Ilustrační obrázek
Je srpen a já jsem na “vymrzlém” Sunshine Coast a nevím co se sebou. Ono nestačí, že jsem v Austrálii, já prostě potřebuju vlít ještě víc dobrodružství do žil. Přemýšlím co dál, a jelikož v sobě buňky biologa a věčného zachránce zvířat nezapřu, přemýšlím nad nějakým dobrovolničením. Musím si najít něco, kvůli čemu si člověk řekne: “Tohle jsem dokázala a jsem na sebe hrdá. Těm jsem pomohla!”
Moje první kroky v Austrálii vedli samozřejmě do Zoo Steva Irwina. A co si člověk představí, když si vybavuje rodinu Irwinů? Krokodýly, samozřejmě, ale v pozadí vždycky stojí Terry Irwin a v rukou drží malý váček, ve kterém klidně spí klokaní rošťák.
Klokan je taková australská ikona, to všichni víme, takže je rozhodnuto.
Pojedu dobrovolničit s klokany!!!
V ten den si zrovínka listuju sociálníma sítěma, když na mě vyskakuje inzerát:
Hledáme au-pair k joeysVýborná domácí kuchyně a ubytování zdarmaHodně práce a mazlení s klokanyMísto vzdálené od civilizaceSms na číslo: *******
Neváhám ani minutu a píšu zprávu. Odpověď přichází do večera. Nejprve se domlouváme na měsíc, ale potom si říkám, že čas šíleně letí a ani se nerozkoukám a bude po všem. Nakonec tedy kývnu na 2 měsíce (září/říjen).
Ještě tentýž večer si kupuju letenku do těžebního města Port Hedland v Západní Austrálii. Až potom koukám na mapu. 6000 km vzdušnou čarou a já nevím co čekat. Jestli jsou to hodní lidi, jestli jsem na něco nenaletěla, jestli nepřijedu a nečeká mě jen písek a neexistující místo. Prostě totálně nemám páru co čekat…
Klasická Míša.. neměř a rovnou řež
Tak jsem tady, v záchranné stanici obklopená 52 klokany. Běžně jich tu bývá okolo 20, ale je těsně po covidu, kdy bylo možné vycestovat pouze 5 km od domu a vypouštěcí místo je odtud vzdálené hodinu a půl cesty. Dýchá na mě horký australský vzduch a všude je červený prach, to je ta pravá Austrálie, jako z filmu!
Ilustrační obrázek
Něco málo o stanici
Jak už jsem zmiňovala dříve, stanice se nachází v blízkosti Port Hedland v Západní Austrílii. Denní teploty tu v létě mohou dosahovat i 50 stupňů celsia. Je tu veliká komunita původních obyvatel, aboriginců. To je jeden ze dvou důvodů, jak se sem osiřelí joeys dostávají. Buď jsou nalezeni u cesty, když je samice smetena nějakým vozidlem, většinou road trainem nebo se sem dostávají po odstřelu matky, právě aboriginci.
Je to neziskovka, která jede na vlastní náklady, peníze vybrané z každodenních tours a dary od lidí. Letos v březnu dostali dotaci od firmy na trávníky, čímž se majitelce Lise splnil sen. Výměnou za čas strávený s mláďaty vytvořili v celém výběhu pro malé joeys zavlažovací systém a položili trávník.
Ilustrační obrázek
Majitelkou je tedy Lisa, která se o prvního klokana postarala před 10 lety. V Port Hedland je jen jedna veterina, a tam na klokany nemají čas. Jak sama Lisa říká: “Když něco tak malého přežije srážku s několika tunovým kolosem řítícím se rychlostí přes 60 km/h, tak si zaslouží druhou šanci.” Hlavní heslo stanice je: RRR = Rescue, Rehabilitation, Release(zachránit, zrehabilitovat, vypustit). a myslím si, že se to hodně daří vyplnit. Od svého vzniku vypustila zpět do přírody přes 800 klokanů rudých i horských. Teď už jí nikdo ve městě neřekne jinak než Kangaroo lady.
Já jsem sem přijela na 2 měsíce záměrně, ale v průběhu roku se tu vystřídá hned několik desítek dobrovolníků a au-pair. Stačí se cestou po Austrálii zastavit a stanici navštívit na pár dní. Lisa vás mile ráda uvidí, protože sama ještě vlastní úklidovou firmu a na klokany má nás, au-pair. Miluje vaření, takže nikdy nebudete hlady a za pomoc s klokany dostanete i vlastní postel v domě.
Zpět k malému joeys ze začátku příběhu. Zažila jsem tu celé dva měsíce, prošlo mi rukama hodně joeys, ale tenhle se mně za celou dobu dotknul asi nejvíc.
Zázrak jménem Sheldon
Konečně.. Sheldon vidí nějaký lesklý předmět. “Co se to děje?” Řidička stejného kolosu, který před několika dny stál život jeho matku, se podívala na mrtvého klokana u cesty a zjistila, že ve vaku je ještě živé mládě. V takovém případě se musí vak rozříznout nožem. Sice je to drastické, ale musí se uříznout i struk, na kterém je mládě přisáté, jinak by došlo k poškození tlamičky a mládě by uhynulo. Řidička, jménem Shelly, už našla několik takovýchto mláďat, a tak ví co má dělat. Vyjímá asi kilového, vyhublého a apatického drobečka z vaku a strká ho pod košili. To je jediná možnost jak ho udržet v teple. Vypadá to, že mu srst narostla teprve nedavno a je potřeba mu pomoct udržet tělesnou teplotu.
Ilustrační obrázek
Shelly přijíždí do stanice. Pro malého joeyho je to za 5 minut.. neee.. za minutu 12. Vyndá ho z košile a při prvním pohledu mládě vypadá skoro mrtvé. Má mléčně zakalené oči a hlavu skoro neudrží vztyčenou. Uši má svěšené dolu, to je hlavním znakem stresu a nemoci, i když u tohodle joeyho je zjevné, že je víc než hodně dehydratovaný. Dneska jsem tu sama a posílám zprávu Lise, která mi radí co a jak. Joeyho vážím, má okolo 850 g, což je pro něj štěstím. Mláďata pod 800g se většinou nedají zachránit, protože jsou málo vyvinutá. Testuji pružnost kůže, kvůli dehydrataci. Musím do něj dostat tekutiny, ale nesmím to přehnat, to by mohlo být horší než lepší. Beru injekci a nabírám fyziologický roztok v množství 10% joeyho hmotnosti. Je tak vyhublý, že to není skoro kam píchnout, ale po chvíli se mi zadaří. Dáváme mu tak 20% šanci na přežití. Mléko mu mícháme s větším poměrem vody, aby se zavodnil. Pro mě od této chvíle začíná kolotoč 2 hodinového krmení, ve dne v noci. Při takovém příjmu tekutin taky všechno co přišlo dovnitř, musí někudy ven. V noci přichází totální fekální exploze, že nestíhám vše čistit. (Pozn. u takhle malých mláďat se musí běžně stimulovat kloaka, aby se vyprázdnila, protože ještě nejsou s vývojem tak daleko, aby dokázala svůj svěrač ovládat sama)
Ráno Lise vyprávím mojí noční příhodu, ta se mi jen směje a říká, že mu příště mám dát plínku, jen vystříhnu díru pro ocas a je to. Dobře tedy, dnes v noci to zkusím.
Ilustrační obrázek
Další noc si beru joeho znovu. Už vypadá líp, poprvé se i postaví. Oči už má jasnější a jasnější. Začínáme mu dávat větší naději. Když mě vidí nebo slyší můj hlas, tak mě volá. Myslí si, že jsem samice, takže se na mě už stihl nafixovat. Naštěstí to není extrémní případ fixace a nechává se v klidu krmit i od ostatních au-pair. Dávám mu tedy plínku, jak mi radila Lisa a jde se spát. Mám před sebou krásnou hodinu a půl spánku, potom krmení, další hodinu a půl a pořád dokola. Jsem tak zblblá, že kdybych nezapisovala čas krmení a množství vypitého mléka, tak už ani nevím, kdy jsem byla vzhůru a kdy ne. Tímto obdivuji všechny maminky, mě šichta končí za pár týdnů, ale ony ten záhul dokážou zvládat x let.
Ani se neuhrabu a přichází překvapení. Joey už začíná využívat svoji nově nabytou sílu a plína se mu nelíbí. Rozhodne se tedy, že to ze sebe skope a záchodový maraton začíná od znova…
Po třech dnech v mojí péči začíná joey už i skákat, teda spíš tak kolíbavě pohupkávat, ale to je výhra. Je z nejhoršího a konečně mu můžeme dát jméno. Jelikož se nemůžeme dohodnout, píšeme jména na lístečky a Lisa losuje. Vítězí moje jmého Sheldon, ano je to klučičí jméno jeho nálezkyně, Shelly.
Hned při první návštěvě výběhu se Sheldon shlíží v Tilly. Jsou podobně velcí a odhadem i podobně staří a od té chvíle se z nich stává nerozlučná dvojka. Jejich “bojové” hry a nahánění se po výběhu je pro ně dobré jak psychicky, tak fyzicky. Každý další skok totiž posiluje svaly nohou joeyho a s každou další návštěvou výběhu jsou oba silnější a silnější.
Ilustrační obrázek
Dnes už je Sheldon ve velkém výběhu a do pár týdnů dosáhne požadované velikosti k vypuštění zpět do přírody. Je to malý zázrak, i když je za tím dřina a plno probdělých nocí, tak to stálo za to.
Po téhle zkušenosti, kdy jsem ho vytáhla hrobníkovi z lopaty už můžu v klidu odjet. Už teď stejně vím, že se sem jednou vrátím, protože klokani jsou láska na celý život.
Ve stanici je možné adoptovat joeyho, dát mu jméno a dostávat fotografie v průběhu jeho rehabilitace a vypouštění zpět do přírody.
Ilustrační obrázek
Míša
Jsem holka z Českých Budějovic. Vystudovala jsem veterinární asistentku a můj život se točí odjakživa kolem zvířat. Po střední jsem vystudovala Biologii a ochranu zájmových orgamismů a souběžně pracovala v Zoo Dvorec u Borovan. Miluju cestování, hlavně za zvířaty. Byla jsem dobrovolničit v pralese na Sumatře, pozorovala jsem varany v Thajsku, cestovala jsem po Skotsku, viděla kolonie lachtanů, plavala s keporkaky, navštívila bilby sanctuary v Charleville v Australskím Queenslandu, zachránila karetu a mnoho dalšího. Kde je cokoliv co se hýbe, tam mně najdete. Miluju dobrodružství. Právě jsem už rok v Austrálii a plánuju si to prodloužit. O svém dobrodružství u klokanů začínám psát knihu, tak doufám, že se zadaří.
Odkaz na stanici: http://lisaskangarooretreat.com.au/