Zvuk Sola: Studentem v Indonésii

Z vašich cest

1

listopad, 2019

Měl jsem pocit, jako by má kolena za pár dní zestárla o několik dekád a nejinak tomu bylo se zadními partiemi, které jsem měl totálně prosezené. Dřevěné parkety mi zpočátku nepřinášely žádné pohodlí a trvalo bezmála tři týdny, než jsem si na sezení při výuce v tureckém sedu zvykl (nebo se spíš smířil s tím, že si zvyknout budu muset). V hodinách jsem se snažil dávat pozor a nepůsobit dojmem, že sedím jako na trní, nicméně otevřeně přiznávám, že jsem se zpočátku v myšlenkách věnoval často jen nohám spolužáků, abych zjistil, jak se na zem sami složili na pohled tak pohodlně. V mých očích tady sedí takřka nehnutě a nějaká ta parketa pod zadkem je z klidu nevytrhne. Nic nevydržím, říkám si tady skoro denně při odchodu ze školy.

Studuji dnes přes měsíc v Indonésii ve městě Surakarta, kterému ovšem místní neřeknou jinak než Solo. Motivace vycestovat do zahraničí mohou být různé a pro mě představoval styčný bod zájem o hudbu javánského gamelanu. Ačkoliv se někomu, kdo se s tímto fenoménem ještě nesetkal, může zdát zájem studium v Indonésii těžko pochopitelný krok, skutečnost je taková, že v souvislosti s hrou na javánský gamelan je právě město Solo jedno z center umění karawitanu. Studijní pobyt mi umožnil program Darmasiswa, který od roku 1976 umožňuje zahraničním studentům v Indonésii (většinou) rok studovat. Dostávám zde v hotovosti měsíční kapesné, ze kterého platím ubytování a jídlo. Pokud chce ale někdo cestovat nebo trávit čas flámováním ve městě, bude se vlastní kapitál určitě hodit. Když se člověk ale dokáže uskromnit a věnuje se převážně studiu, hradí si sem jen cestu a z vlastní kapsy tu nechá pakatel. Nutno dodat, že Solo je ovšem jednou z nejlevnějších oblastí na Jávě, a jelikož má Indonésie přes 17 500 ostrovů, v dalších městech a oblastech může být všechno jinak.

Od toho, co jsem dosud zažil při studiu klasické kytary pod vedením Patricka Vacíka na Pražské konzervatoři (2011-2017) a následném studiu Hudební vědy (2015-2019) na FF UK, se způsob výuky v Solu výrazně liší, a rozhodl jsem se proto v tomto příspěvku věnovat právě tomu, jak zde – v jedné z nejvýznamnějších líhní javánského gamelanu na světě – výuka probíhá. Pakliže jste doposud nástroje gamelanu ještě neviděli, neváhejte a podívejte se na ně právě teď.

(Nástroje javánského gamelanu, učebna na ISI Surakarta)

Slovo gamelan označuje v tradici především nástroje ve své fyzické podobě, zatímco se veškerá estetika gamelanu a zvuk, který se při hře na nástroje gamelanu vytváří, se označuje jako karawitan. V Indonésii studuji karawitan, takže součástí výuky je kromě hry na gamelan také zpěv, který ke karawitanu neodmyslitelně patří, hra na bambusovou flénu suling nebo dvoustrunný nástroj rebab. Ačkoliv je hra na gamelan součástí vzdělávacích institucí v Indonésii již po staletí a od 19. století se postupně (často jako součást tlaku koloniálních mocností) dostávala i do Evropy, v Čechách zůstává tento kulturní fenomén takřka bez povšimnutí širší (hudební) veřejnosti. Toto „informační koma“ o gamelanu v Čechách je překvapivé přinejmenším proto, že se na našem území dva sety nástrojů javánského gamelanu nacházejí už od konce 80. let minulého století a každoročně z Čech jezdí do Indonésie studovat tradiční umění (karawitan, tanec, batiku atd.) desítky lidí. Sám jsem se o javánském gamelanu dozvěděl až při studijním pobytu v nizozemském Amsterdamu a po tom, co jsem o dopsal bakalářskou práci „Gamelan jako aktér: Život javánského gamelanu v Praze“ (2019) jsem se rozhodl do Indonésie na rok odjet, abych se s nástroji seznámil v jejich původním prostředí. Následující řádky jsou představují reflexi studijního prostředí, jehož jsem se stal součástí. Od mého rodného města Prahy je vzdálené 11 500 kilometrů. 

Studium naboso

Šíře studijní nabídky mě po příjezdu příjemně překvapila. I přes to, že jako zahraniční student nemusím navštěvovat všechny hodiny jako místní a můžu si do určité zvolit vlastně individuální rozvrh, drtivou většinu kurzů trávím ve třídě s Indonésany. Jako student se tady můžu věnovat tradičnímu gamelan ze Sola, Yogyakarty nebo Bali, tedy tří nejvýznamnějších středisek kultury gamelanu v Indonésii, a nabídka je tak opravdu pestrá. První hodina zde začíná v 7:30 ráno a poslední končí v 17:00, přičemž jedna vyučovací hodina na ISI Surakarta (Institut Seni Indonesia Surakarta) trvá 50 minut. Oddělení karawitanu má ale hodiny v páru, tedy 100 minut bez přestávky. Hraje se vsedě a bez bot a před učebnami ve škole se tak hromadí boty, což při pozdním příchodu umožňuje celkem spolehlivě odhadnout, kolik lidí na hodině zrovna je. Pokud jsem byl ale sám připravený sedět při výuce na zemi, ne bez ponožek na dřevěných parketách.

(Do tříd se chodí zásadně naboso a učitelé nejsou výjimkou)

Výjimkou ale není ani učitel, protože ten je v hodině přirozeně taky naboso. Co je pro někoho, kdo se s místním prostředím nesetkal, dále zarážející, je naprostá absence židlí v učebnách. Žáci si jednoduše sednou na mezi nástroje gamelanu a v tureckém sedě píší poznámky, zpívají nebo hrají. Právě úvodní odstavec tohoto příspěvku představuje jeden z prvních dojmů, které mě z hodin vyprovázely. Útěchu mi tady občas přinesou tak akorát sedačky na chodbách nebo knihovna, kde jsou i stoly a lavice. Indonésané zde ovšem tráví spoustu času vsedě na zemi nejen ve škole, ale i ve svém každodenním životě a následky posedávání se pak projevují častým pokulháváním nebo pomalou chůzí. Jsou však zvyklí. I když se tady snažím protahovat a zvykat si na nový režim, musím přiznat, že první školní týdny mě z hodin vyprovázela pohmožděná a do doposud neprobádaných úhlů zohýbaná kolena, takže jsem si při odchodu občas připadal už jak místní. Výuka gamelanu odráží povahu hry na něj, probíhá výhradně ve skupině a žádné individuální hodiny ve škole neprobíhají. Nesmírně mě zaujalo, jak jsou tady všichni zvyklí trávit veškerý čas při studiu hudby společně a navzájem reagují na to, co kdo hraje. Zamyslím-li se nad tím, jak byli všichni zvyklí trávit čas na konzervatoři, hlavní náplní bylo cvičení individuálně. Pro výuku gamelanu je však typické, že hráči v hodinách rotují, aby uměli všichni zahrát part každého nástroje, a z povahy věci je tak výuka silně komunitní záležitostí. I když se po výuce občas ve třídě objevují jednotlivci, kteří cvičí, samotná výuka probíhá 100 % ve skupině. Do deníku jsem si zapsal, jak se při hodinách u nástrojů střídáme:

Způsob rotování buď všichni znají, nebo se určí na začátku hodiny. Některých nástrojů stejné kategorie je v kompletním gamelanu několik, zatímco dalších po jednom, takže podle toho, kde kdo začne, buď pokračuje k nástroji jinému, nebo se po výměně ocitne před nástrojem stejným. Když jsem tedy nevěděl, co se bude hrát, nebo jsem si chtěl zaručit, že budu mít čas se v hodině v klidu rozkoukat a poslouchat, co a jak hrají ostatní, sedl jsem si záměrně tak, abych nástroje nestřídal. Pokud chci naopak začít s nástrojem, který je složitější a chci si zaručit, „že se na mě dostane“, sednu si k němu hned na začátku nebo tak, aby na mě vyšel brzy. V hodinách neexistuje, že by se dva studenti hádali o místo, nebo že by se některý před ostatními záměrně vyhýbal místu, které na něj vychází.

I když jsem přirozeně věděl, jak asi rotování u nástrojů probíhá, ve chvíli, kdy jsem měl postupně všechny nástroje postupně obejít, jsem si začal uvědomovat, jak komplexní činnost hra na gamelan je. Pokaždé, když se při hodině podívám na jednoho z přítomných učitelů, dává pozor na více nástrojů najednou, přičemž není výjimkou, že u jednoho se sklání a vyťukává správný rytmus hry daného nástroje, zatímco zpívá (v jiném rytmu) part někoho, kdo hraje na nástroj na druhé straně místnosti.. Kdo to viděl na vlastní oči, pochopil, jak náročný úkol to je pro někoho, kdo není Javánec. I když totiž na mě studenti občas působí, jako že v hodině nedávají pozor, povídají si nebo něco píší na mobilu, z ničeho nic začnou hrát, všichni najednou a přesně. Občas taky samozřejmě ne a chvíli trvá, než si vše sedne. Po několika hodinách však většina studentů všechny party nástroje a do zápisků z hodin se dívají jen výjimečně. Hru na gamelan ve skupině si tady někdy představuju jako zámek a klíč, kdy z ničeho nic vše zapadne a odemkne se to, po čem všichni touží. Takové momentky jsou přesně tím, proč jsem sem chtěl jet, totiž abych zjistil, jak tady k takovému odemykání dochází. Moc tomu nerozumím, ale občas to slyším a někdy na tom mám dokonce i svůj podíl, což je potom samozřejmě radost největší.

S trpělivostí nejdál dojdeš aneb Opakování matka moudrosti

Coby cizinec jsem tady ve výuce poprvé v životě konfrontován s jazykem, kterému nerozumím, nicméně číselná notace kepatihan, která se při výuce používá, představuje jakýsi komunikační přechodník mezi mnou, jazykem a tím, co hrajeme. Aby toho ovšem nebylo málo, zatímco občas učitelé k žákům mluví v bahasa indonesia (indonéštině), často v mžiku přepnou do bahasa jawa (javánštiny), které studenti rozumí, ale sami s ní na učitele nemluví. Gendhingy, písně, které se na gamelan hrají, mají texty výhradně v javánštině, která má velký vliv v celospolečenském uspořádání vztahů mezi Indonésany. O vztahu společenských vrstev Indonésanů s bahasa indonesia a bahasa jawa napsal knihu James T. Siegel s názvem Solo in The New Order: Language and Hierarchy in an Indonesian City (1986), ve které se podrobně věnuje tomu, jaký význam má používání bahasa jawa ve výuce a v každodenním životě Indonésanů obecně. Pro mě to však zatím znamená jednoduše to, že pokud se při výuce mluví javánštinou, nerozumím ničemu z toho, tedy nevyužiji většinou ani to málo, co jsem se zatím z bahasa indonesia naučil. O to víc tedy poslouchám, pozoruji a snažím se nasávat cokoli, co by mohlo být při hře v budoucnu přínosné. Výrazně mi pomáhají zvukové nahrávky, které si z hodin pořizuji, nebo setkání s dalšími „darmasiswáky“, z nichž většina na gamelan hrála déle již ve svých domovských zemích, a tak mi občas dají odpověď přesně na to, čemu jsem v hodině nerozuměl. 

V hodinách je pro mě výzvou soustředit se na to, co si můžu zapamatovat a nenechat se příliš vtáhnout do stavu, kdy najednou začnu třídu pozorovat tak nějak nezúčastněně a jen se kochat, co se kolem mě děje. Snažím se ale nevyhýbat své „studentské odpovědnosti“ a protože není ve škole, stejně jako v životě místních Indonésanů, kam spěchat, myslím, že jsem na dobré cestě si na tempo výuky zvyknout. Panuje tady totiž gumový čas, jam karet, kdy se nikam nespěchá a na vše je právě tolik času, kolik se ho potřebuje. Toto výborně vystihuje i přístup vyučujících ke svým žákům. Nikdy jsem se tady nikdy nesetkal s nějakým tlakem na studenty, zvyšováním hlasu nebo vulgaritami, když někomu něco nešlo. Neznamená to ale, že by se studenti nesnažili. Protože Indonésané neradi odmítají, v hodinách se setkávám (ve srovnání s konzervatoří by se určitě dalo říct zcela nadbytečnou) trpělivostí. Jedním z příkladů je další zápis z deníku, a to konkrétně z hodiny, kde zpíváme tradiční javánské gendhingy:

 

       Při hodině Notasi Karawitan jsme na začátku opakovali jeden gendhingů, který jsme posledně zpívali. Struktura těchto setkání je vcelku jednoduchá: napíše se na tabuli notace s textem a následně třída sborově repertoár přezpívá. Tomuto ovšem předchází zpěv samotného učitele, šarmantního a okouzlujícího sedmdesátníka, který svými galantními pohyby a neustále rozzářeným úsměvem působí, jako by byl stále na pódiu. Je ovšem v učebně a brzy jsem pochopil, že způsob jeho chování nebude jeho ješitnost, ale způsob, jak studentům neustále připomínat pomyslný cíl chování „umělce“, někoho, kdo ví, jak se věci mají. Ve chvíli, kdy začíná zpívat, přestávají ostatní štěbetat, pozorují a poslouchají, co se od nich čeká. Když se potom párkrát píseň zazpívá společně, vyzívá ke zpěvu učitel jednotlivce, kteří buď jen část, nebo celou píseň, před ostatními (vsedě a na svém místě) zazpívají. Nikdo nemá možnost říct ne, protože tato možnost neexistuje. Není to ovšem mus, je to způsob. Pokud někomu zpěv nejde, jednoduše se v mu v hodině dostává víc času. Aby ale učitel neztratil tvář, tedy nebyl veřejně nucen připustit, že někdo například dozpívat dokonce nedokáže, jednoduše se čeká, až se tak stane. V takových chvílích trpím, protože u nás by se nejspíš postupovalo postupně po částech, které by se pilovali. Tady to tak není a žáci vyšších ročníků si nakonec tradiční repertoár opravdu pamatují nazpaměť. Ve třídě jsem ještě neviděl, že by se někdo někomu zle posmíval. 

(Učitel Pak Waluyo čeká, až si všichni přepíší píseň, kterou právě napsal na tabuli. Následně ji celé třídě sám dvakrát přezpívá, pak celá třída a na závěr jednotlivci. V první řadě další „darmasiswáci“.)

Protože se zde studenti v průběhu studia postupně seznamují nejen s repertoárem gamelanu, ale také s tím, jak se dá ten který gendhing hrát, probíraný repertoár v nadcházejících ročnících obohacují tím, co se právě naučili. Forma repertoáru pro gamelan je zpravidla cyklická a záleží tak na znalosti studentů, do jaké vrstvy znalosti toho kterého kousku už prostoupili a která na ně ještě čeká. V praxi to znamená, že třída „začátečníků“, se kterou momentálně do hodin chodím, hraje jeden gendhing přibližně čtyři minuty, kdy se vyčerpá „poslední vrstva“, tedy jakási varianta, kterou dokážeme společně zahrát. Tím mám na mysli, že takovou variantu jsou schopni zahrát všichni na všechny nástroje gamelanu, u kterých při výuce rotujeme. V dalších ročnících jsou již studenti ale obeznámeni s tolika variantami, že by stejný kousek mohli hrát klidně čtvrt hodiny. Vzpomeňme zde na pojem jam karet, tzv. gumový čas. Dává smysl? Myslím, že ano. Můžeme mluvit o téže písni, ale to, jak dlouho ji budeme hrát, závisí na komplexnosti vznikající ze znalosti a schopnostech všech, kteří zrovna hrají. I když bychom se tedy bavili o jen vybraném repertoáru pro gamelan, jeho znalost můžeme prohlubovat postupně a nasávat ho jako lakmusový papírek, který by mohl tmavnout (snad) až do nekonečna. Pozoruji tady princip výuky škola hrou. Některé melodie, vyhrávky a rytmy slýchá student napříč ročníky zkrátka tak často a tolikrát, že se mu vryjí do celého člověka a stanou se jakousi nevědomou součástí jeho znalosti, kterou je schopen ve skupině použít. Výkladu je tady nesrovnatelně méně než samotné hry na nástroje. Zatímco se snažím dělat poznámky tak, abych je zpětně chápal, ostatní koukají na tabuli a hrají. Čím déle se něco hraje, tím méně se v hodinách mluví, přičemž se nakonec v některých hodinách nemluví vůbec. Hodina pak třeba začne příchodem učitele, začne se hrát a skončí se, když vyprší čas. V té chvíli se u všech nástrojů většina studentů nebo všichni vystřídali. V domácnostech se tady často objevují jednotlivé nástroje gamelanu nebo celé sety a je proto nutné podotknout, že i ve skupinách začátečníků drtivá většina studentů má o gamelanu již určitě znalosti a dříve na něj už hráli. Pokud chce někdo cvičit, může ve škole požádat o písemné povolení, nechat si ho podepsat a pak hrát třeba až do setmění.

 

Zbytečnost se srovnávat 

       Jsem okouzlený pohledem na studenty, které jsou z většiny mladší než já a kteří mají hru na gamelan v krvi, a to poslechem, neustálým se setkáváním s nástroji a vlastní iniciativou. K pochopení některých úderů či rytmů si musím často sednout sám a pomalu procházet to, co jsem zaslechl na hodině, abych pochopil, co se vlastně děje. Jednoduše cvičit. V hodinách ostatní často reagují tak rychle, že si ani nestihnu uvědomit, jak totéž udělat sám. Cítím, jak můj mozek nestíhá a neustále pracuje, aby se jednak soustředil na to, co se právě děje, zároveň ale ukládal to, co právě proběhlo.

 

 S několika nástroji jsem se tady setkal poprvé, což byl vždy neuvěřitelný pocit. Bylo pro mě tak zvláštní být v kolektivu lidí, kteří jsou těmito nástroji obklopeni od malička, a aniž by si toho byli vědomi, vzít v jejich přítomnosti do ruky poprvé v životě nástroj rebab nebo se posadit za gendèr, nástroj, který mě svým sametovým a zastřeným zvukem okamžitě okouzlil. To byl nepopsatelný okamžik. To však neznamená že všichni umí najednou na vše hrát. I když jsou postupně všichni kovaní ve hře na všechny nástroje, nakonec se orientují na nástroje, v nichž vynikaj, a dochází tak k jakémusi profilování, i když výuka ve skupině probíhá vždy dál.  Všichni studenti musí chápat souvislosti mezi jednotlivými party všech nástrojů gamelanu.

(V Indonésii jsem poprvé vyzkoušel hru na gendèr, který plní významnou funkci například ve wayang kulit, stínovém divadle)


Cestování je podle mě bezpochyby nejpřínosnější způsob, jak se dozvědět o tom, jak lidé žijí a smýšlí v odlišných oblastech. Ať už tady občas procházím kulturním šokem, který se snažím přijímat za svý, nebo jsem nadšený z maličkostí jako ledového čaje ve 37 stupňovém vedru, o kterém se v Čechách dozvíme i ve zprávách, hudební svět, který mě nyní obklopuje, je zvuková injekce o síle celoživotního očkování. O tom, co dalšího zde v Solu budu poslouchat a co dalšího kromě gamelanu mě ze zvuků tohoto města zaujalo, se dozvíte více v podcastu na mém YouTube kanálu v pořadu Zvuk Sola: Studentem v Indonésii, který budete moct poslouchat od konce října 2019.  Nečekejte žádného tourist guida, ale spolehněte se, že se pokusím vybrat právě ty nahrávky, které podle mají významný podíl na koloritu prostředí, které mě obklopuje. Sampai Jumpa!

Dan Koubek

Zajímá mě svět kulturního prostředí, které jsem doposud poznal nejblíže skrze hudbu. Pod vedením Patricka Vacíka jsem studoval klasickou kytaru na Pražské konzervatoři a následně pokračoval studiem Hudební vědy FF UK, kde jsem v roce 2019 ukončil bakalářské studium. Píšu multižánrové písně, ve kterých zpěv doprovázím kytarou a v září 2019 jsem na rok odjel studovat hru na javánský gamelan do města Solo ve Střední Jávě v Indonésii.

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Inspiruj i ostatní

shares