Je sobota devět hodin ráno a po třech hodinách čekání na přeplněném manilském letišti nám kapitán z palubní kabiny nadšeně oznamuje, že jsme konečně dostali povolení k odletu. Po čtyřiceti minutách začínáme klesat k letišti v Legazpi a sopka Mayon popisovaná jako „the volcano with the perfect cone“ nebo „the world’s most perfectly formed volcano“ se z větší části schovává v mracích. Chvíli debatujeme, jestli má vůbec smysl se k sopce vydávat.

Nakonec se rozhodneme doufat, že se během dne vyčasí a poprosíme taxikáře, ať nás zaveze do cestovní kanceláře organizující výlety na čtyřkolkách, což je atrakce, kterou si během cesty na Filipíny nenechal ujít ani Zac Efron, jak nás v cestovní kanceláři pyšně informují. Těžko říct, zda americké hvězdě vděčíme i za to, že výlet na čtyřkolkách proslavil natolik, že půjčení jedné vyjde na 4500 korun za tři hodiny, ale ve filipínském parnu se nám možnost jít k sopce pěšky nejeví jako schůdná a stroje si půjčujeme.

Jízda na čtyřkolce vůbec není tak snadná, jak to vypadá na reklamních letácích. Po nenáročném začátku musíme několikrát přejet potok klikatící se kolem cesty a při najetí na kluzký kámen na dně jsem nejednou přesvědčená, že teď už se rozhodně překlopíme. Průvodce strávil polovinu jízdy otočen do protisměru, aby nás mohl fotit a natáčet na mobil, který nám na začátku cesty pro tento účel odebral.

Stratovulkán Mayon, nacházející se v zálivu Albay na jihu ostrova Luzon, je jedna z nejaktivnějších filipínských sopek. Podle filipínské mytologie je sopka posvátná a sídlí v ní bůh podsvětí Gugurang trestající neposlušné hříšníky sopečnými erupcemi. V hledáčku českých médiích se ocitla v lednu 2018, kdy byl v jejím okolí vyhlášen druhý nejvyšší stupeň varování (4 z 5) a místní obyvatelé, kteří zde žijí kvůli velmi úrodné půdě, byli evakuováni. Pro nás v pět set kilometrů vzdálené Manile to tehdy znamenalo, že byly zrušeny některé lety a několik dní pršelo. Nejničivější zaznamenaná erupce se odehrála v roce 1814 a má se za to, že se tato erupce Mayonu společně s erupcemi indonéských sopek v roce 1815 podílela na tzv. „roce bez léta“ 1816, kdy došlo k poklesu globálních teplot o 0.4-0.7 °C, což mělo za následek hladomor na severní polokouli.

Mayon obyvatele Legazpi očividně sužuje poměrně často, protože když se na čtyřkolkách po hodince a půl dokodrcáme na nejvyšší možný bod, průvodce ukazuje prstem na všechny strany a laxně nás u toho informuje, že: „Toto je lávové pole z roku 2006, tam máme lávové pole z roku 2009 a tady to je lávové pole z loňského ledna.“ Koukám na dokonale tvarovaný kráter, ze kterého stoupá dým, nedá mi to a ptám se průvodce, jestli není nervózní z toho, že žije v bezprostřední blízkosti aktivní sopky. Dostane se mi nevzrušení odpovědi: „Ale ma’am, dneska je jenom alert level 2, tak to je v klidu. Kdyby vyhlásili alert level 3, to bychom vás museli evakuovat.“.

Druhý den ráno zavoláme řidiči taxíku, který nám předešlého dne dal svou vizitku a zapřísahal nás, ať se mu rozhodně ozveme, pokud budeme chtít jet někam na výlet, že nám rád bude dělat průvodce, dá nám dobrou cenu a jeho boss bude mít radost. Za půldenní výlet chce nepřemrštěných 2000 peso a s úsměvem nás informuje, že boss je spokojen. Jak se v průběhu dne dozvíme, boss je jeho starší sestra, které se jako jediné z rodiny podařilo našetřit na auto, které půjčuje bratrům, aby si mohli přivydělat. Nejlepší pro business je období tajfunů, kdy jsou často rušeny lety a zoufalí cestovatelé, kteří se potřebují dostat na manilské letiště a stihnout navazující let, jsou ochotni za dvanácti hodinové kodrcání se přes půl Luzonu zaplatit v podstatě cokoli. V okolí se vyzná a ví kudy jet, aby se vyhnul neprůjezdným úsekům silnice, na které se během posledního tajfunu sesula půda. Kromě toho, že se Legazpi nachází v nebezpečné zóně aktivní sopky, je město navíc situováno na východním pobřeží Filipín omývaném Pacifikem a tajfuny zde bývají po nárazu na pevninu velmi silné.

První zastávku děláme na „Black beach“ – pláži tvořené černým lávovým pískem a smočíme se v Pacifiku. Pokračujeme v cestě, třicítkou se ploužíme bicolskými městečky, odbočíme do džungle a skoro krokem projíždíme po napůl zřícené asfaltce lemované rýžovými políčky. V jednu chvíli už to vypadá, že to budeme muset vzdát a otočit se, ale řidiči se nějakým zázrakem podaří mezi sesutou půdou prokličkovat a zaparkovat na betonovém plácku uprostřed ničeho. Nasměruje nás ke schodům vytesaným do skály a po chvíli sestoupíme k vodopádům Busay. Ten den jsme tam jediní návštěvníci a stařeček vybírající symbolické vstupné 10 peso vypadá dost šokovaně, že se k vodopádům někomu podařilo dorazit. Druhé vodopády, ke kterým ten den zajedeme – Vera falls, už jsou o poznání dostupnější a profláknutější. V jezírku se koupe pár nadšenců a je zde dokonce zázemí v podobě značně nevábné toalety. Při zpáteční cestě nám řidič upozorňuje na cosi, co vypadá jako nezvykle vysoká stébla trávy sušící se na šňůře na prádlo natažené mezi chatrčemi. Je to abaca (banánovník textilní, nazývaný také manilské konopí), z jehož textilních vláken se vyrábí filipínské peso.

Legazpi je ideální destinace pro někoho, kdo se chce vyhnout davům turistů okupujících známé filipínské ostrovy, ale zase nechce cestovat úplně na vlastní pěst v divočině nebo do míst, kam cestovatelé zavítají jen výjimečně. Pokud ovšem patříte mezi aktivní cestovatele, které neuspokojí bloumání po okolí a nasávání atmosféry, počítejte s tím, že po dvou, třech dnech tady nebudete mít co dělat.

Klára Nekvindová

Klára si během vysokoškolských studií vyzkoušela roční Erasmus v Itálii a po návratu do ČR zjistila, že jak člověk jednou žije v zahraničí, už není cesty zpět. Momentálně žije pátým rokem v Manile, odkud se vydává na cesty po Filipínách, jihovýchodní Asii a Novém Zélandu. Párkrát do roka se na několik týdnů vrací do rodného Brna. O životě na Filipínách a zážitcích z cest píše na blogu www.expatovamanzelka.com a na facebookové stránce Expatova manzelka.