Lahaul, život v himalájském údolí

Chcete zažít dobrodružství, tak jak ho zažila Veronika, která se vydala do Lahaul? Nechte se inspirovat od ní a poznejte život místních očima Veroniky.

Minulý rok na podzim jsme s přítelem zabalili krosny a vydali se do indického údolí Lahaul. Vydali jsme se do místa, které stěží najdete na mapě, autobus (téměř až) sem jezdí jednou denně z horského letoviska Manali, a to pouze v teplých ročních měsících, než napadne sníh. Pokud se rozhodnete pro tento výlet na podzim jako my, musíte si dát pozor, abyste se stihli včas vrátit. Horské počasí je nevyzpytatelné a může se vám stát, že zde budete muset přečkat celou dlouhou zimu, protože už vás již nikdo neodveze zpět. My jsme pro náš výlet měli pouze pár dní, ale jednou se sem vrátíme, abychom tu dlouhou tuhou zimu, zažili na vlastní kůži.

Cestou necestou

Při svých cestách se snažím vyhýbat turistickým destinacím. Většinu roku jsem v Praze, právě mezi turisty, a tak pro mě není nic lepšího, než trávit volno na klidném a cestovními kancelářemi nezasaženém místě. Jednou nám kamarád řekl, že jeho babička bydlí v horské vesnici v indických himalájích, a že pokud bychom se tam chtěli vydat, můžeme u ní nějakou tu noc přespat, a tak jsme se této nabídky rozhodli využít. Neměli jsme s ním však domluvený žádný termín, nevěděli jsme, zda o nás babička ví a adresa byla specifikována asi něco jako za devatero horami a devatero řekami. Přesto jsme to zkusili. Zabalili jsme spacáky a doufali, že nás nějaká dobrá duše nechá přespat, jelikož jsme moc nevěřili, že babičku v horách skutečně najdeme.

Tato cesta se nakonec stala jedním z mých největších cestovatelských a životních zážitků. Nebyl to můj první výlet do Indie, ale poprvé jsem si vyzkoušela skutečný život daleko od civilizace, což se mi ve střední Evropě jen tak nepoštěstí.

Jezdí tady autobus?

V Indii často nevíte, zda je lepší jet autobusem nebo jít pěšky. Rychlost bývá podobná, a tak se vám někdy stane, že se po celodenním únavném kodrcání ocitnete třeba o 20 km dál, než jste svou cestu ráno začali. Tentokrát jsme byli celkem úspěšní a přibližně (v Indii těžko říct) 160 km cesta nám zabrala pouhých 15 hodin. Vyrazili jsme ráno ještě za tmy z Manali doufajíc, že odpoledne budeme v cíli. Avšak jen se rozednilo, tak asi po hodině cesty, kdy autobus vyfuněl první kopeček, se řidič rozhodl, ze je čas na pauzu. Všichni si v místní dhabě objednali chai a chipsy a já se začala obávat, že odpoledne budeme místo v cíli ještě v dhabě.

Cesta byla dlouhá, hlučná, kodrcavá a prašná, ale výhledy za to stály. Nejprve jsme projeli Rothang pass, kam se jezdí indové z jihu navlečeni do lyžařských kombinéz fotit, aby ukázali, že byli na horách, poté jsme potkali filmový štáb z Bollywoodu a nakonec jsme po několika hodinách zastavili na jakémsi hraničním přechodu, kde si mě zapsali spolu s dalšími cizinci.

Kolem čtvrté odpoledne nás autobus vysadil v Keylognu, odkud jsme však potřebovali pokračovat dál. Do naší vesničky už žádný autobus nejel, tak jsme se alespoň trochu přiblížili s tím, že zbytek dojdeme pěšky. A tak jsme se ocitli ve vesnici s názvem Diat. V tu chvíli jsem trochu doufala, že to nebude můj poslední výlet. Název místa znamenal v místní řeči smrt, už jsme měli hlad a netušili jsme, kudy odsud dál. Štěstí se na nás však usmálo, potkali jsme malý nepálský obchůdek, kde jsme dostali chai a nějaké slané dobroty na cestu. Měli jsme štěstí, že byl obchod ještě otevřen. Paní říkala, že je to jejich poslední týden před zimou. Na zimu jezdí domů do Nepálu. Od obchůdku do naší cílové vesnice nám to s batohy na zádech trvalo pár hodin, kdy jsme cestou potkali místní, kteří tuto trasu prý chodí každý den.

Při západu slunce jsme konečně zaklepali na dveře a otevřela nám vyplašená Maneesha, která si dle mé barvy pleti a foťáku na krku myslela, že jsme novináři.

Místo babičky celá rodina

Nejen, že jsme našli babičku, ale místo babičky nás přivítala celá rodina. Pojmenovali jsme je dle vztahu k našemu kamarádovi, tedy sestřenka Maneesha, maminka, tetička, babička a děda. Občas se tam mihl i někdo neurčitý. A taky Chotu, o něm později. Všichni k nám byli neuvěřitelně milí a nakonec jsme místo krátkého přespání a putování dál, zůstali několik dní a po tu dobu se stali součástí rodiny.

Maneesha s maminkou a tetičkou krátce po našem příjezdu odjely zpět do města, avšak ještě předtím jsme se všechny jako správné ženy oblékly do místního kroje, jehož ozdobou je dle mého klobouk s „pivními tácky“.

Rodina z Lahaulu

V dnešní době děti málokdy na horách zůstanou, a tak se takovou typickou rodinou stává babička s dědou, pomocník Chotu a pasáček Ramu. Lidé v takovýchto podmínkách mají hodně práce, aby obstarali své živobytí a v pozdějším věku už na to těžko stačí sami.

Babička je velice milá duše. Její vrásčitý obličej vám dává přísný výraz, ale jakmile se na ni usmějete, roztaje a úsměv vám vrátí na tisíckrát. V jejích starých očích vidíte jiskřičky. Většinu dne tráví doma u kamen a když zrovna nevaří, tak medituje se svou budhistickou malou. Je hodně přísná na dědu a i když medituje, moc dobře vidí, když on se plíží s lahví domácího likéru. Nemá to ráda, sama alkohol nikdy neokusila.

Děda vypadá, že se babičky trochu bojí. Jednou nám nalil na ochutnání svého koňaku a lahev nakonec skončila u něho pod bundou, aby blížící se babička nevěděla. Děda vstává každé ráno, stejně jako babička, hodně brzy. Vždy vzbudí Chotu, aby šel obstarat krávy a připravit ovce na pastvu, potom si dají velkou snídani, kde nikdy nechybí chapati s teplým mlékem, a vydají se společně do polí obstarat, co je zrovna potřeba. Před zimou je potřeba opravit spadlý plot, a tak děda diriguje a kluci makají. Já jsem též chtěla přiložit ruku k dílu, ale bylo mi řečeno, že jako holka jsem jim k ničemu, zato děda má síly hodně, protože jí Ghí!

Chotu je třináctiletý kluk z Biháru. Byl pro mě ukázkou něčeho, o čem jsem nikdy předtím ani neslyšela. Prý je to běžná věc, kdy chudé rodiny z Biháru posílají své děti pracovat do hor, a tak začala i jeho cesta asi před šesti lety tady. Jako kluk sem přišel za prací, zůstal a už se nechce vrátit domů, má se u Parsheerů dobře, avšak nemá žádné vzdělání. Díky mně viděl poprvé bílého člověka a snad i slyšel poprvé angličtinu. Nikdy jsem neviděla nikoho se tak stydět. Když jsem se na něj usmála, neudržel svůj úsměv a odešel z místnosti. Po pár dnech to bylo lepší a při opravě plotu už si ze mě s ostatními též dělal legraci.

Posledním členem rodiny je pasáček Ramu. U nás večeřel, u sousedů spal. Celý den trávil s ovečkami v kopcích. Jeden den jsme se vydali s ním. Pro mě vždy pasáček byla vysněná práce, a tak jsem si to mohla konečně vyzkoušet. V devět hodin ráno ze všech domů ve vesnici vypustili své ovce, které samy věděly, kterým směrem vyběhnout nad domy a tam na ně všechny čekal Ramu. Měla jsem strach, že mu nebudeme stačit, ale ovce šly pomalu, cestou se pásly a některé dokonce i usínaly, takže jsme je museli budit! Rychlost tedy nebyla problém. Stoupali jsme několik hodin do kopce až k vodopádu, kde se všichni napili a pomalu jsme se zase vraceli zpět. Dny už byly celkem chladné a nahoře foukalo, tak se Ramu vracel každý den zpět, přes léto však chodí na několikadenní cesty daleko do hor, kde s celým stádem přespává.

Život v Lahaulu pro evropany

My se stále za něčím honíme, v Lahaulu se život zastavil. Lehla jsem si do trávy, hrála si se stéblem, když jsem viděla své špinavé ruce. Ruce, které mi před chvílí olízal osel, já s nimi pak jedla sušenky a taky jsem mu jednu dala. Naši by řekli: „Ty prase!“. No aspoň mi je ten osel trošku umyl. Já si tam totiž ruce moc nemyla. Nemají tam tekoucí vodu. Většinou jsme ráno dostali trochu v kbelíku, opláchli si obličej a vyčistili zuby. No a kromě rána tady s vodou do styku moc nepřijdete, pokud ji zrovna nepijete, což též není časté. Spíše jsme pili čaj, samozřejmě slazený s mlékem. No a nebo mléko, přímo od kravičky, každý den k snídani.

Musím říct, že na to, jaké mají podmínky, je to asi nejčistší dům, jaký jsem v Indii viděla. Dokonce i ten suchý záchod! Vedou tam troje dveře (večer jsem se trochu bála), kdy uprostřed je taková předsíň, kde si přezujete pantofle, abyste dovnitř nevstupovali v papučích, co máte na doma. Díra je celkem malá v zemi (tak akorát) a všechno padá dolů pod dům. Vedle díry je hromada hlíny smíchaná s kozími bobky a lopata, tím se to zahazuje. Taky tam mají krabici s natrhanými novinami, což je zatím nejvyšší stupeň toaletního papíru, jaký se mi v Indii doposud naskytl.

Když se díváte z dálky, vypadá ten jejich jako obyčejný život kohokoliv jiného, ale já vidím jakési opovržení životem po poznání, odkud Chotu přišel do hor. Stejně tak vidím moudrost za babiččinými vráskami a víru za dědovou těžkou prací a nad tím vším lásku k jejich rodině. A to vše mění jejich život v neobyčejný. Jsem neskutečně šťastná, že jsem toto mohla zažít.

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Veronika Součková

Veronika miluje psaní svých myšlenek, cestovatelských zážitků a nových příběhů. Většinou však píše v angličtině a své články sdílí na novém blogu Thinking4inking.