Andorra: Tahle země není pro líný

Z vašich cest

11

září, 2019

O Andoře jsem věděl vesměs jen to, že leží hluboko v Pyrenejích, v dřívejších dobách ji s chutí vydrancovala česká fotbalová repre při kvaldě na Euro a že se v ní běhá možná nejtvrdší ultra v Evropě – Ronda (del Cims). V běhání jsem deset let hrdě zaseklej v módu falešný začátečník a dobře to nevypadá ani s plánovanou kariérou běžec – veterán, nicméně v chození na těžko v horách jsem už párkrát ukázal, že mám i svý chvilky. Co na tom, že, dle mapy, jsou andorský vrstevnice často hustší než moje vlasy na základce. Jak se tam jede a kde to mám podepsat?

Pičovole!“ Ulevný dvojkombo s rychlým nástupem, které mi už mnohokrát pomohlo nést tíži životních situací, tam posílám hned po pár metrech v prvním kopci. Je to Bony de la Pica. Příhodnej název. Do Andory jsme se dostali v noci, přímým autobusem z Barcelony a ve městě Sant Julià de Lòria jsme se stihli ještě trochu prospat. Jdu s Jindrou a Evčou, párem, který v minulosti celé Pyreneje již dokázal přejít. Neskutečnej výkon. A protože lidská mysl má tu skvělou vlastnost, kdy postupně vytěsní veškerá příkoří a zůstanou jen insta úsměvy, zatoužili se do zdejších kopců ještě jednou podívat. A kromě mě, nikoho jinýho nesehnali. Plán je celou zemi po obvodu obejít. Taková trasa je značená jako GPR a jako každou jinou je možný si ji jakkoliv kastomizovat podle všech proměnných, které do celé taškařice vstupují. My si nakonec přitížili zhruba dvakrát. 

První den je čirej sadismus. Těžký batohy, trable s vodou, moje dosud nevypadnutý mléčný nožičky. Vysokohorská klasika. Všechno prudce, zpříma do kopce, často přes řetězy. Na složitější traverzování tu zkrátka není místo, člověk by byl rázem z Andorry venku. Haha. Na de la Pici jsem v …, Jindra ovšem nemůže už ani pořádně mluvit. Nese i pár věcí Evče a hlavně veletěžkou fototechniku. S artikulací jako po obrně stačí zavtipkovat, že bez bagáže by byl zkrátka moc rychlej. No ještě, že tu s ním jsme až teď, kdy mu táhne na čtyři pětky a ne, když byl dvacetiletej neposeda. Jako vážně, je to buldozer. Z Pic d‘Enclar sestupujeme k údajnému přístřešku a z kopce se mi už vypínají nohy. Vypotil jsem tak čtyři litry a i věci přímo v batohu mám durch mokrý. V našem prvním horském nocovišti má Jindra už avatarsky promodralý rty a slušnou zimnici. Welcome to (P)andora, should see your faces. Ještě řešíme vodu. Evča donesla po hodině odkudsi asi deci, takže je to na mě. Přesně ta otravná chvilka, kdy zkrátka musíte ukázat charakter. Shit. Sbíhám asi sto padesát výškových metrů směrem k údolí. Cestou nacházím plastovou trubku a posléze i nepřístupné místo se slabým čůrkem vody, kam svoji neremcavou společnici s trochou násilím vtlačím. Z hovna vrtulník. Vracím se s pěti litry vody a s pocitem, že ne všichni superhrdinové nosí plášť. Ten den se celkové převýšení šplhalo ke dvěma tisícům výškových metrů. Nazdar. Teda hola.

Druhou noc už spíme pod nejvyšším kopcem Andory – Pic Alt de Comapedrosa. Je to přenádherný horský údolí s jezírkama a bezvadnou chatou se skvělou paní, která vám uvaří a prodá pivko. Já si ho samozřejmě zasloužím, o kopec dříve jsem se vezl lanovkou. No vážně jsem si cestu trochu pokrátil. Normálně bych se i styděl a dělal, že v té kabince nesedím, zatímco pode mnou Jindra svými chlupatými lýtky drtil další výškové metry, ale měl jsem ten den docela zimnici. A ta je, podobně jako alkohol, polehčující okolnost.

Snídaně, sbalit stan, tisíc metrů nahoru, tisíc dolů, rozbalit stan, večere, instagram, spánek, opakuj. Jestli chcete ve zkratce vědět, jak to s námi bylo dál. Taky občas zařvu na Jindru, který je i s tou benchpressovou lavicí, co táhne, stejně nejrychlejší, jestli už se to rovná a ať mi to na vrcholu trochu udupe, ať zas nemusím tak vysoko. Z GPR se uhýbáme u třech náhorních jezer označených jako Estanys del l´Angonella, kde se koupeme, spíme a děláme fotky, které pak nezištně posíláme kolegům do kanceláří. Míjíme ovšem už první turistické chatky. Po celé Andoře je síť volně přístupných obydlí ve skvělém stavu spravovaných vládou. Okruh se tak dá případně opřít jen o ně a oproti zbytku Pyrenejí je to prý kvalitativně dost velký skok nahoru. Kam vlastně jinam v těchto místech. Další den si v Coma d´Arc, dolní stanici všech zdejších lanovek, dávám medium-done hovězí stejk za dvacku. Chutná jako mana. Tedy ta nebeská, ne ta prášková a pomalu cítím, že jsem zpátky ve hře o puntíkovaný dres pro nejlepšího vrchaře. Na chvíli. Na další chatku je to prý jen takovej výšvih na deset patnáct minut, tvrdí Jindra. Šli jsme to půl odpoledne. Psychicky nalomený usínám pohledem na protější kopce, přes které, po vydatném klesání, další den půjdeme.

Ve Val de Sorteny si na informacích pořizuju za skvostné výkony krásnou čelenku a na horské chatě o pár výškových metrů výše dokupujeme i nějaké jídlo. Jsme opět na GPR a z naší skupiny jsem na tom tentokrát nejlíp. Evča se nepochopitelně špatně vyspala kvůli mandlí chtivé myši, která ji v noci přebíhala přes obličej, zatímco Jindra, táhnouce klavírní křídlo, finišuje celý den opět promodralým výletem na Pandoru a poctivým tělesným chvěním ve stanu. Celé to údolí přírodním parkem Sorteny, končící v sedle Collada de Meners, je ovšem velká paráda. Na chatě de Coms de Jan potkávám Francouze, kteří jdou na etapy přes celé Pyreneje (trasa HRP).  Dávám suverenní small-talk a mám chuť tam na skalní vyhlídce poslat oslavnej twerk. Tohle byl zkrátka můj den.

Chata Juclar v severovýchodním cípu Andorry je docela spásný místo. Hodinovej dolez je sice ve skutečnosti půldenní survival se spoustou technickejch pasáží, má se ale dost kazit počasí a kuskus-vločkovo-proteinová párty v mým batohu už taky začíná zlověstně utichat. Na chatě si proto dávám postupně pět jídel a vím, že ten den nezemřu. Akorát mě ze stanu ještě vytahuje upovídaný krajan s nezvyklým představením „Ahoj, já jsem Kuba a přešel jsem PCT“. Tak ještě, že nejsi rovnou i vegan. Jen vtipkuju. Pokračuj, Kubo, v tom, co děláš. (https://jakubuvcestovnidenik.cz) Jseš dobrej!

První delší kufrování si šetříme na další den do silného deště, to prý přispívá k psychické pohodě ve skupině nalomených lidí. Zmáčení docházíme na nejbližší chatu a pro ten den padla. Topíme v kamnech, vařím si vůkol rostoucí zlatobýl s vrbovkou, dvacet kafí a suším komplet obsah celého batohu. Před spaním se do místnosti akorát pro naší tříčlennou rodinu začne dobejvat promočený drzoun. Má vedle celou cimru a stejně to zkouší za teplem. „Are you leaving?“ Zní od dveří, zatímco za siluetou duní hromy. Jasně brácho, hned jak se naplno rozprší, se balím a mizím do tmy!

Ondřej Ježek Andorra

Další den ranní teplota padá ke třem stupňům a rychle v nás stimuluje touhu po prudkém stoupání. Poctivej vymítač husí kůže na sebe nenechal dlouho čekat. Je to ale jinak krásnej úsek. Dokonce si užíváme i kratší hřebenovku. Z Pic de Maià scházíme do sedla Envalíra. Svůj slzavý pohled nicméně upírám na město Pas de la Casa ještě o pár set výškových metrů níž. Tak blízko a přece tak daleko, McFlurry borůvko! Stesk kvapně zaháním stejkem v motorestu a koupí patnácti tyčinek Twix. S jídlem to ovšem bude napínavý. Ještě týž den pokračujeme stoupáním k jezerům Primer, Forcat či Rodó. Je to profláklá turistická oblast. Lanovky, úsměvy, sluníčko. Najednou se proti mně vyloupne z kopce poskakující zamilovaný pár krásných neupocených lidí. Jsem jejich naprostej protiklad. Život má vždycky dvě stránky. Evidentně i v Andoře.

Nocování u jezer spadá bez nadsázky do ranku wildcamping porn. Podobně rozpalující je i dopolední stoupání do sedla. Je zas skoro ve třech tisících. Jindra, vida strhaných obličejů v družině, se ještě snaží náladu pozvednout rázným zvoláním, že „to není prudký, ani daleko!“ Okamžitě se z toho stává pokřik zbytku výletu. Instant classic. To má beztak z těch medicimbalů, co táhne. Od slepicemi obklíčené chatě Refugi de l’Illa začíná dost možná nejhezčí údolí v Andoře. A jdeme jej z tý příjemnější strany! Těším se na večerní koks, teda kuskus a je mi krásně. Když později po večeři zalézáme do stanu, přijdou se k nám na louku pást divocí koně.

Čtenářsky vděčný příběh o nezlomném duchu, prázdné misce na jídlo a vodě se skořicí bere za své další den na chatě Refugi de Claror, kde jsme našli dost trvanlivých potravin po předchozích hajkerech. Úklidová skyrunneří četa sice stihla část před našima ubulenýma obličejema necitlivě znehodnotit, i tak jsem ale batohu vydatně přitížil a ukončil tak půl dne šlechtěnou pózu tvrďáka, kterému místo snídaně stačí soustředěný pohled do údolí.

Do Sant Julie, města startu, už je to stejně coby nasmrádlou pohorkou dohodil. Poslední kopec – Pic Negre, poslední spaní a potom už jen táhlý sestup do hlavního andorského údolí. Potěšujícím bizárem je Naturlandia. Zábavní park a nezbytnej developerskej rape jinak perfektního kousku země.

Doplňující info:

Na své cestě po obvodu Andory jsme ušli zhruba 150 km a nastoupali 11k výškových metrů, stejnou cifru jsme museli překonat i směrem dolů. Zabralo nám to 11 dní. Většinou se jednalo se o technicky náročnější terén se spoustou prudkých pasáží, kamenů či suťovisek. Krom prvního a posledního dne není na trase problém s vodou. Dokonce jsme ji ani nepřevařovali a nefiltrovali. Zhruba na třech chatách se dá najíst, případně dokoupit základní potraviny, využít se dají i stanice lanovek. Platí to ostatně i pro dobití elektroniky. Rovněž se dá kdykoliv sejít do některého ze zasíťovaných údolí. Solární panel, trekové hůlky a náhradní nohy potěšující výhodou.

Ondřej Ježek

Vandrácký narcis, stydlivý úchyl, skromný ješita, vřelý sobec, upřímný pokrytec, rozpustilý melancholik, fanoušek divnověcí, propocených trik a lidských příběhů. Sledovat ho můžete na Instagramu dycky_snek.

Inspiruj i ostatní

shares