S Radkou na cestách: Má cesta do Tibetu

Z vašich cest

16

březen, 2020

Tibetu se přezdívá střecha světa, a to z důvodu, že leží v průměru 4000 metrů vysoko nad mořem. Při mém dvouměsíčním jazykovém kurzu čínštiny v Pekingu, jsem měla možnost tohle krásné místo navštívit.

V Číně téměř nikdo nemluví anglicky, takže je dobré mít průvodce, já jsem to ovšem zariskovala a žádného si předem neobjednala. Docela se mi to vymstilo ve více směrech, někdy bylo složité objednat si i jídlo v restauraci nebo zjistit zastávku metra.

Já chtěla navštívit Tibet a hledala doporučení na výlet. Byla mi doporučena malá cestovní agentura, kterou vlastnil muž z Tibetu. Mluvil anglicky a já doufala, že by mi mohl dát dobré tipy. 

Dostat se do Tibetu není totiž jen tak. Je potřeba vyřídit tzv. povolení ke vstupu, které se vydává na tři nebo sedm dní – někdy i na delší dobu, po domluvě. Já měla vstup na 3 dny, domluvené ubytování a průvodce. Zajímavé bylo to, že jsem dostala jen jednosměrnou letenku. Ptala jsem se, proč nemám i zpáteční, prý je to v řešení a nemám se ničeho bát, vše mi pán pošle na email. Jako mladá ještě naivní turistka jsem mu důvěřovala.

Radka Darebná Tibet

Odlet do Tibetu probíhal klidně, ale po příletu jsem se cítila jako by se mi podlamovala půda po nohama a bolela mě hlava, což jsem přikládala změně výškového rozdílu. Letadlo dorazilo okolo půlnoci a já se těšila, až mě má průvodkyně vyzvedne a odveze do hotelu.

Jaké však bylo mé překvapení, když se všichni z letiště rozutekli k autobusům a taxíkům a na mě nikdo nečekal. Začala jsem trochu panikařit a ptát se lidí kudy mám jít a kde obvykle čekají nějací průvodci, ale samozřejmě mi nikdo nerozuměl ani slovo. Když se ani po půl hodině žádný člověk držící ceduli s mým jménem neobjevil, nastoupila jsem do autobusu plného Asiatů, který jel směrem, pro mě neznámo kam.

Radka Darebná Tibet

Vedle mě seděla slečna a já se na ní se zoufalým výrazem ve tváři obrátila a ptala se, kam že tento autobus jede. Nerozuměla mi. Podala mi však svůj telefon s překladačem a já ji tam položila stejnou otázku. S údivem mi řekla, že oni jsou organizovaný zájezd a jedou do svého hotelu, který je v centru Lhasy. No dobrá, pomyslela jsem si, v centru už si snad nějak poradím. Ani si v autobuse nikdo nevšiml, že mají o jednoho pasažéra navíc. Dvě hodiny jízdy tmou mi v hlavě běželo tolik scénářů, obav, nadějí až jsem nakonec vyčerpáním usnula. Probudila jsem se u hotelu, kde nás autobus vysadil. Všichni se unavení začali hnát do pokojů a já opět bezradně stála sama u recepce. Byla jsem už na pokraji sil, a i když často nepláču, teď jsem k tomu neměla daleko. Viděl mě však jeden chlapec, který na mě začal anglicky mluvit a ptát se co se stalo a jak mi může pomoct? 

Svěřila jsem mu tedy svůj příběh, ukázala papíry od cestovky a řekla, že na mě žádný delegát na letišti nečekal. Můj zachránce neváhal snažil se zkontaktovat pána co mi zájezd zorganizoval, avšak bez úspěchu. Hned mi tedy objednal taxi do hotelu, jehož název vyčetl z klikyháků na papíře z cestovky. Když taxi přijelo, domluvil s řidičem vše potřebné a já už se začínala cítit o trochu víc v bezpečí. Zastavili jsme u mého hotelu, který vypadal, že ho nikdo už roky neobýval, bylo tam zhasnuto a zavřeno. Co mě tady ještě všechno potká? říkala jsem si a bezradně se podívala na taxikáře, který ochotně začal vytáčet linku hotelu. Po chvilce se v hotelu rozsvítilo a pán na recepci mi skoro vynadal, že jsem tu měla už dávno být, je pozdě a že ráno vše vyřešíme. Padla jsem do postele a usnula, štěstím a vyčerpáním.

Druhý den ráno mě probudila velká bolest hlavy, svalů, kloubů a klepání na dveře. Za dveřmi stála copatá, usměvavá asi 18-letá holka, která se představila jako moje průvodkyně. Omluvila se, že včera došlo k nedorozumění a že mě dnes čeká skvělý den a poznávání krás Tibetu. Dala mi prášek na překonání bolesti a výškovou nemoc a mohlo se vyrazit.

Kdyby jen slečna tušila, co vše mi způsobila za trable. 

Hlavní atrakcí Lhasy je sídlo Dalajlámy – Potála palác. Jedná se o obrovský komplex, kde se místní modlí, nosí dary, peníze a věří v lepší zítřky. Do chrámu vás pustí pouze s průvodcem a je dobré si návštěvu naplánovat dopředu, jelikož dělají jen omezený počet prohlídek. Návštěva ale jednoznačně stojí za to a předčila veškerá má očekávání. Palác je opravdu krásný jak zvenku, tak zevnitř. Pokojnou atmosféru klidu a míru tu nasajete na každém kroku. V paláci bych vydržela meditovat hodiny, ale bohužel prohlídka byla celkem krátká. Okolo nádvoří paláce mě velmi zaujal způsob modlení místních, který spočívá v tom, že se plazí po zemi, v ruce drží tzv. mlýnky připomínající chrastítka a vykřikují modlitby. Takto se vydrží plazit celkem daleko, dokud své modlitby neodříkají. 

Radka Darebná Tibet

Naší další zastávkou po návštěvě paláce byly trhy v centru města. Velkou oblibu tady má tzv. jačí máslo, mléko a další mléčné výrobky. Jak neboli Yak je kráva, která je trochu jiná, než na kterou jsme zvyklí u nás. Má dlouhou srst a skoro by se dalo říct i ofinu mezi rohy, je to zvíře, které k Tibetu neodmyslitelně patří. Na trzích se dále dá najít i spoustu ručně vyráběných barevných čepic, šátků, ubrusů, zkrátka vše, na co si jen vzpomenete, a vše dělané s láskou. Lidé jsou tu neuvěřitelně pokorní, usměvaví a ochotní. 

Celé město působí čistě, zlatavé střechy chrámů, lemované horami, které se skoro dotýkají nebe kouzlo jen dokreslují. 

Když se můj pobyt v Tibetu blížil ke konci a já stále neměla na emailu zpáteční letenku, lehce jsem znervózněla. Zavolala jsem pánovi z cestovky, jak to s mojí letenkou vypadá. Opět mě však čekalo překvapení. Řekl mi, že je v Tibetu zrovna armádní cvičení letadel, dříve to prý nevěděl a objednal mi lůžkový vlak do města Xining, odkud mi pak poletí letadlo do Pekingu. Zůstala jsem jako opařená, samozřejmě že o armádním cvičení vědět musel, proto mi nechtěl dát zpáteční letenku už předtím a bál se, že by mohl přijít o zakázku. Co se dalo dělat? Povolení k pobytu v Lhase se blížilo ke konci a bylo na čase se vydat na vlakové nádraží.

Cesta vlakem trvala 24 hodin, ve vlaku jsem byla jediná Evropanka. Neměla jsem s sebou ani knížku, nikdo neuměl anglicky, a tak jsem pozorovala krajinu se zasněženými vrcholky hor, pasoucími se jaky a rozjímala. Mohu alespoň říct, že jsem zažila jízdu vlakem na nejvýše položené železnici světa, a to už stojí za to. 

 Za pár hodin se ale jízda vlakem změnila v jeden velký stereotyp, protože krajina byla sice překrásná, ale vesměs pořád stejná. Rozhodla jsem se tedy využít v kupé lůžko, kde jsem zbytek cesty prospala. Tedy snažila jsem se o to, protože rodina z Tibetu, se kterou jsem kupé sdílela, měla o spánku asi jiné představy a povídali si velmi hlasitě až dlouho do noci. 

Dnes už celou událost beru s úsměvem a vděčností, že jsem vůbec tak krásné meditační místo mohla navštívit. Věřte mi ale, že jako samotné mladé holce mi nebylo zrovna do smíchu se všemi patáliemi, co se mi přihodili. Každopádně mě to posunulo zase o trochu dál a budu na Tibet vzpomínat jen v dobrém. Co Tě nezabije Tě přece posílí.

Radka Darebná

Jmenuji se Radka Darebná, je mi 28 let a pocházím z Berouna. Momentálně však žiji v Sydney, kde pracuji a studuji. Vždy, když něco ušetřím, vydávám se poznávat krásy blízkých ostrovů a také JV Asie, odkud si vždy přivezu spoustu zážitků a nádherných fotografií, které se poté snažím sdílet. Podílím se také na projektu srdcarinacestach, kde si můžete zakoupit pohlednici z mých cest a já Vám ji poté zašlu. Peníze jdou těm, kteří je potřebují, já z toho nemám ani korunu.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This