráno nebudila v Číně všudypřítomná doprava. Byl jsem tak unavený, že jsem usnul takřka okamžitě. Bylo sedm hodin ráno, když mě vzbudila hlasitá hudba. Ukázalo se, že to byl vojenský pochod hraný studentům při hodině tělocviku.

ŠÁTEK PRYČ

Z Hotanu jsem se přesunul do města Keriya. Na benzinové stanici mě obsluha požádala, abych si vystoupil, než mi natankují. Vzpomínky na sebevražedné atentátníky, kteří stáli za rozpoutáním krvavých střetů mezi Ujgury a Chany v roce 2009, jsou tu stále živé. Chanové získávají v re¬gionu čím dál větší vliv, což z Ujgurů dělá druhořadé obyvatele. Ujgurské ženy si od nepokojů musejí sundávat pokrývky hlavy nejen na pumpách, ale i v nemocnicích, v bankách či na úřadech.

Všude kolem silnic jsou pole s bavlnou. S třemi miliony tun sklizně ročně je provincie Sin-ťiang největším producentem bavlny v zemi. Na polích pracují celé rodiny, o čemž jsem se přesvědčil na jedné z farem, kde jsem se zastavil. „Obchod s bavlnou nás dokáže dobře zabezpečit, je to ale náročná a pouze sezonní práce,“ řekl mi Alim, který se o farmu stará. „Dokázali jsme si vydělat tolik, že jsme náš starý dům z vepřovic nahradili novým zděným.“ Většina Ujgurů pracuje na polích, více jak milion z třináctimilionové populace je však nezaměstnaných. Zároveň však centrální čínská vláda podporuje další migraci Chanů do oblasti. Nabízí jim dopravu i bydlení zdarma.

V porovnání s jinými čínskými městy působí Keriya velmi provinčně. Po širokých silnicích nejezdí téměř žádná auta. Dnes už si jen stěží umím představit, že šlo o jednu ze hlavních oáz na hedvábné cestě. Na domech ve městě lze i dnes pozorovat stopy minulosti. Některé z budov mají překrásné dřevěné balkony. Mohutné vyřezávané dveře mi připomínají Zanzibar. Vysledovat lze čínské, indické, perské, evropské i arabské vlivy.

Cizinci jsou ve městě vzácní, tak jsem rychle přitáhl pozornost místních. Jeden muž mě pozval k sobě domů. „Pojď, ukážu ti svého mluvícího ptáka.“ Celý natěšený pošeptal svému svěřenci: „Salam alejkum.“ Pták ale jen zarputile mlčel. Zkusil to ještě párkrát, ale výsledek byl stejný. Trapný okamžik zachránila jeho žena, která mě pozvala k jídlu. Na koberci rozložila své náčiní a zřídila tak provizorní kuchyň. Místnost během dne slouží jako obývací pokoj, večer jako ložnice. Jedna místnost, víc nemají. Maso, rajčata, cibule… Jídlo bylo sice pálivé, ale velmi dobré. Byl jsem jejich pohostinností doslova nadšený. „Vy u vás doma nezvete cizince ke stolu?“ optala se mě po jídle. Musel jsem přiznat, že ne.

Jen o několik ulic dál jsem dostal další pozvání na jídlo od místního truhláře. Odmítnout by bylo nezdvořilé, tak jsem přijal. Čtyřpokojový dům byl na místní poměry nezvykle velký. Mahmud, jak se truhlář jmenoval, mi vysvětlil, že po něm vláda chce, aby se přestěhoval. On ale odmítá. „Je to naše země, naše kořeny. Navíc tady nejsou auta, tak tu máme krásný klid,“ vysvětlil mi. Před jídlem mi představil své tři děti. Napadlo mě, že musí dvě schovávat před úřady kvůli politice jednoho dítě v rodině. „Ujgurové mají z těchto zákonů výjimku. Můžeme mít, kolik dětí chceme, což pěkně štve Chany. Oni ale mají zase jiné výhody.“

Poslední zajímavostí, kterou jsem před svým odjezdem ve městě spatřil, byl malý klobouček na hlavě starší ženy. „To je talpak, nejmenší forma klobouku na světě,“ vysvětlila mi. Nenosí ho nikde jinde než v tomto městě.

ko1402 cina xinjiang img 8097copie

ARABSKÁ VIAGRA

V Yarkandu se nachází velký trh s domácími zvířaty. Vše tam kolem dokola vřelo. Kupci koní zkoušeli vybraná zvířata přímo na trhu a cvalem na nich objížděli trh kolem dokola. Do tohoto mumraje střihači stříhali ovce i muže, nedělajíce rozdíly. Co jim přišlo pod ruku, to odešlo oholené. Mezi tím vším shonem se procházela krásná děvčata, která zřejmě doufala, že se jim podaří upoutat pozornost bohatých obchodníků. K jejich smůle jim málokdo věnoval pozornost, většinu mužů v tu chvíli více zajímaly přednosti vybraných zvířat.

Na trhu nechyběla ani bohatá nabídka příslušenství. Jezdecká sedla byla tak krásně zdobená, že jsem dlouho odolával pokušení některé z nich koupit. Zajímavostí byly malé židle na kolečkách, perfektní pro sběrače hroznů. Už žádné bolesti zad z věčného stoupání a sedání! Na trhu nechyběl ani lidový léčitel, který nabízel přípravky na všechno: rakovinu, akné, špatný zrak, chřipku. Nic není problém. Zkoušel mi prodat i sušená zvířata, hadi či ježci jsou prý perfektní proti bolestem všeho druhu. Nabízel mi dokonce „arabskou viagru“ s portrétem bin Ládina na obale: „180 hodin erekce,“ sliboval. Raději jsem utekl.

Snažil jsem se najít místo v některém z podniků, ale všude bylo plno. Když si mě všiml jeden majitel restaurace, nezaváhal a upravil jeden z povozů na jídelní stůl. Místní mi doporučili zdejší specialitu, odkryli dekou přikrytý obrovský kus ledu, z něj mi kus naškrábali a polili sirupem. Chutnalo výborně. Nádavkem jsem si objednal rýži vařenou v banánových listech a politou karamelem a fíkovým džemem. Opět lahoda. Yarkand byl zkrátka krásně živé místo plné těch nejlepších specialit.

KOUZELNÉ KAMENY

Cestou do Tashkurganu jsem musel absolvovat cestu po slavné karákóramské dálnici, spojující Čínu s Pákistánem. Krásné výhledy za to opravdu stály. Čistý vzduch, vrcholky hor pokryté sněhem, všude kolem rozeseté malé chaty a jurty. Místní zde čínským turistům prodávají kameny. Já na těch kamenech neviděl nic zvláštního, ale Chanové jsou za ně prý ochotni dát astronomické sumy. Nestěžuje si ani jedna strana.

V této oblasti už místo Ujgurů žijí Kyrgyzové a Tádžikové. Cestou z hor jsem se zastavil v malé vesnici v obchodě pro něco k jídlu. Nabídli mi kus z jaka, měl jsem si vybrat ze zbytků rozřezaného zvířete na podlaze. Moc z něho nezbylo. Když jsem odmítl, zkusili mi prodat alespoň kůži. Raději jsem se vytratil.

Tashkurgan je klidné město, vystavěné kolem ruin staré pevnosti. Kromě pevnosti toho není ve městě moc k vidění. Nejzajímavější mi přišly oděvy místních žen, ty se nedají srovnávat s ničím, co jsem dosud spatřil. Krásné šperky, bohatě zdobené pokrývky hlavy, dlouhé copy, okouzlující náhrdelníky a ornamenty ze stříbra. Ptal jsem se, co je dnes za slavnost, ale dívali se na mě nechápavě. Žádná nebyla, takto oblékané chodí normálně. Na druhou stranu působí Kyrgyzové i Tádžikové mnohem uzavřeněji než Ujguři. Zřejmě na to mají vliv drsnější horské podmínky.

ko1402 cina xinjiang img 9423copie

STABILITA JE ŠTĚSTÍ

Svou cestu jsem zakončil v Kašgaru, hlavním městě provincie Sin-ťiang. Chtěl jsem se projít starou částí města, ale mnoho z ní už nezbylo. Čínské buldozery totiž většinu srovnaly se zemí. Oficiálně to bylo kvůli nestabilitě a problémům s hygienou. Faktem je, že se muselo přestěhovat do nových sídlišť zhruba 65 tisíc ujgurských rodin. Ty dnes tvoří jen 60 % populace ve městě a jejich počet se nadále zmenšuje. Chanové některé staré domy nechali stát a upravili je na muzeum původní kultury. Na jednu stranu tak nezapomínají na minulost, na stranu druhou ji aktivně likvidují. Zvláštní přístup.

Druhý den jsem zjistil, jak vypadá Kašgar 21. století. Začíná to velkou sochou Mao Ce-tunga na náměstí, za ní je nové město. Chanové tu vybudovali nové domy, silnice, síť zdravotnických zařízení. A také napětí mezi oběma skupinami obyvatel.

Tváří tvář globalizaci teď záleží především na mladých Ujgurech, jak se k budoucnosti postaví. Zda se budou držet svých tradic, které přetrvaly staletí a nesčetné invaze cizích kultur, nebo podlehnou nadnárodním trendům. „Chanové více než naše domy likvidují naše duše, a to už nelze obnovit,“ říkali mi místní. Přímo před jejich domy byla umístěna cedule s namalovaným čínským policistou se vztyčenou paží a nápisem: „Stabilita je štěstí, revoluce je katastrofa.“ Aby měli jasno, co se od nich čeká.

Category: 2014 / 02

Neznámý západ – V provincii Sin-ťiang si ani nepřipadáte jako v Číně. Vypravte se s námi po hedvábné cestě do země Ujgurů.

Příroda

Promočená Afrika – V gabonských národních parcích poznáte deštné pralesy v té nejryzejší podobě.

Uruguay v rauši – Nejmenší jihoamerický stát se odhodlal k největší odvaze – legalizoval marihuanu.

Téma – Za všechny prachy

Na konec světa – Jaké byly počátky zámořských objevů? Zapomeňte na romantické představy o objevování nových světadílů.

Kvíz

Výstavní perličky – Osahat dálky si můžete i v českém muzeu.

Pan bohatý – Znáte Jakoba Fuggera? Byl to prý nejbohatší muž středověku.

Plavba jako cíl – Mořeplavec Rudolf Krautschneider pluje ve stopách největších objevitelů. Ptáte se proč?

Pět záhad kolem mrakodrapů – Rostou stále výš a zdá se, že se jejich růst nikdy nezastaví.

Rozhovor – Petr Slavík – Nebojím se zvířat, ale lidí

Věda a technika

U jezera slz – Svlažit se v jezeře Sonkol znamená užít si lázeň ve výšce přes 3000 metrů nad mořem.

Na srazu – Šumivé víno bývalo výsadou francouzské oblasti Champagne, ovšem jen do doby než v něm našel zálibu ruský car Alexandr II.

Historie a archeologie

McDrive středověku – Karavanseráje bývaly po celé Asii. Poskytovaly útočiště karavanám.

Bambusový příběh – Kolo je univerzální dopravní prostředek. Co ho vyrábět třeba z bambusu?

Kola s duší – Český projekt Kola pro Afriku už pomohl více jak tisícovce školáků.

Mocná iboga – Tajemný rituál, halucinogenní drogy a státem uznávané náboženství. Co mají společného?

Předplatné

Vánoce slečny Latimerové – Žijící fosilie, to je patrně nejvhodnější jméno pro lalokoploutvou rybu latimerii podivnou.

Dobroty v ulicích – Ulice amerického Portlandu lemují stovky stánků s těmi nejvybranějšími pochutinami.

Category: 2014 / 02

Drancování kolonií přineslo některým nezměrné bohatství. Svou trošku si vzal i Jakob Fugger (1459–1522), zvaný Bohatý – nejbohatší muž středověku. Pocházel z Augsburgu (Bavorsko), z významné obchodnické rodiny, a byl to právě on, kdo z rodinné firmy vytvořil nadnárodní impérium. A to si jeho otec původně přál, aby se stal knězem… To by se také stalo, nebýt smrti Jakobova bratra, který měl stanout v čele rodinné firmy. Jakob měl obchod v krvi a za sebou studium účetnictví, které piloval v Benátkách. S čísly to uměl jako nikdo jiný. Nashromáždil majetek, jehož hodnota by se dnes vešla do sotva představitelné sumy – jednoho trilionu eur. Jakob Fugger nebyl ale jen nechutně bohatý, byl i velkorysý. V Augsburgu vybudoval nejstarší sociální sídliště pro lidi v nouzi, které je dodnes vzorem a je stále v provozu. A jaký se platí u Fuggera nájem? Euro ročně – částka v přepočtu stejná už téměř pět set let.

ko1402 tema fugger bl fugger vonderliliewappen

ZLATÝ (MĚDĚNÝ) DŮL

Když se Jakob 6. března roku 1459 narodil, přišel na svět do měšťanské kolébky jako desáté z jedenácti dětí. Už jeho pradědeček začal obchodovat s přízí a bavlnou a položil tak základy rodinného byznysu. Jakob a jeho bratři se časem zaměřili i na jiné komodity – stali se finančníky. Půjčovali peníze panovníkům i papeži a pronikli do nejvyšších vládnoucích kruhů. Jakoba zajímaly také drahé kovy, hlavně stříbro a měď. V roce 1491 poskytl římskému králi Maxmiliánovi I. Habsburskému (1459–1519) 100 000 zlatých výměnou za koncesi na stříbrné doly v Tyrolsku. Král díky tomu nezkrachoval a Jakob si ho zavázal, a s ním i habsburskou dynastii.
Jakob byl s použitím dnešní terminologie ostříleným lobbistou. Uměl se pohybovat na politickém ledě a ovlivňovat události ku svému prospěchu. Stal by se Karel V. (1500–1558) římským císařem bez Fuggerova vlivu a finančních prostředků? Těžko říci. Karlova myšlenka byla jakási celosvětová monarchie, které by vládla svatá říše římská národa německého. Fugger chtěl mít panovníka na své straně, proto zaplatil německým kurfiřtům, aby ho zvolili císařem. Stalo se tak v Cáchách 23. října 1520.

Jakobův čich na dobrý obchod ho přivedl i na Slovensko, které vzhledem k těžbě drahých kovů patřilo k nejrozvinutějším oblastem Uherska. Podepsal smlouvu s movitým levočským občanem Jánem Thurzem a společně založili Thurzovsko-fuggerovskou těžební a obchodní měďařskou společnost. Ta se rychle zařadila mezi největší svého druhu v Evropě. Díky Fuggerovi slovenské hornictví vzkvétalo a s ním i města, zvláště pak Banská Bystrica.

EXOTICKÁ VÝZVA

Fugger byl konzervativní byznysmen, ale jako každý úspěšný obchodník vyhledával nové možnosti, a s nimi i jistou míru rizika. Takovým experimentem byl dovoz zboží z nových kolonií. Potom, co Vasco da Gama objevil cestu do Indie, získali Portugalci monopol na obchod s kořením. Fugger proto v roce 1503 otevřel v Lisabonu továrnu. Získal povolení, že z Lisabonu může obchodovat s kořením a luxusním zbožím, jako byly perly nebo drahé kameny. Společně s jinými obchodními klany přispěl na výpravu 22 portugalských lodí, které se plavily do Indie, aby se po roce vrátily plné exotického zboží. Nedlouho potom král uvalil monopol na obchod s kořením, aby dostal ze hry zahraniční obchodníky. Fugger ale byl ve výhodě. Portugalci totiž byli závislí na mědi z jeho dolů, okovávali s ní své lodě a vyváželi ji do východní Indie. Španělé zase vyváželi Fuggerovu měď a další zboží, jako látky a koření do Ameriky.

ZA JEDEN RÝNSKÝ

V roce 1521, když Jakobovo bohatství narostlo do nepředstavitelných rozměrů, založil Fuggerovo městečko „Fuggerei“ – sociální bydlení pro chudé obyvatele Augsburgu, aby zde žili vedle řemeslníků a nádeníků za symbolický nájem – jeden rýnský zlatý. Nebylo to ale zadarmo. Potřební se museli o svoje městečko starat a třikrát denně věnovat modlitbičku Fuggerově rodině. Své útočiště zde nalezl i Franz Mozart, pradědeček hudebního génia. Fuggerei – to je zdárný příklad architektonického komplexu, tvořený osmi uličkami a sedmi branami. Město ve městě s vlastním kostelem, hradbami, zdrojem vody i protileteckým krytem, který měl za druhé světové války ochránit obyvatele před bombardováním. Ty ochránil, ovšem ne městečko samotné, to bylo v roce 1945 téměř srovnáno se zemí. Potomci Jakoba Fuggera ale dali dohromady prostředky, aby sídliště mohlo dál fungovat a to za stejných podmínek, jaké nastolil sám Jakob. A tak Fuggerei i dnes slouží svému původnímu účelu a za jeden rýnský zlatý (odpovídá přibližně 1 euru) zde žijí sociálně slabí. Ve 140 bytech umístěných v 67 domcích našlo své zázemí 150 lidí, hlavně vdov a starších občanů, kteří zůstali bez prostředků. Fuggerei přitahuje pozornost turistů, kteří zde mohou navštívit muzeum a také ukázkový byt ve Volské ulici. Každý byt má rozlohu kolem šedesáti metrů čtverečních, vlastní vchod i malou zahrádku. Stejně jako za Jakobových časů je třeba dbát na určitá pravidla. Po desáté hodině večerní se brány městečka uzavřou, opozdilci mohou projít pouze branou Ochsentor, kterou jim za drobný obnos otevře vrátný.

Jakob Fugger zemřel v šedesáti třech letech a nezanechal po sobě potomky. Byl pohřben v okázalé soukromé kapli v Augsburgu. Na jeho výslovné přání byl nad jeho hrobem vyryt nápis: Zde odpočívá ten, jehož mimořádně velkému bohatství se nikdo nevyrovná.

Category: 2014 / 02

PTAL SE: JOSEF ČERNÝ, FOTO: PETR SLAVÍK

Fotograf divočiny není běžná profese. Ona to také není práce pro každého, a spíše nežli práce je to poslání. A pro někoho, jako je Petr Slavík, taky splněný sen. Věděl to už od dětství, kdy mu babička tajně četla Kiplingovy Knihy džunglí. Tajně, protože vánoční dárky se přece nesmějí rozbalit dřív.

Pro mnoho lidí je fotograf divočiny povolání z říše snů. Cestujete po celém světě, abyste fotografoval především ohrožené živočišné druhy. Co tato profese skutečně obnáší?

Sám si dokážu představit i snovější zaměstnání. Třeba „fotograf divočiny – rentiér“, samozřejmě s odpovídající výší renty. (smích) Pravda je, že mnoho lidí by bylo zklamáno. Než se vůbec ke zvířeti dostanu, musím absolvovat nekonečné lety, čekat na další spoje (za pár let už máte na velkých letištích své oblíbené hospody), vydržet nesmyslné lustrování emigračními úředníky, odpovídat na hloupé dotazníky k žádostem o víza a mít neustálý strach o drahou techniku. A když už jsem v cílové destinaci, nedaří se mi zvíře najít, a když ho najdu, spí. Když nespí, není světlo. Dnes nestačí zvíře jen vyfotit. Aby si vaší fotky v té obrovské záplavě obrázků, kterých je plný internet, vůbec někdo všiml, musí být něčím výjimečná. K takovému snímku nestačí umět nastavit foťák, musíte mít štěstí, a to je pěkná mrcha. Když pominu všechny tyto zápory, je spousta chvil, kdy stojíte s otevřenou pusou nad nádherou přírody a říkáte si – mám strašnou kliku, že to můžu vidět.

V Indii jste absolvoval náročný horský výstup s domorodci, abyste mohl vyfotografovat vzácného levharta sněžného. Toho jste nakonec ani nezahlédl. Odradilo vás to, anebo se za ním ještě vydáte?

Byl to naivní pokus. Honba za přeludem s nedostatečným vybavením. Vůbec jsem se do hor neměl dostat, bylo to náhradní řešení místo programu, který se celý sesypal. Na trhu jsem si koupil svetr a s několika najatými nosiči se vydal do míst, kde se levharti měli vyskytovat. Nic fyzicky náročnějšího jsem do té doby nezažil. Déšť, mokré skalní římsy, nahoře sníh. V místech, která pastevci překonávali jako horské kozy, jsem měl strach se vůbec podívat pod sebe. V noci jsem v roztrhaném stanu blouznil z antimalarik a nadmořské výšky (od té doby jsem si je nevzal). Levharti tam skutečně byli, viděl jsem stopy i trus. Žádného z nich jsem ale ani nezahlédl. Dodnes nelituji jediné minuty strávené v té oblasti. Sněžný levhart na mě pořád někde čeká. Možná ho nikdy ani nezahlédnu, ale musím to zkusit znovu. Pokud zůstane mým nesplněným snem, mám alespoň pořád důvod snít.

ko1402 rozhovor r1

Vy si vůbec nedáváte lehké cíle. Ve Venezuele jste fotil harpyje, dravce s drápy ostrými jako čepel. Prý jste je vyhlížel několik dní z hodně vysoké a hodně vratké věže.

Využíval jsem pozorovací věž, která tu zůstala po televizním štábu BBC. Před lety tu natáčel o harpyjích dokument. Bohužel se na ní podepsaly podmínky deštného pralesa. Trávil jsem osm až deset hodin ve výšce na ztrouchnivělé podlážce dvakrát dva metry. Slunce střídaly prudké tropické lijáky. Pozorovatelna neměla ani střechu, ani zábradlí. V poledních vedrech jsem se jen stěží ubránil spánku. Jenže usnout by mohlo znamenat zřítit se dolů. Harpyji se mi nakonec vyfotografovat podařilo, bohužel ne úplně tak, jak jsem si představoval. To je ale normální. Fotografování v pralese je náročné na fyzickou kondici i světelné podmínky. Měl jsem štěstí, že jsem jednoho z největších jestřábovitých vůbec viděl.

Každá fotografie má svůj příběh. Jen vy víte, kolik stála úsilí. Kterého svého snímku si nejvíc ceníte?

To jsou většinou „šuplíkovky“, fotky, které nikdo neviděl. Nejsou vhodné k publikování, většinou za moc nestojí. Jsou v nich vzpomínky na studený vítr, na slaný pot v očích, na rozlámaná záda nebo na tvář člověka, kterého už nikdy nepotkáte a s kterým jste se mačkali pod skalním převisem, když lilo jako z konve. To je největší dar fotografie, uchování vzpomínek. Jsem samozřejmě šťastný, pokud se mi povede dobrý snímek, který otisknou a který třeba získá nějaké ocenění na mezinárodním poli. Ale fotky jsou pro mě čím dál víc spíš cestou než cílem.

Je focení zvířat nebezpečné pro člověka, který neumí číst jejich signály anebo nemá dost zkušeného stopaře?

Focení zvířat je nebezpečné pro člověka, který se v přírodě chová jako blbec. Ať už kvůli neznalosti chování zvířat a prostředí, nebo prostě proto, že znalosti, které má, ignoruje. Nepojedu do blízkosti stáda slonic s mláďaty, tak aby se cítila ohrožena. Každá matka s mláďaty je nebezpečná, pokud u ní probudíte strach o ně. Zvířata u kořisti, raněná zvířata, nepřehledný terén… vystoupit z džípu ve vysoké trávě je jako hrát ruskou ruletu. Těch věcí je bezpočet. Určitě by vydaly na několik knih. Stát se samozřejmě může cokoliv, co neovlivní ani ten nejzkušenější stopař či průvodce. Náhody se prostě stávají. Mezi zvířaty jsou jedinci s nestandardním chováním a reakcemi stejně jako u lidí. Také vám nepomůže, že znáte dopravní předpisy, když vám na dálnici bouchne kolo.

Vy máte rád blízký kontakt s velkými šelmami. Byla chvíle, kdy jste si řekl – jak tohle jenom dopadne?

To vás napadne pokaždé, když s nimi pracujete. Když ležíte na zemi pod téměř čtyřistakilovým grizzlym, on vám řve do objektivu a mává tlapou s drápy jako šavle, vyhrává adrenalin a soustředění. Pak se na tu scénu podíváte mimo hledáček fotoaparátu (širokoúhlý objektiv zkresluje) a zjistíte, že má to obrovské zvíře přední tlapy centimetry od vaší ruky… kdyby vás chtěl napadnout, nic ho nezastaví. Dělí vás od průšvihu jen přítomnost trenéra, který zvíře na podobné situace připravuje léta. On ale je až za vámi. Nemá zbraň, ani jiný prostředek, kterým medvěda v případě útoku odehnat. Člověk nesmí mít strach, ale musí být neustále ve střehu a do detailů plnit instrukce trenéra. „Z této strany k němu nechoď, teď ne, počkej, teď můžeš, stop, konec, dnes už nemá náladu…“ Pracoval jsem takto se smečkou vlků, s pumou, se lvy i gepardy. Možná nejsilnější to bylo se sibiřským tygrem, ten samec byl obrovský a budil neskutečný respekt. Když ten kocour zvedl hlavu, měl jsem ji v úrovni prsou. Je to pro mě pokaždé neuvěřitelný svátek, když jsem v blízkosti takového tvora.

ko1402 rozhovor r2

Pytláctví je pro divoká zvířata stále trvající hrozba. Jak byste naložil s člověkem, který za pár drobných od překupníka zavraždí kvůli obživě rodiny například slona?

Určitě bych takového člověka nechtěl soudit přímo nad zabitým zvířetem, které trpí. Bojím se, že by emoce zvítězily nad rozumem. Otázka je, proč ten člověk musel zabít slona? Je líný obdělávat pole, nebo je to proto, že žádné nemá? Propil výplatu v hospodě, a tak nemá na jídlo pro rodinu, nebo se do té situace nedostal vlastní vinou? Kdybych dělal všechno možné a stejně to nestačilo, moje dcera doma plakala hlady, sám nevím, jak bych se zachoval… Vyprávějte otci s pla¬čícím dítětem v náručí něco o ochraně zvířat! Dokud bude na světě dáma v levhartím kožichu, impotent, který si myslí, že mu tygří penis vrátí erekci, nebo idiot, který si koupí popelník z gorilí ruky, bude na druhém konci chudý chlap se starou puškou nebo drátěným okem. S kým a jak potom naložit?

Vozíte si na expedice nějaký amulet pro štěstí?

Stále nosím na krku náhrdelník, v němž mám zatavených pár chlupů z grizzlyho, které nechal na kmeni, o který si drbal hřbet. Tajně doufám, že mě ochrání a že na mě přejde jeho síla, když to bude třeba. (smích)

Když někdo chce poprvé vyrazit na safari, ochutnat pravé dobrodružství, ale mimo hlavní turistické trasy, kam byste ho vyslal?

Předpokládám, že když se ptáte na safari, myslíte Afriku. Dnes je ten výraz používán po celém světě, stal se synonymem pro jakoukoliv cestu do volné přírody za pozorováním zvířat. Proto se s ním můžete setkat třeba i v Norsku, kde je nabízeno „safari“ za pižmoni. Výraz safari pochází ze swahili, tak bych u své odpovědi zůstal v Africe. Nádherných míst na černém kontinentu je spousta. Těch, která nejsou poznamenaná masovým turismem, ale rychle ubývá. Před lety bylo na Busanga Plains v Zambii jen pár sezonních kempů. S prvními dešti zmizely. Po celé Africe rostou kempy a lodge jako houby po dešti. Migrace pakoňů v Maře je nádherné divadlo, ale na břehu řeky Mara to vypadá jak na parkovišti před supermarketem v době slev. Pro člověka, který chce vidět africkou přírodu se spoustou zvířat a nemačkat se ve frontě aut u vyděšeného levharta, jsou ideálním řešením privátní licence k provozování safari třeba v severní Botswaně. Cena ovšem odpovídá luxusu pobytu v přírodě jen pro omezený počet návštěvníků. Pokud chcete kempovat na vlastní pěst, je nádhernou a rozlehlou destinací Central Kalahari Game Reserve nebo Khwai Development Trust u řeky Chobe. Je potřeba počítat s tím, že si všechno musíte vézt s sebou. Auto i vybavení se nechá kompletně půjčit v Maun. Ale doporučit táboření v buši někomu bez zkušeností a znalostí africké přírody nemůžu.

Vy sám pořádáte fotoexpedice. Kam se s vámi mohou lidi podívat a co mohou očekávat?

Místa jsou různá, expedice jsou většinou cílené na určitý druh zvířete, převážně na velké šelmy. Fotografické žně jsme zažili u Kurilského jezera na Kamčatce. Je tu neuvěřitelná koncentrace medvědů a nádherná krajina. Navíc se maximální počet návštěvníků na tak obrovskou oblast v jednom termínu pohybuje pod dvěma desítkami. Fotoexpedice dělám pro velmi malé skupiny. Zjednoduší to práci v terénu, a já mám možnost se věnovat každému ze skupiny, pokud potřebuje mou radu. Malý počet účastníků umožňuje flexibilně měnit program tak, aby si každý odvezl nejen zážitky z pobytu ve volné přírodě, ale i pěkné fotografie. Příští rok mám plně obsazenou expedici za jaguárem, kde se vracím ke spolupráci s vynikajícím stopařem Ailtonem Larou. Opakuji úspěšnou cestu do Norska za pižmoni, na Kamčatku za medvědy, v nabídce mám i expedici za tygrem do Indie nebo focení v NP Chobe.

Co by se lidi měli naučit od zvířat?

Nedělat zvěrstva.

www.petrslavik.eu

Category: 2014 / 02

Nachází se přímo na rovníku a jeho pralesy patří k těm nejzachovalejším na světě. Vychutnejte si cestu do světa, který se za poslední tisíce let moc nezměnil.

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Tak nám to pěkně začíná. Jsme v Libreville, hlavním městě Gabonu, a jsme bez zavazadel. Ta zůstala někde mezi Frankfurtem a Paříží. Naše letadlo do Franceville, kam se přesouváme, odlétá hned zítra ráno a další možnost by byla až za tři dny. Park Lékédi (naše cílová destinace) je navíc vzdálen další dvě hodiny jízdy terénním autem, a to navazuje na tento let. Nezbývá nám, než vyrazit s tím, co máme na sobě. Když už to vydrželo 24 hodin cestování v civilizaci, tak co by to nevydrželo ještě dalších pět dní někde v džungli. Mnohem větší starosti nám dělá, že v zavazadlech zůstaly nabíječky, náhradní akumulátory a léky. Bez repelentů a antimalarik budeme v nejkritičtější oblasti celého afrického kontinentu. Přesto všechno ráno postáváme v „odletové hale“ odhodláni pokračovat. Po přistání nás čeká ještě 82 km jízdy, ale první zastávka musí být někde, kde bychom nakoupili nějaké věci na přežití. Na černošské tržnici pořizuji za asi 10 eur kalhoty, slipy, pantofle a dva páry ponožek. Vesměs „adidas“. Ve vedlejším stánku nákup doplňuji kartáčkem a pastou. Teď už přežiju.

ko1402 gabon wildlife d1iv3572

VLÁDCI PRALESA

S hledáním goril nížinných to zde není tak náročné, jak jsme se původně obávali. Drží se v jednom teritoriu, a proto jedeme, respektive plujeme téměř najisto. S připravenými foťáky sledujeme veškerý pohyb a posloucháme zvuky pralesa. A skutečně. Zanedlouho se k vodě kývavým pohybem přibližuje první gorila. Vypadá dost naštvaně a neváhá nám ze břehu dávat najevo, komu že to tu patří. Mohutné větve létají směrem k naší lodi a naše fotoaparáty cvakají jako o závod. Je to zážitek, který jsme nečekali ani v těch nejlepších snech. Během chvíle se k výpadům proti naší lodičce připojuje další gorila. Házení klacků střídají odvážné pozice v korunách stromwů. Opice předvádějí výhružná gesta a se vztyčenými pažemi se vrhají do mělké vody. Cákají na naši loďku a snaží se nás zahnat. Naštěstí to k nám mají ještě 8–10 m a do větší hloubky se bojí. Asi po půlhodinovém rozčilování gorily mizí v pralese.
V noci se příroda zase vyřádila. Jeden blesk střídal druhý a ohlušující hromobití doprovázely silné poryvy deště. Ráno je ale obloha jako vymydlená. Slunce prosvětluje kapičky na stromech a ptáci se můžou zbláznit radostí, že přežili. Vůbec není patrno, že se něco dělo. Jen nefungující mobilní telefony signalizují, že bouřka poškodila jediný vysílač v širokém okolí.

Vracíme se do „gorilí“ zátoky. Až po notné době se objeví statný samec. Nevypadá vůbec přívětivě. Láme větve, mlátí s nimi kolem sebe a dokonce vztekle skáče do vody. Celý mokrý se brodí vysokou trávou a svou agresivitu dává znát bušením do prsou. Druhá gorila z počátku vše jen zpovzdálí sleduje, postupně se ale zapojuje do vzájemných šarvátek. Tahání se o větve a mlácení do prsou střídají krátké chvilky oddechu. Chvíli nahoru do svahu, chvíli dolů. Gorily se válejí po zemi, kutálejí se až k vodě. Rozlámanými větvemi si dokazují, kdo je silnější. Vůbec to nevypadá jako nevinná šarvátka, ale jako tvrdý boj. I náš domorodý průvodce je vysokou agresivitou opic natolik překvapený, že s omluvami týkající se naší bezpečnosti míří na protilehlý břeh.

ko1402 gabon wildlife d1iv1427

VZÁJEMNÝ RESPEKT

Dohodli jsme se, že dnešní den pojmeme jako den mandrilů. Budeme je hledat tak dlouho, dokud je nenajdeme. Celé dopoledne skutečně jezdíme napříč celým parkem, vysílačkou se spojujeme s místními hledači, ale po mandrilech jako by se slehla zem. Náš řidič už navrhl, že se vrátíme do kempu a budeme opět pokračovat odpoledne. Přes poledne se údajně opice najít nedají. My ale trváme na svém. Nebudeme se přece flákat někde ve vesnici, když můžeme trávit čas v přírodě. Nevím, jestli toto nebyl ten správný impuls, po kterém následovalo pár krátkých telefonátů našeho řidiče s „kýmsi“. Rychle nasedat a jede se! Asi po dvaceti minutách drsné jízdy zastavujeme u hustě zarostlé džungle. Následuje pár příkazů například o tom, že se nesmíme při fotografování shýbat, a že musíme trvale stát ve vzpřímené poloze. Asi mají své zkušenosti. Tohle stejně dodržet nemůžeme, jedeme přece fotit a to se z nadhledu nedá. Máme povoleny jen foťáky v ruce, batohy musí zůstat v autě. Polední vedro a stoprocentní vlhkost cítíme hned po vstupu do pralesa. Naštěstí se dá jít docela rychle, protože nám naproti přispěchal s mačetou v ruce pracovník parku. Cestu k mandrilům již má částečně proklestěnou. I tak absolvujeme asi kilometrovou trasu do nitra džungle s několika pády kvůli zamotaným nohám v liánách. Zcela mokrá a rozdrbaná košile, jediná, která mi na týden zbyla, bere víc a víc za své. To už ale slyšíme hlučné výkřiky nádherně barevných opic. Už o nás vědí. Netrpělivě a rychle se blížíme k samotné tlupě a v zápalu si vůbec neuvědomujeme nebezpečí. Hlavně mohutní samci by si s křehkou lidskou schránkou poradili máchnutím jedné ruky. Jejich červenomodré čenichy se vyjímají v tmavozeleném porostu džungle. Korunami stromů lehce prosvítající světlo ještě jejich barvy zvýrazňuje. Snad jen žluté vyceněné tesáky s touto idylou neladí. Méně barevné samičky s mláďaty zvědavě pokukují z povzdálí. Postupně si na sebe zvykáme a po prvních lahodných kusech ovoce, které jim naši průvodci naházeli, jde ostych stranou úplně. Ono to nejde, nesehnout se. Vždy jsme napomenuti, ale stejně si nedáme říct. Asi po deseti minutách je vše snědeno a po dalších deseti minutách se opice naší společností začínají nudit. Samci v klidu odcházejí jako první a ztrácejí se kdesi v džungli. Samice ještě předvádějí něco z praktické výchovy mláďat, ale postupně i ony vyklízejí naše okolí.

TŘI BODY

Zdejší park má pro tlupu šimpanzů vyčleněné hluboké údolí, které je celé oplocené hrubým vysokým pletivem. Zpočátku nás to velmi zarazilo. Přece jen fotit wild life za mřížemi není to pravé ořechové. Proto děláme první průzkum po visutém mostě nad údolím. Zdoláváme dvě stě metrů dlouhou trasu po čtyřech lanech propojených rezavým pletivem. Otevírá se nám nádherná scenerie nad vysokými stromy, kde jsou ve větvích patrná i oblíbená místa lidoopů. Kývání mostu a pohled do šedesátimetrové hloubky pod nohama na dno údolí prakticky neumožňuje pustit se bočních lan. Natož držet foťák oběma rukama. Je třeba mít minimálně tři pevné body. Takže nakonec je dobře, že šimpanzi v tuto chvíli koruny stromů neobývají a my se můžeme vrátit na pevnou zem. Šimpanzi v pohodě posedávají v chladnějším stínu vlhkého údolí nedaleko oplocení. Pořídíme několik snímků proostřením pletiva a zavzpomínáme na volně žijící šimpanze na březích jezera Tanganika.

Přišel čas posunout se dál. Z Franceville se přesouváme zpět do hlavního města, kde se konečně po téměř týdnu setkáváme s našimi zavazadly. Odtud pokračujeme dál na jih.

ko1402 gabon wildlife d1iv3167

ZTRACENÝ SVĚT

Národní park Loango v Gabonu je územím rovníkové Afriky ztraceným v čase. Můžeme se zde sami na vlastní oči přesvědčit, jak to všechno jednou na naší planetě bylo. Území rozprostírající se na 1600 km2 lemuje 100 km dlouhá písčitá pláž, od které je to jen skok do hustého deštného pralesa. Obrovské laguny se sytě tmavou brakickou vodou jsou propojené sítí řek a jejich ramen. V širokých deltách, které ústí v oceánu, lze jen těžko poznat, zda se plavíte po řece, nebo s vámi cloumá mořský příboj. Místní obyvatelé tvrdí, že je to nedotknutý a skrytý ráj na pobřeží Atlantického oceánu. Slovo skrytý má své opodstatnění. Prakticky jedinou možností pobývat v tomto parku je ubytování v Loango Lodge. Shodou okolností jejím provozovatelem je Čech, žijící na africkém kontinentě více než 40 let. Loango Lodge je vzdálena 160 km od přístavního města Port Gentil, kde se nachází také letiště. Jedinou dopravní cestou je cesta vodní.

Slon pralesní je menší, temněji zbarvený než slon africký. Není to však žádný drobeček, svou výškou až tři metry se řadí k největším suchozemským savcům. Jeho kly nejsou tolik zahnuté a směřují dolů. To mu umožňuje lepší pohyb v husté džungli. Má kulatější uši a výrazné, žlutě zbarvené oči. Stáda slonů tvoří převážně samice s mláďaty. Samci žijí obvykle samotářsky. Zajímavostí je, že lesní sloni jsou schopni navzájem komunikovat prostřednictvím série nízkofrekvenčních volání, a to až na vzdálenost několika kilometrů. Je smutné, že se slon pralesní řadí k silně ohroženému druhu. A to jak z důvodu kácení hustých pralesů, tak pytláctví.

Naše první cesta savanou začíná brzo ráno. Lije jako z konve. Stařičká toyota hrabe v hlubokých písčitých brázdách, aby pak zdolávala jezera vznikající z dešťové vody. I na korbě zvedáme nohy a držíme batohy s fototechnikou v dostatečné výšce. Rezavou kapotu občas přelije vlna, ale dvoutunový kolos si razí cestu dál. Gabon si už navždy budu pamatovat jako zemi, kde jsem byl stabilně promočený. Desítka buvolů, které jsme zatím potkali, se okamžitě dává na útěk. Ptactvo se zvedá ze svých pozic již při vzdálenosti několika set metrů. Nebude to vůbec jednoduché fotografování. Na kraji pralesa konečně vidíme tmavou skvrnu. Se zkracující se vzdáleností již rozpoznáváme slonici s mládětem. Obvykle se pohybuje jen několik metrů od pralesa, aby si držela krytá záda prostředím, které zná a kde je doma. Déšť jejich těla ztmavil dočerna, jen nažloutlé kly a žluté oči se vyjímají z jinak černobílých snímků. Už víme, že pokud člověk potká slona v pralese, není mu tak nebezpečný jako ten, za kterým by se do pralesa vydal ze savany. Respektujeme to a zpovzdálí jen sledujeme mizící zvířata v temném lese.

POČASÍ NA HOUPAČCE

Krajina se druhý den změnila k nepoznání. Velká jezera dešťové vody zmizela v bílém písku. Mezi palmami tyčícími se do obrovských výšek však marně hledáme sloní populaci. Obracíme auto a zklamaně se vracíme do savany, kde je pravděpodobnost potkat slona trochu větší. Těsně před odbočením na cestu vedoucí od pláže jsem zpozoroval v dálce něco tmavého. Na úzkém cípu poloostrova, obklopeného z obou stran mořskou vodou, je snad stádo slonů. I náš průvodce radostí zvedá ruce a křičí, ať se pevně držíme. Vozidlo uhání asi dva kilometry. Pod námi je mořský sráz, jsme plni písku, ale už poznáváme, že se sloni chystají přebrodit z poloostrova na pevný břeh. Dál musíme pěšky. V jedné ruce foťák s dlouhým sklem, v druhé s krátkým. S 10 kg techniky se boříme do měkkého břehu a sloni větří. Jsou nervózní na druhém břehu proti nám a my jsme nervózní z toho, zda půjdou nebo ne. Jestliže ano, musíme zmizet, protože jim stojíme v cestě do pralesa. To je vůbec ta nejhorší varianta, která může nastat. Kdo s koho trvá asi deset minut a naše závěrky cvakají jako o závod. Někteří sloni byli už po břicha ve vodě a vracejí se zpět na poloostrov. Asi jsme měli ustoupit my a v klidu schovaní pod písčitým břehem sledovat sloní přechod mořským zálivem. Naše zvědavost a touha být k dění co nejblíže však slony nebavila dlouho, a vydali se opačným směrem poloostrova. Asi po třech stech metrech chůze náhle odbočili do zálivu. Po několika vteřinách slonům již koukaly jen hřbety a choboty. Ještě cvakáme cákající vodu před slony, kteří vylézají na břeh, aby vzápětí nádherné divadlo skončilo v hloubi pralesa.

Ani v následujících dnech si návštěvu pláže nemůžeme odpustit. Jsme tu při svítání. Večer se kocháme slony nasvícenými zapadajícím sluncem. Nevadí nám, že lije, ani že se paříme v poledním slunci. Jsme poštípáni od dotěrných much tse-tse, které neodrazuje ani 100% deet. Snažíme se naše záběry doladit do co nejzajímavějšího prostředí. Dospělí sloni si na naši přítomnost už zvykají, nebo se jen tak tváří, aby dali prostor mláďatům. Ta nám se vztyčenými choboty dávají najevo, že jsou odhodlána své nedotčené území chránit proti jakémukoliv vetřelci. I když prozatím schována za statnými těly svých matek. Můžeme si jen přát, aby jejich boj byl úspěšný, zvláště proti ziskuchtivým obchodníkům se slonovinou.

Category: 2014 / 02

Ponoříte-li se do vln jezera Sonkol, můžete mít pocit, jako byste se koupali blíže k nebesům. Aby ne, vždyť jezero leží ve výšce přes 3000 metrů nad mořem a navíc v pohoří Ťan-šan, což v překladu znamená Nebeské hory.

TEXT A FOTO: PAVEL SVOBODA

Jako bílé tečky jsou po horských stepích rozesety jurty – příbytky přátelských a pohostinných pastevců. Kočovní pastevci byli a jsou svou svobodou pohybu a svobodným životem trnem v oku totalitnímu režimu. Po bolševické revoluci roku 1917 začala v zemi nucená kolektivizace, která postupně bořila a ničila tradiční život Kyrgyzů. V současné době zemí zmítá rozsáhlá korupce, která je brzdným systémem pro výrazné ekonomické změny směrem k lepším časům. Kyrgyzstán ležící v centrální části Asie patří mezi nejvíce kontinentální země světa. V létě zde panuje vedro k padnutí, v zimě vládnou třeskuté mrazy. Kyrgyzstán je dokonce ze všech zemí od moře nevzdálenější, k mořskému pobřeží to mají zdejší obyvatelé 3600 kilometrů. Kyrgyzové ale mají své vlastní národní moře, kterým je slané jezero Issyk-Kul, zasazené do protáhlé tektonické kotliny, ohraničené více než čtyřtisícové zaledněné hřebeny hor.

ko1402 kyrgystan dl1

BURZA PO ASIJSKU

Po několika hodinách jízdy přijíždíme do Karakolu. Město bylo dříve nazýváno po známém ruském dobrodruhovi Prževalském, který podnikl několik objevných cest do Střední Asie, Mongolska a Tibetu. Život zde plyne svým vlastním tempem, bída je tu stejně jako v celém Kyrgyzstánu veliká a turismus je v celé zemi zatím v plenkách. V místní jídelně v podobě velkého plechového hangáru se dáváme do řeči se sympatickou zlatozubou paní: „Dříve jsem pracovala ve škole, ale musela jsem toho nechat, neuživilo by to ani mě, natož moji rodinu,“ říká smutným tónem, leč s úsměvem na tváři. Více si prý vydělá na trhu jako prodavačka tradiční studené polévky, kterou zde prodává i několik dalších žen. Rozumně mluvící taxíkář se starým žigulíkem nám u jezera potvrzuje bídnou hospodářskou situaci: „Jsem vystudovaný designér, ale práce v oboru není. Raději jsem si koupil auto a vozím turisty k jezeru.“ Také nám prozradil, že v Karakolu se vždy v neděli koná zvířecí trh, který je označován za největší ve Střední Asii. Slavnostní událost si nenecháme ujít a vyrážíme na ni druhý den již před východem slunce. Sjíždějí se sem pastevci a obchodníci z velké části země. Mumraj začíná již kolem třetí hodiny ráno. S prvními ranními paprsky slunce zůstáváme ochromeni skutečnou rozlehlostí trhu. Prodíráme se mezi stovkami a snad tisíci ovcemi, mezi žigulíky i starými náklaďáky do dalších sekcí, kde čekají krávy a koně. Obklopují nás nekonečné hektary zvířat a typických Kyrgyzů se šedivými bradkami a bílými vysokými klobouky zvanými kalpaky. „Kup si berana, nechceš? Nechám ti ho za sto dolarů!“ směje se na nás jeden z nich.

ko1402 kyrgystan dl3

SLZY KRÁSEK

Dobrou volbou, jak nahlédnout do života pastevců, je návštěva jezera Sonkol ve středním Kyrgyzstánu. Toto druhé největší jezero v zemi se nachází ve výšce 3016 metrů nad mořem v rozlehlé horské pánvi. Okolo, kam jen oko dohlédne, je fascinující horská step. Žádné stromy, žádný keř, jen traviny na svazích okolních hor a náhodné světlé puntíky tvořené jurtami zdejších pastevců. Legenda o vzniku jezera Sonkol vypráví, že zde původně sídlil krutý vládce – chán, který přivedl do svého harému nejkrásnější dívky z celého Ťan-šanu. Slzy nešťastnic brzy zaplnily horskou kotlinu a vládcův palác byl zatopen vodou nově vzniklého jezera. V současné době má jezero délku devětadvacet a šířku osmnáct kilometrů. Ačkoli se jedná o horské jezero, jeho hloubka dosahuje pouze třinácti metrů. Během léta se břehy jezera stávají přechodným domovem pro stovky Kyrgyzů, kteří sem přihánějí svůj dobytek na zdejší letní pastviny jailoo. Stejně jako v celém Kyrgyzstánu i u jezera operuje organizace Community Based Tourism, která zprostředkovává turistům ubytování v jurtách, výlety na koních, průvodce, dopravu a další, s cílem ukázat návštěvníkům zdejší tradiční život. Nicméně my raději vše řešíme po vlastní ose. Stará toyota nás odváží z městečka Kočkor za řevu motoru cestou necestou přes třiapůltisícové sedlo k jezeru. Zatímco jižní pobřeží velkého jezera je hustěji osídlené a základní služby pro turisty již nabízí, my se ve snaze zažít co největší autenticitu necháváme dovézt na severní pobřeží s cílem podniknout zde několikadenní trek podél jezera. Stany jsme rozbili nedaleko jurt u vody a při ranním focení pasteveckých obydlí se nám dostalo prvního pozvání do jurty. Jurta je pastevecký kruhový stan o průměru několika metrů. Konstrukce z dřevěných roštů je pokryta kůží a celý stan jsou prý místní schopní postavit za dvě hodiny! Místní obchodník s venku zaparkovaným žigulíkem nás hostí kusy natrhaného chlebu lepjošky, máslem a několika druhy domácí marmelády. „Všechno teď vozíme z Číny, je to levnější,“ praví při silném černém čaji a ukazuje na krabice dovezeného zboží. Po snídani vyrážíme na dvouhodinový výlet na koních do nedalekých vápencových hor. Koně jsou pro Kyrgyzy naprosto tradičním dopravním prostředkem a nezkusit prohánět se v sedle po horských stepích by bylo jako v Kyrgyzstánu vůbec nebýt. Průvodcem se nám stává asi desetiletý klučina, který se za cesty předvádí, jezdí pozadu, organizuje nám krátké závody a snaží se nás nějak zabavit. Přece jenom nezkušení turisté jezdí oproti dětem, které se na koních jakoby narodily, opravdu velmi nudně a pomalu.

KUMYS PARTY

Zdejší hory se výrazně přibližují k jezeru a v malých údolích se začnou objevovat první prameny vody. Podél potůčku vytékajícího z podmáčeného prameniště se rozkládá další jurtová osada. Jen co se ukážeme poblíž, přichází pozvání na kumys, kyrgyzský národní nápoj, vyrobený ze zkvašeného kobylího mléka. Je lehce alkoholický a jeho chuť je pro cizince opravdu „exotická“. Ve snaze zkrátit trápení při pití kumysu do sebe kalíšek s nakyslým zapáchajícím mlékem rychle vyprazdňuji. Nicméně miska je díky bystrým hostitelům během okamžiku opět po okraj plná. Pro zahraniční hosty je ochutnávka kumysu velkou zkouškou odolnosti. Místní pastevci ale nedají na kumys dopustit a pije se tady jako voda. Přitom v místních horách nemá kumys téměř žádnou finanční hodnotu, proto může často záležet jen na vás, kolik ho vypijete. Nasáváme nefalšovanou atmosféru pravé pastevecké jurty. Místní pastevci již nejsou plnokrevnými kočovníky, ale přes léto staví své jurty na jednom místě v horách. Děti mají letní prázdniny dokonce tři měsíce, aby mohly pomáhat rodinám na pastvinách. „Na konci září vše sbalíme, naložíme na náklaďák a společně s dobytkem se přesuneme na zimu do údolí do Kyzartu,“ vysvětluje nám naše hostitelka Džajna. Trochu nevěřícně na ni koukáme, že jí je jen dvaatřicet let, vypadá totiž mnohem starší, život v horách je tvrdý. Některé zdejší jurty mají krásně zdobené dveře, ale jejich střechy jsou často překryty jen neestetickým igelitem. Přes den slouží jurta jako kuchyně, kde se v kamnech topí sušeným dobytčím trusem a v noci se ze stanu stane ložnice pro celou rodinu. Zevnitř jsou stěny pokryty pestrými koberci a ve stropě je otvor na větrání. Vybavení jurt je vždy velmi prosté. S rozloučením dostáváme ještě butylku kumysu na cestu a večer u stanu u jezera s kamarádem pořádáme opravdový „kumysový večírek“. Zbytek naší skupiny již konzumaci odmítá, neboť pocítil negativní účinky tohoto nápoje a trápí je řádná běhavka. S ránem se naštěstí střevní problémy přátel ztratily, a tak bylo možno vydat se na sestup do údolí „bez ztráty kytičky“. Ze 3400 metrů vysokého sedla naposledy zamáváme jak jezeru Sonkol, tak místním pohostinným pastevcům a nekonečným sestupem docházíme do vesnice Kyzart. Přes menší obtíže si za naprosto přemrštěnou cenu domlouváme odvoz zpět do města Kočkor a díky několika dalším dopravním posunům se večer v klidu koupeme a popíjíme pivo u jezera Issyk-Kul. Prostě paráda.

Category: 2014 / 02

Malý stát vklíněný mezi Brazílii a Argentinu se jako první odvážil ke kontroverznímu kroku a zlegalizoval marihuanu. Mnozí Uruguayci se nyní bojí, že se jejich dovolenkáři dosud opomíjená země stane centrem drogové turistiky, byť nákup bude povolen pouze místním občanům.

TEXT: TOMÁŠ NÍDR

Dvaatřicetiletý kovář Cristian z metropole Montevideo také amatérsky zahradničí. O svoje rostlinky se pečlivě stará. Zalévá je, přidává do hlíny hnojivo, ochraňuje je před hmyzem, zajišťuje nezbytné množství světla. Vše jen proto, aby si pak vychutnal svoji sklizeň. Jen se bál, aby si na jeho koníčka neposvítili strážci zákona. Ale nyní – řečeno s Hujerem – je bude moci pohostit „trávou ze své zahrádky“. Marihuana se od letošního roku v jihoamerické Uruguayi stane plně legální.

ko1402 uruguay ap491968514524

„Už byl čas pěstování konopí povolit. Policie by se měla starat o boj se zločinem a narkobyznysem a ne o mě,“ cituje ho zpravodajský server BBC ve své reportáži poté, co tamní senát v polovině prosince Cannabis sativu vyřadil ze seznamu zakázaných drog. Poslanecká sněmovna už tak učinila na začátku srpna, a tak zákon, který v rámci přesně stanovených podmínek upravuje obchodování s marihuanou, čeká jen na podpis nejvyššího představitele republiky Josého Mujici. Tento osmasedmdesátiletý bývalý marxistický guerrillero, kterému se dnes kvůli jeho skromnému životnímu stylu přezdívá „nejchudší prezident planety“, průlomovou politiku po celou dobu aktivně prosazoval. Ve druhé polovině roku 2014, až se ještě doladí prováděcí vyhlášky, zažije svět velkou premiéru. „Marjánka“, který byla desetiletí na indexu, se v tomto tříapůlmilionovém státečku stane stejným zbožím, jako jsou alkoholické nápoje nebo cigarety. I když přeci jen kontrolovanější.

STÁT JAKO DEALER

Osoby, které si budou chtít marihuanu koupit, se musejí zaregistrovat do speciálního seznamu. Musejí být plnoleté a mít uruguayské občanství, což má zabránit tomu, aby Montevideo nevzaly útokem trajekty z Buenos Aires plné argentinských turistů natěšených na legální rauš. Uruguay nechce být novým Holandskem, kde je „tráva“ sice zakázána, ale kde represivní složky po desetiletí nad její veřejnou distribucí na příkaz z nejvyšších míst zavírají oči, takže drogová turistika kvete.

Každý zaregistrovaný bude mít měsíč¬ně nárok na maximálně 40 gramů marihuany, které mu prodají v lékárnách. Cenu odhaduje šéf Národního úřadu pro drogy Julia Calzada na 20 Kč za gram. To je velká láce, když si uvědomíme, že takové množství stačí na jednoho macatého „špeka“, jak se marihuanovým ¬cigaretám přezdívá. Zájemce si také může vypěstovat své vlastní „hulení“, nesmí však mít více než šest rostlin. Existovat budou také kuřácké kluby, kde opět pod dohledem speciálně zřízeného úřadu budou moci pěstovat maximálně 99 „kytek“. Zbytek nabídky pro odhadovaných 180 tisíc spotřebitelů s roční poptávkou 25 tun musejí vypěstovat prověření farmáři, kteří ho dostanou jako zakázku. Podle odhadů podporovatelů zákona by měla stačit plocha o rozměrech třicítky fotbalových hřišť.

Stát se tak z hlediska kritiků legalizace stává dealerem. Nepřekvapí, že konzervativní opozice a katolická církev, za kterou káravě na adresu Uruguaye promluvil i papež František, jsou proti. Ale s novým zákonem, který protlačil jinak velmi populární Mujica, nesouhlasí podle průzkumů ani šest z deseti obyvatel. Přitom tato země, jejíž hospodářskou rozvinutost lze plně srovnat se střední Evropou, je považována za nejliberálnější kout Latinské Ameriky. Jako první v tomto světadílu tu povolili rozvody (1913) a dali ženám volební právo (1927). Mezi prvními na světadíle tu umožnili sňatky homosexuálům (srpen 2013) anebo interrupce (2011). Jenže být globálním pionýrem v oblasti drog připadá občanům už příliš.

Odpůrci se bojí, že spotřeba v republice půjde prudce nahoru. Poukazují také na to, že v zákoně je plno nejasností. Místní deník El País je ve svém článku shrnul do pětadvaceti otázek, na které levicová administrativa musí najít jasnou odpověď předtím, než Uruguaycům jejich jointa definitivně připálí.

Mezi nimi jsou následující dotazy: Lze si koupit povolených 40 gramů najednou? Co když se někdo zaregistruje a bude svoje dávky za větší peníze prodávat náruživějším kuřákům, nebo je bude poskytovat mafiánům pro vývoz k sousedům? Jaký typ marihuany se bude smět pěstovat a kolik bude stát licence? A co se stane, pokud ji některý vlastník lékárny odmítne prodávat? Podle reportáže tohoto deníku se totiž většina majitelů apoték i jejich personálu staví k novému zákonu negativně. Na některé už ministerstvo vnitra odpovědělo, třeba když potvrdilo, že vybrané profese (např. policisté, řidiči, piloti) nebudou mít konzumaci povolenou a že musejí počítat s pravidelnými preventivními testy.

ko1402 uruguay e57a88482ca20e17daaf8e035a6638a9 policymic.com

„NÁŠ PŘÍSPĚVEK LIDSTVU“

Mujica, který dle svých slov konopí nikdy nekouřil a ani ho nehodlá na své květinové farmě za Montevideem začít pěstovat, v rozhovoru pro brazilský list Folha de Sao Paulo říká: „Marihuanu nebráním, byl bych radši, kdyby vůbec neexistovala.“ Dále argumentuje: „Starost nám nedělají ani tak drogy, jako spíše nelegální obchod s drogami.“ Myslí si, že válka proti narkotikům a veškeré represe dělají více škody než užitku. „Pokusíme se skončit s nezákonností a přivést trh s marihuanou na světlo,“ obhajuje krok před voliči. V jiném rozhovoru zas prohlásil: „Uruguay chce její legalizací dát svůj příspěvek lidstvu, ale ustoupíme od ní, pokud se ukáže, že se experiment nedaří.“ Ano, je to pokus narušit dosavadní západní vnímání drog. Nepochybně škodlivé a návykové pití alkoholu a kouření, které jsou součástí evropské a severoamerické civilizace, bereme jen jako neřest a povýšeně kroutíme hlavou nad tím, že třeba v Saúdské Arábii mají za vypití byť jen jediné láhve piva přísné tresty. Naše zákony vůči substancím, které tradičně měnily vědomí jiným kulturám, jsou však podobně humpolácké. Malé ryby z řetězce prodejců narkotik plní věznice, aniž by represe vedla ke snížení spotřeby ve společnosti. Trestáme andské indiány vypalováním jejich políček s kokou, jako by oni mohli za to, že německý chemik Albert Niemann při hledání účinného lokálního anestetika z kokových listů vyrobil kokain, který pak lidé na západě zneužili pro svoje pobavení. Rolníci stejně na sklizni žádné velké zisky netrhnou. Miliardy dolarů zůstávají na kontech zločineckých bossů, kteří mají obrovské marže jen kvůli nezákonnosti celého byznysu.

GRINGOVÉ VE VÁLCE

Legalizace omamných látek by samozřejmě negativní jevy spojené s jejich nadměrným užíváním nezastavila, jak ostatně vidíme u alkoholu a nikotinu. Ale umožňovalo by z heroinu, LSD, hašiše a spol. udělat normální (mimo jiné daněné) zboží, čímž by o něj podsvětí ztratilo svůj zájem. Dnes je však mezi mafiemi o lukrativní trh takový zájem, že například v Mexiku, přes které vedou hlavní pašerácké stezky do USA, za posledních sedm let zemřelo v bojích o kontrolu nad nimi na 60 tisíc lidí.

Do zbraně proti drogám nás povolaly Spojené státy. Oficiálně válku vyhlásil v červnu 1971 prezident Richard Nixon. Potírání narkotik dává Američanům, kteří jsou zároveň jejich hlavními konzumenty, vhodnou záminku k tomu, aby se pletli do záležitostí rozvojových zemí, především těch na jih od Rio Grande. Jenže nyní by tvrdý kurs vypadal pokrytečtěji než kdykoliv dříve.

V listopadu 2012 si ve stínu volebního duelu mezi Obamou a Romneym občané Colorada v centrální části USA a státu Washington na severozápadě v referendech odhlasovali, že marihuana musí být volně dostupná komukoliv. Dosud si ji tu, podobně jako v dalších čtrnácti státech a metropoli celé federace, mohli ve specializovaných lékárnách koupit pouze lidé, kteří cannabis potřebovali ze zdravotních důvodů.

A nyní? Pro zjednodušení si to shrňme na příkladu Colorada. Od počátku nového roku si tu bude kdokoliv s průkazkou, dokazující jeho trvalý pobyt na území státu, moci vypěstovat šest kytek, nebo při jedné návštěvě krámku koupit unci (28,3 gramu) „marjánky“. A i ten, kdo v Coloradu nebydlí, si bude moci pořídit čtvrtku unce. Podobně jako u alkoholu nebude konzumace na veřejnosti povolena a za řízení pod jejím vlivem budou přísné tresty.

Pěstování, sklizeň, prodej, ale třeba i výrobu speciálních koláčků či lízátek mají v rukou soukromníci, kteří k tomu od úřadů dostali certifikát a z prodeje budou platit 25 % daně. Bizarní je, že z hlediska federace je obchodování s marihuanou stále trestné, takže banky odmítají těmto coloradským podnikatelům otevírat účty, natož poskytovat půjčky.

MÍR S DROGAMI?

Každopádně za situace, kdy sami Američané mají konopné máslo na hlavě, nemohou proti Uruguaycům tvrdě vystartovat. Latinskoameričtí intelektuálové v čele s peruánským nositelem Nobelovy ceny za literaturu Mariem Vargasem Llosou také proto Mujicovi za jeho „odvážné rozhodnutí“ aplaudují. Podporu získal i od minulých prezidentů Mexika, Kolumbie či Brazílie, kteří statečnost říci, že zakazovat omamné látky nic neřeší, bohužel projevili, až když už byli mimo úřad a nenesli za nic zodpovědnost. Významnější jsou proto slova guatemalského lídra Otty Moliny, jehož vlast velice trpí kvůli střetům kartelů o přístup k transitním cestám kokainu do USA. I on prohlašuje uruguayský krok za inspirativní. Tlačí sousední státy, aby se společně prohibice zřekly a donutily tak Američany jejich marnou válku proti drogám, která se stala kvůli jejich vlivu povinností všech států, vzdát.

Rychle (pokud vůbec) to nepůjde a samotná Uruguay, která riskuje, že se stane vyděděncem světové politiky, to rozhodně nezvládne. Ale je možné, že právě sledujeme první váhavý krok na cestě k uzavření globálního míru s drogami. Je k němu sice daleko, ale přesto britský novinář Simon Jenkins ve sloupku v deníku The Guardian navrhuje, aby Mujicovi byla za jeho smělost udělena Nobelova cena. I to svědčí o tom, jak se nálada ve společnosti mění. Ještě před pár lety by něco takového reportéra prestižního periodika napadlo jen v marihuanovém rauši.

Category: 2014 / 02

K důkladnému poznání nestačilo ani pětasedmdesát let, jež uběhly od objevu živé latimérie podivné, jedinečné ryby, která přežila v hlubinách Indického oceánu z dob dinosaurů. A co víc, s každým zkoumáním se objevují další nezodpovězené otázky.

TEXT: JAROSLAV PETR

V roce 1938 dostala slečna Marjorie Courtenay-Latimerová jedinečný vánoční dárek. Do jihoafrického přístavu East London jí ho přivezla s úlovkem rybářská loď Nerine.

Když kapitán zavolal mladé kurátorce zoologických sbírek místního přírodovědného muzea, že má pro ni něco extra, nasedla i s asistentem do taxíku a ihned se vydala do přístavu. Za chvíli se už v podpalubí Nerine přehrabovala úlovkem vytaženým z hloubky 70 metrů z moře při ústí řeky Chalumny. Pod těly žraloků objevila rybu, jakou nikdy předtím neviděla.

ko1402 latimerie exclusivapets.wordpress.com

„Je pokrytá silnými šupinami, skoro jako brněním, její ploutve připomínají nohy…,“ popisovala neznámou rybu v dopise doktoru J. L. B. Smithovi z Rhodes University v nedalekém Grahamstownu a připojila i náčrtek záhadného tvora.

„Celé Vánoce jsem marně čekala na Smithovu odpověď. Vysedávala jsem hodiny u telefonu v naději, že zavolá. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na tu rybu,“ vyprávěla později o svém největším objevu.

Profesor chemie a vášnivý ichtyolog Smith ale odjel na Vánoce do 300 km vzdálené Knysny, aby se tam zotavil po nemoci. Netrpělivá kurátorka tak čekala na jeho odpověď až do Tří králů. „Bylo to, jako kdyby mi v mozku explodovala bomba,“ líčil Smith své pocity potom, co uviděl náčrtek ryby v dopise. „Říkal jsem si, nebuď blázen. Ale něco z té skici mi roztočilo obrazotvornost na plné obrátky a já jsem byl přesvědčený, že jsme narazili na něco opravdu neobvyklého.“

Marjorie Courtenay-Latimerová dostala od Smithe nejprve strohý telegram: „NEJDULEZITEJSI ZACHRANIT KOSTRU A ZABRY POPSANE RYBY. J. L. B. SMITH.“ Následoval dopis s vysvětlením: „Ryba na Vašem obrázku připomíná tvory, kteří vyhynuli před dávnými časy.“ Ani Smith se nemohl dočkat odpovědi, netušil však, že se jeho telegram kvůli vánočním svátkům zdržel a k Latimerové putoval tři dny. Čekání na odpověď nakonec nevydržel, objednal si na místní poště hovor do East Londonu a čekal nekonečné tři hodiny na spojení. Konečně hovořil s Marjorie Courtenay-Latimerovou! Ta mu potvrdila jeho nejhorší obavy. V horkém jihoafrickém létě se ryba začala rychle kazit a kurátorka vyhodila vnitřnosti do odpadků. „Musíte zjistit, na které smetiště to vyvezli, a najít to!“ zapřísahal ji Smith. „Tady se odpad vyváží do moře,“ hlesla Latimerová. Proti mladé zapálené zooložce jako kdyby se všechno spiklo. Dokonce i film, na který nechala nafotit rybu ještě v přístavu, se při vyvolávání nedopatřením osvítil a jedinečné snímky byly navždy ztraceny. Zbyla jen lebka a kůže. Latimerová z ní vytrhla tři šupiny a poslala je expres Smithovi do Knysny. „Ty šupiny zahnaly mé poslední pochybnosti,“ napsal rozjásaný Smith. „Je to lalokoploutvá ryba! Ano, lalokoploutvá! Uf!“

ko1402 latimerie en.wikipedia.org2

LOVEC ZE ZÓNY PŘÍSVITU

Latimerová a Smith objevili tvora, jehož příbuzné znali vědci jen z druhohorních zkamenělin. Ryby rodu Undina byly současníky dinosaurů. Vědci si neuměli představit, že by lalokoploutvé ryby přežily desítky mi¬lionů let v hlubinách Indického oceánu. Ale bylo tomu tak. Živoucí fosilie dostala vědecké jméno Latimeria chalumnae na počest slečny Courtenay-Latimerové a k uctění místa, kde byla chycena. Český název latimerie podivná je možná ještě výstižnější, protože i pětasedmdesát let po svém objevení zůstává tato ryba pro vědce velkou záhadou. Do dneška bylo uloveno více než 300 kusů latimerie podivné. Jsou to mohutné ryby, dorůstající délky až dvou metrů a hmotnosti kolem 80 kilogramů. Už Marjorie Courtenay-Latimerovou zaujaly na latimerii ploutve. Jsou prodloužené a podobají se končetinám čtvernožců, a to nejen kostmi, které je vyztužují, ale i vzájemně synchronizovaným pohybem připomínajícím chůzi. Latimerie demonstrují, jak asi vypadaly předci prvních skutečných čtvernožců, kteří byli s to opustit vodní živel a osídlit souš. Potvrdil to i kompletně přečtený genom latimerie. Mnohé jeho úseky připomínají dědičnou informaci obojživelníků a ukazují, kam měli předci této ryby evolučně „našlápnuto“. Pravěké lalokoploutvé ryby však svou cestu na souš nedokončily a ve vývoji suchozemských obratlovců představují slepou uličku. Naše dávné živočišné předky musíme hledat spíše mezi předchůdci australských a afrických dvojdyšných ryb bahníků. Tyto ryby dýchají ve vodě žábrami a na vzduchu plícemi, jež se jim vyvinuly z plynového měchýře. K dalším zvláštnostem latimerie patří tzv. rostrální orgán. Nachází se v přední části hlavy a ryba jeho pomocí vnímá okolní elektromagnetické pole. To jí zřejmě pomáhá při vyhledávání kořisti ve tmě. Latimerie žijí v „zóně přísvitu“ – v hloubkách kolem 200 metrů, kam už proniká od hladiny jen málo slunečního světla. Před chabým denním světlem však upřednostňují tmu jeskyní ve strmých lávových pobřežních skaliscích. Na lov vyrážejí většinou v noci. Další jedinečnou adaptací latimerií pro lov je kloub v lebce, který jim dovoluje zvednout celou přední část lebky a významně tak zvýšit rozpětí čelistí. Latimerie má zachovanou tzv. hřbetní strunu, která nahrazovala páteř u předků prvních obratlovců. Kostra latimerie je z valné části chrupavčitá. To platí dokonce i o obratlích. Plynový měchýř si snad ani toto označení nezaslouží, protože není vyplněn plynem, ale olejovitou tekutinou.

TŘI ROKY TĚHOTENSTVÍ

Latimerie jsou živorodé ryby. Vajíčka jsou oplozena v těle samice, kde se i vyvíjejí. Samice přivádí na svět plně vyvinuté mladé rybky.

Vědcům se dostaly do rukou dvě „březí“ samice latimerie podivné. Jedna byla vylovena u pobřeží Mosambiku a v jejím těle se vyvíjelo 26 embryí. Další uvízla v rybářských sítích u Zan¬zibaru a měla 23 embryí. Genetické analýzy dědičné informace obou samic a jejich potomků odhalily podrobnosti z „rodinného života“ latimerií.

Ryby obvykle věrností nijak nevynikají a samice plodí potomstvo najednou hned s několika různými samci. Latimerie je ale v tomto ohledu zjevná výjimka. Analýzy, které provedli němečtí vědci pod vedením Kathrin Lampertové a Manfreda Schartla, prokázaly, že embrya v těle samice mají jednoho a téhož otce. Živé fosilie jsou tedy přísně monogamní tvorové. Proč? To je záhada. Většina živočichů těží z toho, že potomstvo většího počtu otců je geneticky pestřejší, a tím stoupá i šance na přežití aspoň některých z nich. Možná je ale vyhledávání většího počtu nápadníků pro samici latimerie příliš namáhavé nebo nebezpečné. Partnery si ale latimerie pečlivě vybírají. Z genetických analýz vyplývá, že u těchto ryb nedochází k početí potomstva mezi blízce příbuznými rodiči.
Pozoruhodná je délka „březosti“ latimerií. Vědci odhadují, že zárodky potřebují ke zdárnému dokončení vývoje v těle matky asi tři roky.

OBJEV Z RYBÍHO TRHU

Mohlo by se zdát, že se dobrodružný příběh objevu první latimerie o Vánocích roku 1938 nemůže opakovat. Ale opak je pravdou. O šedesát let později k tomu došlo na druhém konci Indického oceánu, na 10 000 kilometrů vzdáleném indonéském ostrově.

Americký biolog Mark Erdmann z univerzity v Berkeley zkoumal pro svou disertaci indonéské korály a korálové útesy. Na sklonku pobytu si dopřál krátké volno, aby jako čerst¬vý ženáč vyrazil s manželkou Arnaz na svatební cestu po Sulawesi. Na tržišti si Arnaz Erdmannová všimla podivné ryby, kterou nabízel jeden z místních rybářů.

„Co je to za rybu, Marku?“„Ale to je latimerie, miláčku. Ani jsem nevěděl, že vyskytuje i tady na Sulawesi. Myslel jsem, že žije jen u afrických břehů.“ Erdmann si nádherný exemplář latimerie vyfotil a pohovořil s rybářem, který mu potvrdil, že tuhle rybu čas od času chytí do sítí spuštěných do velké hloubky. „Říkáme jí radža laut, to znamená král moří,“ dodal rybář. Erdmann si už za týden trpce vyčítal, že rybu nekoupil. Po návratu do Berkeley z odborné literatury zjistil, že v Indonésii nikdy nikdo latimerii neviděl. Pokud se ryba vyskytuje na protilehlých místech Indického oceánu, znamená to, že v mořských hlubinách žije velká, početná, ale dokonale utajená populace živoucích fosilií. A to by byla úžasná zpráva.

O rok později si vzal Mark Erdmann opět volno a vyrazil na sever Sulawesi. Postupoval podobně jako Marjorie Courtenay-Latimerová při shánění druhého exempláře živoucí fosilie. Vylepil obrázek ryby na veřejných místech na pobřeží, aby si jich všimli místní rybáři. Zároveň slíbil tučnou odměnu tomu, kdo mu tuhle rybu dodá. Ve skrytu duše doufal, že nebude muset na šťastný úlovek „krále moří“ čekat čtrnáct let jako Marjorie Courtenay-Latimerová, která získala druhý exemplář latimerie až v roce 1952 – shodou okolností opět o Vánocích.

Erdmann čekal jen pět měsíců. Třicátého července 1998 mu rybář Om Lameh Sonatham vyložil na přístavní molo napůl mrtvou latimerii. Erdmann stačil rybu nafotit ve vodě, a když živá fosilie krátce na to uhynula, zamrazil její tělo a věnoval je místním vědcům. Ti pak ve spolupráci s francouzskými vědci popsali „krále moří“ jako zcela nový druh lalokoploutvé ryby latimerii celebeskou (Latimeria menadoensis).

Erdmann a jeho kolegové publikovali vlastní, podstatně podrobnější popis, ve kterém kromě jiného prokázali, že oba druhy se od sebe oddělily zhruba před 10 miliony roků. Tím definitivně padla představa o jedné velké populaci latimerií, obývající Indický oceán od Afriky po Indonésii. Na druhé straně se ale otevřela možnost, že radža laut a jeho africká příbuzná nejsou jediné druhy lalokoploutvých ryb, které přežily z pravěku do dnešních dní. A tak se na cestách do exotických krajů doporučuje všem, kteří touží po slávě objevitele, aby dávali na rybích trzích bedlivý pozor, co všechno místní rybáři nabízejí.

Category: 2014 / 02

Záhada číslo jedna: proč v New Yorku 30. let stavěli Empire State Building rok a v 21. století náhradu za zničená dvojčata deset let? Ale těch otazníků je víc. K čemu jsou vlastně mrakodrapy, když se nevyplatí, proč z nich lidé nepadají a jak to bylo s obědem na traverze?

TEXT: MILAN VODIČKA

Sto dva, sto tři. Tři?! Znovu už to počítat nebudu, protože bych si ukroutil hlavu. Asi mi jedno patro někde ulétlo. Ať je to jakkoli, přede mnou stojí nový nejvyšší mrakodrap New Yorku. Už je pod střechou, takže těch pater musí být o jedno víc. Sto čtyři. Ale pořád není hotový, přestože ho stavějí už skoro deset let. Docela záhada.

Když jsem tady byl naposledy, stoupala stavba k nebi tempem jedno patro týdně. Empire State Building stavěli ve 30. letech rychlostí patro za den.

Když jsem tady byl tři dny po 11. září, viděl jsem jen dým. Teď tady zase stojí mrakodrap. Úctyhodná výška 541 metrů. Přesto se lidé, kterých je tady požehnaně, nedívají k nebi, ale dolů k zemi. Tam je památník obětem.

ko1402 usa bl milan vodicka pa191153

Stopy mrtvých věží jsou pořád dobře vidět. Dva čtvercové bazény z černého mramoru, přesně v místech, kde zničené mrakodrapy vstávaly ze skály. Tenhle památník, to je kámen a voda. Po celé délce bazénů padá dolů do hloubky věčný proud. Na obrubě jsou vyryta jména. William Henry, John James Tipping II, Susan Sauer, Timothy E. Reilly, Katherine Suzan Wolf… Občas je u některého jména květina, někde vlaječka. Nejvíc za srdce však bere, když je v mramoru napsáno ženské jméno s dodatkem „a její nenarozené dítě“. Místo je plné tiché piety, ale něco tady nesedí. Návštěvníci. Manželský pár se fotí mobilem a chechtá se do objektivu. Dvě dívky pózují před jmény, jako by se fotily před Elvisovým růžovým cadillacem. Nejsou jediné. Brzy z toho bude jen turistická atrakce.
Ale jinak je tady současnost pořád cítit. U vstupu procházíme rámy jako na letišti. Velké tašky jsou zakázány. „New York ví, že je první na ráně,“ říká naše místní průvodkyně Věra. „Pořád tady nad lidmi visí strach, odkud to zase přiletí. Člověk ráno kontroluje zprávy, jestli se něco neděje.“

Když obejdu oba památníky, znovu se vracím k mrakodrapu. Nemůžu si pomoct: stará dvojčata ve své strohé mohutnosti mi přišla newyorštější.

A když vidím, že některá okna jsou provizorně uzavřena a po boku budovy se nahoru táhne nedokončená šachta, záhada se přihlásí znovu: Empire State Building postavili za třináct měsíců, proč se to tady vleče už skoro deset let a ještě není hotovo?

Když jsem tady byl před dvěma roky naposledy, na staveništi mi jeden chlapík jen řekl: „Odporná politika.“ Obnovu Ground Zero, v níž Amerika viděla své Lidice, brzdily chamtivost, vypočítavost a neschopnost.

Tehdejší guvernér Pataki vybral za architekta známého, který v životě nepostavil budovu vyšší než čtyři patra. Pak měl stavbu s miliardovými rozpočty a tisíci dělníků řídit muž, jenž dosud vedl pouze rodinnou myčku aut a bowlingovou hernu.

A do toho nekonečné spory, aby to bylo dostatečně vlastenecké. Hádalo se město a majitelé zničených budov. Hádali se architekti, mluvily do toho skupiny občanů i pozůstalých, stranou nezůstali samozřejmě politici, až všichni zůstali zakleslí v nekonečném přetahování na téma co se má postavit, kdy a kým a kdo může za to, že se vlastně nestaví nic.

Byly to doby, kdy Amerika už začala na účet svého momentálně nejpietnějšího místa dělat kruté vtipy. Třeba šleh z jedné televizní noční show: „K těm, kteří si stěžují, že stavba nových mrakodrapů se opozdila, se právě přidala také Al-Kajda.“

Když se zeptám, kdy mrakodrap, pod nímž stojíme, konečně otevřou, řekne mi mladík z dobrovolnické pořadatelské služby: „Snad už příští rok.“

ko1402 usa bl skydancer highres 3

ZÁHADA Č. 2: HLUBINA, NEBO TRIK?

Když se podívám kolem sebe, je to výtah, ale když zakloním hlavu, je to kosmická raketa. Udělali to šikovně. Strop je průhledný a nade mnou hvězdy. Samozřejmě jsou to jen modrá světýlka zářící ve tmě po nekonečné délce výtahové šachty. Jak výtah letí desítky pater nahoru, světla vypadají, jako by užuž měla narazit do stropu, ale pořád se před námi rozestupují – a současně se v dáli objevují další. Tady by mohli pro Star Trek točit záběry lodí řítících se vesmírem.

Ale tohle není filmová kulisa, nýbrž mrakodrap. Nejvyšší budova Rockefellerova centra uprostřed newyorského Manhattanu. A já tady nejsem kvůli letům do vesmíru. Pátrám po záhadě jedné staré fotky.

A už mám dokonce horkou stopu.

Než jsme nastoupili do kosmického výtahu, byla v čekacím sále, který je jakýmsi pidimuzeem, narafičená traverza. Visela u zdi, na ní seděli lidé, za nimi byla na stěně kulisa New Yorku. Před nimi fotograf. Lidem se chodidla klátila dvacet centimetrů nad podlahou, ale vypadalo to, jako by seděli nad městem.

JAKO TI DĚLNÍCI NA SLAVNÉ FOTCE, KVŮLI NÍŽ JSEM TADY.

ko1402 usa bl docsandfilmfestivals.com

Už je to víc než osmdesát let, co deník New York Herald Tribune otiskl snímek s popiskem, podle nějž tihle nebojácní dělníci na vrcholu sedmdesátipatrové budovy RCA v Rockefellerově centru obědvají na ocelové traverze, pod níž je propast hluboká 800 stop. Ještě desítky let poté tenhle snímek zdobí stěny pokojů, prodává se v obchodech s plakáty a hlavně zůstává zdrojem tiché hrůzy a hitchcockovské závratě.

Nikdy jsem nemohl uvěřit, že ti muži sedí tak bezstarostně na kusu oceli širokém čtvrt metru, pod sebou čtvrt kilometru hloubky. A teď se jedu podívat, jak to doopravdy bylo. Hodně jsem četl o tom, že to byl jen trik. Mám i návod.

Když vyjdu na vyhlídkovou terasu, New York mě ohromí. Jako vždy. S mrakodrapy vypadá jako rozeklaný hřbet ježatého dinosaura. V těch věžích je krása a barbarství, nadšení a úzkost, řád i chaos, štíhlost i brutalita. Arogance, ego, umění, peníze, ambice, vztyčení, nepokoj i pokora. Pak stojím na západní straně, kde se Manhattan rozevírá do zeleného obdélníku Central Parku. Přesně tady byla původní traverza vyfocená v roce 1932 s dělníky. A záhada je možná rozřešena. Taky bych se nebál té hloubky. Tři metry není zase tolik. Kdepak čtvrt kilometru. Úplně nahoře se totiž mrakodrap zužuje jako stupňovitá pyramida. Každé vyšší patro je o kus užší. Obepíná ho terasa, z níž by se dalo snadno seskočit na nižší podlaží. Spojím palce a ukazováčky jako kameramani a proměřuji si záběr: mělo by to jít. Šikovný fotograf by je vyfotil tak, aby to vypadalo, že jsou v prostoru a přitom by seděli nad terasou o patro níž, takhle prosté to bylo. Ale plakát je to krásný. A ta závrať, kterou z něj člověk má.

ZÁHADA Č. 3: PROČ Z NICH NEPADALI?

Empire State Building je Pan mrakodrap. Osamělý a nevysvětlitelný jako sfinga. O žádném jiném se toho tolik nenapsalo a nenamluvilo. Musím tam vždy, kdykoliv jsem v New Yorku. Již zmíněná Věra tam pracuje a říká, že když je vítr, je slyšet a cítit, jak celá ta stavba vrže a nahýbá se. Vrchol prý někdy až o metr.

Což vyvolává otázku, nakolik je mrakodrap nebezpečný. Tedy pro ty, kdo ho staví. Jak často padali? Když se podíváme na stařičké snímky z časů, v nichž by dnešní bezpečnostní technik dostal mrtvici, řekli bychom, že hodně často. Ale není to pravda. Na stavbě Empire State měli plánované ztráty – muže na patro. Celkem jich mělo tedy být asi sto. Ale bylo jich jen pět. Z toho spadli jen dva, jeden do výtahové šachty a druhý dole z lešení. Třetího muže zabil náklaďák, čtvrtého přimáčkl výtah, pátý zahynul při výbuchu.
Není to výjimka. Při stavbě Chrysler Buildingu nezahynul nikdo, stejně tak to bylo na staveništi nejvyššího mrakodrapu Rockefellerova centra. Běžně se používaly záchranné sítě a dobové snímky ukazují, že směrem „ven do ulice“ byly bezpečnostní plošiny, aby muži nekráčeli nad hlubinou.

Avšak legenda, že dělníci padali, žila vždycky. Vyprávělo se, že během prací na Empire State čekali nezaměstnaní u plotu staveniště a vyhlíželi, kdy zase někdo spadne, aby ho mohli ihned nahradit. Není divu, fotek mužů, kteří neohroženě chodí ve výškách, sedí na nosnících, visí na ocelovém laně nebo stojí na pilířích kostry mrakodrapů, je řada. Jak to dokážou? Zvyknou si? Někdy je vysvětlení zajímavější. Podívejme se třeba na indiány Mohawky, o nichž se říká, že stavěli skoro všechny mrakodrapy, protože se nebojí výšek a mají železné nervy. Lezli ve výškách jako veverky a psychologové přemýšleli, proč se zrovna oni nebojí. Vymýšleli teorie, že v tom hrají roli geny po předcích, kteří chodili po skalách, jezdili v kánoích peřejemi, a tak měli tak abnormálně vyvinutý smysl pro rovnováhu. Taky se to přičítalo zvláštní chůzi Mohawků, prý kladou nohy do jedné přímky, což jim umožňuje chodit bezpečně po traverzách i nad propastí. Ale v roce 1958 tyhle teorie rozmetal na padrť antropolog Morris Freilich, který výzkum podnikal v hospodě v Brooklynu, kam Mohawkové po práci chodívali. Řekli, že samozřejmě mají strach, jen si to nechtějí přiznat, protože skákat z traverzy na traverzu je už kmenová tradice. A že každý v ní pokračuje, protože nechce vypadat jako baba. Zdá se, že to budou mít pořád těžší, protože budou muset lézt stále výš. Mrakodrapy se prodlužují.

ZÁHADA Č. 4: PROČ JSOU POŘÁD VYŠŠÍ?

Můj nejoblíbenější newyorský mrakodrap je Flatiron Building. Žehlička. Uzoučký trojúhelník. Jako by uřízli příď jachty. Měří jen dvaadvacet pater, ale má vtip. Nejvyšší mrakodrap světa, Burdž Chalífa v Dubaji, je desetkrát vyšší. Ale zdaleka mě tolik neuhranul. Velká záhada mrakodrapů – proč vlastně musejí být tak vysoké?

U těch prvních to bylo jasné. Pozemky byly drahé, a tak se vyplatilo stavbu vyhnat do výše. Ale už ve 30. letech přišel problém – Chrysler Building i Empire State se nevyplatily, protože celá patra zůstala roky prázdná. Dnešní nejvyšší mrakodrapy světa mají neobsazenu zhruba třetinu své výšky. Tomu číslu se říká index marnivosti. Proč jsou tedy stále vyšší a vyšší, když to nedává smysl? Ale má. Důležité je, že jsou velké. Jde o prestiž, a tak jsou mnohé budovy vyšší, než je finančně únosné. Mrakodrap nemá jiný smysl než svoji výšku. Protahuje ego majitelů. Ale považovat mrakodrapy jen za jakýsi vztyčený falus by bylo zjednodušující až k nepravdě. Tady je nápověda: Versailles či Tádž Mahál jsou mnohem krásnější než Empire State Building, ale nezažijeme před nimi takový pocit majestátní úcty a tísně. Mrakodrapy jsou víc než jen vysoké budovy. Jsou to symboly síly a lidské troufalosti – vzdorují přitažlivosti, která nás svazuje se zemí. A podle psychologů je závod o nejvyšší mrakodrap projevem dospívání, který se projevuje pubertální touhou ukázat svaly a schopnosti. To by vysvětlovalo, proč Evropa nemá touhu stavět vysoko. Odbyla si to v době katedrál, Amerika už to má víceméně taky za sebou, teď je na řadě Asie.

A tím se dostáváme k poslední záhadě.

ZÁHADA Č. 5: JAK VYSOKÉ MOHOU BÝT?

Když chodíte po New Yorku, zjistíte, že není městem mrakodrapů. Jeden mrakodrapový les je na špičce Manhattanu v místě zvaném Financial District, druhý v Midtownu před Central Parkem. Mezi nimi to taková výška není (i když Malá Strana to také není). Podloží tam totiž netvoří skály, takže se město nemohlo hnát do výšin.

Tady máme hlavní omezení včerejška. Ale i to už člověk překonává. Burdž Chalífa měří 828 metrů, Kingdom Tower v saúdskoarabské Džiddě má mít absurdní kilometr, a malý Ázerbájdžán oznámil, že pojede ještě o padesát metrů výš. Kde je hranice? Už se normálně hovoří i o mrakodrapu vysokém 1600 metrů. Ještě větší překvapení než tyhle závratné výšky je ujišťování expertů, že to není problém. Postavit by to uměli už teď, peníze se seženou vždy a superrychlý výtah, který realizaci zatím bránil, prý už vzniká taky.

Vzpomenu si na to na terase Rockefellerova centra, nejlepší vyhlídce v New Yorku. Je to jen „ubohých“ 250 metrů, ale připadá mi, že koukám z helikoptéry. Den předtím jsem na Empire State stál ve větší výšce, ale tohle je lepší. Prales betonu mám na dosah ruky a cítím tu divokost a sílu.

Až se lidé budou jednou dívat z kilometru a půl, uvidí z té výšky jen placku.

Category: 2014 / 02

Záhada číslo jedna: proč v New Yorku 30. let stavěli Empire State Building rok a v 21. století náhradu za zničená dvojčata deset let? Ale těch otazníků je víc. K čemu jsou vlastně mrakodrapy, když se nevyplatí, proč z nich lidé nepadají a jak to bylo s obědem na traverze?

TEXT: MILAN VODIČKA

Sto dva, sto tři. Tři?! Znovu už to počítat nebudu, protože bych si ukroutil hlavu. Asi mi jedno patro někde ulétlo. Ať je to jakkoli, přede mnou stojí nový nejvyšší mrakodrap New Yorku. Už je pod střechou, takže těch pater musí být o jedno víc. Sto čtyři. Ale pořád není hotový, přestože ho stavějí už skoro deset let. Docela záhada.

Když jsem tady byl naposledy, stoupala stavba k nebi tempem jedno patro týdně. Empire State Building stavěli ve 30. letech rychlostí patro za den.

Když jsem tady byl tři dny po 11. září, viděl jsem jen dým. Teď tady zase stojí mrakodrap. Úctyhodná výška 541 metrů. Přesto se lidé, kterých je tady požehnaně, nedívají k nebi, ale dolů k zemi. Tam je památník obětem.

ko1402 usa bl milan vodicka pa191153

Stopy mrtvých věží jsou pořád dobře vidět. Dva čtvercové bazény z černého mramoru, přesně v místech, kde zničené mrakodrapy vstávaly ze skály. Tenhle památník, to je kámen a voda. Po celé délce bazénů padá dolů do hloubky věčný proud. Na obrubě jsou vyryta jména. William Henry, John James Tipping II, Susan Sauer, Timothy E. Reilly, Katherine Suzan Wolf… Občas je u některého jména květina, někde vlaječka. Nejvíc za srdce však bere, když je v mramoru napsáno ženské jméno s dodatkem „a její nenarozené dítě“. Místo je plné tiché piety, ale něco tady nesedí. Návštěvníci. Manželský pár se fotí mobilem a chechtá se do objektivu. Dvě dívky pózují před jmény, jako by se fotily před Elvisovým růžovým cadillacem. Nejsou jediné. Brzy z toho bude jen turistická atrakce.
Ale jinak je tady současnost pořád cítit. U vstupu procházíme rámy jako na letišti. Velké tašky jsou zakázány. „New York ví, že je první na ráně,“ říká naše místní průvodkyně Věra. „Pořád tady nad lidmi visí strach, odkud to zase přiletí. Člověk ráno kontroluje zprávy, jestli se něco neděje.“

Když obejdu oba památníky, znovu se vracím k mrakodrapu. Nemůžu si pomoct: stará dvojčata ve své strohé mohutnosti mi přišla newyorštější.

A když vidím, že některá okna jsou provizorně uzavřena a po boku budovy se nahoru táhne nedokončená šachta, záhada se přihlásí znovu: Empire State Building postavili za třináct měsíců, proč se to tady vleče už skoro deset let a ještě není hotovo?

Když jsem tady byl před dvěma roky naposledy, na staveništi mi jeden chlapík jen řekl: „Odporná politika.“ Obnovu Ground Zero, v níž Amerika viděla své Lidice, brzdily chamtivost, vypočítavost a neschopnost.

Tehdejší guvernér Pataki vybral za architekta známého, který v životě nepostavil budovu vyšší než čtyři patra. Pak měl stavbu s miliardovými rozpočty a tisíci dělníků řídit muž, jenž dosud vedl pouze rodinnou myčku aut a bowlingovou hernu.

A do toho nekonečné spory, aby to bylo dostatečně vlastenecké. Hádalo se město a majitelé zničených budov. Hádali se architekti, mluvily do toho skupiny občanů i pozůstalých, stranou nezůstali samozřejmě politici, až všichni zůstali zakleslí v nekonečném přetahování na téma co se má postavit, kdy a kým a kdo může za to, že se vlastně nestaví nic.

Byly to doby, kdy Amerika už začala na účet svého momentálně nejpietnějšího místa dělat kruté vtipy. Třeba šleh z jedné televizní noční show: „K těm, kteří si stěžují, že stavba nových mrakodrapů se opozdila, se právě přidala také Al-Kajda.“

Když se zeptám, kdy mrakodrap, pod nímž stojíme, konečně otevřou, řekne mi mladík z dobrovolnické pořadatelské služby: „Snad už příští rok.“

ko1402 usa bl skydancer highres 3

ZÁHADA Č. 2: HLUBINA, NEBO TRIK?

Když se podívám kolem sebe, je to výtah, ale když zakloním hlavu, je to kosmická raketa. Udělali to šikovně. Strop je průhledný a nade mnou hvězdy. Samozřejmě jsou to jen modrá světýlka zářící ve tmě po nekonečné délce výtahové šachty. Jak výtah letí desítky pater nahoru, světla vypadají, jako by užuž měla narazit do stropu, ale pořád se před námi rozestupují – a současně se v dáli objevují další. Tady by mohli pro Star Trek točit záběry lodí řítících se vesmírem.

Ale tohle není filmová kulisa, nýbrž mrakodrap. Nejvyšší budova Rockefellerova centra uprostřed newyorského Manhattanu. A já tady nejsem kvůli letům do vesmíru. Pátrám po záhadě jedné staré fotky.

A už mám dokonce horkou stopu.

Než jsme nastoupili do kosmického výtahu, byla v čekacím sále, který je jakýmsi pidimuzeem, narafičená traverza. Visela u zdi, na ní seděli lidé, za nimi byla na stěně kulisa New Yorku. Před nimi fotograf. Lidem se chodidla klátila dvacet centimetrů nad podlahou, ale vypadalo to, jako by seděli nad městem.

JAKO TI DĚLNÍCI NA SLAVNÉ FOTCE, KVŮLI NÍŽ JSEM TADY.

ko1402 usa bl docsandfilmfestivals.com

Už je to víc než osmdesát let, co deník New York Herald Tribune otiskl snímek s popiskem, podle nějž tihle nebojácní dělníci na vrcholu sedmdesátipatrové budovy RCA v Rockefellerově centru obědvají na ocelové traverze, pod níž je propast hluboká 800 stop. Ještě desítky let poté tenhle snímek zdobí stěny pokojů, prodává se v obchodech s plakáty a hlavně zůstává zdrojem tiché hrůzy a hitchcockovské závratě.

Nikdy jsem nemohl uvěřit, že ti muži sedí tak bezstarostně na kusu oceli širokém čtvrt metru, pod sebou čtvrt kilometru hloubky. A teď se jedu podívat, jak to doopravdy bylo. Hodně jsem četl o tom, že to byl jen trik. Mám i návod.

Když vyjdu na vyhlídkovou terasu, New York mě ohromí. Jako vždy. S mrakodrapy vypadá jako rozeklaný hřbet ježatého dinosaura. V těch věžích je krása a barbarství, nadšení a úzkost, řád i chaos, štíhlost i brutalita. Arogance, ego, umění, peníze, ambice, vztyčení, nepokoj i pokora. Pak stojím na západní straně, kde se Manhattan rozevírá do zeleného obdélníku Central Parku. Přesně tady byla původní traverza vyfocená v roce 1932 s dělníky. A záhada je možná rozřešena. Taky bych se nebál té hloubky. Tři metry není zase tolik. Kdepak čtvrt kilometru. Úplně nahoře se totiž mrakodrap zužuje jako stupňovitá pyramida. Každé vyšší patro je o kus užší. Obepíná ho terasa, z níž by se dalo snadno seskočit na nižší podlaží. Spojím palce a ukazováčky jako kameramani a proměřuji si záběr: mělo by to jít. Šikovný fotograf by je vyfotil tak, aby to vypadalo, že jsou v prostoru a přitom by seděli nad terasou o patro níž, takhle prosté to bylo. Ale plakát je to krásný. A ta závrať, kterou z něj člověk má.

ZÁHADA Č. 3: PROČ Z NICH NEPADALI?

Empire State Building je Pan mrakodrap. Osamělý a nevysvětlitelný jako sfinga. O žádném jiném se toho tolik nenapsalo a nenamluvilo. Musím tam vždy, kdykoliv jsem v New Yorku. Již zmíněná Věra tam pracuje a říká, že když je vítr, je slyšet a cítit, jak celá ta stavba vrže a nahýbá se. Vrchol prý někdy až o metr.

Což vyvolává otázku, nakolik je mrakodrap nebezpečný. Tedy pro ty, kdo ho staví. Jak často padali? Když se podíváme na stařičké snímky z časů, v nichž by dnešní bezpečnostní technik dostal mrtvici, řekli bychom, že hodně často. Ale není to pravda. Na stavbě Empire State měli plánované ztráty – muže na patro. Celkem jich mělo tedy být asi sto. Ale bylo jich jen pět. Z toho spadli jen dva, jeden do výtahové šachty a druhý dole z lešení. Třetího muže zabil náklaďák, čtvrtého přimáčkl výtah, pátý zahynul při výbuchu.
Není to výjimka. Při stavbě Chrysler Buildingu nezahynul nikdo, stejně tak to bylo na staveništi nejvyššího mrakodrapu Rockefellerova centra. Běžně se používaly záchranné sítě a dobové snímky ukazují, že směrem „ven do ulice“ byly bezpečnostní plošiny, aby muži nekráčeli nad hlubinou.

Avšak legenda, že dělníci padali, žila vždycky. Vyprávělo se, že během prací na Empire State čekali nezaměstnaní u plotu staveniště a vyhlíželi, kdy zase někdo spadne, aby ho mohli ihned nahradit. Není divu, fotek mužů, kteří neohroženě chodí ve výškách, sedí na nosnících, visí na ocelovém laně nebo stojí na pilířích kostry mrakodrapů, je řada. Jak to dokážou? Zvyknou si? Někdy je vysvětlení zajímavější. Podívejme se třeba na indiány Mohawky, o nichž se říká, že stavěli skoro všechny mrakodrapy, protože se nebojí výšek a mají železné nervy. Lezli ve výškách jako veverky a psychologové přemýšleli, proč se zrovna oni nebojí. Vymýšleli teorie, že v tom hrají roli geny po předcích, kteří chodili po skalách, jezdili v kánoích peřejemi, a tak měli tak abnormálně vyvinutý smysl pro rovnováhu. Taky se to přičítalo zvláštní chůzi Mohawků, prý kladou nohy do jedné přímky, což jim umožňuje chodit bezpečně po traverzách i nad propastí. Ale v roce 1958 tyhle teorie rozmetal na padrť antropolog Morris Freilich, který výzkum podnikal v hospodě v Brooklynu, kam Mohawkové po práci chodívali. Řekli, že samozřejmě mají strach, jen si to nechtějí přiznat, protože skákat z traverzy na traverzu je už kmenová tradice. A že každý v ní pokračuje, protože nechce vypadat jako baba. Zdá se, že to budou mít pořád těžší, protože budou muset lézt stále výš. Mrakodrapy se prodlužují.

ZÁHADA Č. 4: PROČ JSOU POŘÁD VYŠŠÍ?

Můj nejoblíbenější newyorský mrakodrap je Flatiron Building. Žehlička. Uzoučký trojúhelník. Jako by uřízli příď jachty. Měří jen dvaadvacet pater, ale má vtip. Nejvyšší mrakodrap světa, Burdž Chalífa v Dubaji, je desetkrát vyšší. Ale zdaleka mě tolik neuhranul. Velká záhada mrakodrapů – proč vlastně musejí být tak vysoké?

U těch prvních to bylo jasné. Pozemky byly drahé, a tak se vyplatilo stavbu vyhnat do výše. Ale už ve 30. letech přišel problém – Chrysler Building i Empire State se nevyplatily, protože celá patra zůstala roky prázdná. Dnešní nejvyšší mrakodrapy světa mají neobsazenu zhruba třetinu své výšky. Tomu číslu se říká index marnivosti. Proč jsou tedy stále vyšší a vyšší, když to nedává smysl? Ale má. Důležité je, že jsou velké. Jde o prestiž, a tak jsou mnohé budovy vyšší, než je finančně únosné. Mrakodrap nemá jiný smysl než svoji výšku. Protahuje ego majitelů. Ale považovat mrakodrapy jen za jakýsi vztyčený falus by bylo zjednodušující až k nepravdě. Tady je nápověda: Versailles či Tádž Mahál jsou mnohem krásnější než Empire State Building, ale nezažijeme před nimi takový pocit majestátní úcty a tísně. Mrakodrapy jsou víc než jen vysoké budovy. Jsou to symboly síly a lidské troufalosti – vzdorují přitažlivosti, která nás svazuje se zemí. A podle psychologů je závod o nejvyšší mrakodrap projevem dospívání, který se projevuje pubertální touhou ukázat svaly a schopnosti. To by vysvětlovalo, proč Evropa nemá touhu stavět vysoko. Odbyla si to v době katedrál, Amerika už to má víceméně taky za sebou, teď je na řadě Asie.

A tím se dostáváme k poslední záhadě.

ZÁHADA Č. 5: JAK VYSOKÉ MOHOU BÝT?

Když chodíte po New Yorku, zjistíte, že není městem mrakodrapů. Jeden mrakodrapový les je na špičce Manhattanu v místě zvaném Financial District, druhý v Midtownu před Central Parkem. Mezi nimi to taková výška není (i když Malá Strana to také není). Podloží tam totiž netvoří skály, takže se město nemohlo hnát do výšin.

Tady máme hlavní omezení včerejška. Ale i to už člověk překonává. Burdž Chalífa měří 828 metrů, Kingdom Tower v saúdskoarabské Džiddě má mít absurdní kilometr, a malý Ázerbájdžán oznámil, že pojede ještě o padesát metrů výš. Kde je hranice? Už se normálně hovoří i o mrakodrapu vysokém 1600 metrů. Ještě větší překvapení než tyhle závratné výšky je ujišťování expertů, že to není problém. Postavit by to uměli už teď, peníze se seženou vždy a superrychlý výtah, který realizaci zatím bránil, prý už vzniká taky.

Vzpomenu si na to na terase Rockefellerova centra, nejlepší vyhlídce v New Yorku. Je to jen „ubohých“ 250 metrů, ale připadá mi, že koukám z helikoptéry. Den předtím jsem na Empire State stál ve větší výšce, ale tohle je lepší. Prales betonu mám na dosah ruky a cítím tu divokost a sílu.

Až se lidé budou jednou dívat z kilometru a půl, uvidí z té výšky jen placku.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This