Jsem od mala hodně ambiciózní, sebekritická, chci dělat věci správně, neustále na sobě makat, rozvíjet se a posouvat a zároveň jsem silák, s kterým jen tak něco nezacloumá. Naštěstí mám v sobě ale i čerta, co na tohle kašle, chce zažít dobrodružství, řídit se aktuální náladou radši než rozumným plánem a jen tak blbnout.
Tahle kombinace mě dostala až ke studiu v Rovaniemi - finském městě na polárním kruhu, kde žije víc sobů než lidí a taky Santa Claus. Prozíravě jsem z ČR odletěla jen s jednosměrnou letenkou, takže nápadu na návrat na kole pak nestálo skoro nic v cestě. Pár kratších dovolených na kole už jsem za sebou měla, ale vždycky ve dvou a maximálně na necelé dva týdny.
Sama na cestě jen se svým kolem jsem v červenci 2017 strávila 31 dní, ujela 2409 km, až jsem se uprostřed Polska srazila s autem, zlomila si zápěstí a zbytek cesty do Prahy dojela vlakem. Ten měsíc prověřil všechno, co jsem napsala v první větě, doslova až na dřeň.
Co jsem se tedy cestou naučila?
#1 Rozhodně ne opravit přehazovačku. Ne všechno se dá okoukat z YouTube, aspoň v mém případě.
#2 Neomylně rozpoznávat místa s dobrým přístupem k elektrické zásuvce. Protože vybitý mobil s navigací v oblasti, ke které nemám detailní mapu, se může snadno stát peklem na zemi. Na kole dvojnásob zamrzí každý kilometr navíc.
#3 Přijmout štědrou pomoc od lidí, kterým to nemám možnost nijak vrátit či oplatit, a být s tím v pohodě. Však to zase někdy pošlu dál nějak jinak, uklidňovala jsem se.
Ilustrační obrázek
#4 Nestěžovat si. Když je člověk sám, některé pocity se rozjíždějí do obřích rozměrů. Ve dvou je stěžování si na nepohodlí, píchání v koleni nebo na cokoliv jiného něčím, co utužuje vztah a vlastně dělá cestování speciálním a výjimečným zážitkem, na který pak rádi vzpomínáme. Nikdy by mě nenapadlo, jak moc jinak tohle funguje, jakmile je člověk daleko od domova sám. Byť jen jediné slovo postěžování si totiž v hlavě zapíná odpověď “za to si ale můžeš jen a jen sama, kočičko”. Za ten pocit sebetrýzně rozhodně remcání nestojí. Raději to buď hned začít řešit, nebo se s tím nějak smířit. Třeba i s tím, že jsem už čtyři dny neměla sprchu, zmokla jsem až na kost, přes noc samozřejmě nic neuschlo a já se do toho ráno znechuceně se smíchem soukám.
#5 Užívat si ty nejobyčejnější chvíle. Z cestovatelských blogů lze nabýt dojmu, že cestování je nekonečná série zajímavých míst, lidí a příhod. Světe div se, není tomu tak. Když jedete na kole, zákonitě několik hodin denně prostě jen šlapete do pedálů a přitom se nic extra neděje. Při průjezdu severem Finska jsem první tři dny nemluvila s nikým déle než minutu. A už mi běželo hlavou, že jsem asi špatný cestovatel, když se neseznamuju s lidmi a nemám kopec zajímavých historek. Přitom je to úlet. Nevím, proč pořád potřebuju mít nebo zažívat něco nej. Naštěstí jsem odolala cukání koupit si sluchátka a postupně jsem se naučila hledat rozptýlení v malých drobnostech a mít se dobře jen tak sama se sebou.
Ilustrační obrázek
#6 Rozpoznávat různé druhy mraků a předvídat krátkodobě počasí. Při večerním rozhodování “stan vs. širák” není prostor pro chyby. Obecně jsem se naučila fungovat v těsnějším spojení s přírodou. Až tak moc, že jakmile jsem odjela z finského polárního dne a bílých nocí v Pobaltí, byly moje vnitřní hodiny úplně zmatené. Pár dní mi trvalo, než jsem si zvykla, že to, jak na severu vypadal večer, najednou vidím na obloze už odpoledne. A že tím pádem nemusím stresovat, že nestíhám (na hodinky jsem totiž koukala minimálně a postupně se začala víc řídit prostě jen světlem).
#7 Důvěřovat světu. Protože bez toho bych na cestě nemohla vydržet ani den. Pamatuju si, jak jsme s kamarádkou při společné cyklo dovolené po Maďarsku vytřeštěně zíraly na nezodpovědnost člověka, který nechal naložené kolo před obchoďákem a šel si nakoupit jako by se nechumelilo. Teď jsem tímhle člověkem byla já. Donucená být v pohodě s tím, že nemám svoje věci pod kontrolou. Kolo není krosna, to si s sebou dovnitř nevezmete. Přestala jsem ho zamykat asi po týdnu (upřímně - chudák, koho by napadlo ukrást ten můj tank) a při nakupování jsem si v klidu nechávala mobil v zásuvce u vchodu. Jak je možné být v klidu v tak velké nejistotě? Podle mě se člověk dokáže naučit vnímat problémy spíš jako začátek dobrodružství, navíc cestování na vlastní pěst je skvělý trénink jakékoliv improvizace, ať máte plán cesty sebelepší. A tak ve mě pomalu zmizel strach z toho, co všechno by se propánajána mohlo stát. Jakmile hlava přestane vyrábět tragické scénáře a naopak se začne těšit na další nestandardní situace, je to hodně velká pohoda.
#8 Být sobecká a umět si vymezit svůj prostor. Protože jsem zjistila, jak moc v pohodě a šťastná dokážu být, jakmile se do něčeho nenutím jen proto, že se to ode mě očekává nebo protože se to tak obvykle dělá. Největší finta je v tom, že v tu chvíli není v okruhu pár set kilometrů nikdo, kdo by mi chtěl do věcí kecat, ale hlavně nikdo, před kým mám podvědomou potřebu obhajovat se, proč něco dělám zrovna tak, jak to v tu chvíli dělám. Kromě absence blízkých lze tuhle dovednost taky trénovat na lidech, se kterými se každý den cestou potkávám. Usmát se na cizího chlapa? Dát se do řeči s cizím člověkem a probírat osobní věci? Nechat se pozvat na jídlo? Jít spát k úplně cizím lidem? Jak reagovat na kompliment? Na všechny otázky jsem si bez váhání odpověděla ano, jen u té poslední jsem jasnou odpověď nenašla doteď. Když jsem ji položila v online fóru sólo cestujících žen, byla jsem reakcemi dost zaražená. Většina z nich nabádala k hodně velké opatrnosti, ideálně se na cizí muže raději ani neusmívat, jinak si koleduju o průser. No nevím, já chci být na lidi prostě hodná bez nějakého filtru a tohle se mi nezdá jako cesta pro mě. Mnohem důležitější mi přijde umět se s cizím mužem chovat sebevědomě, naučit se rychle odhadnout situaci a přizpůsobovat jí míru ostražitosti, takže se nakonec v absolutní většinu případů můžete na kohokoliv dál usmívat svýma krásnýma očima a nedostat se tím automaticky do průseru. Díky tomu se mi podařilo velmi elegantně a hlavně vlídně vybruslit z prekérní situace s jedním dost nátlakovým Turkem. Tohle se naučit mi přijde mnohem užitečnější, než se pořád bát a zkoumat, kde mi hrozí jaké nebezpečí a vyhýbat se mu.
#9 Připadat si výjimečně. Nebo ne? Schválně jsem nakonec zvolila trasy mimo velká města plná turistů. Na vesnici je mnohem snazší dostat se blíž k lidem a navíc se stáváte skutečnou kuriozitou. Ten pocit, kdy jedu na naloženém kole a lidé mi obdivně mávají nebo na mě volají, miluju. Stejně tak když se dávám do řeči s náhodnými lidmi a vzájemně si sdělujeme svoje životní příběhy. Úplně nejšťastnější na cestě jsem, jakmile mám pocit, že někoho aspoň maličkato inspiruju. Proto si nikdy nedomlouvám ubytování přes různé cestovatelské platformy, ale improvizuji to přímo na místě. Připadám si tak víc výjimečná a hlavně stoupá šance, že se potkám s lidmi, kterým opravdu můžu přinést nebo ukázat něco nového. Téhle své potřebě říkám komplex výjimečnosti a myslím, že se týká mnoha cestovatelů, byť si jej ne všichni uvědomují. To že jsem ujela něco na kole a párkrát si u toho postavila stan ze mě přece žádného nadčlověka nedělá. A rozhodně to neznamená, že jsem teď odborník na svět a na život, i když se tak na těchto řádcích tvářím.
Ilustrační obrázek
#10 Naslouchat sama sobě. Takhle moc jsem o sebe nikdy nepečovala. S vědomím toho, jak dlouhou cestu ještě před sebou mám, jsem neustále vnímala, jak se mám a jestli nějaká část mě nepotřebuje ulevit. Na výletech na kole jsem dřív dost často trpěla jak zvíře. Ale tady jsem poprvé v životě přizpůsobovala každou vteřinu všechno jen sobě a najednou zírám, jak moc toho za den dokážu ujet a vlastně to není až taková fuška. Jen na sebe prostě zbytečně netlačím. Třeba ani takovým detailem, jako je budík. Moje tělo přece samo nejlíp ví, jak moc si potřebuje odpočinout. A hlava sice může naplánovat, v kolik vstaneme, ale ona pak do těch pedálů šlapat nebude. Takže sorry jako.
#11 Bojovat se svým démonem. Samota ze mě vytáhla to nejlepší a zároveň to nejhorší. Posledních pár let jsem na sebe byla hrdá za to, jak moc aktivně řídím svůj život, snažím se ovlivňovat okolí, zakládám studentské spolky, vymýšlím vlastní projekty a kde jen to jde, přebírám zodpovědnost a vedení. Myslela jsem si, že to je znakem mé vnitřní nezávislosti. Ani prd. Nikdy mi nedošlo, jak moc jsem závislá na obdivu. Jak moc mě vnitřně ovlivňují názory ostatních. Jak je pro mě těžké vyrovnat se s tím, když nenaplňuju očekávání druhých. Začalo to obyčejným komentářem “tak to už můžeš rovnou ujet 100” v reakci na mou zprávu, že mám denní průměr 80 km. Proč mi sakra tolik vadí, co někdo jen tak plácnul do větru, když o mně v příští minutě ani neví? Největší peklo ale přišlo, když se mi v Estonsku rozbil nosič na brašny. Celá konstrukce se ohnula a začala mi tlačit do blatníku, takže kolo krásně brzdilo a nešlo s tím nic udělat. Do nejbližší vesnice jsem v tomhle stavu urvala něco přes 20 km asi tak poloviční rychlostí, než jsem byla zvyklá. Peklo pekel. V hlavě mi běžela nekonečná hádka s mými nejbližšími, kterou nešlo žádným způsobem vypnout. O tom, že se cestou špatně starám o kolo, že moc pozdě vstávám, že nepravidelně jím, že jezdím i přes poledne, kdy je vedro, že jezdím v dešti atd. atd. Byla jsem na sebe děsně naštvaná, co za žumpu se mi to honí hlavou. A podobných momentů, jen okolo jiných témat, se začalo objevovat víc a víc. Třeba když jsem najednou projížděla zeměmi, o kterých jsem nic nevěděla a neměla jsem energii, čas ani chuť na to zjišťovat něco víc, zase ve mě začal hlodat červík, že to je přece špatně, promarněná příležitost a kdo ví co všechno. Až moc tlaků na mou malou hlavu, o kterých ani pořádně nevím, jak se tam dostaly. Většinu z těch věcí mi totiž za celou cestu nikdo neřekl. Takhle přísná a zlá jsem na sebe byla jen a jen já sama. Nepříjemnost, ale aspoň mi díky tomu začalo docházet, jaké tlaky a přikázání si v sobě nosím a nakolik mi ztěžují život. První krok k tomu je začít vypínat.
#12 Umět se vzdát a nesnažit se bojovat. Když jsem seděla na silnici před autem, co mě srazilo, vzteky odhodila přilbu a koukala na svoje rozbité kolo, byla jsem pořád skálopevně přesvědčená, že do pár hodin budu zase zpátky v sedle. Stejně tak když mi nasazovali sádru. Aspoň na hranice, přece to nevzdám, když už jsem tak blízko cíli. Snad tisíckrát jsem v životě slyšela “všechno jde, když se chce”, ale o tom, že dokázat vzdát svůj sen je víc než v pohodě, bohužel ne. Kamarád mi do telefonu vyprávěl něco o horolezcích, co se dokážou vzdát těsně pod vrcholem životního výstupu, ale já se jen chechtala. To není můj případ, já to přece dokážu! Jenže pak jsem už dvě hodiny seděla v policejním autě a začala cítit, jak moc mě všechno bolí. Pokračovat v cestě by byl až moc velký risk, vždyť pořádně ani netuším, co s tou rukou vlastně mám. Tiše jsem zašeptala, že teda asi radši pojedu domů a při těch slovech se mi v hrudi rozlila obrovská bolest. Asi nejtěžší rozhodnutí v životě. Spolkla jsem slzu a radši se začala smát. Věděla jsem, že jsem se rozhodla správně, ale stejně to strašně bolelo. Proč já? Proč teď? Proč zrovna v den, který byl od rána tak skvělý a já byla plná energie a nadšení? Nechápala jsem. Vyrovnat se s touhle zkouškou mi trvalo několik měsíců. Moc tomu nepomohlo to, že při příjezdu do ČR jsem nasadila masku veselého hrdiny a všechny tyhle nepříjemné pocity se snažila někam schovat. Ale díky tomu aspoň vím, jak moc nebezpečné je snažit se potlačit nepříjemné emoce, protože ono to dřív nebo později stejně někde vyleze.
#13 Odpustit a nechat něco jen tak plynout. Ten člověk, co mě srazil, byl po celém měsíci první, kdo na mě byl zlý. Vůbec mi nedošlo, v jak velké bublině jsem do té chvíle byla. Sprostě na mě křičel, zatímco jsem ležela zaseklá pod jeho autem, nadával mi, že má kvůli mně prasklý blatník, přemlouval mě, ať za žádnou cenu nejdu k doktorovi a když pak se mnou policie groteskně sepisovala protokol v polštině (já jim rozuměla, ale oni mně prakticky vůbec), kecal do toho a říkal jim věci, které nebyly pravda. To už jsem nevydržela a po několika hodinách diplomatických úsměvů a obranného smíchu jsem na něj přímo před policajty začala řvát, ať drží hubu a že mu teda pěkně děkuju jak mi po**al celou cestu. A v tu chvíli mi došlo, že tohle nechci. Že tohle do mojí cesty, při které jedu na jedné krásné vlně se sebou i se světem, nepatří. Rozum by rozhodl přesně naopak, to mi doma vštěpovali dost jasně, jak je zásadní nenechat se odbýt a urvat ze všeho maximum pro sebe. Ale tady jsem byla jen já sama. Poprosila jsem policii, ať toho pána pošlou domů. Jeho výpověď už sepsaná byla a teď tu čekal jen na mě, až mě zaveze do cykloopravny a pak k sobě domů, abych neměla žádné zbytečné výdaje navíc. Rozhodla jsem se, že mi žádné peníze nestojí za to strávit byť jen minutu v blízkosti někoho, kdo to se mnou nemyslí dobře. I když by jedna část mě moc chtěla, aby aspoň nějak musel odčinit to, co mi udělal. Pro svou nenávist a pomstu ale často nedokážeme vidět to, co je doopravdy důležité. Naše vlastní pohoda a štěstí. A to nám žádná hádka ani morální vítězství nad druhým dlouhodobě nepřinese. Čili jsem si na toho pána ani nevzala kontakt, nechala ho poslat pryč a opravu kola i hotel si zaplatila sama a byla jsem spokojená. Pár měsíců poté mi domů přišel rozsudek, podle kterého ani jeden z nás nepochybil a s tím se případ uzavírá. Kdybych do toho ryla, mohla bych mu způsobit dost nepříjemností a možná i vytřískat nějaký ten zlotý. Přece jen jsem měla sádru 11 týdnů, to už je slušné ublížení na zdraví. Raději jsem to ale vzala jako zkoušku toho, jak se dokážu vyrovnat s pocity nespravedlnosti a ublíženosti. A nakolik dokážu odpustit někomu, kdo je spojený s jednou z nejintenzivnějších bolestí v mém životě.
Ilustrační obrázek
#14 Žít beze svědků. Jednou mě cestou napadlo, že vlastně nemám žádný důkaz o tom, že jsem to skutečně dokázala. Že jsem půlku cesty nejela vlakem nebo tak něco. Snažila jsem se omezit počet Facebookových příspěvků na minimum, fotky z cesty jsem sdílela až po několika týdnech a se zveřejněním svého deníku váhám ještě teď, rok poté. Na jednu stranu chci, aby ještě někdo další věděl, co se mi cestou stalo, na druhou stranu to trochu popírá princip toho všeho. Pro mě totiž nebylo až tak moc těžké zvládat samotu cestou, mnohem těžší je to pak po návratu domů. Teprve v tu chvíli na mě samota dolehla v plném rozsahu, protože to všechno, co se stalo, je jedině v mé hlavě a není nikdo, s kým bych mohla jít na kafe a společně si zavzpomínat, jaké to cestou bylo. Nechci moc vyprávět historky z cesty, protože je jich až příliš a je těžké mezi nimi vybrat. Tak jsem si postupně zvyklá na to, že to všechno bylo jen pro mě.
Ilustrační obrázek
Jedna věc je, co se člověk cestou naučí a co všechno si uvědomí o sobě a o světě, druhá věc je ale nakolik dokážu a chci tohle všechno přenést do svého fungování doma. To je takové dobrodružství samo o sobě, když pak člověk konfrontuje svoje nové názory a zvyky s tím, co je ve společnosti považováno za normální. A tak je velký kus umění taky v tom dokázat být pokorný vůči věcem, proti kterým se najednou začnu vymezovat. Cestování učí toleranci, otevřené mysli a dalším hezkým věcem, ale snadno pak může při návratu domů působit tak trochu opak. Proto se snažím dávat si pozor na to, abych ostatní nemoralizovala svou novou životní filozofií. Každopádně vyjet někam dál úplně sám je zážitek, který rozhodně stojí za to. A i když dokáže se životem trochu zamávat, je to něco, co je určitě fajn si aspoň jednou vyzkoušet.